Život

     "Proč se mi dějí takové věci? Proč zrovna mně? Má můj život vůbec nějaký smysl? Proč jsem vlastně tady?"

     Tyto a podobné otázky jsem si kladl stále častěji a častěji, až jsem se rozhodl se vším skoncovat. Pak se stalo něco, co mi otevřelo oči, ale dlouho trvalo, než jsem pochopil....

     Byl jsem nešťastný a sám. Nezbyla ani poslední jiskřička naděje, zázrak nepřicházel. Stál jsem na břehu řeky a skláněl se nad hladinou. Pozoroval jsem v ní svůj odraz a loučil se se životem. Nevím, jak dlouho jsem tam tak stál, vím jen, že kromě vody jsem kolem sebe nic nevnímal, ani neslyšel, než se mě dotkla čísi ruka. Prudce jsem se otočil, kdo mě ruší a uviděl stařečka: "Nedělej to, chlapče." V duchu jsem si říkal, co je mu do toho, proč mě nenechá, vždyť on neví nic o mém trápení, nemůže vědět, co se mi přihodilo. Potom pokračoval: "Nespěchej tolik z tohoto světa, vyslechni mě, prosím... Měl jsi někdy v životě z něčeho radost?" Já s nepřítomným pohledem odpověděl: "Nevím, snad, ale to už je tak dávno..." Stařec ke mně mluvil dál: " Vzpomeň si, jaké to bylo, vžij se znovu do té chvíle..." Skoro jsem ho nevnímal, než se mě znovu dotkl a řekl: "Pojď, něco Ti ukážu." Po těch slovech pomalu odcházel od řeky a já, jako bych s ním byl spojený nějakým magnetem, jsem ho proti své vůli následoval, nohy mě nechtěly poslouchat a šly za ním.

     Ušli jsme pár kroků k nedalekému stromu. Ani nevím, co to bylo za druh, všiml jsem si jen, že už je dost starý. "Podívej se na ten strom. Stojí tady tak dlouho a sám, o mnoho let déle, než trvá Tvůj mladý život. Za tu dobu viděl spoustu lidských příběhů, slyšel křik i bolest lidského utrpení, tolikrát si připadal, jako Ty, opuštěný, ale přes to všechno nic nevzdal, ví, že jeho čas ještě nenadešel. V letních žárech rozdává všem tvorům blahodárný stín  a svými větvemi hladí ty, kdo k němu přijdou prosit o pomoc. Zůstává dál - pro nás všechny."

     Pak zvedl ze země jeden spadlý lupínek a pokračoval: " Vezmi ho do dlaně a dobře prohlédni. I když ležel na zemi spoustu dní, stále v něm koluje život, který nikdy nekončí - a promlouvá k Tobě, jen ho chvíli poslouchej."

     Držel jsem ten lupínek v ruce, chvíli, nebo věčnost, jako by čas přestal existovat a cítil jsem, jak do mě proudí zvláštní síla. Už jsem si nepřipadal tak sám a opuštěný. Najednou jsem nechápal, proč jsem tu hroznou věc chtěl vlastně udělat. Prožíval jsem něco, jako radost, příval energie, pocit v mém nitru už dávno zapomenutý. Se slzami v očích jsem se podíval na záhadného stařečka, který se teď usmíval a náhle mi připadal, že ho znám už velmi dlouho. Řekl jsem jen: "Kdo vlastně jsi?"

     On se přede mnou náhle rozplynul, jako přízrak. Než se ztratil obrys jeho milé tváře, zaslechl jsem kolem sebe ještě ozvěnu jeho hlasu:

     "Já jsem , chlapče, SÁM ŽIVOT."