Tenhle můj pokus je o fantastickém světě, ve kterém se spousta lidí chová tak jak jsme zvyklí, ale žijí v jiném prostředí a musí se vyrovnávat s odlišnými problémy

 

KAPITOLA PRVNÍ

 

Josephine naposled zkontrolovala svůj vzhled v nepříliš čistém zrcadle. Blonďaté, krátké vlasy jí v neposedných kudrnách trčely do všech stran. Na sobě měla rafinovaný kožený obleček ušitý na míru u nejlepší švadlenky na ostrově, Ramony. Obula si pohodlné, vysoké boty a vykročila ze svého malého, kamenného domku s doškovou střechou na ulici. Udělala několik kroků a cestu ji zatarasil vysoký, mohutný muž. Měla pásku přes oko, v jednom uchu zlatou náušnici a tvářil se zarputile.

„Teď nemám čas, Marwile,“zavrčela na něj drobná žena a pokračovala v cestě. Ale muž ji chytil za loket a strhl ji k sobě. „To mě nezajímá, Josie,“ zasmál se chladně. „Já si jen přišel pro to co mi patří.“ Majetnicky ji objal kolem pasu a vlepil jí na tvář uslintaný polibek. Josephine měla co dělat, aby se odporem neotřásla. „Varuju tě, Marwile. Nech mě na pokoji, nebo to těžce odneseš.“ Marwil se rozchechtal. „A co mi chceš udělat, Josinko?“ Nečekala na nic, prudce vykopla nohu a Marwil se po přesně mířeném kopu na své nejcitlivější místo se skučením zhroutil.

„Nikdo tě nevaroval, že si se mnou nemáš začínat?“ usmála se Josephine a konečně vykročila, Marwila nechala daleko za sebou.

Prošla několika dlážděnými ulicemi, nevšímala si stánkařů prodávajících ovoce, zeleninu, oblečení, košíky a vlastně všechno co si člověk přál, ani jediný pohled nevěnovala rozmanitým obchůdkům s nápisy jako Botičky od babičky, Vše pro kluzáky nebo Vetešnictví (výkup v pondělí a pátek) a rázovala si to velkému domu, který měl jako jediný kromě radnice střechu z pravých pálených tašek. Vrazila dovnitř bez zaklepání a rovnou si to namířila do majitelovy pracovny. Ten za kým přišla, seděl za stolem, na klíně mu seděla fyzicky velmi obdařená žena a on jen slastně přivíral oči. Jen co si všiml Josephine, shodil ženu neopatrně na zem až zaklela a rychle si zavázal kalhoty. Žena vyběhla a hlasitě za sebou zaklapla dveře.

„C-c-co tu děláš?“

„Ahoj, Festře,“ usmála se Josephine zlomyslně. V očích jí blýskalo. Fester byl místní boháč, měl vysokou, vyhublou postavu, prořídlé vlasy a nad skoro neviditelnými rty si pěstoval úzký knírek. „Přišla jsem si pro prachy.“

„O čem to mluvíš?“ Josephine naštvaně uhodila pěstí do masivního dřevěného stolu až zaduněl a Fester nadskočil úlekem. „Jak to sakra myslíš, o čem to mluvím?! Jestli chceš, připomenu ti to. Před..“ Josephine chvíli počítala na prstech. „…deseti dny jsi za mnou přišel s prosbou. Chtěl jsi, abych tě zbavila jednoho nejmenovaného muže. Prý tě vydírá. Nevěřím, že to bylo přesně tak, ale to není moje věc. Já jsem se s ním vypořádala. Teď je, myslím, na cestě na pevninu. A já chci svoji odměnu.“

„Už jsem ti zaplatil. Předem. Dal jsem ti padesát zlatých dukátů.“

„To byla záloha. Vzpomínáš? Padesát jako záloha, sto po provedení.“

„Vymýšlíš si.“ Josephine, rudá vzteky, vytáhla šavli z pochvy a přiložila její špičku k Festerovu hrdlu. Mužíček se začínal potit. „Zavolám straže,“ pípl přiškrceně. „Nikoho nezavoláš,“procedila Josephine. „Protože jestli ano, půjdu za tvojí ženou. Jmenuje se Evelyn, nemám pravdu? A hezky si s ní popovídám. Možná jí řeknu o té ženě, co tu byla, když jsem přišla.“

„Byla to moje…spolupracovnice. Pracovali jsme.“ Josephine se upřímně rozesmála. „To vyprávěj Evelyn,“ zastrčila meč a upřela na Festera své smaragdově zelené oči. „Myslím, že se domluvíme, Festře, co říkáš?“ Muž přikývl a odvázal si od pasu váček s penězi. Vysypal na stůl hromádku mincí, Josephine po nich hrábla a rychle je uklidila do vlastního váčku.

„Ani to nepřepočítáš?“

„Já ti věřím, Festře,“ usmála se. „Jsme přece přátelé, ne?“ Naposledy se na něj zazubila a na dlouhých nohách vyšla z domu. Tak to bysme měli. Josephine byla spokojená.

 

Její další cíl cesty nebyl daleko. Zašla za roh a vešla do dvora, na jehož dveřích se skvěl červený nápis Opravy kluzáků u Donnyho. Na dvoře stály už opravené kluzáky (což bylo něco jako kříženec mezi koněm a dnešní motorkou. Na kluzáku se sedělo jako na koni, ale místo ježdění létal a byl napájen Horkým kamenem, který se těžil v horách za Oakville), které čekaly na své majitele, i ty, které ještě potřebovaly na opravu. Na jednom z nich právě pracoval statný muž, menšího vzrůstu s malinkýma očima a dlouhým knírem.

„Ahoj, Donnie,“ pozdravila kamaráda Josephine. Ten překvapeně zvedl hlavu a ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu. Sundal si pracovní rukavice z dračí kůže a vrhl se k ní, aby ji mohl obejmout. „Josefínko! Kde se tu bereš? Už jsi se tu dlouho neukázala! Sluší ti to!“

„Potřebuju opravit kluzák, ale o tom až pak. Jak se pořád máš?“ Donnyho úsměv trochu pohasl. „No to víš, Josie. Práce až nad hlavu a navíc se mi rozstonala Rosemary,“ povzdechl si. Josephine zpozorněla. „Co je s Rose?“

„To kdybych věděl. Celá hoří, pořád jen leží a spí…“

„Doveď mě za ní, Donny.“

Vešli do tmavé místnosti, kde i přes venkovní docela vysokou teplotu, hořel v krbu oheň. Na posteli ležela Josephinina kamarádka z dětství, Donnyho žena Rosemary. „Donny?“ zachraptěla. „Jsi to ty?“

„Ano, zlatíčko. Přivedl jsem Josie.“ Josephine přistoupila k lůžku a pohladila Rosemary po rozpáleném čele. „Ahoj, Rose.“ Ženiny tmavé, kudrnaté vlasy, byly slepené potem a černé oči zastřené horečkou. Ve velké posteli se zdála ještě menší, než ve skutečnosti byla. „Josephino! Kde se tu bereš?“

„Návštěva,“ řekla a ustaraně sledovala kamarádku. „Co že tu tak poleháváš?“

„Já ti nevím. Ještě před týdnem jsem byla zdravá jako rybička, ale pak se mi zničehonic udělalo zle a od tý doby jen ležím.“

„Nezavolali jste léčitelku?“

„Donny nemá čas, musí pracovat od rána do večera, aby nás vůbec uživil.“

„Ale tohle je snad důležitější, než peníze,“ rozhořčila se Josephine. „Hned teď tam zaletím.“ Otočila se na Donnyho. „Potřebuju, abys mi půjčil svůj kluzák. Ten můj je nepojízdnej.“

„Ale…“ Josephine si ho podezíravě změřila: „Co ale? Proboha, Donny, vzpamatuj se. Tvé ženě je zle. Potřebuje pomoc. Když jsi ji do teď nebyl schopen opatřit, já to udělám, to není problém. Jen mi půjč kluzák.“

„Ten můj je taky rozbitý.“ Ale Josephine na jeho odpověď už nečekala, vyběhla na dvůr a nasedla na nejbližší stroj, nastartovala a vyletěla. Byla překvapená, že stroj tak dobře běží. Ale neměla se co divit, vybrala si totiž kluzák starostova syna, byl to jeden z nejmodernějších typů. Donny jen bezmocně sledoval jak odlétá.

Zamířila si to rovnou k vysoké věži, která se pnula nad městem. Kvůli zvláštnímu kameni, ze kterého byla vyrobena se jí říkalo Modrá věž. V její špičce bydlela léčitelka Natalina. Nedalo se k ní dostat jinak než na kluzáku, proto jejích služeb nemohl využít každý. Josephina vyletěla až nahoru, zastavila a vystoupila na malý balkónek. Jezdila sem ráda, protože z Modré věže bylo vidět hodně daleko. Na severu dohlédla až na moře, na jihu viděla Rockestský les, na západě město Eastbury a na východě věže královského Hamtonu. Teď ale na nějaké prohlížení okolí neměla čas ani náladu. Zabušila na dveře. Musela čekat dost dlouho než se otevřely. Natalina už byla stará, shrbená osoba, s dlouhými řídkými vlasy a jen několika zbývajícími zuby. „Ááá, Josephina,“ zaskřípal její hlas. „Copak tě trápí, děvče?“

„Mé přítelkyni je velmi zle, můžeš mi pomoct Natalino?“

„Od toho tady jsem, mé dítě,“ poodešla ode dveří, aby Josephine mohla vejít. „Jen si vezmu bylinky a poletíme. Copak je tvé přítelkyni? Jak se vlastně jmenuje?“

„Je to Rosemary. Já nemám tušení co s ní je. Má horečku…“

„Tak to může být spousta nemocí. Takže Rosemary? Žena Donnyho od opravny kluzáků, že? Pročpak za mnou nepřiletěl sám Donny, ale ty?“ Josephine ta otázka trápila stejně jako starou ženu. Neodpověděla a stařena za chvíli prohlásila, že je připravena k odjezdu.

 

„Tak jsme tady, Rose,“ zahalekala Josephine a uvedla do pokoje Natalinu. Donny nebyl nikde vidět. Natalina odkryla nemocnou ženu, chvíli se jí na něco ptala, pak si mumlala pro sebe a lehce prohmatávala drobné tělo. Pak dala Rosie napít světle zelenkavého nápoje a odvedla Josephine kousek stranou. „Dostane se z toho?“

„Ano, myslím že bude v pořádku. Ale obávám se, že tu nemoc nezpůsobilo nachlazení nebo něco takového. Byl jí soustavně podáván jed.“

„Jed?“ Josephine si ani neuvědomila, že to slovo vykřikla. „Psst, potichu, mé dítě. Byl jí podáván v malých dávkách, aby to vypadalo, že je jí špatně z něčeho jiného.“

„Ale kdo o mohl udělat?“ V tom okamžiku se dveře prudce otevřely a v nich stál Donny. V ruce držel obrovskou sekeru a vypadal hrozivě. Josephine vše ihned došlo. Ale proč?

„Zabiju vás! Všechny tři! Nikdo se to nesmí dozvědět!“ Blížil se k Rosemaryině posteli a mával sekerou. Josephine pohotově tasila šavli. „Jestli jí chceš ublížit, musíš se nejdřív vypořádat se mnou!“ Donny se ďábelsky zasmál“ „Na tom nezáleží, kterou zabiju první.“ Josephine uskočila před jeho ránou a pak před další. Sekera se zaryla do dřevěného sloupu. „Sakra Donny. Proč to děláš?“

„Nevíš to? Tak ty to nevíš? Ty nevíš, že tahle chudinka není schopná mi dát dítě? To je to jediné co bych od ní chtěl, odměnou za to že se o ní postarám a budu ji milovat. Ale ne, to ona ne,“ Josephine usilovně přemýšlela jak se Donnyho zbavit, aniž by musela zaútočit. „A co má dělat chlap jako já s takovou ženskou? Musím se jí zbavit, abych si našel nějakou, která bude schopná mi dát syna.“ Donny se obrátil na Rosemary: „Mrzí mě to, Rosie, ale zavinila sis to sama.“ Napřáhl se, ale jeho rána nedopadla. Hrudníkem mu projela Josephinina šavle. Zařval jako tur a pak padl mrtev k nohám postele. Rosemary se rozplakala a Natalina všemu jen ohromeně přihlížela. Josephina objala Rosemary a potichu jí broukala do ucha, aby ji utišila.

 

Než Josephine dopravila Natalinu s díky a omluvami zpět do Modré věže, Rosemary k její sestře v Lipové ulici a nevyřešila vše se strážníky, které sama přivolala, byl večer. Byla unavená, ale než domů se jí ještě nechtělo. Zašla si ještě do nejoblíbenější hospody ve městě, která se sice jmenovala U Zlatého korbelu, ale říkalo se jí prostě U Dwanea, podle jména jejího majitele. Teď večer byla plná dělníků, námořníků a řemeslníků, kteří se vraceli z práce. Hned u baru bylo jedno volné místo, tak se posadila a počkala až se Dwane vrátí k pultu. Nevšímala si kdo sedí kolem ní, a nikdo si nevšímal jí. Alespoň ne okatě. Jinak na ni upírala zraky půlka hospody. Za prvé proto, že se tu moc často žena neukázala a za druhé proto, že Josephine byla dost přitažlivá žena a mezi muži byla známá svou odvahou a uměním. Už dlouho se vyprávěla historka o tom jak zabila posledního draka na ostrově a právě z jeho kůže měl ušité rukavice Donny. I o Donnym se už vědělo, protože zprávy se v Oakville šířily rychle. Ale nikdo se neodvážil se na to Josephine zeptat, protože věděli, že by to nemuselo dopadnout dobře.

„Tak co si dáš, Josie?“

„Pivo, Dwane, díky.“

„Těžký den, co?“

„Takže to už víš?“

„No, jo. Holubi na střeše povídali…“ usmál se a tím odhalil řádku žlutých zubů. „Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ zeptal se dobromyslně a podal jí korbel s pivem. Josephine se zhluboka napila, otřela se ústa a zavrtěla hlavou. Pak se zamyslela: „A víš co, Dwane? Nevíš o někom, kdo by mi mohl spravit kluzák?“

 

Josephine se domů dopotácela v mírně podnapilém stavu. Ale odůvodňovala si to tím, že prožila hodně těžký den a trochu pití si zasloužila. Stále musela myslet na Donnyho a Rosemary. Oba byli jejími přáteli. Hodně jí zasáhlo Donnyho jednání i jeho smrt. Ale neměla pocit viny z toho, že ho zabila. Zasloužil si to.

Dlouho nemohla usnout, jen se převalovala na nepohodlné, slámou vycpané posteli, přikrytá hrubou, štípavou dekou. Ale nakonec ji spánek přemohl.

 

KAPITOLA DRUHÁ

 

Probudilo ji bušení na dveře. „Běžte do háje!“ zařvala a přetočila se na druhý bok. Ale bušení nepřestávalo. Vyhrabala se tedy z postele, rychle si oblékla kožené kalhoty dosahující po kolena a k němu pasující odvážný korzet. Vlasy si jen prohrábla rukou, věděla, že bojovat s nimi je marné. Ještě si promnula oči a otevřela. Okamžitě dostala obrovskou chuť dveře znovu zabouchnout a utéct oknem.

Ve dveřích stál totiž starostův syn a za ním dva strážní. Starostův syn Clerence, byl upravený, naparáděný, blonďatý, modrooký a namyšlený a naprosto nesnesitelný. Povýšeně sledoval Josephinino nevhodné oblečení, účes a pokoj. Nikdy ani trochu neuvěřil tomu, že právě tato žena, by byla schopna zabít draka. Nevěřil, že by mohla být třeba jen z poloviny tak udatná jako jeho muži. Teda vlastně spíš otcovi muži.

„Co chcete?“ vyštěkla Josephine, odmítajíc Clerencovi vyjádřit jakoukoli pokoru nebo úctu.

„Prosil bych, abyste se mnou mluvila slušně, dámo,“ to „dámo“ vyslovil stejně jako by řekl, že šlápl do něčeho nevábného.

„Co chcete?“ opakovala Josephine stejným tónem a skoro viděla, jak Clerence bojuje s chutí říct strážným, aby ji zatkli a vsadili do nejtemnějšího vězení. Bohužel nebo spíš bohudík i v Oakville existovaly zákony a soudy. Ale i tak se Clerencovi naskytla možnost Josephine zavřít. „Ukradla jste můj kluzák. Žádám vysvětlení a hned potom vás nechám odvést,“ na jeho tváři se jasně zračilo sebeuspokojení. „Ale já nic neukradla,“ hájila se Josephine a pak si vzpomněla na fantastický kluzák, kterým včera letěla do Modré věže. „Vlastně…půjčila jsem si ho.“ Clerence se samolibě usmál: „Takže půjčila, ano? A kde tedy je?“ Josephine se zamyslela. Měla už přece jen trochu strach, protože moc dobře věděla, že není radno Clerence naštvat, pokud má alespoň trochu důvod vás zničit. „Měl by být u Donnyho v opravně kluzáků.“ Trochu ji píchlo u srdce Donnyho jméno. Nechtěla na včerejšek myslet. Až se vypořádám s tímhle, musím navštívit Rosemary, pomyslela si. „Dobře, zkusíme se tam podívat.“

Dva strážní vzali Josephine mezi sebe, takže si připadala jako zločinec. Starostův syn šel před nimi a až příliš okatě se naparoval. Lidi na ulicích na ně zírali s otevřenou pusou. Josephine věděla, že už za pár minut se budou po celém Oakville vyprávět hrůzostrašné historky o tom, jak byla odvedena na popravu nebo tak nějak.

Vešli do Opravny kluzáků u Donnyho, Clerence se okázale rozhlížel po všech koutech, a pak s hraným smutkem prohlásil: „Je mi to tak líto, ale bohužel tu můj kluzák není. Budu vás muset odvést.“ Josephine popadla skoro nezvladatelná chuť mu jednu vrazit. Nebo dvě. Ale na druhou stranu se opravdu bála. Clerence byl všeho schopen a jeho otec, který byl zároveň i soudcem, by pro něj udělal všechno co mu viděl na očích. Za to, že včera použila jeho kluzák, by si mohla ve vězení pobýt velmi, velmi dlouho. Takže teď nesměla odporovat, aby svou pozici ještě nezhoršila. Poslušně natáhla ruce, aby jí mohla být nasazena pouta.

Znovu vyšli na ulici, kterou mezitím zaplnil početný dav. Novinky se šířili rychleji, než si myslela. Náhle si mezi lidmi všimla vyčnívajícího Marwila. Mozek jí začal horečně pracovat a za chvilku měla plán. Trochu zrychlila, aby se dostala na Clerencovu úroveň a „nenápadně“ se k němu přitulila.

„Co chcete?!“ vyděsil se, ale k Josephině úlevě ihned neupozornil stráž.

„Co takhle uzavřít obchod?“ Koutkem oka si všimla, že Marwil zrudl vzteky a prodíral se zástupem.

„Jaký obchod máte na mysli?“ V tu chvíli na její tváři přistála Marwilova pěst. Zhroutila se k zemi. „C-co to d-děláte?!“ koktal vyděšeně Clerence. Marwil po něm zlostně loupl očima: „Nesahej na mojí ženskou, nebo tě zabiju!“

„Stráže! Stráže!“ Dva ozbrojení muži se na Marwila ihned vrhli, ale ten je odhodil jako malá děcka. Popadl Josephinu a hodil si jí přes rameno. Ani nemrkl a už rázoval pryč od vyděšeného Clerence, který už se neopovážil ani promluvit.

 

Marwil vešel do svého domu, který byl ještě v horším stavu než ten Josephinin. Hodil bezvědomou ženu na postel a posadil se na nízkou židli. Byl rozzuřený. Josephine mu patřila a štvalo ho, že to nebrala na vědomí. Vzpomínal jak byl štěstím bez sebe, když ho před několika dny tahle žena pozvala na partičku karet. Koukal po ní už pěkných pár pátků. Josephine ten den neměla v kartách moc štěstí, a když jí došly peníze vsadila sama sebe. Připadalo mu neuvěřitelné, že to udělala. Předpokládal, že věřila, že jí už smůla nemůže dál pronásledovat. Ale bohužel. Prohrála. Marwil si jí odvedl k sobě domů a celou noc si s ní užíval. Když se ráno probudil, byla pryč. To ho naštvalo do nepříčetnosti. Hledal ji po celém Oakville, ale nikde nebyla a nikdo ji neviděl. Až o dva dny později ji uviděl jak vychází ze svého domku. A ta čubka ho kopla! Chtěl si vzít co mu patří a ona ho za to kopla! Ale teď uvidí, co jí patří. Marwil se mlsně usmál. Počká až se probere, a pak jí ukáže kdo je tady pánem.

Teď když ji zachránil od starostova synka má o důvod víc.

Josephine stále předstírala bezvědomí. Chtěla počkat, až Marwila čekání unaví a usne nebo odejde. Pak chtěla utéct. Nemohla zůstat v Oakville. Už tu pro ni nebylo bezpečno. Půjde po ní už ne jen Marwil, ale i starosta se synem a s nimi všichni strážní. Potřebuje se ještě stavit u Slidea, kterého jí doporučil Dwane a poprosit ho zda by jí neopravil kluzák. Pak se vydá do Eastbury. Ještě tam nikdy nebyla, ale už se tam těšila. Začne nový život. Pokolikáté už?

 

Marwil začínal být neklidný. Seděl a čekal už určitě víc než dvě hodiny. Zálibně sledoval Josephinino štíhlé a pružné tělo, které bylo jen málo zakryto jejím typickým oblečkem. To se mu na ní líbilo. Byla jiná než ostatní ženy. Všechny kromě ní byly jen domácí puťky. Všechny kromě ní byly stejné. Dlouhé vlasy sepnuté do drdolů, šaty ke krku a ke kotníkům. Seděly doma, vařily, staraly se o děti a čekaly až se jejich manželé vrátí po celodenní práci.Ale Josephine ne. Byl v ní kus muže, ale přesto byla víc ženou než ty ostatní.

Marwil se zvedl a posadil se na postel vedle ní. Pomalu a pečlivě jí začal rozepínat korzet.

 

Josephine popadla panika. Srdce jí začalo bušit jako o závod až se bála, že si toho Marwil musí všimnout. A také, že ano. „Ty děvko!“ vykřikl naštvaně a uhodil ji do obličeje. Vymrštila se z postele a sledovala ho ostřížíma očima. I on se rychle zvedl a vrhla se na ni. „Co si o sobě myslíš, ty děvko? Patříš mi! Vyhrál jsem tě. Zachránil jsem ti život před starostovo synem. A ty mi dáváš vděk najevo takhle? To si odneseš!“ Josephine jen tak tak uhnula. Byla omámená po jeho ranách a nedokázala se tak dobře soustředit. Zahradil jí cestu ke dveřím. Josephine se rychle rozhlédla a popadla první věc, kterou uviděla. Byl to skleněný půllitr. Stáli proti sobě a navzájem se měřili očima. Josephine vystartovala jako první, rozmáchla se a praštila ho půllitrem do hlavy. Roztříštil se a jeden střep se jí zaryl do ruky. Ale Maarwil se po ráně svezl k zemi. Z hlavy se mu řinula krev. Josephine si toho ale nevšímala, vyšla opatrně ze dveří a stále se rozhlížela, jestli někde poblíž není nějaká stráž. Měla štěstí, že Marwilův dům byl v jedné z postraních uliček na kraji města. Vyplížila se z něj, opatrně prošla několika ulicemi a pak se schovala za hromadou odpadků u jedné z hospod. Musela počkat až se setmí.

 

Trhla sebou a probrala se. V ruce jí bolestivě škubalo. Zatnula zuby a vytáhla z ní velký střep. Z rány jí znovu začala téct krev. Kolem ní už byla tma z hospody se ozýval opilecký zpěv. Jak ráda by si teď zašla k Dwaneovi na korel piva! Ale to prostě nešlo. Podívala se na cedulku na jednom z domů a zjistila, že je v Dolní ulici. Oddechla si. K Slideovi to bylo jen kousek. Modlila se, aby ho zastihla doma.

Dům, který hledala, našla rychle. Ještě než zaklepala všimla si na dveřích vylepeného papíru a zalapala po dechu. Byl na něm její portrét a pod ním nápis: HLEDÁ SE-ZLODĚJKA A VRAŽEDKYNĚ JOSEPHINE-ODMĚNA TISÍC ZLATÝCH DUKÁTŮ. „Proboha!“ vydechla. Starostův synek pracuje rychle! Ale vražedkyně? Náhle jí to došlo. Musela před tou hospodou ležet alespoň jeden den. Marwil je mrtvý. Co teď?

Bylo jí jasné, že bez kluzáku se nikam nedostane. Město bylo obehnané zdí a v každé bráně byla stráž. A teď, pokud je hledaná, bude jistě stráž i ve vzduchu. Potřebovala kluzák. Buď zkusí Slidea, a vydá se mu na milost a nemilost, nebo bude muset kluzák ukrást.

Odhodlaně zaklepala na dveře. Netrvalo dlouho a otevřela jí malá holčička se zrzavými vlásky: „Dobrý den!“

„Ahoj. Je doma tatínek?“ Holčička neodpověděla, otočila se a odcupitala do domku. Josephine nemusela čekat dlouho a přišel vysoký muž. Měl svalnatou postavu, delší černé vlasy, které mu spadaly do zářivě modrých očí, které na ni shlížely velmi chladně. Nos měl ostrý a ústa plná, jakoby vytesaná z kamene. „Tak to jste vy? Josephine, tuším,“ řekl a hodil pohledem k papíru.

„Ano. Prosím, vás, nevolejte stráž. Potřebuji pomoc,“ řekla prosebně. Teď nezáleželo na její hrdosti. Byla to otázka života a smrti. Nepochybovala, že by jí starosta s klidem odsoudil k smrti. S klidem a s radostí.

„Pomůžu vám,“ řekl a nechal ji vejít. Skoro slyšela jak jí spadl velký kámen ze srdce. „Děkuji,“ špitla. „Máte krásnou dceru,“ dodala mimochodem. „Není to moje dcera. Je to dcera mé sestry. Bydlí tu u mě se svým mužem. Ale to je jedno,“ prohlédl si ji se zvláštním výrazem v očích. „Dwane mi o vás řekl. Myslím, že by nebylo správné, kdyby vás popravili. Jste výjimečná žena.“ Josephine věděla, že červená. A to se jí nestalo už hodně dlouho. Prošli domem a ocitli se na vnitřním dvoře. „Kde je váš kluzák? Doletím pro něj.“ Josephine mu popsala cestu a Slide nasedl na vlastní stroj a odletěl do noci.

Za chvilku byl zpět a za sebou táhl Josephinin kluzák, kterému důvěrně přezdívala „Křáp“. Proti Slidovu to opravdu křáp byl.

Slide se bez jediného slova pustil do jeho opravování. Josephine seděla na zemi a sledovala ho při práci. Byl to opravdu moc pěkný pohled. Jeho svaly se napínaly, každou chvíli si z očí shrnul vlasy a v tváři měl soustředěný výraz. Nakonec došel do malé kůlny pro nový Horký kámen, strčil ho do motoru a poprvé se usmál: „Hotovo.“

„Já…nevím jak vám mám poděkovat. Nemám u sebe skoro žádné peníze, ale můžu vám dát alespoň tohle,“ blekotala nervózně a cítila se mimořádně trapně. Slide se zasmál: „To nic, Josephine. Jsem rád, že jsem pomohl…“ Vyděšeně se otočil. Ve dveřích stálo pět strážníků a jeden z nich právě křičel: „Zatýkám vás. Pro krádež, vraždu a tebe,“ pohlédl na Slidea. „Za pomáhání hledané.“ Oba stáli jako zařezaní, ale pak se Slide vzpamatoval a naskočil na svůj kluzák. Josephine pochopila. Dvěma skoky byla u svého a už startovala. Slide vyletěl k nočnímu nebi, následován překvapenou Josephine. Za nimi se ozývaly rozzuřené hlasy strážců zákona. Ale Josephin vítězný pocit netrval moc dlouho. Proti nim letěly čtyři blikající kluzáky a na nich seděly další strážci. „Ve jménu zákona stůjte!“ zařval jeden z nich. Josephin si už nevšímala co dělá Slide a sama horečně přemýšlela, co udělat. Zrychlila na nejvyšší rychlost a se skoro zavřenýma očima proklouzla mezi dvěma kluzáky. Prosvištěla nad osvětleným městem a zamířila k Rockestskému lesu. Stále za sebou slyšela své pronásledovatele. Její kluzák sice nepatřil mezi nejpohodlnější a nejlépe běžící stroje, ale byl navržen pro rychlost. Proto se stále vzdalovala až se dostala k lesu. Zde se schovala mezi stromy a vyčkávala. Když si byla jistá, že jí už nehrozí žádné nebezpečí, vypla motor a nechala kluzák se jen tak vznášet. Sama si sedla do mechu a zhluboka oddechovala.

Byla vyčerpaná. Ruka jí bolela jako čert a cítila, že má horečku. Asi se jí do rány dostala infekce. Potichu zaklela. Náhle zaslechla tichý chod dalšího kluzáku. Vyděšeně vyskočila na nohy, až se jí zatočila hlava. „Klid, to jsem já,“ řekl Slideův hlas. Což ale bylo poslední co slyšela. V mdlobách se mu skácela k nohám.

 

KAPITOLA TŘETÍ

 

„Josephine? Josie?“ slyšela něčí hlas, který jakoby přicházel z velké dálky. Pomalu otevřela oči, ale zas je rychle zavřela kvůli řezavému světlu, které ji oslnilo. „Kde to jsem?“ Ať si namáhala mozek jak chtěla, nemohla si vzpomenout co se stalo.

„Jsme v Eastbury, v domě místní léčitelky. Už ti nehrozí žádné nebezpečí.“ Nebezpečí? Josephine se konečně rozpomněla na vše co se v posledních dnech událo. Vzpomněla si na Donnyho a Rosie, na Natalinu, Clerence, Marwila, strážce a na Slidea. „Slide?“ konečně se donutila otevřít oči a spatřila jeho tvář. Byl ještě přitažlivější, než si pamatovala. Asi to bylo proto, že se usmíval. Měla chuť se jeho tváře dotknout, ale bála se, co by si pomyslel. „Jak jsem tu dlouho?“

„Tři dny. Byla jsi v bezvědomí. Jinna říká, že jsi měla život na vlásku. Do té rány co máš na ruce se ti dostala nějaká infekce. Máš tuhý kořínek, Josie.“

„Jinna? Léčitelka?“

„Jo. Teď šla někam na bylinky, nebo to alespoň tvrdila. Ne, neboj se,“ zastavil ji, když se prudce zvedla v touze utéct. „Tady nám nic nehrozí. Oakville a Eastbury přece už před několika lety přerušilo všechny styky. Tady o nás nikdo neví. Řekl jsem Jinně, že jsme z Borough Wallu. Myslí si…že jsme manželé…“

„Cože?“ zasmála se Josephine nevěřícně. „Tys jí to řekl?“

„A jak jsem jí měl vysvětlit, že jsem se tu ocitl s bezvědomou ženou v náručí?“ Josephine zrůžověla. Tak v náručí! „Já nevím…mohl jsi říct, že jsi mě našel.“

„Ale takhle jsem nám ušetřil spoustu nepříjemných otázek.“ Josephine musela uznat, že má Slide pravdu. A navíc jí docela lichotilo, že si ta žena myslí, že jsou manželé.

Dveře domku se se skřípotem otevřely a v nich stála mladá žena s dlouhými vlasy, černými jako uhel. „Tak vy jste se už probudila!“ konstatovala potěšeně. „Jak je vám? Jo, jmenuji se Jinna.“

„Josephine. Ale mám pocit, že jsem vám už byla představena,“ usmála se Josephine. Jinna se zasmála. „Ano, to jste byla, ale myslím, že jste v té době nebyla v nejlepším stavu.“

„Už je mi mnohem líp. Mnohokrát vám děkuji, Jinno. Ale nevím jak…“

„Váš manžel už všechno zaplatil,“ kývla hlavou směrem ke Slideovi.

„Jasně, zlato,“ řekl Slide a líbnul ji na tvář. „To je už zařízeno. Myslíte, že už si ji mohu odvést?“

„Jestli se vaše žena cítí dobře tak proč ne?“

„Děkuji vám, Jinno. A ještě mám na vás jednu prosbu. Za kým bych měl jít, když bych chtěl pro nás koupit nějakej menší domek?“ Mladá léčitelka se zamyslela. „Myslím, že by vám mohl pomoct Duncan. Bydlí jen kousek odtud v Luční ulici.“

 

Eastbury bylo od Oakville dost odlišné. Domky zde nebyly postavené z tmavého kamene, ale většinou byly ze dřeva nebo pálených cihel. Jejich střechy byly z rákosí. Ulice se velmi pečlivě uklízely a na každém rohu kvetly květiny. Tohle místo vypadalo až neuvěřitelně čistě a přátelsky. Josephine se to nelíbilo. Víc jí vyhovovaly špinavé uličky v Oakville, jejich nepřehlednost a temná zákoutí. Eastbury prostě nebylo místo pro ni. Proto ji taky dost překvapil Slideův nápad s koupí domu. „To snad nemyslíš vážně?“ vyjela na něj jen co zašly za roh. „Co?“ zeptal se bezelstně. Josephine po něm zlostně loupla očima. „Nechceš tu kupovat dům, že ne?“

„Tobě na tom něco vadí?“ Josephine se zamračila, ale hned se její tvář rozjasnila. „Ne, vlastně ne. Proč by mi mělo něco vadit? Ty si tu klidně můžeš koupit dům, jen mi řekni, kde jsou naše kluzáky a já odsud vypadnu. Děkuju ti za záchranu života, ale teď už mě u tebe nic nedrží.“

„A co mám říct? Že ode mě moje žena utekla?!“

„To byl tvůj nápad, říct, že jsme svoji. Tak se s tím vypořádej jak chceš.“

„Ale no tak, Josephino! Nemáš jistotu, že tě pořád nehledají! Tady jsi v bezpečí. Ale jinde…jinde prostě ne.“

„Díky za starost, ale já se dokážu o sebe postarat sama. Vím, ještě ti dlužím za opravu toho kluzáku a za ošetření. Věř mi prosím, že ti to splatím. Jen co si zas najdu práci a usadím se. Teď mi jen řekni kde jsou ty kluzáky.“ Slide si povzdechl. Bylo mu jasné, že Josephin už nepřemluví. „Jsou kus odsud, ve veřejných garážích,“ řekl. „Ukážu ti to.“

 

Josephin naskočila na svůj kluzák, ale pak si to rozmyslela a znovu slezla. Vrhla se Slidovi kolem krku. „Je mi líto, že nepoletíš se mnou. Mohli jsme být dobří parťáci. Děkuji ti za všechno,“ zašeptala a odtáhla se od něj. Slide byl její reakcí dost překvapen, ale i potěšen. „Určitě se ještě uvidíme, Josie. Taky ti děkuju.“ Josephine se krátce zasmála: „Za co? Za to, že jsi kvůli mně musel zdrhnout z Oakville a opustit svou sestru? Ty mně rozhodně nemáš za co děkovat, Slide. Měj se tu co nejlíp a nashledanou.“ Bez jediného ohlédnutí  vyletěla z nízkého stavení a přeletěla hradby. Slide ji sledoval, dokud mu nezmizela z dohledu. Pak se otočil a vydal se do Luční ulice za Duncanem.

 

KAPITOLA ČTVRTÁ

 

Josephine letěla celý den a celou noc až do brzkého rána. Království se sice rozkládalo na ostrově, ale na ostrově tak velkém, že ho ještě žádný obyvatel neobešel celý.

Cestou z výšky viděla mnohá města a městečka, ale žádné jí nepřipadalo dost vhodné. Jedno bylo moc idylické, druhé moc špinavé a rozbořené a v některých se pohybovalo příliš mnoho strážných. Až konečně uviděla to co hledala. Z výšky vypadalo město docela malé, ale ne zas příliš. Přiletěla blíž a zjistila, že je postaveno velmi podobně jako Oakville, jen hradby jsou podstatně vyšší a mohutnější. Chvíli jí trvalo, než našla bránu. Pak slezla z kluzáku, protáhla se, protože byla celá ztuhlá a unavená, a zabušila na vrata. Otevřelo se v nich malé okýnko a v něm se objevila mužská tvář. „Kdo jsi a odkud přicházíš?“ zeptal se směšně vysokým hláskem. „Jmenuju se Josephine a přiletěla jsem z Borough Wallu,“ vzpomněla si na Slideovu výmluvu. „Tak z Borough Wallu,“ ušklíbl se muž. „To je pěkně daleko. A to jsi přiletěla sama?“

„Jo, proč ne?“

„Nevěřím, že by samotná ženská podnikla tak dlouhou cestu, aby přijela do Sellwiche.“

„A co je mně do toho, čemu ty věříš nebo nevěříš? Pusť mě jednoduše dovnitř. Jsem unavená, potřebuju se vyspat.“ Chlap se ještě chvíli ošíval, ale nakonec ji přece jen pustil do města.

 Proletěla otevřenou branou a rovnou se pustila do hledání hospody. Nechtěla se ptát nevrlého chlapíka, takže ji musela najít sama. Trvalo jí to asi deset minut, než stanula před hospodou U černého koně, nad jejímž vchodem se houpal znak s obrazem vzpínajícího se oře. Vešla dovnitř a ihned ji ovanul typický zápach alkoholu, potu a kouře. Místnost byla plná i velmi časnou ranní hodinu. Předpokládala, že muži jsou tu už od večera předchozího dne. Prodrala se k baru, kde na ní čekal hospodského překvapený výraz. „Co se děje?“ utrhla se na něj. Neměla náladu na další vyptávání. „Vy asi nejste zdejší, co?“ řekl a nepřestával na ni zírat. Hospodský nevypadal jako její známý Dwane. Byl spíš vysoký a hubený. Měl černé vlasy a plnovous stejné barvy. „Ne, právě jsem přiletěla z Borough Wallu,“ opakovala znovu stejnou lež. „Kluzák mám před hospodou. Chtěla bych u vás přespat, pokud je to možné.“

„Kluzák? Z Borough Wallu?“ vyrážel. „Samotná žena?“

„Jó,“ zahučela otráveně. „Co je na tom tak zvláštního? Berte to jako fakt. Dáte mi ten pokoj nebo ne?“

„Ale jo, dám vám ho. Jen mi řekněte jak se jmenujete, Nechcete předtím něco k jídlu? Vypadáte hladově.“

„Josephine. Tak se jmenuju. Jo, to je moc dobrej nápad, nemáte nějaký maso? Třeba vepřový. A korbel piva.“ Hospodský se znovu zatvářil překvapeně, až skoro vyděšeně, ale když zachytil její výraz, odspěchal do kuchyně pro jídlo.

Josephine se usadila u baru a nevšímala si zvědavých pohledů, které na ni směřovaly. Byla na ně ostatně zvyklá. Za pár minut přispěchal hospodský s velkým talířem masa a pivem. Josephine se hltavě napila a pustila se do jídla. „Já se jmenuji Galdwin,“ řekl a sledoval jak jí. Teď se jí zdál už poněkud přátelštější, proto se zeptala: „Proč se tu všichni tolik diví, že jsem přiletěla až z Borough Wallu?“

„Jste odvážná žena, Josephine. Tady není žádná taková. Ještě nikdo tu neviděl ženu jako vy,“ usmál se a rozpačitě kývl směrem k jejímu účesu, oblečení a jídlu. „Hodláte tu zůstat?“

„Jo, ráda bych se tu na čas usadila. Ale už si tím nejsem tak jistá. Uvidím, jak se mi tu bude líbit.“ Galdwin se k ní diskrétně naklonila a zašeptal jí do ucha: „Hlavně si dejte pozor na sira Derryho. Je to padouch.“

„Fajn, díky za upozornění,“ řekla, ale v duchu už myslela na to, že by sira Derryho ráda poznala. Mohla by u něj sehnat práci.

 

Pokoj byl špinavý a nepohodlný, přesně jak byla Josephine zvyklá. Okamžitě se vrhla na rozvrzanou postel a usnula.

Probudila se až někdy kolem poledního. Vykoukla z okna a spatřila typický denní ruch. Po ulicích proudily davy lidí, někteří táhly vozy naplněné nejrůznějšími věcmi. Občas kolem prosvištěl kluzák, přesně jako v Oakville. Pak si ale všimla něčeho zvláštního. Jen málokdy si na ulici všimla ženy a pkud ano, byla oblečená velmi přísně. Dlouhé šaty, které zahalovaly nohy, ruce i krk, často vídávala i v Oakville, ale tyto ženy měy zahalené i vlasy a chovaly se velmi zdrženlivě. Konečně pochopila proč její včerejší příchod vyvolal takové pozdvižení. No a co, řekla si, já taková nikdy nebudu. Zaplatila za nocleh a vydala se do ulic.

Jako první našla veřejnou garáž, která stála asi v každém městě na ostrově. Zaplatila za umístění svého kluzáku a zjistila, že už u sebe nemá ani jeden zlatý.

Jak tak procházela ulicemi, všímala si reakcí svého okolí. Ženy od ní odvracely pohoršeně zrak, některé se tvářily vyděšeně. Muži na ní koukali se skrývaným obdivem až touhou. Jiným se hnusila nebo jim byla lhostejná. Ale to byly spíš výjimky.

„Hledáte někoho, slečno?“ zastavil ji chatrný stařík opírající se o berli.

„Ano, ráda bych mluvila se sirem Derrym,“ prohlásila a muž zalapal po dechu. Za svého života už viděl spoustu věcí, ale takhle zvláštní ženu nikdy. Přemýšlel, jestli je tak odvážná, nebo bláznivá. „Jste si jistá, že hledáte sira Derryho?“

„Ano, jsem. Co je na něm tak zlého?“

„Vy to nevíte? Jste tu jistě nová. Je to na vás vidět na první pohled. Sir Derry je velmi zlý člověk. Ten kdo se s ním zaplete se z toho málokdy dostane živý. Ale nikdo neví co vlastně dělá, nebo o co mu jde.“

„Aha. Tak kde bydlí?“ Stařík mávl holí k zámku na kopci, kterého si všimla už při příletu. „Ale dejte si na něj pozor, slečinko. Na něj i na jeho ženu. Být vámi, tak bych se oblékl lépe, než tam půjdu.“

„Děkuji vám za pomoc, pane…“

„Gus. Jmenuju se prostě Gus.“

„Gusi. Mějte se.“

 

Přistoupila k velké, ozdobně tepané bráně a zabušila. Ihned se otevřela a Josephine vešla.

„Jdete za sirem Derrym?“ zeptal se vyšňořený sluha, který na ni opovržlivě koukal. „Jo. Dovedete mě za ním?“

„Ale za sirem nemůže jít každý. A vy určitě ne. Pokud chcete, můžete mu po mě poslat vzkaz…“

„To nebude nutné, Kirku, můžete jít.“ Josephine vzhlédla k velkému schodišti na němž stál vysoký muž. Vypadal majestátně se svou mohutnou postavou, kterou jí připomínal Slidea. Tento muž měl ale hnědé vlnité vlasy, pečlivě přistřižené několik centimetrů pod ušními lalůčky. Oči měl černé, neproniknutelné a tvrdé. I jeho ústa působila chladně, byla úzká a pevně sevřená.

Když sluha odešel, muž sestoupil k Josephine a zálibně si ji prohlížel. „Jsem sir Derry. Taylor Derry. A vy jste…?“

„Jmenuji se Josephine a přiletěla jsem z Borough Wallu,“ odpověděla už unavená neustálým představováním se. Sir se zasmál a jeho tvář zkrásněla. „Nelžete mi Josephine! Já vím, kdo jste a odkud jste přišla. Starosta Oakville už poslal zprávu po celém ostrově. Všude vás hledá.“ Srdce se jí roztlouklo jako zběsilé. Neměla sem chodit. Měla zůstat se Slidem v Eastbury. Pokud se o tomhle muži říká, že je zlý, co s ní provede?

„Proč mě tedy už dávno nesebraly stráže?“

„V Sellwichi nemáme starostu. Tady jsem pánem já. A já jsem neřekl strážím, že vás mají hledat nebo zatknout, pokud se tu objevíte. Když za mnou přijel posel z Oakville, neřekl jsem to ani své ženě.“

„Ale proč?“ Josephine byla zmatená. Mírně řečeno…

„Mám s vámi jiné plány,“ záhadně se usmál, chytil ji za loket a vedl ji do schodů. Prošli dlouhou chodbou, která byla krásnější než všechno co Josephine doposud viděla. Pak vešli do místnosti na jejíž stěnách visely nádherné obrazy, na zemi ležel koberec a jedinými kusy nábytku byl mohutný dřevěný stůl, u kterého stály dvě židle, a knihovna se spoustou knih. „Posaďte se,“ vybídl ji a ona ho s radostí poslechla. Přes veškerou její kuráž, se jí třásla kolena.

Posadil se proti ní, ale nic neříkal. Nakonec nevydržela zpytavý pohled jeho očí a vyjekla: „Tak co po mě chcete?!“

„Chybí vám trpělivost, Josephine. Ale dobrá…Chci, abyste pro mě pracovala.“ Cítila jak se jí ulevilo. „V jakém slova smyslu myslíte pracovala?“

„Nevím jak to nazvat…“ zamyslel se a na čele se mu objevila svislá vráska. „Snad zabiják. Chci abyste byla můj zabiják. Já v tomhle městě nejsem příliš oblíbený, ale všichni mě respektují. Říkají, že jsem krutovládce. Ale já chci jejich dobro. Bohužel se čas od času objeví někdo, kdo by se mě rád zbavil. A od toho byste tu byla vy. Abyste se zbavila jeho. Slyšel jsem toho o vás dost. Jste docela známá a máte v tomto oboru skvělou pověst, abych tak řekl. Berete to?“

„A zbývá mi snad něco jiného?“

„No, asi ne,“ podal jí ruku a ona mu jí potřásla. „Mám pro vás připraven  příjemný domek na kraji města, abyste nebyla tolik na očích. Vzbuzujete pohoršení, ale nechci vás nutit, abyste se nějak měnila. Takže…to je asi všechno. Zítra pro vás pošlu, abychom domluvili podrobnosti.“ Náhle jakoby si na něco vzpomněl. Vytáhl váček, který se mu houpal u pasu a vysypal si na dlaň hrst zlatých dukátů a podal jí je. „Tady je váš první plat. Těšilo mě, Josephine.“

„Mě taky, sire.“

„Říkejte mi Tayi. Tak mi říkají přátelé.“

„Dobře, Tayi,“ řekla poslušně a napadlo ji kolik má sir Derry asi přátel. 

 

Sluha Kirk ji odvedl k malému domku z cihel a rákosí, který stál hned pod hradbami. Byl to moc hezký příbytek, uklizený, útulně zařízený a měl i malý přístavek, kam mohla zaparkovat kluzák.

Jen co osaměla, padla na pohodlnou postel a spokojeně vydechla. V tak dobrý průběh ani nedoufala. Měla dům, práci i ochranu před Oakvillským starostou. Co víc si mohla přát?

Ve svém radostném rozjímání si náhle vzpomněla na Slidea. Napadlo ji, co asi teď dělá a jestli je na tom dobře. Ale radši tyto myšlenky rychle zaplašila.

 

KAPITOLA PÁTÁ

 

Den začal opravdu krásně. Slunce svítilo na modré obloze neposkvrněné jediným obláčkem, uličkami Sellwiche profukoval teplý vítr a ptáci zpívali jako zběsilí.

Josephine otráveně pozorovala tu dokonalost. Neměla to ráda, její filozofie byla, že cokoliv je dokonalé, je zároveň i nudné. Proto si stáhla korzet ještě trochu níž, aby alespoň pohoršila lidi, které potká, co nejvíc si rozcuchala vlasy a už spokojenější se vydala na obhlídku města. U pasu se jí houpal naditý váček a na tváři jí hrál úsměv.

Procházela úzkými ulicemi, nevšímala si popuzených pohledů zdejších obyvatel a prohlížela si, co nabízí místní obchodníci. Za necelé dvě hodiny už měla nakoupenou řadu zbytečností. Už dlouho nepodnikla tak velký nákup, protože většinou neměla za co. Když už sehnala peníze, koupila si za ně jídlo a věci na kluzák, nebo si je šetřila a později je investovala do trvalejších věcí, mezi které počítala hlavně pohodlné kožené oblečení.

Chvíli se jen tak rozhlížela po lidech, až si mezi nimi vybrala jednu ženu. Byla to skutečná kráska, mezi ostatními ženami se vyjímala jako drahokam mezi barevnými sklíčky. Měla poměrně vysokou postavu, oblečenou v drahých šatech ze zeleného sametu, které těsně obepínaly její dokonale souměrnou postavu. Její oči měly stejnou barvu jako šaty a vypadaly jako oči kočky. Až do půli zad jí splývaly vlnité vlasy barvy zapadajícího slunce.

Josephine se k ní přitočila a zaklepala jí na rameno. Žena se otočila, sjela ji pohledem od hlav až k patě a otevřela ústa v němém výkřiku.

„Kdo…jste?!“ vyjekla, jen co se trochu vzpamatovala ze šoku.

„Josephine a vy?“

„Vy-vy nevíte kdo já jsem?!“ 

„Ne, jsem tu teprve druhý den, opravdu jsem se ještě nestačila naučit všechny lidi nazpaměť!“

„Jmenuji se Roxana Derryová!“

„Ááá, už jsem doma,“ ušklíbla se Josephine. „Manželka mého nového zaměstnavatele!“ Kráska znovu zbledla: „Myslím, že jsem se přeslechla, cože jste říkala?“

„Říkala jsem, že si mě váš pan manžel včera večer najal jako svého nájemného vraha.“ Josephine si vychutnávala účinek svých slov. Věděla, že s Roxanou Derryovou rozhodně nebudou nejlepší přítelkyně.

„To musí být nějaký omyl,“ řekla lehce se třesoucím hlasem. „Můj manžel si rozhodně nenajal nájemného vraha. A i kdyby to udělal,“ náhle se zdálo, že se Roxaně vrátilo ztracené sebevědomí. „Tak by si nenajal takovouhle rajdu, která se neumí pořádně oblíknout ani učesat. Myslím, že jste neslyšela o povinném oblečení místních žen, že?“

„Povinné oblečení? Vašemu manželovi rozhodně nevadilo, jak jsem oblečená.“ Dvě naprosto rozdílné ženy stály uprostřed davu proti sobě, ale zdálo se, jakoby byly na ulici úplně samy. Oči jim nenávistně plály a vzájemná nevraživost byla vidět na první pohled. Roxaniny nalíčené rty se chvěly, ale nakonec rozhodně vyslovily: „Půjdete se mnou. Musíme si vyjasnit pár věcí. A buďte ráda, že jsem na vás nepřivolala stráže.“

 „nikam s vámi nepůjdu. Přišla jsem sem nakupovat a to chci taky dělat. A budu nakupovat za Tayovy peníze, abyste věděla. Běžte se vycpat!“ Josephin se otočila na podpatku a než stačila Roxana něco říct, ztratila se v davu.

Po zbytek dne už na nepříjemné setkání nemyslela. Užívala si nákupy, které chtěla zakončit koupí nějakého pěkného oblečení, ale všechny Sellwichské švadlenky se řídili tím, čemu Roxana Derryová říkala  „povinné oblečení“, a což ve skutečnosti znamenalo, že ženy musí chodit zahalené od krku až po paty. Takže v celém městě nesehnala nic slušného na sebe. To ji trochu rozladilo, ale nakonec byla celým dnem víceméně spokojená.

Když se konečně unavená doplahočila domů a otevřela dveře, leknutím nadskočila. V křesle, které stálo u protější stěny, nalevo ode dveří někdo seděl.

  „Dobrý večer, Josephine. Slyšel jsem, že jste se dnes setkala s mou ženou.“ Josephine si oddechla, protože nezvaný návštěvník nebyl nikdo jiný než sir Derry. Rozhodla se nezodpovědět na jeho otázku a rovnou na něj vyjela: „Možná, že jste mi zachránil krk a že jste toho pro mě hodně udělal, ale to vás ještě neopravňuje k tomu, abyste mi lezl do domu a strašil mě. I já chci mít své bezpečí. A kdybyste nepromluvil tak rychle, mohl jste být teď už po smrti,“ dodala a vytáhla ostrý nůž, který schovávala za pasem.

„Tak se hned nerozčilujte, drahá Josephine! Chtěl jsem vás jen upozornit na to, abyste si dala na mou ženu pozor. Ona dokáže být velmi krutá a je i velmi žárlivá. Proč si myslíte, že je v Sellwichi předepsaný ženský oděv a ona si může dovolit nosit i ty nejodvážnější modely? Nechtěl jsem vám to říkat…“

„Proč? Proč jste mi to neřekl? Měla jsem právo to vědět a kdybyste mi to řekl, nemusela jsem si hned při prvním setkání znepřátelit vaši manželku! Opravdu vám děkuji, sire!“ Taylor se zarazil a pokrčil rameny, jakoby se vzdával. „Dobrá. Dobrá. Takže zítra se u mě dopoledne zastavte, mám pro vás práci.“ Bez jediného pohledu nebo rozloučení vyšel z domu.

„Parchant jeden,“ ulevila si Josephine pro sebe s šla se připravit k spánku.

 

KAPITOLA ŠESTÁ

 

Musela čekat skoro celou hodinu, než za ní přišel Kirk a oznámil jí, že ji teď sir Derry konečně přijme. Měla na jazyku celou horu urážek, kterou na něj hodlala vychrlit, ale jen co ho uviděla, zapomněla na to.

Když vešla do jeho pracovny, ani se na ni nepodíval a řekl: „Jmenuje se Gallysworth Jinkle. Pracuje jako horník v dole za městem a už několik měsíců sdružuje lidi a plánuje proti mně vzpouru. Dnes večer se bude jako vždy ve své oblíbené hospodě Ve zvonici opíjet do němoty. Chci, aby už zítra nebyl mezi živými:“ Podal jí váček s penězi, ale stále se na ni nepodíval. „Ale..“

„Doufám, že jsem to řekl jasně. Zítra se hlaste tady u mě se zprávou.“ Posadil se za stůl a se sklopenou hlavou čekal až odejde.

Když odešla ze sídla Derryových, připadala si jako zpráskaný pes. Nevěděla co provedla, ale cítila se provinile. Neznala sira Derryho déle než tři dny, ale stejně jí na něm nějakým způsobem záleželo. Nechtěla ho zklamat.

S odhodlaným výrazem se vydala k sobě domů, nabrousit si nůž.

 

Večer se rychle stmívalo a Josephine se musela vydat do ulic, aby našla hospodu  Ve zvonici a v ní Gallyswortha Jinklea. Cestou potkala trojici mladých mužů, na nichž bylo jasně vidět, že už dnes večer mají upito. Zastavila je a zeptala se na hospodu Ve zvonici. „Tak tam vocaď mi právě jdeme, že jo klucí!“ žvatlal opilecky jeden z nich.

„A nevíte, jestli je tam dneska i Gallysworth?“

„Éé, ty myslíš starýho Jinklea? Jó, ten tam určitě bude. Je tam totiž každej večír. Ale taková kočka jako jsi ty, přece nejde za tim staroušem! Nechceš se jít radši někam pobavit s náma?“ Udělal dva nejisté kroky směrem k ní a pak ji chytil kolem pasu.

Stačilo jen pár rychlých pohybů a mladík se válel v prachu. Neohrabaně se zvedal a smutně sledoval své dva kumpány, kteří vzali nohy na ramena. Když se znovu rozhlédl, byla už Josephine pryč.

Byla naštvaná, že se od nich vlastně nedozvěděla nic užitečného, teď musela v liduprázdných ulicích najít někoho, kdo by jí pomohl. A štěstí při ní stálo. Do cesty se jí přichomýtla malá holčička, které mohlo být nejvýše devět let.

„Hledáte někoho?“ zeptala se a upřela na ni velké, nevinné oči.

„Ano, hledám. Jak se jmenuješ, děvče?“

„Jsem Charlotta Jinkleová, paní.“ Panebože, pomyslela si Josephine, já jdu týhle malý holce zabít otce. Ale sakra, je to moje práce, nesmím se na nic ohlížet. Sakra.

„Hledám tvého tatínka, Charlotto. Víš kde je?“ Dívčina tvář se zachmuřila při pomyšlení na opileckého otce a tím se Josephine trochu ulevilo. „Je Ve zvonici. Proč ho hledáte? Tatínek je zlý člověk, mohl by vám ublížit, jako ubližuje mě a mamince.“

„Neboj se Charlotto, on ti už nebude ubližovat. Jen mi řekni, kde je ta hospoda.“ Charlotta ji vzala za ruku a řekla: „Já vám to ukážu, paní.“

Prošli několika ulicemi a konečně stanuly před hospodou Ve zvonici. Josephine nepochopila její název, jelikož jediné, co na tom domku připomínalo zvonici, byl malý kovový zvonek, zavěšený nad vchodem. Byl to jen hnusný pajzl. „Děkuju, Charlotto. Už můžeš jít.“

„A ty nám pomůžeš?“

„Jasně, pomůžu vám. Ale už jdi domů, aby neměla maminka strach.“.

Dívka potřásla hlavou a odcupitala ulicí pryč. Josephine se zhluboka nadechla a vešla dovnitř. Okamžitě ji ovanul typický zápach hospody. Chvilku jí trvalo, než se rozkoukala v tmavém, zakouřeném prostředí a pak zamířila k nejbližšímu stolu. Seděli u něj čtyři muži, každý měl před sebou pivo a jeden kouřil dlouhou dýmku. Jen co si jí všimli, nasadili chlípné úsměvy a předháněly se v tom, kdo si nejvíc troufne.

„Tak co, kočičko? Nechtěla bys mi jít dneska zahřívat pelíšek?“ řekl jeden, ale úsměv mu na rtech rychle zmrzl, protože ho na břiše zastudila špička jejího nože. „Hej, co chceš? Co jsem ti proved?“ Jeho kamarádi se od nich odsunuli co nejdál a tvářili se vyděšeně, ale ostatní návštěvníci si nevšimli ničeho neobvyklého. „Jen mi řekni, kde je Jinkle.“ Muž pomalu zvedl ruku a ukázal na chlápka u baru. Byl mladší, než předpokládala. Měl hubenou postavu, krátké zrzavé vlasy a v tváři nevypočitatelný výraz. „Díky za pomoc, kamaráde.“

Nasadila svůdný pohled a posadila se vedle Jinkle na bar. Přisunula si židličku co nejblíže k němu a sledovala co udělá. Chytil se okamžitě. „Dáte si něco k pití, madam?“

„Jsem Christiana, pane…“

„Jinkle. Gallysworth Jinkle.“

„Dobře, Gally. Dám si pivo, díky.“ Ještě trochu se na něj namáčkla a jednou rukou se mu ovinula kolem krku. Cítila z něj alkoholové výpary, ze kterých se jí dělalo špatně. Ale práce je práce. „Nechceš se vykašlat na pivo a projít se? Koukám, že jsi tu nová, tak bych ti mohl ukázat pár moc hezkých místeček.“ Šel na to rychle a tím jí usnadnil práci. Potřebovala ho dostat ven, nemohla ho zabít před tolika svědky. I takhle je to dost nápadné. „Jasně brouku, stačí když mi ukážeš jen jedno hezký místečko.“ Zavěsil se jí za pas a klopýtal ven z hospody. Nechápala jak může jen doufat, že se s ním vyspí. Stejně by nebyl ve svém stavu ničeho schopen.

Zašli do opuštěného průchodu a tam ji ihned namáčkl na zeď. „Jsi moc krásná,“ mručel. „Jsi fakt sexy!“

„Jo, a taky jsem nebezpečná,“ poznamenala a zabodla mu nůž do břicha. Druhou rukou mu zacpala ústa, aby zbytečně nekřičel a nikoho tím nepřivolal. Ale stejně se komplikace vyskytla. Josephine náhle zaslechla něčí kroky a smích. Přitiskla se k Jinkleovi, aby skryla nůž. V průchodu byla dost tma, takže byla malá pravděpodobnost, že by si někdo všiml něčeho podezřelého. V tu chvíli vešla objímající se dvojice mladých lidí. Smáli se a povídali si a došli docela daleko než si všimli Josephine a Jinklea. „Ááá, tak tady je už obsazeno,“ uchechtl se kluk a dívka vyprskla smíchy. Už nic neřekli, jen se obrátili a zmizeli. Josephine si oddechla. Vytáhla z jeho těla nůž a otřela ho o jeho kalhoty, pak ho zastrčila za pás. Pustila ho a on se mrtev sesunul k zemi. Ale tady ho nemůžu nechat, napadlo ji. Ještě ji čekala spousta práce. Popadla ho za nohy a zabrala. Na to jak byl hubený, to byla těžká váha. Protáhla ho průchodem a nechala ho ležet na liduprázdné ulici. Stejně jí to nebylo moc platné. Od místa kde ho zabila se táhla krvavá stopa. Ale práce byla hotová.

 

KAPITOLA SEDMÁ

 

„Dobrá práce, Josephine,“ řekl Taylor Derry a Josephine byla šťastná, že jí řekl jménem. „Sleduji vyšetřování, ale strážníci nemají žádnou stopu. Z tý hospody si tě nikdo nepamatuje. Všichni byli namol. Jen jedna holka řekla, že viděla nějako dvojici v tom průchodu, ale to k tobě rozhodně nepovede. A i kdyby…jsi pod mojí ochranou.“ Podal jí další váček s penězi. „Ale už jste mi platil…“ Taylor se usmál: „Polovinu předem, polovinu potom. A omlouvám se za to jak jsem se k tobě včera choval. Pohádal jsem se s Roxanou, měl jsem na tebe vztek. Roxaně se nelíbí, že jsem tě zaměstnal a ty jsi jí ještě musela říct, co děláš. Ale to není tvá chyba. Měl jsem tě na ni připravit.“

„Jo, v pořádku, Tayi. Já už budu muset jít.“

„Ne, počkej ještě chvíli. Pozítří jedu na pracovní cestu do Hollowshiru. Jede se mnou i Roxana a já chci abys mi dělala osobní stráž. Na své muže se nemohu spolehnou. Samozřejmě dostaneš štědře zaplaceno.“

„Pojedu. Ale mám ještě jednu maličkou prosbu. Potřebuji nějaké šaty, a tobě je určitě jasný, že nechci nosit to, co tu šijou místní švadlenky podle nařízení tvé ženy…“

„Dám ti k dispozici švadlenu mé ženy, ušije ti, co jen si budeš přát. Ale Roxana se to nesmí dozvědět.“

„Já jí to teda určitě neřeknu.“

„Halině, tý švadleně, zalepím pusu penězi.“

„Děkuji, Tayi.“

 

Odpoledne Josephine navštívila Roxanina švadlena. Byla to baculatá paní ověšená šperky a tvářila se nafoukaně a přezíravě. Josephine si byla jistá, že to pochytila u své paní. Ale Taylor jí jistě zaplatil dost bohatě na to, aby Josephine splnila každé přání. Strávili dohadováním nad střihem, materiálem a zpracováním dlouhé hodiny. Halina byla sice velmi šikovná, ale nebyla zvyklá šít z kůže a už vůbec ne to, co by chtěla Josephine. Když jí ale vše vysvětlila, zjistila Halina, že to dokáže spíchnout do Taylorovy cesty a Josephine proto vymyslela ještě několik vylepšení, kterými chtěla vytočit Roxanu. Začínala se na tu cestu těšit.

 

Před domem pána a paní Derryových stála početná kolona luxusních kluzáků. Ten, ve kterém jeli oni dva, byl upraven tak, aby mohli sedět vedle sebe. Roxana vypadala šťastně a domýšlivě, což nikoho nepřekvapilo. Přejížděla všechny přítomné pohledem, který říkal: „Já jsem tu ta nejlepší a nejkrásnější a vy jste jen sluhové a otroci!“ Náhle se ale zarazila a upřela oči na právě přilétající kluzák. Taylor se tam podíval také a málem mu spadla čelist. A nebylo to kluzákem, protože to byl už dost starý typ a nebyl v právě nejlepším stavu. Ale zaujala ho dívka, která na něm seděla. Byla jako jindy oblečená do černé kůže, ale tohle oblečení bylo jiné než to co nosila předtím. Bylo navržené a ušité tak, aby zakrývalo jen to co bylo opravdu nutné. Pruh látky zakrývající ňadra a krátké šortky ji obepínaly jako druhá kůže. Zelené oči jí zářily a vlasy měla snad rozcuchanější než obvykle.

Roxaně chvíli trvalo než zase našla řeč: „Co-co si to d-dovolujete?! Co t máte na-na sobě?! Okamžitě se půjdete převléci, nebo…nebo…“

„Nebo co, drahá Roxano? Nebo mě vyhodíte z práce? Nebo dokonce z města? Ne, o tom rozhoduje váš manžel.“ Josephine ze sebe měla tak dobrý pocit jako už dlouho ne.

„No tak, Taylore! Udělej něco! Vyhoď ji!!“ Roxanina krásná tvář byla zkřivená zlobou a bezmocí.

„To nemůžu, drahoušku,“ řekl Tay a spiklenecky mrknul na Josephine, aby si toho jeho manželka nevšimla. „Je to moje osobní strážkyně. Přece bys nechtěla, aby mě někdo úkladně zavraždil a to jen kvůli tomu, že jsem ji vyhodil a nebyl kdo by mě zachránil.“

„Tak najmi někoho jiného!“ křičela už hystericky a Josephine radši kus poodletěla, kdyby Roxana náhodou vybuchla.

„To taky nejde. Nevím o nikom schopnějším, než je Josephine,“ řekl a odvrátil se od ní. „Tak poletíme. Už jsme tu všichni. Josephine! Poletíte kousek za naším kluzákem, abyste byla nablízku.“

„Ano, pane,“ zasalutovala a blaženě se usmála. Opravdu se cítila moc dobře. Tahle chvíle byla jejím triumfem nad krásnou Roxanou.

 

Hollowshire bylo od Sellwiche vzdálené necelé dva dny letu bez přestávky. A jelikož lady Roxana odmítala letět bet jediného odpočinku, čekaly je dva dny na cestě. Ale to Josephine nevadilo. Už dlouho si pořádně nezalétala a teď za to ještě měla dostat zaplaceno. Skvělá kombinace. Dostala se do části království, které ještě neviděla, a tak se kochala okolní krajinou.

Když se začalo stmívat, utábořili se na kopci, který vyčníval z jinak rovné planiny. Později se Josephine dozvěděla, že se jmenuje Hora umučených, protože právě zde, jak vypráví legenda, zavraždil obyčejný pasák krav Marcos svou ženu, dceru a malého syna. Ale na to už vzpomněl jen málokdo a tento kopec se stal místem odpočinku pro všechny, kdo putovaly tímto krajem.

Dva sluhové, kteří je doprovázeli, letěli napřed, aby připravili tábor, a ostatní proto čekal plápolající oheň a několik narychlo postavených stanů. Upekli si králíky, jež vezli sebou právě pro tento účel a přichystali se ke spánku. Ještě než Taylor následoval svou manželku na lůžko, přitočil se k Josephine: „Budeš spát hned v tom stanu vedle našeho.“ Pak už jen sledovala, jak zalézá za světle modré plátno svého přístřešku.

Josephine spala lehkým, neklidným spánkem. Budil ji každý i nepatrný zvuk, a díky tomu zaslechla i plíživé kroky, které podle všeho směřovaly kolem jejího stanu za Taylorem. Rychle, ale potichu vstala a vytáhla zpod polštáře šavli a za kalhoty si strčila nůž. Pomaličku, opatrně, aby nevydala sebemenší hluk odhrnula plátno, zahalující vchod a vyplížila se ven. Netrvalo dlouho a ve tmě se rozkoukala. Před světlým pozadím Taylorova a Roxanina stanu se rýsoval temný stín, který se právě chystal vklouznout dovnitř. Josephine vyskočil, čímž stín vyděsila. Ten se otočil a vytasil dlouhý, těžký meč. Jen tak tak stačila uhnout smrtící ráně. Okamžitě se pustila do protiútoku, ale v tu chvíli se ze všech stran ozval zběsilý řev a ze tmy se vyřítili další útočníci. V táboře nastal chaos. Slyšela bojový křik útočníků, zvuk nárazů ocele o ocel i ženský křik. Podařilo se jí zabít dva útočníky a sama obdržela několik nepříliš vážných ran. Najednou uviděla Taylora. I on bojoval, statečně bránil ječící Roxanu, která jen v lehké noční košilce, s rozpuštěnými vlasy ležela v trávě. Josephine mu přiskočila na pomoc, ale věděla, že mají bitvu prohranou. Mimo ní a Taylora tu bylo jen asi pět nebo šest bojeschopných a ozbrojených mužů. Útočníků bylo minimálně třicet. Měli jen jedinou možnost na záchranu – útěk. Stáli jen asi deset až patnáct kroků od vznášejících se kluzáků. Cestu jim křížili dva muži v černých oděvech a se sekerami. Josephine se podívala na Taylora, pak ukázala očima na Roxanu a kluzáky. Mezitím se jí povedlo zabít dalšího muže. Taylor pochopil. Zničehonic se shýbnul, aby uhnul před úderem dlouhého meče a popadl Roxanu, která se jen stěží postavila na nohy. Josephine se vrhla vstříc smrtelným ranám seker těch dvou zabijáků. Dostala tvrdou ránu do ruky až se jí zatmělo před očima. V odpověď muže proklála svou šavlí. Ani druhý neměl tu možnost, aby přežil. Jeho hlava se skutálela z kopce. Taylor s Roxanou naskočili na kluzák jednoho ze sluhů, který byl jednak nejblíže a jednak byl rychlejší než jejich luxusní dvousedadlový kluzák. Josephine, zpola omráčená bolestí, která jí vystřelovala z ruky do celého těla, nalezla na svůj kluzák a nastartovala. V tom si všimla jednoho z mužů stojícího nad Taylorem, jak se napřahuje k ráně. Zdravou rukou vytáhla nůž a vrhla jej. Stačil jen kousek a trefila by Taylora přímo do hlavy. Vyděšeně se otočil a spatřil mrtvého útočníka s nožem v prsou. Vděčně na Josephine kývl a  vyletěl do černočerné tmy.

 

Letěli dlouho a nepromluvili ani jediné slovo. Všichni byli zdrceni a mysleli na ty, které nechali napospas nemilosrdným zabijákům. Bylo jim jasné, že název Hora umučených teď pro ně bude mít zvláštní význam.

 

Roxana tiše plakala a objímala Taylora kolem pasu. Ten starostlivě sledoval Josephine, která letěla kousek před nimi. Nedávala to najevo, ale trpěla. Měl strach, že její zranění bude nevyléčitelné. Nevěděl jak by jí mohl pomoci. Ze zamyšlení ho vytrhl její hlas, nebyl už tak rázný jako dříve, cítil z něj utrpení a bolest.

„Ty víš kde jsem, Tayi?“ už jí bylo jedno, co si pomyslí Roxana a jestli jí bude vadit, jak jejímu manželovi říká. Teď si přála jen klid.

„Nemám tušení, Josie. Promiň.“

„Ne, nic se neděje. Ale támhle vidím nějaká světla. Vypadá to jako město:“ Roxanu její slova probudila z letargie: „Město? Poletíme tam! Musíme tam letět! Nakoupíme si oblečení a jídlo. Přespíme tam a zítra se vydáme do Sellwiche.“

„To není tak jednoduché, Roxano,“ přerušil její radostný výlev Taylor. „Za prvé, nemáme u sebe ani vindru. A za druhé nevíme co je to za město. Nikdy jsem tady nebyl a nevím, kdo v těchto končinách žije. Můžou to být stejní lidé, jako ti co nás napadli v táboře.“

„Bohužel nám, ale asi nic jiného nezbývá, než zjistit, co je to za město a kdo v něm žije,“ vložila se do toho Josephine. „Vy samozřejmě můžete letět dál a zkusit najít něco lepšího, ale já už se daleko nedostanu. Potřebuju doktora takže tohle je moje jediná šance.“ Bez dalšího slova zamířila ke světlům. Taylor ji i přes Roxanin chabý odpor následoval.

 

„Pane bože,“ vydechla okouzleně Roxana, když klesli tak, aby dokázali rozeznat, jak město vypadá. A vypadalo pohádkově. Nestály tu domy, ale jen velké stany, jiné než ty ve kterých tábořili. Tyhle byly mnohem vyšší a prostornější s plochou střechou. Lehký vítr si pohrával s bílým plátnem, které je pokrývalo. Uličky mezi nimi byly vysypané žlutým pískem. Všude rostly květiny a zahlédly dokonce fontánu z bílého mramoru, která stála uprostřed něčeho, co vypadalo jako náměstí, Ale nejkrásnější na tom všem byla mlha, která se vznášela všude kolem nich. Právě tahle mlha vydávala slabé, fosforeskující světlo, které je sem přilákalo.

Všichni tři stáli s otevřenou pusou a sledovali tu kouzelnou nádherou. Dokonce i Josephine to omráčilo.

Udivilo je že se v ulicích nepohybují žádní lidé, ale usoudili, že takhle v noci už všichni spí.

„Můžeme zkusit najít hospodu, v tý vždycky někdo je,“ navrhla Josephine, ale Roxana opovržlivě zavrtěla hlavou: „Myslíš, že v TOMHLE městě mají hospodu? O tom opravdu pochybuji.“

„Nech toho, Roxano,“ zabručel Taylor. „Musíme někoho najít, protože Josephine potřebuje pomoc. Budeme muset vlézt do jednoho z těch stanů.“ Jen co to dořekl, rozešel se k jednomu bílému přístřešku. Josephine ho ale zarazila: „Počkej, podívej se na tenhle provaz. Je u každýho z těch domů. Možná to bude zvonek.“ Ukázalo se, že má pravdu. Taylor za něj zatáhl a zevnitř se ozvala jednoduchá melodie, ne jen obyčejné cinkání zvonku. Nečekali dlouho, když tu se odhrnulo plátno a před nimi stála žena. Byla tak krásná, že i Roxanina krása proti té její bledla. Měla v sobě něco éterického, čím přitahovala jejich pohledy. A byla zelená. Opravdu. Měla nádherné černé vlasy, které jí v dlouhých prstencích splývaly až do pasu, oči měla trochu sešikmené a jejich barva se nedala snadno určit. Ale kůži měla sytě zelenou, čímž na sebe upozorňovala nejvíc.

„Kdo jste?“ vyhrkla Roxana a nepokrytě na ženu zírala.

„Myslím, že bych se na to měla spíš ptát já, když v tak hluboké noci zvoníte u mých dveří. Ale budiž, jmenuji se Abitha Blue Swanová. Ale to jste asi nechtěla vědět, jak se tak na vás koukám. Jsem goblinka.“

„Goblinka?“ vydechl Taylor. „Copak nebyli všichni goblini vyhubeni?“

„Jak vidíte. Tohle je naše poslední město. Jmenuje se Treasure Stone. A vy tu nemáte co dělat. Je mi líto, ale zítra vás budu muset vzít před radu, a ta vás dá jistě popravit.“ Roxana vyděšeně vykřikla a zhroutila se. Taylor si jí nevšímal: „To nemůžete. Přišli jsme sem v míru, požádat vás o pomoc!“

„Mohu vám pomoct,“ řekla Abitha Blue. „Ale stejně mi nezbývá nic jiného, než vás zítra předvést radě. Pojďte dál.“ Taylor zvedl Roxanu ze země a v náručí ji přenesl do stanu. Josephine za nimi šla jen pomalu a namáhavě. Už ztratila spoustu krve, a obávala se, že se nedožije rána.

Uvnitř to vypadalo ještě fantastičtěji, než zvenku. Ve středu prostorné místnosti byl vybudován malý rybníček s křišťálově čistou vodou, v níž se proháněly dvě zlaté rybky. Od stropu, ze dřevěných trámů, které tvořily konstrukci „stanu“ byly zavěšené dvě houpací sítě s polštáři a přikrývkami. Další vybavení tvořil jen nízký dřevěný stůl, kolem kterého ležely velké, pohodlně vypadající polštáře a starodávná, ozdobně vyřezávaná skříň. Josephine měla pocit, že nikdy neviděla nic tak krásného, a nemohla pochopit, jak mohla doteď žít jen v neuklizených, špinavých brlozích.

Abitha Blue nechala chvíli odhrnutý závěs a tím nahnala do místnosti trochu mlhy, čímž ji krásně prozářila.

„Tak mi řekněte kdo jste a odkud jste se tu vzali,“ nařídila a posadila se na světle modrý polštář.

„Ehm…no já se jmenuji sir Taylor Derry a jsem vládce města Sellwich. Tohle je moje žena Roxana.“

„A já jsem Josephine. Jsem jeho osobní stráž. My jsme se vydali…“

„Josephine a jak dál?“ otázala se kráska.

„Josephine, prostě jen Josephine.“

„A vy jste jeho osobní stráž?“ zeptala se znovu a s důrazem na slova VY a JEHO. Přitom si prohlížela Taylorovu mužnou postavu a hubenou Josephine, která vypadala, že brzy upadne do bezvědomí. V tom si všimla Josephininy ochablé, zkrvavené paže. „Ach můj bože!“ vykřikla a vrhla se k ní. Právě včas. Abitha Blue ji zachytila přesně ve chvíli, kdy se Josephine opravdu poroučela k zemi. Zvedla ji do náruče, jakoby nic nevážila, a poručila Taylorovi, aby na zemi poskládal polštáře. Pak ji na ně položila a jemně prohmatala zraněné místo. Tvářila se při tom velmi ustaraně. „Má rozdrcenou kost a natržený sval, je div, že ještě žije. Ale má štěstí, že jste zazvonili právě u mne.“ Hbitě skočila ke skříni a otevřela jí. Taylorovi a Roxaně se přitom dostalo pohledu na úhledně vyrovnané skleničky a krabičky s různorodými náplněmi. Abitha Blue jich několik vyndala a znovu se posadila k Josephine. Otevřela jednu z dřevěných krabiček a trochu jejího obsahu nasypala do mosazného hmoždíře. Pracovala asi deset minut, stále odbíhala a přinášela další přísady, které přisypávala a drtila, až vznikla nevábně páchnoucí, tmavě zelená směs, kterou Josephine natřela celou paži. Josephine se zavrtěla a něco zamumlala, ale jinak se nestalo nic.

„Teď už nezbývá než čekat. Měla by být ale v pořádku,“ otočila se na Roxanu. „Můžeš si lehnout do té druhé houpací sítě, Bedrill se vrátí až za dva dny. Jela se učit ke staré Horacii do Stále zeleného lesa. Bedrill je moje dcera,“ doplnila, když si všimla nechápavých pohledů svých nezvaných hostů. „Vy, sire Taylore, se uložte kam chcete. Já jdu spát. Jsem unavená. Zítra uvidíme, co bude dál.“

 

KAPITOLA OSMÁ

 

Fajn, kde to jsem, jak jsem se sem dostala a co tu dělám? to byly Josephininy první myšlenky poté, co konečně nabyla vědomí. A pak měla co dělat, aby nevykřikla. Před očima se jí objevila zelená tvář jinak moc krásné ženy. A ta jí všechno připomněla. „Vy jste Abitha, že jo?“ ujišťovala se. „Ano, jen bych prosila Abitha Blue, to je mé celé křestní jméno. Koukám, že jste už docela v pořádku, co vaše ruka? Bylo to dost vážné a komplikované zranění, ale s našimi léčebnými možnostmi a pokrokovými metodami, se mi to snad povedlo vyléčit.“

Josephine opatrně zahýbala levou rukou a zjistila, že až na nepříjemné mravenčení, ji má v naprostém pořádku. „Jak jste to dokázala? To je zázrak! Nevím jak vám poděkovat!“ Josephine měla nejasný pocit, že se jí něco podobného už stalo.

„Nemusíte mi děkovat, je to moje povinnost, pomoci každému v nouzi. Bohužel je také moje povinnost říct radě, že jsou ve městě tři lidé. Najezme se a pak vyrazíme na shromáždění.“

Taylor a Roxana už seděli u stolu a čekali až se k nim obě ženy přidají. Taylor byl upřímně potěšen, že je Josephine v pořádku, Roxanino nadšení bylo výrazně menší. Přesto utrousila: „Jsem ráda, že jste v pořádku.“ A rychle odvrátila pohled.

Na stole byly naservírované pokrmy, jaké ještě nikdo z nich nespatřil. Většinou to byly neznámé druhy ovoce a zeleniny, pak zde byl zvláštní světlý chléb, který svou strukturou připomínal houbu. K pití se podávala teplá šťáva z něčeho, co nebyli schopni určit.

Když se najedli, začali je pronásledovat obavy z toho, co s nimi bude. Abitha Blue se tvářila přívětivě, ale stále nad nimi visela její včerejší hrozba smrti. Naposledy se rozhlídli po nádherném příbytku a vyšli  do ulic. Byly stejné, jako si je pamatovali, ale místo světélkující mlhy je osvětlovalo sluneční světlo. Spěchali tudy davy goblinů, všichni jedním směrem, a nikdo si jich nevšímal. Josephine si prohlížela obličeje dalších obyvatel Treasure Stoneu a zjišťovala, že jich je spousta stejně étericky krásných jako Abitha Blue, ale byli tu i goblini, kteří byli oškliví přesně tak jak se vyprávělo dětem v pohádkách.

Minuli malé náměstí s mramorovou a kašnou a pospíchali dál. Nemysleli na útěk, protože ten byl zhola nemožný. Kluzáky měli daleko a Treasure Stone byl postaven v široké průrvě mezi skalisky, aby se sem nemohl bez kluzáku nikdo dostat. A stejně tak se nikdo nemohl dostat ven.

Nakonec se dostali na větší náměstí, které už bylo plné goblinů. Obklopovali kruhový stůl, u nějž byli usazeni další goblini. Bylo jich asi dvacet. Až na jednu goblinku to byli všechno muži. Někteří byli staří a vlasy i vousy měli bílé, ale jiní byli ještě mladí a dohromady tvořili dost nesourodou směs. Až teď si ostatní všimli, že jsou mezi nimi i tři lidé. Dávali to hlasitě najevo nesouhlasným řevem a urážkami. Abitha Blue je před sebou tlačila davem, až se dostali ke kulatému stolu.

„Vážená Rado města, předvádím vám tyto tři lidi, kteří včera vnikli do města.“ V mase lidí vznikla ještě větší vřava. „Klid! Prosím vás o klid, občané!“ vykřikl jeden z rady. Byl to jeden z těch, který patřil mezi ty mladší. „Tvé jméno, občanko?“ zeptal se Abithy Blue.

„Jmenuji se Abitha Blue Swanová, mistře Weathersweate.“

„A vaše jména?“

„Já jsem Josephine. Jen Josephine.“

„Sir Taylor Derry s manželkou Roxanou.“ Josephine se podívala na Taylorovu manželku a všimla si, že se celá třese strachy. Proti vlastní vůli jí jí bylo líto. 

„Jak jste se sem dostali, co tu chcete?“ Josephine se ujala mluvení a řekla jim všechno co věděla s občasnými Taylorovými připomínkami a doplněními. Když domluvila, řekla si Rada města o chvilku strpení a její členové se bavili jen mezi sebou. Napětí stoupalo, Roxana se tiše rozvzlykala a Taylor jí sevřel ve svém náručí. I Abitha Blue vypadala nervózně. Konečně skončili a mistr Weathersweat povstal.

„Podle našich zákonů, nesmí žádný člověk, který se dostane do Treasure Stoneu , ho opustit. Už léta se sem nikdo takový nedostal a předtím jsme tyto návštěvníky bez milosti vraždily. Ale teď už je jiná doba. Goblini nejsou takoví jako bývali dřív a jak se o nich stále mluví - vraždící monstra, která neznají slitování. My už slitování známe, a proto vás nezabijeme. Ale také vás odsud nemůžeme propustit, protože bychom tím riskovali odhalení našeho tajemství. Můžete tu zůstat a žít s námi. Nejprve nám ale musíte ukázat, na čem jste se sem dostali.“ Domluvil. Josephine se ulevilo, ale přesto byla ochromena hrůzou z toho, že tu musí zůstat. Roxaně se podlomila kolena. Padla do prachu a začala vydávat srdcervoucí, kvílivé zvuky. Mistr se na ni s odporem podíval. „Ji popravte!“ Přikázal a tím zkazil všechno co zatím řekl. „Ne, to nesmíte!“ vykřikla Josephine, skočila k Roxaně a začala jí pomáhat vstát. „Nic neprovedla, čím si zasloužila váš hněv…mistře?“

„Nebude nám k ničemu, je slabá. Ale když vám na tom tak záleží. Půjde do vězení a pozítří bude mít soud. Dostane šanci se obhájit. Stráže, chopte se jí a do vězení s ní.“ Z davu se odpojili dva ozbrojení goblini a odtáhli Roxanu od Josephine. „Né! Nesmíš je nechat, aby mi ublížili!“ křičela a natahovala ruce k Josephine a k Taylorovi. Ale ti nemohli dělat nic jiného, než jen nečinně přihlížet.

 

Radě se kluzáky moc líbili. Byli z nich přímo uneseni. Už příliš dlouho žili v izolaci od okolního světa a neměli tušení o tom, co se v něm děje.

„Chci, abyste nám je taky vyrobili,“ nařídil mistr. „A to do měsíce, nebo…“ v „jemném“ náznaku si přejel ukazováčkem po krku. Taylor se na něj nesouhlasně podíval: „Ale to my přece neu…“

„Samozřejmě. Jak si přejete, mistře. Jen nám tu musíte nechat ty naše, abychom se měli čím řídit,“ skočila mu do řeči Josephine, ale Mistr se rozesmál: „Jistě. Já vám tu nechám tyhle vaše stroje a vy mi uletíte.“

„Jak můžete tolik pochybovat? Myslíte, že by tu sir Derry nechal svou manželku,“ pohrdlivě si odfrkla. „Miluje ji tolik, že by pro ni i zemřel.“  Mistr Weathersweat se zamyslel, a nakonec svolil: „Dobrá tedy. Nechám vám tu vaše kluzáky, abyste mi podle nich mohli vyrobit další. Ale spolu s vámi tu budou hlídkovat mí lidé, abyste se o nic nepokusili. Dopravíte se do jedné z opuštěných dílen, které stojí na kaji města a tam budete i bydlet. Možná se k vám připojí i ta druhá žena…ale možná taky ne.“ Otočil se a odešel.

 

„Co budeme dělat?“ vydechl zoufale Taylor a posadil se na jeden ze dřevěných stolů, kterými byla dílna vybavena.

„Tak to ještě nevím,“ odpověděla Josephine. „Ale…“

„Ale co? Zase přijdeš na nějaký skvělý plán? Ty vždycky na něco přijdeš, ale ne vždy to dobře skončí. Jak se asi chceš dostat z tohohle?“ rozhodil rukama a sledoval ji skoro šíleným pohledem.

„A to si říkáš chlap a vládce?!“ rozkřikla se na něj. „Jsi muž jako hora, ale zalekneš se každýho problému. Už jsem viděla i stařenky odvážnější, než jsi ty.“

„Takhle se mnou nemluv, jsi jen ubohá…“

„Běž do hajzlu. Já odsud můžu vypadnout klidně hned. Tebe a Roxanu nechám napospas osudu. Vsaď se, že to s váma nedopadne dobře. Roxanu zítra odsoudí k smrti a tebe hned po ní, jen co zjistí, že neumíš vyrobit další kluzák.“

„Ale to je tvoje vina! Proč jsi jim říkala, že to umíme?!“

„Protože jestli se odsud chceme dostat, tak ty kluzáky potřebujeme. A jinak by nám je u sebe nenechali ani chvilku. Chápeš, ty tupče?!“ Taylor nic neřekl a tak pokračovala: „Zítra bude mít Roxana soud a my jí odtamtud dostaneme a odletíme.“

„Jak?“ zeptal se Taylor pokorně, a pak už jen naslouchal Josephininu plánu.

 

KAPITOLA DEVÁTÁ

 

Taylor opatrně vykoukl ze dveří dílny, ve které strávil noc spolu s Josephine a jejich kluzáky.

„Co chceš?“ ozval se vedle něj nesmlouvavý hlas jednoho z gobliních strážců, který hlídal vchod.

„Chtěl jsem si jen tady venku odskočit…“ řekl Taylor s hranými rozpaky.

„Jasně, ale jen tady,“ zasmál se goblin a ukázal na místo jen asi dva metry vedle sebe.

„Co se to tu děje?“ ptal se halasně druhý strážce, který se k nim blížil. Ten první se na chvíli otočil zády k Tayovi, aby mohl odpovědět a v tu chvíli ma na hlavu přistálo těžké kladivo. „Hej, co si myslí, že děláš!“ zařval druhý strážce, když viděl jak se jeho kamarád kácí k zemi. Rozběhl se přímo na Taylora, ale nestačil doběhnout. Z dílny vyskočila Josephine a rozpřáhla se sekerou. Ale ta nedopadla. Goblin se zarazil. „Řekni mi, kde dnes bude soud s Roxanou, tou ženou co sem přiletěla s námi.“

„Na-na Náměstí Rady…“ vykoktal vyděšený strážce. „A kdy?“

„Za chvíli…už-už se začí-začínají scházet…“ Josephine otočila sekerou a uhodila ho jen její tupou částí. „Díky,“ utrousila a kývla na Taye. „Dobrá práce, Tayi,“ usmála se a naskočila na kluzák.

Za chvíli se už vznášeli vysoko nad městem, aby si jich nikdo nevšiml. To jim ovšem také bránilo dobře rozeznávat, co se dole děje a kde vlastně jsou. Ale brzy Taylor vkřikl: „Támhle! Vidíš to? Je tam spousta lidí…teda goblinů. Určitě je to ono.“

Snesli se o několik metrů níž, aby se ujistili, že je tomu opravdu tak. Stáli ve vzduchu, vysoko nad námětím, kde včera zasedala Rada a sledovali dav shromážděný kolem několika lavic. U jedné z nich seděla i Roxana. O kus dál stála šibenice. „Hajzlové,“ sykla Josephine s pohledem na popravišti. „Co je to za soud, když hned vedle postaví šibenici? Je jasné, že počítají s rozsudkem smrti. A za nic.“ Vzduch protnul zoufalý výkřik, nepochybně pocházející z Roxaniných úst. „Musíme už zasáhnout,“ rozhodl Taylor a vyrazil k zemi.

„Podívejte!“ vykřikl někdo z davu a oči všech se upřely na dva uprchlé lidi. „Na ně!!“ křičeli muži z Rady a kolem jejich kluzáků se v tu chvíli začaly rojit šípy, kameny a jiné vrhací zbraně. Úspěšně se všemu vyhýbali, jen několikrát byl zasažen některý kluzák, ale nebylo to nic hrozného. Taylor se snesl až k Roxaně, popadl ji za ruku a ihned začal stoupat. Roxana křičela hrůzou. Kluzák se mírně nakláněl, jak ho převažovala visící žena. Po krátkém boji, se Roxana dostala za Taylora a všichni tři odlétaly daleko z Treasure Stoneu.

 

„Díky bohu, že je to za námi,“ oddechl si Taylor, když už byli daleko z města goblinů. Roxana ho objímala kolem pasu a celá se třásla hrůzou, kterou si prožila. Občas upřela na Josephine vděčný pohled a to bylo víc, než Josephine čekala.

„Co bude teď?“ zabručel Taylor. „Vrátíme se do Sellwiche a budeme žít jako dřív? Musíme najít co zbylo na Hoře umučených a pohřbít těla…“

„Já se nevrátím do Sellwiche,“ přerušila ho Josephine.

„Cože? Proč ne? Jestli je to proto, co jsem ti řekl tam ve městě, tak se ti omlouvám. Nemyslel jsem to tak!“

„Ne, proto to není. Já je…uvědomila jsem si, že už nechci žít tak jak žiju. Vraždy, podvody, útěky. Navíc musím někoho najít,“ pronesla a v duchu si vybavila Slidea. Myslela na něj celou dobu, co odjela z Eastbury, ale nechtěla si to připustit. Nevěděla zda on cítí to co ona, ale chtěla to risknout.

Taylor se zamračil. „Nebudu ti v ničem bránit, ale mrzí mě, že přijdu o svého nejlepšího zaměstnance. Budeš mi opravdu chybět, Josephine. Ale poleť se mnou alespoň na pár dní do Sellwiche. Vyplatím ti dost peněz za to, co jsi pro mě udělala, a měla by sis vzít věci ze svého domu.“

„Ne, teď ne. Až se někde usadím pro všechno se vrátím, ale teď ne.“ Rozhlédla se a zjistila, že už jsou na dohled Sellwiche. „Tohle už zvládnete sami. Já se odpojím.“ Zaletěla blízko k Taylorovu kluzáku a objala ho. Pak se obrátila k Roxaně: „Sbohem, Roxano.“ Kráska na ni upřela mírně zastřený pohled: „Sbohem, Josephine. A-a děkuju.“

„Není zač,“ řekla a odpojila se od nich. Oba sledovali jak se ztrácí v nastávajícím šeru.

 

KAPITOLA DESÁTÁ

 

Bušil kladivem do kovadliny a lesklé svaly se mu napínaly. Černé vlasy mu spadaly do čela a on si je tak známým pohybem odhazoval. Josephine se rozbušilo srdce tak, že se bála, že to Slide uslyší i přes hluk z kovárny. Nervózně si projela prsty vlasy a vešla. Dosud si jí nevšiml, protože k ní byl otočený zády. Když na chvilku přestal pracovat, aby se napil, promluvila: „Slide?“ Chvíli trvalo, než se otočil. Nemohl totiž uvěřit, že to co slyšel, se mu nezdálo. Tak často myslel na tento okamžik, tak dlouho odolával svodům místních krasavic, které se snažili dostat ho před oltář a do postele, ne nutně v tomto pořadí. Ale on doufal, že ještě někdy uvidí Josephine. Tvrdou ženu, kterou neměl tu čest poznat víc. A teď byla tady. Vypadala jinak, než si ji pamatoval, ale ne moc. Vlasy měla trochu delší, oblečení trochu odvážnější. Byla špinavá prachem z cest, které za dobu své nepřítomnosti projezdila. Oči jí zeleně jiskřily a v obličeji se zračila radost, touha a nejistota. Dlouho jen tak stáli a prohlíželi se navzájem. Pak se rozběhla a skočila mu kolem krku, nohama ho objala kolem pasu. Poprvé se políbili a bylo jim jasné, že si to ještě mockrát zopakují…

 

THE END♥♥♥       

---