Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kdysi byli Čtyři...

29. 08. 2004

6792

Autor

Nifi

Co si o sobě vůbec myslí?! Nadutý zmetek! Takhle se ale ke mně chovat nebude! Nenechám se omezovat takovým hňupem! Ano, jistě, porazil Glaurunga, největšího žijícího draka v téhle části Skotska. A co? Já jsem se lstí zbavil hned několika jemu podobných, ale to už nikoho nezajímá. "On proti němu vyjel docela sám, jen se svým mečem a věrným ořem. Je tak statečný!" Bla, bla, bla... A co dál? Zítra se jistě dozvíme, že si jen tak vyjel do lesa na menší lov a cestou jen tak mimochodem zapíchl mantichoru, která už měsíce sužuje sousední panství... Nadutec! Idiot! "Ne, Salazare, to přece nejde, abychom přijímali jen žáky z kouzelnických rodin." A proč? Proč by to, u všech pekel, nemohlo jít?! Takhle se o kouzlení dozví kdekdo! Ale počkejte, však ono se vám to vymstí! Jednou přijde den a vy budete litovat, že jste tohle tajemství nechránili pečlivěji...

Salazar Zmijozel za sebou vztekle přibouchl dveře svých komnat. Takhle jej jeho bratranec nevytočil už hodně dlouho... Naposledy včera odpoledne.

Pohádali se - jak jinak - o tom, zda mají, či nemají přijímat do školy studenty z nekouzelnickým původem. Jeho úžasný, statečný a všemi oblíbený bratranec stále odmítal pochopit onen prostý fakt, že by se kouzelnické umění mělo pečlivěji ukrývat před světem a jako takovému by se mu neměli učit ti zpropadení mudlovští šmejdi!

Ale já tomu hňupovi ukážu! Vypadnu odtud! Nechám je, aby si pěkně vypili, co si umíchali! Uvidíme, jak se obejdou bez Salazara Zmijozela, Největšího z bradavických Čtyř! Budou litovat, že si kdy dovolili zpochybnit správnost mých úsudků! Všichni tři. Ten ženami obletovaný svalnatý mamlas Godric i ta zrzavá cuchta Helga, tu nevděčnou nevěrnici Rowenu nevyjímaje. Všichni budou naříkat a spílat si do bláznů, že nenaslouchali mým přáním. Jejich potomci a potomci jejich potomků a potomci potomků jejich potomků, celé dlouhé generace budou ronit krvavé slzy. Budou krutě platit za hloupost svých předků! Až se jednoho dne probudí můj dědic, zavládne na téhle mizerné mudlomilné škole pravé peklo! Třináctá komnata se otevře, zlo v ní ukryté vyjde a očistí školu od všeho nečistého. Žádný zmetek s nečistou krví nezůstane naživu, aby špinil dobré jméno kouzelných umění! Ani ten blýskavý Godricův meč je neuchrání před mým hladovým mazlíčkem! Budou cedit krev a prosit všechny známé i neznámé bohy o smilování, které nepřijde! Nic je neuchrání před mým nesmrtelným hněvem, nic nezbrání mi v mém očistném tažení. Nic nezastaví dědictví mé krve. Salazar Zmijozel odejde, ale jeho následníci zde zůstanou. A jednoho dne, krev mojí krve smyje špínu z dobrého jména hradu, jenž býval mým domovem, jenž jediný přirostl mi k srdci a jenž nebylo mi dovoleno uchránit potupy. Bradavice znovu povstanou očištěny, omyty krví svých hanobitelů!

U důkladně vydrhnutých dřevěných stolů, pokrytých ubrusy v kolejních barvách, posedávali v tichém hovoru hrstky žáků magických umění. Mnozí vypracovávali domácí úkoly nebo si pročítali objemné svazky vypůjčené za účelem samostudia ze školní knihovny. Ať už se věnovali tomu či onomu, všichni bez výjimky byli obhlíženi patronátním pohledem pohledného muže sedícího za stolem v čele haly.

Godric Nebelvír držel své žáky pod přísným otcovským pohledem a kdykoliv někde zavětřil cokoliv, co by se mohlo vyvinout v nemilou věc, nekompromisně zasáhl. Byl znám jak svou bujarou, příjemnou povahou, tak i svými ne zrovna jemnými tresty. Díky tomu se většina studentů Bradavic velmi rychle naučila slušnému chování a jen málokdo se opovážil podnikat něco, co by mohlo zavánět porušením stanovených pravidel. Paradoxně jediní, kdož se odvážili neplech, byli žáci náležící právě do Nebelvíru, koleje, jejíž hlavou byl samotný Godric. Ten si totiž pod svá ochranná křídla vybíral žáky vynikající nad jinými odvahou a statečností.

Občas se však nepříjemného trestu za neposlušnost dostalo i žákům Zmijozelu, avšak v jejich případě jen málokdy došlo k odhalení. Všichni, kdož byli vybráni do koleje pod záštitou Salazara Zmijozela, museli být cílevědomí a také patřičně lstiví. Díky tomu se dokázali téměř z každého maléru vykroutit nebo, jak tomu bývalo mnohem častěji, dokázali zabránit, aby na ně vůbec padlo nějaké podezření.

Žáci Nebelvíru a Zmijozelu se neměli nijak v lásce, a tak jediné rozbroje, k nimž docházelo, byly rozmíšky právě mezi těmito dvěma kolejemi. Další dvě koleje - přátelský Mrzimor pod mateřskou ochrannou Helgy Mrzimorské a důvtipný Havraspár vedený jemnou ale rozhodnou rukou Roweny z Havraspáru - se v získávání trestů nijak neangažovali. Snad že to považovali za zbytečné lechtání spícího draka, snad že jim přišlo hloupé trávit čas zkoušením rytířovy trpělivosti.

Právě když se Godric opět začal věnovat svitkům s pojednáními o zaklínadlech a jejich nutnosti při kouzlení, proplula síní Helga. Srdečně pohovořila s několika žáky, některé upozornila na chyby v domácích úkolech, pár nejmladších s mateřskou něhou pohladila po vlasech. Všechny žáky na škole brala jako své děti a také se tak k nim chovala. Opečovávala je, nahrazovala jim matky, kterých se kvůli studiu na dlouhá období museli vzdát, starostlivě jim léčila rány a nemoci; ale také se dokázala rozčílit tak, že bylo lepší se od ní držet co nejdál.

Stejnou péči, kterou věnovala dětem, postupovala také svým přátelům, stejně jako, bylo-li potřeba, svým nepřátelům. Nečinila rozdílů mezi potřebnými, neboť každý živý tvor ocitne se občas v případě nouze a jsou chvíle, kdy pomocí nepohrdne nikdo. "Nikdy nevíš, kdy pomoci bude potřeba tobě samému, proto neodmítej pomoc nižádnému živému tvoru, neb nevíš, kdy oplatiti může ti stejnou!" říkávala vždy.

Došla ke Godricovi, odhodila si pramen ohnivých vlasů přes rameno a posadila se na volnou židli vedle něj.

"Dobré odpoledne, pane rytíři," pozdravila jej. Godric zvedl pohled od právě opravovaných pergamenových svitků a s úsměvem ji pokynul hlavou na znamení pozdravu.

"Tady máš ten elixír na bolení hlavy, jak sis žádal," řekla a postavila před něj malou tmavou lahvičku. "Z čehopak tě bolí hlava, pane, smím-li se ptát? Znovu jsi se neshodl se Salazarem?"

"Nevím, zda říkat tomu ‚znovu' je přesné. Naše neshoda je stále táž. Stále se opakující pře, zda nekouzelnický původ je dostatečným důvodem k odpírání magických studií. Nechce si dát vysvětlit, že neovládnutá magie může být pro nás zkázonosnější nežli zasvěcování několika nadaných do tajemství našeho světa," povzdechl si Godric. Nebo si to možná uvědomuje až moc dobře, zamračil se v duchu.

"Je to paličák a jeho tvrdohlavost nemůže mu přinést nic, leč zkázu," posmutněla Helga. "Snad rozum vbrzku opět navštíví jej a z náruče umanutosti přivede jej zpět."

"Běda, má paní! Mé srdce napovídá mi, že ať už bratránka potká cokoliv, prozření to nebude," posteskl si Godric.

"Zkusím s ním ještě pohovořit," přislíbila Helga a konejšivě mu položila ruku na paži. "Snad přece prohlédne a uvědomí si, že jeho počínání jest bláhové. Avšak teď již musím odejít," řekla a zvedla se k odchodu. "Paní Rowena na mne čeká. Slíbila jsem jí připravit jednu mast. Hezký den, pane," popřála mu ještě a vyplula ze síně.

"On either side of the river lie

long fields of barley and of rye

that clothe the world and meet the sky.

And thro' the field the road run by..."

Rowena z Havraspáru seděla u velkého tkalcovského rámu a prozpěvovala si. Nitku po nitce, uzlíček po uzlíčku, vznikal jí pod rukama barevný gobelín. Na jeho již dokončené spodní části se vesele proháněl zářivě bílý jednorožec, tu uždibl šťavnatě zelenou travičku, tu se vrhl za prolétajícím motýlem.

"And up and down the people go

gazing where the lilies blow" zazpívala a přidala poslední uzlík na lilii, jenž byla vypletena asi vprostřed délky gobelínu u pravého lemu. Naproti ní, u levého lemu, už se ve větru lehce pohupovala její družka.

"Round an island down below

the Island of Shalott."

Pár dalších uzlíků. Ozvalo se zaklepání na dveře. Rowena si povzdechla, odložila přízi a háčky a vydala se otevřít.

"Ach, Helgo! Vítám tě!" řekla s přívětivým úsměvem, když za dveřmi spatřila známý obličej. Odstoupila z cesty a gestem přítelkyni pozvala dál. "Copak tě přivádí do mých komnat, paní?"

"Přinesla jsem mast, již sis žádala," odpověděla Helga a ukázala jí malý jadeitový kalíšek. Rowena jej s díky převzala a pečlivě schovala do zásuvky nočního stolku.

"Posaď se u mne, paní, a věnuj mi pár slov," pokynula k nízkým křesílkům, mezi nimiž stál stoleček s džbánkem vína, několik pohárů a mísa s jablky. Helga se se zdvořilou úklonou posadila a nechala si nalít pohár vína. Rowena nalila také sobě a usadila se naproti.

"Co nového událo se, má paní? Pověz, stalo se něco, o čem bych měla vědět a nevím?"

"Každého dne za tebou přicházím a každého dne nemohu ti sdělit než že pán Godric znovu měl rozepři s pánem Salazarem. Což nemohou se dohodnout, ptám se stále. Vždyť jedné krve jsou, tak proč tedy nedokáží jeden druhému naslouchat?"

"Nevím, paní," vydechla Rowena a sklopila zrak do rubínové průzračnosti vína v svém poháru. V duši však důvod bratraneckých nesvárů nezůstával jí skryt. Vždyť Salazar sám nazval ji několikráte nevěrnicí a zrádkyní, že nevážila si jeho citů a neopětovala vášeň, jíž on nazýval láskou. Že cit tento básníky opěvovaný, bolavý, však zároveň sladký a krásný, hledala v ochranitelských pažích Godricových. Salazarovo ješitné srdce nikdy nepřijme tuto porážku, stejně jako nikdy nebylo schopno přijmout porážkou na kterémkoli jiném poli. Bylo to srdce vládce a vítěze a také věčného protivníka, jež bude vždy stát v opozici. A proto rozepře o čisté krvi neustanou. Jistě, věřím, že takový jeho názor opravdu je, však nebýt toho, co on zove láskou ke mně, jistě by si alespoň vyslechl důvody, proč s ním nižádný z nás nesouhlasí...

"Pán Godric myslí si, že tyto hádky nedospějí k šťastnému konci, že nikdy nedojdou příměří. Bojím se, že má pravdu. Ba co víc, jímá mne neblahé tušení, že v brzké době přihodí se něco velmi nemilého. Viděla jsem, má paní," podívala se Helga ustaraně na přítelkyni.

"Co?" chtěla hned vědět paní Havraspárská. "Pověz, cos viděla? Snad něco stane se Salazarovi? Či snad Godricovi? Snad dokonce nepřijde něco, co narušit by mohlo výuku?"

"Nevím. Víš přec, paní, že vídám jen obrazy. Někdy delší, někdy kratší; někdy víc, někdy málo. Však ne vždy dokážu si jejich význam vyložiti správně. Snad i tento případ bude jedním z těch, jimž špatného mého výkladu dostalo se. Však běda! Přec strach svírá mé srdce! Vždyť tak jasné vize mé již dlouho nebyly. Bojím se, že tentokráte není vyhnutí. Bojím se..."

Vlhkost, vysrážená na kamenných stěnách temného tunelu, se pomalu, nenápadně hloučila do stružek, spojovala se v útlé, nesmělé říčky a s narůstající tíhou se stoupající rychlostí draly v ústrety siré podlaze. Tiché kalužiny se rychlostí putujících ledovců mocensky rozpínaly, kam jen mohly dosáhnout, a v síti nepochopených politických pletich zabíraly plochá královstvíčka obroušeného kamene. Měnily kresby a posouvaly hranice zemí, jež nikdy nespatřily světlo světa, na mapě, kterážto nebyla patrna nikomu ze světa jiného, než byla tato nepoznaná vodní říše.

Nepatrný život těchto drobných zemiček nenarušovalo nic, než kapky rytmicky dopadající na vodní hladinu, vysílajíc tak pokaždé všeničící přílivové vlny do všech světa stran. Jen kapky odlupující se pravidelně ze stropu, jež při každém dopadu protrhávaly posvátné ticho dunivou ozvěnou. Jen kapky...

A tichý sykot, jako když hbitý jazyk kmitavě proráží vzduch; a pátrá... pátrá... po kom asi pátrá? A kdo?

Sametové ploužení ukolébavá, jeho pravidelná jemnost jako by vybízela k odpočinku. Říká: "Jen pojď blíž, tvorečku, ať už jsi kdokoli. Jen pojď a odpočiň si! Vždyť poutí svou jistě jsi znaven a žádné nebezpečí na tebe zde nečíhá. Tak jen posaď se na chvíli a já hned budu u tebe. Hned budu u tebe... A ulehčím tvému trápení..."

"Sbohem, Zhoubo! Musím teď rozloučit se s tebou. Naše cesty dnes se rozdělí. Já půjdu, však ty musíš zůstat tady, na hradě. Zůstat a v hlubokém spánku čekat, než nadejde tvůj okamžik. Přijde den, kdy dědictví mé krve rozproudí se v žilách jednomu z mých nástupníků a touha po očištění znectěného domova přivede jej až ku prahu mé utajené komnaty. Tu odpočívat budeš ty; až do chvíle, kdy promluví k tobě, tak jak teď k tobě promlouvám já, a povolá tě, bys vykonal to, k čemu stvořen jsi byl. A pak..."

Postava v temném plášti s kápí, při promluvě vztahujíc ruce ku gigantické soše sebe sama, se rozesmála. Nepříčetně? Nikoli. Snad zlovolně? Nejspíš. Úlevně? Navzdory předpokladům, svým způsobem ano. Nenávistně?Bohužel...

Pod rouškou temnoty, žehnající všem zločincům a nekalým živlům, ale taktéž zbloudilým utečencům, vyjel z těžkých dvoukřídlých vrat ohnivý vraník, splývajíc okamžitě s okolní sametovou tmou, nesoucí jezdce v stejně temném odění. Travnatá půda, rozměklá nedávným deštěm, tlumila zběsilé údery kopyt a bolestné skučení větru, hvízdajícího jak jezdci, tak jeho oři kolem uší, pohlcovalo jezdcovy výkřiky, jimiž se snažil popohnat koně k rychlejšímu trysku.

Hnal se nocí a na cestu mu svítily jen hvězdy a bledý ustupující měsíc, jenž čas od času vykoukl zpod mračného kanafasu. Kolem něj rychle probíhaly stromy ztemnělého lesa a jakoby se jej snažily zastavit, vztahovaly po něm větve a šlehaly jej do tváří. Nejeden šrám ozdobil rudými krůpějemi alabastrovou nedotknutelnost jeho chladné tváře. Avšak on toho nedbal. Nedbal zranění, i když by býval byl udělal lépe, kdyby svá zranění, byť povrchní, co nejdříve ošetřil a nechal tak vůni čerstvé krve daleko za sebou...

Kůň poplašeně zaržál, zatančil na místě a zaškubal opratěmi, které jej poutaly k blízkému stromu. Jezdec však dál nevzrušeně zíral do plamenů a nevěnoval tomu sebemenší pozornost. I když by měl...

Nechával se unášet svými myšlenkami. Vstoupil do onoho neklidného, rozbouřeného proudu vjemů a vzpomínek a nyní, ač se pokoušel sebevíc, nedokázal se z jeho moci vymanit. Nebo snad... nechtěl?

Koník znovu zaržál, tentokrát o to poděšeněji. Cítil, že něco není jak má být. Pud sebezáchovy mu jasně velel: "Uteč! Uteč dokud je čas!" S radostí by byl uposlechl, však provaz, jenž bránil mu v pohybu, byl příliš silný a příliš dobře utažený, než aby cukajícímu zvířeti povolil. Hrůza, plížící se odnikud, sílila každou vteřinou a koňský mozek, řízen vrozeným voláním "Přežít! Přežít!", se stále více vzpíral hrozbě setkání s neznámým děsem.

A jezdec stále zůstával ponořen hluboko v své mysli.

Lhostejnou noc prořízl výkřik. Výkřik plný bolesti, plný proseb, plný naděje, že to, co se právě děje, je pouhý sen, jen noční můra rušící klidný spánek. Výkřik plný touhy po smrti. Výkřik tvora, jenž ví, že takového milosrdenství se mu nedostane...

Spokojená mantichora si důkladně olízala pysky, ospale zazívala a důstojným krokem Pána okolních lesů odkráčela do hlubin hvozdu. Její měkké tlapy zanechávaly za sebou v trávě krvavé otisky, vinoucí se rubínovou cestičkou od chladnoucího torsa, tvora, jenž kdysi náležel k lidskému plemeni. Nezbylo z něj mnoho - úlomky kostí po celé mýtině, cáry kůže téměř neodlišitelné od zbytků oděvu; bizarní výzdoba ze střev a jiných nespasených vnitřností. Chuchvalce platinových vlasů, stále spojených s útržky kůže, koupající se v krvavé lázni pomalu zasychající krve...

Kus opodál, mezi nesmělými stromky, se v trávě povalovala sedlová brašna, jí shodil splašený kůň na svém útěku, když se mu konečně podařilo přehryzat otěže. Z brašny nezúčastněně vykukovala útlá dřevěná hůlka.

Na úplně opačném konci mýtiny se v borůvčí cosi zalesklo. První jitřní paprsky opatrně sklouzly po nabroušeném ostří a laskavě a soustrastně pohladily smaragdy vykládaný jílec a záštitu s vytepaným runovým nápisem Salazar Zmijozel.

... KONEC ...

1 názor

deckart

05. 06. 2008

Dát tip

Severus Snape je moje minulost, přítomnost a budoucnost :-)

katy

10. 12. 2004

Dát tip

jo, to sem chtěla říct, že Glaurunga přece zabil túrin! no, jinak, trošku dost nudné, nifi, řekla bych, zaujalo mě akorát, jak ta rowen(n)a dělala ten uzlíčkový obrázek:) jinak harryho taky nějak zvlášť nehltám, ale někomu se tohle určitě líbí, takže nic proti ale nějak plošněji asi nezaujmeš

Zlý_wětry_vod_řeky

26. 11. 2004

Dát tip

taky sem si všim toho Glaurunga a to se nedělá..

Aleya

24. 10. 2004

Dát tip

Hej zlato to jsem ani nevěděla že ses tady registrovala! Mi se taky nic neřekne:>). No nic, můj názor znáš, takže teď alespoň *t.

Arienalia

05. 09. 2004

Dát tip

Nifi: Jejdaaa... :-)) Jsem ráda, že souhlasíííš! Páápáá

Nifi

04. 09. 2004

Dát tip

Dráček je vložen mou maličkostí, protože povídka (minimálně tedy první asi tak dvě třetiny) je psaná impulzivně a bez dlouhé promýšlení. Bylo to prostě první jméno draka, které mě napadlo.:o) Taky naprosto nechápu, jak někdo může mluvit o vykrádání Rowlingové Tolkienem, když on už byl dávno na věčnosti ještě než ona napsala první stránku%o) Ale mě zajímá tvoje kritika! ZVLÁŠTĚ "po tom stěžujícím výlevu";o) Mě zajímá kritika všech:o)

sk8ergirl

04. 09. 2004

Dát tip

No nějak sem neměla tu sílu dočíst to úplně do konce...moc se mi to nelíbí...přesto zařadím do klubu...

Noe1

30. 08. 2004

Dát tip

Zmijozel? Velmi letmý dotek hada !!!! klub

ondrech

29. 08. 2004

Dát tip

nezaujalo.

Arienalia

29. 08. 2004

Dát tip

Hmmm Harry Potter... nemusím nic, co se ho týká.. Udivuje mě jen jedno (jestli je dráček na začátku vložený tebou, nemám výhrady vůči paní Rowlingové), ovšem pokud to tam je opravdu v "HP" (nečetla jsem) napsáno, pak kdo má tu drzost (a to jsem skutečně někde četla) nazývat Tolkiena "zlodějem" námětů a jmen právě od zmiňované Rowlingové, když za : 1) Chudák obviňovaný zemřel snad ještě dřív, než se R. vůbec narodila a za : 2) Na příkladu "Glaurungově" je jasně vidět, kdo od koho "krade".. protože v Silmarilionu je taky taková postavička a k němu i hrdina "Túrin Turambar Dagnir Glaurunga".. Ne, ne Harry Potter není Milášššek ne, ne.. Nic proti tobě, Nifi, ale po tomhle stěžujícím si "výlevu" nebudu kritizovat povídku.. promiň.. Jako že jsem tu ani nebyla, ju? ;-))

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.

Československá literární komunita

Kdysi byli Čtyři...

Autor

1 názor

Sdílení