Abnormální mozkové pochody

Tříštivé sklo rozbilo se o roh psacího stolu. Hrnek ještě stojí, do půlky je naplněn černou kávou s mlékem a trochou cukru. Nad stolem svítí černá lampa, jako někde v hrobce. Zatím žiju, mám výborné nápady. Jedním z nich je vypít černé kafe z oranžového hrnku s modrými puntíky. Tento nápad uskutečním. Polknu. Je mi lépe, i když předtím mi nebylo hůře. Usedám k psacímu stolu, u něhož jsem doposud jen stála. Na židli leží malý placatý polštářek s dětskými motivy. Tento kousek jsem dostala ke svým čtvrtým narozeninám. Je stále ještě měkký a dobře se na něm sedí. U psacího stolu ovšem nemám co na práci, proto vstávám. (Au.) Stereotypním pohybem chodidla o krok vpřed narazím na rozbité sklo. Z nohy mi teče krev. Dívám se na ni. Je tmavě červená. Bere mi dech. Stále ještě žiju, stále mám dobré nápady. Jedním z nich je zastavit valící se plazmu a nohu ovázat obinadlem. Jsem ráda, že jsem na takovýto nápad přišla. Bohužel se mi ale nechce hledat obvaz, načež si lehnu na zem a pokouším se usnout. Nejde to. V chodidle cítím pravidelné tiky. Hledím na strop. Přímo nade mnou visí starodávný skleněný lustr. Bože, kde se tu vzal? Pohybuje se v rytmu tiků mého chodidla. Telepatie. Někdo přichází. Mám natolik zalepené oči, že vidím jen nějaký děravý deštník. Cítím vpich bodce deštníku do koutku mého levého oka. To pravé ještě zaznamenává pohyb deštníku doleva a doprava. Směrem nahoru a dolů. Slyším něčí dech. Zjišťuju, že je to ten můj. Aha. Nikdo tu není. Jsem nemocná, ležím v posteli a zmítám se v horečkách. Ráno mi to vypráví můj medvět Ox. Směje se mi do očí. Já jemu do zadečku