PARALELNÍ SVĚT-19

Trojice mužů zůstala užasle hledět na sondu v bedně. Jako první se ozval major Karel Pokorný, který řekl: „Mít tuhle věc před tou nepovedenou akcí, tak by nám pak generál Stevenson nevyčítal akční chování.“
„Dalo by se říct, že vše špatné je k něčemu dobré. Díky tý naší akci tu sondu do budoucnosti máme. Její použitelnost je ale omezená. Dá se s ní operovat jen zhruba čtyřicet osm hodin do budoucna a jen asi pět hodin nepřerušovaně,“ řekl podplukovník Michal Novotný.
„To nám bude myslím bohatě stačit,“ mínil nadporučík Mirek Vincent.
„Vy jste, pane nadporučíku přes ty technický věci. Vše potřebný najdete v tý bedně,“ sdělil podplukovník.
„Ano pane. Naprogramuju ovládací program tý sondy do našeho počítačového systému,“ řekl nadporučík a za chvíli usedl před počítačový panel.
„Krucinál! To bude teda něco, jestli to bude fungovat,“ pronesl kapitán Jan Skácel.
„Určitě nám to pomůže. Budeme muset brzo nacistům zabránit vyvézt cennosti do Německa,“ konstatoval podplukovník Novotný.
„To bude tedy dost vobtížný,“ mínil major Pokorný.
„Ale ne nemožný.“
„Je to úžasný! Veškerý ovládací prvky sondy jsou už nainstalovány. Můžeme tedy přejít ke zkoušce,“ ozval se nadporučík Vincent.
„Tedy nás čeká přímý přenos z budoucnosti,“ řekl kapitán Skácel.
Všichni poté usedli do křesel před ovládací panel. Nadporučík zanedlouho uvedl v činnost sondu, která se vznesla z podstavce. Za okamžik se kolem sondy vytvořila pulzující bílá záře.
„Skvělé! Funguje jak má! Teď votevřu šachtu ve skále. A pak jí hned zneviditelním proti spatření. V tomhle funguje na stejném principu jako naše miniletadélko,“ vysvětloval pohotově nadporučík Vincent. Přitom sonda pozvolna stoupala k už otevřené šachtě. Netrvalo to dlouho a ocitla se v ní.
„Tak. A je to! Jaký konkrétní čas mám naprogramovat, pane podplukovníku?“ zeptal se nadporučík.
„Třeba třináct hodin zítřejšího dne. To bude na Václaváku přehlídka Wermachtu,“ řekl podplukovník.
„Dobře. Za pár minut se tedy jukneme na přehlídku.“
Zraky všech se poté upřely na jednu velkou obrazovku. Ta zatím zrnila, ale po několika minutách počalo zrnění ustávat. Pak se začal rýsovat obraz. Brzo i přes občasné trhání obrazu muži uviděli z velké výšky střed Prahy.
„Slétnu se sondou co nejníž,“ pronesl nadporučík.
Za chvíli se jim naskytl pohled na špalíry hajlujících lidí stojících po obou stranách Václavského náměstí.

„To by mě zajímalo, kolik Čechů tam takhle vo svý vlastní vůli hajluje,“ řekl kapitán Skácel.
„Někteří určitě,“ mínil major Pokorný.
Na obrazovce se poté objevili pochodující němečtí vojáci a kapitán Skácel dal prsty pravé ruky do polohy připomínající pistoli.
„A jednoho podruhým bych…,“ nedopověděl, protože pojednou se mezi řady pochodujících vojáků objevil výbuch.
„Proboha! Tam snad někdo hodil granát!“ vyhrkl nadporučík Vincent.
Vzápětí se mužům naskytl pohled na zakrvácená a rozervaná těla německých vojáků, nad nimiž se rozplýval dým.
KONEC DEVATENÁCTÉ ČÁSTI