Živé kultury

 ŽIVÉ KULTURY

Minulý čtvrtek jsem přišla domů, odemkla a opřela se ramenem do dveří. Ty se trošku pootevřely a zase mě plavně vypinkly na chodbu.
„Ha.“, pomyslela jsem si a opřela se rázněji, načež jsem prolítla předsíní a zaparkovala nosem v haldě špinavého prádla. Pravda, nezachovalo se zrovna nejvstřícněji a jakási pěstička mě šťouchala pod levé oko ve snaze urychlit můj odchod.
„Ha.“, pomyslela jsem si toho dne podruhé.Po čtyřech jsem vycouvala zpět a jala se pátrat po příčině mého nedůstojného vpádu.

Něco se mihlo kolem lednice a vzalo čáru za roh. Jedním velkým skokem jsem se bez váhání vrhla za prapodivnou bytůstkou a v letu řešila dilema zabít či navázat komunikaci, ale modřina, která se mi vybarvovala pod levým okem mi velmi usnadnila volbu. Zkusím navázat komunikaci a pak uvidíme. Posbírala jsem se z linolea a vrátila se do kuchyně pro pánvičku. Levou jsem pomalu odhrnovala závěs za lednicí, zatímco pravá držela za zády náhradní komunikační řešení.Nikde ani závan pohybu. Oba jsme vyčkávali. Po chvíli mě začala brnět ruka s pánvičkou.
„Vylez, stejně tě vidím.“, zkusila jsem starou fintu. Nic. Dobrá. Může být jen pod psacím stolem nebo za postelí. Já bych na jeho místě volila tu postel. Naznačila jsem úkrok k posteli a bleskově zahla k psacímu stolu, vyrvala z pod něj židli a odvážně prohmátla prostor pod šuplíky.„Tsss!“, ozvalo se pohrdavě z druhého konce pokoje.

Na poličce vedle televize vykoukla hnědá hlavička se zelenými vlásky, protáhla se kolem TV, seskočila na koberec a aniž by mi věnovala jediný pohled, důstojně obešla překocenou židli a pomalu zmizela v předsíni. Nedalo mi příliš příliš práce zjistit, že opět zalezla do koše s prádlem.

Hlavou mi projela vzpomínka na celozrnný chléb, který se mi před pár týdny vzpříčil mezi pračkou a lednicí.„Ha.“, pomyslela jsem si tupě do třetice, postavila židli na kolečka a vyčerpaně na ni dosedla.A začly se dít věci…

Z prádelního koše vylétávaly kusy špinavého prádla a za nepřetržitého zlostného prskání rychle zaplňovaly mrňavou předsíň. Tento výjev mne zaujal natolik, že jsem si ani nevšimla, že židle, na které sedím, se bez mého sebemenšího přičinění zvolna pohybuje pokojem směrem k balkónu. Probral mne teprve náraz hlavy o okenní parapet.

Vstala jsem a šla k předsíni. Všimla jsem si, že cestou ke dveřím spotřebuji tak nějak míň kroků, neboť většinu cesty mě oživlé kultury lnoucí ke koberci vezou na svých hebkých zádech.Po chvíli se předsíní nedalo projít. Prskání nabíralo na síle. Oblečení bylo úplně všude.„Bordel, samej bordel ...“, huhlal chleba a počal třídit oblečení podle barev. Došlo mi, že se chystá prát. Nu což, pomyslela jsem si a nasypala do pračky prášek. Chlebík pozvedl očka a pochvalně zamručel. Poté se vyšplhal na pračku, zmáčkl čudlík a pak už jen fascinovaně pozoroval bubnem kroužící prádlo.

Opatrně jsem se kolem něj protáhla do kuchyně, nasypala do misky sezamová semínka a položila ji vedle něj. Aniž odtrhl pohled od barevné pěny, chňapl misku a drobným pohybem ruky naznačil, abych vypadla.Když jsem šla kolem půlnoci spát, začínal zrovna poslední várku prádla a pak už jsem jen z povzdálí slyšela nějaké zmatené povely…

Ráno jsem tiše odešla z bytu a když jsem se odpoledne vrátila, přinesl mi náš nový majordomek ke dveřím papuče a netrpělivě mě s hrdým výrazem postrkoval k obýváku. Už od futer jsem viděla, že se koberec nějak divně vlní. Sklonila jsem se blíž a zjistila, že přičinlivý chlebík s kobercovými kulturami přes noc nacvičili mexickou vlnu. Pohladila jsem ho po zelených vláskách a chlebík kamsi spokojeně odběhl. Když znavené a nevyspalé kultury viděly, že jsou bez dohledu, rozprchly se do temných koutů balit kufříky a v nenápadných skupinkách mizely k sousedům.

Stali jsme se nejčistší domácností široko daleko. Prchající kobercové kultury šíří chlebíkův věhlas od bytu k bytu. Špína se k nám neodváží. A já sebou nosím termosku s teplou vodou a kartáč. Před vstupem do bytu se vždy krátce odrhnu. Jistota je jistota.
Nerada bych za trest v noci místo spánku nacvičovala mexické vlny…