Stáří

V místnosti zahořelo slunce můr a rozprostřelo stíny. Toto kvapně plouživé mihotání dávalo možnost ke zrození fantazie. Vše se chystalo na příchod radosti a vášně. Odněkud z nedaleka bylo skrze okno, slyšet hudbu a voněla čerstvě posekaná tráva. Veškeré vůně a zvuky se mísily s touhou oblečenou do tmy. Jak slastná představa se promítala na druhou stranu rohovky, kam promítá pouze mozek prostřednictvím představ. Rohovka je místo kam dopadají veškeré křivky, které svou linií rozdmýchávají vášeň.

Po chvíli přišla. Oblečená ještě skromněji než touha. Obraz se začal promítat a smysly říkaly co a jak se bude dít. Sklouzli blížeji než jen blízko a začali pomáhat v prokreslování obrazů tančících na stěně. I slunce začalo žhnout více a můry přestali létat v úžasu s té scenérie. Zapomněli mávat křídly a jen sledovaly obrazy. Vše se zastavilo. I prach jakoby přestal padat a čas si vzal time. To vše s pohledu přihlížejících trvalo jen pár chvil. Oproti tomu ti dva zúčastnění dodnes hovoří o celých staletích.

Nevím kde je pravda. Snad jen pravda to ví. Přesto vím, že ten čas byl. Já tam stál. Potom ležel a můrou nejsem. Vše utichlo tak rychle jako to vzniklo a poté byl slyšet ten onen nepopsatelný tón hudby odněkud. Pouze jedno se změnilo. Tyto tóny se promísili jako kouř se vzduchem s jemným oddychováním. Oddychováním, které předurčovalo dlouhou cestu. Cestu, která má vyvrcholení ve stáří………