Opilá kadeřnice

Usedl jsem do okovaného masívního křesla a suše sdělil: "Ostříhejte mě jako vždycky, Líbo." Kadeřnice Líba mi na hlavu narazila Papinův hrnec. "Onehdá vám hlava explodovala...," zavál na mě odér fernetu a majonézy z chlebíčků, "...a jak vám ji dali pěkně dohromady," smála se přihlouple do zrcadla na můj zjizvený obličej žena.

"Ano, dělal mi to doktor Modrovous. Je to uznávaný odborník," nešetřil jsem chválou. Fakt, že nehodu způsobila nepozornost této kořalečnice jsem velkoryse nechal stranou.

"A já vám dneska uříznu ucho," zašermovala naplivnutou břitvou za mou hlavou Líba. Obtáhla tak svou upřímnou prostoduchost černou konturovací tužkou. Věděl jsem, že ačkoli je to dost pravděpodobné, neučiní tak úmyslně, ale v nejhorším případě to bude démon alkoholu, kdo jí smýkne třaslavou ruku.

Seděl jsem proto klidně a oddával se vážné kontemplaci. Z té mě probudila až ostrá bolest na levé straně mé hlavy. Nechal jsem postupně vyvstat obraz v zrcadle a uzřel se prost jednoho ucha. Líba stála za mnou, v ruce držela kus krvavého masa a civěla na něj jako civí mladí mužové na pohledné dívky procházející letní ulicí. Ucho jí - jako ty dívky mužům - pohled neopětovalo. Já však ano. Po těžkých sklech mých brýlí se rozlily olejové barvy tichých výčitek a také mírná slabost způsobená ztrátou krve.

Líba mě chtěla utěšit, tak začala ucho líbat a hrát si s ním jazykem. Její kolegyně dlouho tuto bizarní erotickou podívanou nevydržely, vytrhli jí ho a později poslaly poštou na mou adresu.

To už jsem byla ale na odchodu.

V Líbě jsem zkrátka našel svůj kříž, s pokorou mu nastavil bedra a dál v onom kadeřnictví hledal svou Golgotu.

Spropitné jsem jí však ani tentokrát nedal.