Chvíle, kdy jsem neměla nůžky a už je znovu mám!

Nebojím se jít dál - bosá a zasněná -

cestou v prachu malovat stopy do parket

Se sluchátky v uších a tmavými brýlemi

nechávám sebou okouzlit prostor

Usedám na křeslo, prohřáté možná od slunce

Prostřihávám zhoustlé míjící se myšlenky

a vcházím tak po schodech do nového pokoje

Se starými knihovnami oblečenými do bílého

jako na svatbu či malování...

Ta zvláštní ztuchlá vůně mi nedá zapomenout

na chvíli, kdy jsem myslela, že nemám nůžky