Každá kapka krve dobrá

Bezúčelné zbytečné násilí bez jakýchkoliv literárních kvalit. Co dodat víc ??? Snad jen \"enjoy\" :)

                Někomu se mohlo zdá, že kolem obchází smrt. Ale mýlil se. Žádná smrt, jenom já. Obyčejnej člověk, kterýmu trochu ruplo v bedně. To víte, když vám doktor řekne, že jste infikován neznámým mimozemským virem a brzo zemřete, tak vás to trochu veme. A já pak vzal toho doktora po hlavě. Monitorem od počítače. To je sranda, doktor měl nějak měkkou lebku, protože vobrazovka to přežila. Ale to se nedalo říct o jeho hlavě. No jo, už můj fotřík mi říkal, že počítač vám akorát vygumuje mozek a tady se to potvrdilo.

                Na jeho stole ležely moje záznamy. Juknul jsem na ně. Hmm, prej brzo umřu. Taky mi mohl říct, že mám jen dva dny života. Četl jsem dál. Psalo se tam o nějakym retroviru, bůh ví co to je, a taky o tom, že u vás dojde k rozpadu buněk. Moc jsem z toho nechápal, akorát že se nakonec rozteču v nějakej sliz. Nebo podobnou sračku. Ach jo, v životě si člověk moc nevybere.

                Napadlo mě, co budu dělat. Že bych spáchal sebevraždu? Z úvahy mě vytrhnul nějakej zvuk na zemi. To se doktorovy nervy smiřovaly se smrtí. Asi. Pro jistotu jsem ho ještě nakop. Pak mě to napadlo. Užiju si zbytek života pořádně. Bez soucitu, bez skrupulí. Bude maso. Na světě je tolik lidí, co mě nasraly. Třeba moje žena.

 

                Otevřel jsem dveře do bytu. Podle bot byla manželka doma. Černé polobotky poukázaly i na mužskou návštěvu. A podle zvuků byli v ložnici. Skočil jsem si do kuchyně pro nůž. No, spíš pro malou mačetu. Před dveřma od ložnice jsem se naposled zarazil. Vážně to chci udělat? Vážně si chci zasvinit celou ložnici krví? Pak se za dveřma ozval řev mojí manželky.

                „Dělej, už budu! Narvi ho do mě!“

                Dobře, ty kurvičko. Když to tak chceš, tak já do tebe tu kudlu narvu. Otevřel jsem dveře. Nejdřív mi naproti vyletěl výkřik slasti, který vystřídal výkřik strachu. Asi jsem nevypadal s nožem v ruce zrovna povzbudivě. Pak jsem si všimnul, že na košili mám krvavé fleky. Asi zbytky doktora. No co, brzo jich tam bude víc.

                Zpod peřiny vykouknul její milenec. A vida, František, můj nejlepší kámoš. Teď už bejvalej. Podíval se na mě a zbledl.

                „Neblbni, polož to a promluvíme si.“ snažil se mě přesvědčit. „To přece nechceš udělat, vole.“

                Ale chci. Po pár minutách jsem z ložnice vyšel. Všechno jsem měl od krve. A pokoj byl taky jako nově vymalovanej. Na rudo. Bolševikovo srdce by zajásalo. Na podlaze ležely zbytky milenců. Další kusy se válely po posteli, pár se jich dokonce přilepilo na zeď. Zjistil jsem, že mě to začíná bavit. Zachvátila mě vlna euforie. A já se vrátil zpět do ložnice a natáhl se na postel. Vůbec mi nevadilo, že to pode mnou trochu čvachtá. Ani mi nevadili ty kousky masa vedle mě. Bylo to dokonce příjemný, jak hřály. Pomalu jsem se propadl do bezesného spánku.

 

                Vzbudil mě až smrad. Části těl za těch pár hodin při pokojový teplotě začaly hnít. Dokonce se objevilo i pár much. No nic, tak abych vypadl. Nejdřív jsem si zaskočil do koupelny. S tou zaschlou krví bych asi venku nevypadal nejlíp. Pak jsem se najedl, umyl svojí mačetku a vzal si ženiny klíčky od auta. Ta už je potřebovat nebude.

                A kam teď? Tak třeba k mýmu šéfovi z práce. Nejspíš už bude spát, až ho probudim, to bude sranda.

Venku už byl klid, jen občas se na chodníku daly zahlédnout kurvy a bezdomovci. Nasedl jsem do auta a vyjel. Šéfík bydlel až na druhym konci města. Dobrá půlhodinka cesty podle dopravních předpisů. Takže pro mě asi dvacet minut. Po cestě jsem projížděl ulicí, kde si to po přechodu rázoval nějakej santus. Asi bláhově čekal, že zastavim. Bastard. Zbytečně mi rozbil přední sklo a promáčkl kapotu. Pro jistotu jsem na něj ještě zacouval. Napadlo mě, kdo bude odstraňovat z podvozku ty krvavý cáry. Usmál jsem se. To už nebude moje starost.

                Fakt sem nekecal, skoro přesně dvacet minut. A to jsem se ještě trochu zdržel po cestě. Šéf bydlel v takovym tom novym baráku, jak se začaly stavět až po roce 2010. Až úplně nahoře, ve dvacátym osmym. Způsobně jsem zazvonil u dveří. Na vobrazovce u zvonků se ukázal jeho ksicht. Vypadal ospale. Zamračil se na mě.

                „Co chcete takhle v noci?“ zařval.

                „Musim si s vámi nutně promluvit.“ řekl jsem s bezelstným úsměvem. Za chvíli jsem už vycházel z výtahu v osmadvacítce.

                Dveře se otevřely a v nich stál šéf. Tvářil se na mě jako na obtížnej hmyz. Vyhrknul :

                „Co se děje?“

                Skusil jsem se vymluvit, že si s nim potřebuju něco zařídit. Nakonec mě pustil dovnitř. Než zavřel dveře a otočil se, já už v ruce třímal svůj žabikuch. Asi chtěl vykřiknout, ale nestihl. Jedním ladným švihem jsem mu proťal hlasivky. Padl na zem a začal chroptět o pomoc. Asi ho to bolelo. Od pusy mu šly krvavé bublinky. No co. Měl mě už dávno povýšit. Jeho chyba. Kdysi jsem četl knihu o středověkém mučení. Psali něco o vykostění člověka. To by stálo za pokus. Kopnul jsem šéfa do hlavy a on omdlel. Prohlídnul jsem mu barák. Hledal jsem nějaký obvazy, aby mi nevykrvácel a nepřišel tím o celou zábavu. Pár jsem jich našel a taky tubu s vteřinovym lepidlem. Bude se hodit.

 

                Šéf se konečně probral. Zjistil za A, že leží na posteli, za B že ho bolí krk, za C že nemůže otevřít pusu (říkal jsem, že to lepidlo se hodí) a za D, že se na něj usmívá vraždící magor s kudlou. Tedy já. Díval se na mě s pohledem zvířátka, uvízlého v pasti a čekajícího smrt. Je vidět, že chápe rychle. Začal jsem si “hrát“ s nožem. Nejdřív pomalu rozříznout kůži, pak jemnými tahy porcovat maso, ale tak, aby se nepřefikla žádná větší žilka. Docela piplačka. Ale já byl vždycky šikovnej.

                Pomalu jsem si pracoval, on párkrát omdlel, ale bolest ho zase probrala. Nakonec ležel na posteli jak hadrová panenka. Vyndal jsem mu většinu kostí z končetin. Ležely vedle postele a zapáchaly. Každej pes by při pohledu na ně slintal blahem. Pak jsem otevřel okno. Šéfík se zrovna probral a vyluzoval něco, co by se dalo popsat jako zvuk utrpení.

                „Neboj, už ti to brzo skončí.“ usmál jsem se na něj a odtáhl ho k oknu. Cestou mi zase omdlel. No nevadí, počkám. Přece ho nemůžu ošidit o jeho nejlepší životní zážitek. O smrt.

                Mezitím jsem se skočil najíst k němu do kuchyně. Měl docela plnou ledničku. To se hodilo, po vyčerpávající práci mi vytrávilo.

                Když jsem se vrátil, tak šéf byl zrovna při vědomí. Nadlouho ne. Popřál jsem mu dobrej let a vystrčil ho z okna. Určitě se mu to líbilo. Třepotal se ve vzduchu jako drak, trup padal a za ním vlály končetiny. A pak dopadl. Nikdy bych nevěřil, že jedno malý tělo může takhle zaneřádit celou silnici. Byl prostě všude. Na chodníku, na zdech, na mojem autě (vlastně na autě mojí drahý, zesnulý polovičky), dokonce i na vlasech procházejícího bezdomovce. Toho to asi trochu poděsilo. Zavřeštěl a začal utíkat. Měl smůlu a uklouzl po jiném kousku šéfa. Chvíli jsem se cítil skvěle, jako Picaso, když namaloval nějakej obraz. Ale pak mě to bavit přestalo. Sjel jsem dolů výtahem a šel pryč. Autem jsem nemohl, to by mě asi brzo chytily. Vypadalo zvenku jak řeznictví.

                Tak co teď ? stál jsem opět před otázkou. V dálce už vřeštěli sirény, poliši tu budou brzo. Na zemi se rýsoval poklop kanalizace. To by mohla bejt celkem prdel, řekl jsem si. Otevřít, zapadnout a zastrčit víko. To mi moc dlouho nezabralo. Za chvilku jsem se brodil sračkama až po kolena. Smrdělo to hutně, ale na mojí manželku a jejího vymetače to nemělo. Z kanálu jsem vylezl asi tak po kilometru. Jako zázrakem se naproti mně rýsoval obchod s oblečením. Rozbil jsem výlohu kamenem a docela mě překvapilo, že nezazněl alarm. To už se dneska moc nevidí. Vybral jsem si to nejdražší, co tu měli. Musel jsem vypadat jako filmová hvězda. Jenom ten smrad to kazil. Chce to sprchu.

Zamířil jsem k nejbližšímu domu. Na zazvonění mi otevřela stará usměvavá pani. V ruce držela pistoli. Starý klasický MAGNUM. Naštěstí jí smrad, kterej mě jako věrnej pes doprovázel už z kanalizace trochu otupil reakce. Proto jsem jí dokázal vyrazit práskačku z ruky. Začala zběsile šmajdat k telefonu, ale já byl rychlejší. Zlomení vazu je celkem jednoduchá záležitost. Jen takový křup a je to. Pak můžete otočit hlavu klidně o 180 stupňů. Schválně jsem to zkusil. Byla to pravda, babka koukala dozadu. Zavřel jsem dveře a překročil její tělo. Začalo pátrání po koupelně. To mě podržte, tak stařena tu má vířivku, nejnovější model. Tak to si nechám líbit. Za půl hodiny jsem voněl jak týpek z reklamy na parfémy. Cítil jsem se skvěle. Ale dohnala mě únava. Nalezení ložnice mi nezabralo ani minutku a opět jsem mohl s údivem konstatovat, že takový letiště bych u babky nečekal. Spánek přišel hned, sotva jsem padnul do postele.

 

Ach jo, zase ten smrad. Co ty mrtvoly maj takovej zvyk, že hnijou, když spim. Naštěstí tentokrát to nebylo tak silný. Epicentrum zápachu leželo venku na chodbě. Ještě jsem bábí provětral ledničku. Kaviár a šampáňo. Ta si žila. Půjčil jsem si její zbraň (určitě vrátim) a pak už za mnou jen zaklaply dveře. Moc života mi už nezbývá. Tak ať ho ještě nějak vyplním. Třeba krví.

 

 

Epilog :

 

Ležel jsem před televizí.

„Dobrý večer a jsou tu další zprávy. Musíme vám oznámit, že pátrání po několikanásobném vrahovi se stále potýká s neúspěchem. Policie zjistila zabijákovo jméno a tady vám předkládáme jeho fotografii.“

Obrazovku zaplnil můj ksicht. Bejvalej ksicht. Byl jsem celkem fešák, napadlo mě. Ale za chvíli fotka zmizela a komentář pokračoval :

„Kdybyste někde zahlédli tohoto muže, prosím neprodleně informujte policejní složky. Hlavně nepodnikejte žádné vlastní akce. Ten muž je ozbrojený, brutální a nezastaví se před ničím, jak nám v minulých hodinách dokázal. Nezapomeňte na jeho …“

Komentátor začal popisovat všechny moje činy. Rovnejch patnáct. Sem borec. Nakonec se pokusil o vtípek :

„Tento muž rozhodně pitevnám práci nepřidává, protože v jeho obětích se většinou nenachází nic, co by se dalo pitvat.“

Zabublal jsem úsměv. Zprávy o mě byly doplněny slovy :

„A dnes ještě zemřela vrahova tchýně, paní Emilie R., když při opouštění bytu uklouzla na schodech. Na jejích botách se nalezly stopy jakési organické želatiny. Policie se domnívá, že …“

Víc už jsem poslouchat nemusel. Totiž, když jsem si šel se svojí tchýní “přátelsky poklábosit“, na schodech se aktivoval ten rozpad buněk. Šlo to rychle, za pár sekund už nebylo po mojí podobě památky. Akorát že doktor se spletl a nebyla to moje smrt. Jenom jsem trošku rozbublal. Jinak myslí mi to stále stejně dobře. Doufám. Tak na co si stěžovat.

V televizi už nedávali nic zajímavého, jen jakejsi béčkovej film Obluda ze slizu útočí. Zase nějaká stupidní kravina. Sliz. Blbost. Odtekl jsem zpátky do kanálu. Teď tady žiju. Je tu spousta jídla, krysy, švábi, sem tam i utopený kotě. Prostě lahoda. Tak zatím.

---