První kapitola

Aiko Nagai sledovala rychle ubíhající okolí skrz deštěm smáčená okna malého auta. Žlutá toyota si razila cestu ke kansaskému městu Deep Mountain, kde měl být teď Aikin nový domov. Dívka si zhluboka povzdychla, čímž upoutala pozornost své tety Mitsuko, která řídila a pozorně sledovala silnici před sebou.

„Děje se něco, Aiko?“ podívala se do zpětného zrcátka a tam se setkala s dívčiným pohledem. V jejích pichlavých, šikmých očích se zračila lhostejnost a odevzdanost, jak tomu bylo několik posledních let. Mitsuko byla smutná z toho, že už tak dlouho neslyšela Aikin smích.

„Ne, nic se neděje,“ zamumlala Aiko a znovu upřela pohled do ztemnělé krajiny. I když nedávala najevo žádné vzrušení, byla ráda, že se jejich cesta chýlí ke konci. Už trvala příliš dlouho a ona byla unavená. Oči se jí zavřely a Mitsuko sledovala jak usíná.

Byl to její nápad, opustit Ósaku a přestěhovat se do Deep Mountain. Napadlo ji, že by to Aiko mohlo jen pomoct. Od smrti svých rodičů, před šesti lety, byla zamlklá a uzavřená. Zdálo se, že je jí všechno jedno, ani nad stěhováním se příliš nepozastavila a přijala ho jako hotovou věc. Mitsuko přišlo Deep Mountain jako nejlepší město. Nechtěla zůstat v Japonsku a jelikož obě uměly anglicky skoro tak dobře jako japonsky a v Deep Mountain už několikrát byly, bylo to logické rozhodnutí.

Konečně se před nimi ze clony deště vynořila cedule WELCOME IN DEEP MOUNTAIN s obrázkem hory, která za jasných dnů byla vidět lépe než teď a podle níž se město jmenovalo. Mitsuko si oddychla, byly tu.

Dům byl krásný. Byl to jeden z domů v obvyklém kansaském stylu, s velkou zahradou, v níž rostlo několik košatých a stromů a keřů.

„Tak co?“ otočila se Mitsuko na svou neteř, která se právě probrala a protírala si oči. V jejím hlase zněla naděje. „Je to jiné než v Ósace, ale líbí se mi.“  Mitsuko se šťastně usmála, ale tak aby to Aiko neviděla.

Rychle proběhly po cestě k domovním dveřím, chráněným stříškou, aby moc nepromokly. Mitsuko vyzkoušela asi pět klíčů než našla ten pravý. Otevřela a vešly do prostorného obývacího pokoje, vybaveného ve venkovském stylu. „Tvůj pokoj je nahoře, hned první dveře. Vedle je koupelna.“ Aiko nečekala a hned vyběhla schody po dvou. Její pokoj byl vetší než ten co měla v Japonsku, ale nebyl tak hezký. Z části to bylo proto, že v něm nebyla většina věcí, které si sebou vezla, ale také v něm prostě nebyla cítit ta atmosféra. Neslyšela zvuky z ulice, vůni jídel, která se linula z restaurací v ulici pod jejich bytem. Náladu jí trochu zlepšilo, že jí teta pořídila přesně takovou postel, jakou si vždycky přála. Byla velká, dřevěná s pohodlnou matrací. Neobtěžovala se svlékáním, natáhla se a za chvíli už spala.

Trhla sebou a napřímila se. Tvář měla zalitou studeným potem. Hrůza ze snu v ní stále zůstávala, ale za nic si nemohla vzpomenout, co se jí vlastně zdálo. Přehodila nohy přes pelest a postavila se na chladnou zem. Okno bylo zavřené a bušil do něj vítr a déšť, který stále nabýval na síle. Aiko rozsvítila malou lampičku a posadila se před zrcadlo. Sledovala svou podlouhlou tvář s černýma očima mandlového tvaru, dlouhým nosem a drobnými ústy. Vlasy jí v rovných, hedvábně lesklých pramenech splývaly až k pasu. Měly barvu nejčernější noci.

Měla chuť plakat, ale už dávno jí vyschly všechny slzy. Pořád si připomínala, že od oné noci uplynulo šest let, ale vzpomínka na ní byla pořád příliš živá. Seděla v hezkém pokoji, v jižním Kansasu, ale myšlenkami byla úplně někde jinde…

„Buď tak hodná, Aiko, běž se umýt a lehni si. Uděláš to? Čekáme s tatínkem návštěvu a nechci , abys nás rušila,“ Maomi Nagai láskyplně pohladila svou jedenáctiletou dcerku po vlasech a políbila ji na tvář. „Běž dát ještě dobrou noc tatínkovi a běž spát.“ Děvče vběhlo do pokoje, kde její otec právě pil svůj večerní šálek čaje. Objala ho kolem pasu. „Ojasumi nasaj, Aiko,“ řekl a postrčil ji ke dveřím. „Ojasumi nasaj,“ odpověděla a vyběhla několik schůdků ke koupelně.

Když se chystala do postele, zazněl zvonek. Přišli hosté. Aiko byla příliš zvědavá na to, aby šla jen tak spát. Vyplížila se ke schodům a tam zaujala pozici přesně tak, aby něco viděla, ale aby sama nebyla objevena.

„Konban wa,“ zazněl ženský hlas, který ale nepatřil Maomi. Další hlas byl mužský a nikdo další nepřišel. Aiko jim neviděla do tváře, všimla si jen nákladného oblečení, které měli hosté na sobě. Usadili se tak, že viděla jen otcův obličej. Vypadal napjatě, jakby něco čekal. Chvíli se jen nezávazně bavili, pak ale přešli do angličtiny, kterou se Aiko učila teprve krátce a nerozuměla skoro ničemu co říkali. Pak uviděla na otcově tváři vyděšený a překvapený výraz, matka tlumeně vykřikla. Aiko chtěla seběhnout dolů, aby zjistila co se děje, ale instinkt jí napověděl, aby to nedělala. Zaslechla dva zvuky, které zněly jako plivnutí. Otcovi se svezla hlava na hruď, jak to Aiko vídala, když usnul při sledování televize nebo při čtení. Návštěvníci se zvedli a vyšli ven. Muž se ještě otočil tak, že mu viděla do obličeje. Byl trochu starší a měl dlouhý knír. „Sajónara,“ ucedil a zabouchl za sebou dveře.

Aiko se neodvažovala sejít dolů. Měla strach. Po tvářích jí stékaly slzy a ruce zatínala v pěsti tak silně až jí z malých ranek, které si způsobila nehty, začala prýštit krev. Seděla na schodech a sledovala otcovu zhroucenou postavu, dokud se nedostavila policie. Když zaslechla houkání sirény, pomalu se zvedla a přešla do svého pokoje. Lehla si do postele a předstírala spánek. Nikdo nevěděl, že viděla jak její rodiče umírají.

„Aiko!“ někdo jí zatřásl a ona pomalu otevřela oči. Dívala se do Mitsukiny vyděšené tváře. „Co tu děláš? Proč nejsi v posteli?“ Aiko si uvědomila, že usnula opřená o stolek, který stál pod zrcadlem. Nuceně se zasmála: „Já jsem se v noci probudila, a posadila jsem se sem a asi jsem nějak usnula.“

„Proboha, to se mi snad jen zdá. Máš dole snídani, a pak musíme vybalovat.“

Před domem na ně čekala celá hromada věcí. Dorazil ještě jeden náklaďák naložený vším možným harampádím a v toyotě toho taky bylo dost. Aiko si vyhrnula rukávy na ošklivé, staré košili a pustila se do práce.

Za hodinu už byla zpocená a unavená. Bolely jí ruce od nošení těžkých předmětů, ale jinak byla spokojená. Její pokoj se postupně stával útulnějším a byla si jistá, že až bude mít všechno hotovo, bude skoro tak hezký jako ten, co měla v Ósace.  

    Zrovna, když si předělávala rozpuštěný cop, přepadl jí pocit, jakoby ji někdo sledoval. Prudce se otočila, čímž způsobila, že se jí vlasy znovu uvolnily, a všimla si u protějšího domu stojící postavy. „Kon-niči…“ začala zdravit japonsky, ale pak se zarazila a opravila se. „Dobrý den!“ Postava se pohnula a vyšla jí vstříc. Byla to mladá žena, mohlo jí být tak dvacet let a byla tak bílá, jak jen může člověk být. Pleť měla jen slabě narůžovělou a obličej posázený pihami, oči světle modré barvy se usmívaly a vlasy měla blonďaté až skoro bílé a rovné, zastřižené několik centimetrů pod ušními lalůčky. Její oblečení bylo vzdušné a lehké. „Dobrý den,“ oplatila pozdrav a kývla ke krabicím. „Stěhovat se je horší než vyhořet, že? Taky jsem to zažila. Odkud jste přijely?“ Měla měkký, přívětivý hlas a Aiko připadala moc milá a přátelská. „Já a teta jsme přijely z Ósaky, z Japonska. Jsem Aiko Nagai a teta se jmenuje Mitsuko.“ Na ženině tváři se zračil údiv. „Až z Japonska? Proboha, tak to si opravdu nedovedu představit! Musela to být obtížná cesta! Proč jste se z tak krásné země přestěhovaly do Ameriky?“ pak se zasmála a představila se: „Jmenuji se Lisa Drakeová. Bydlím naproti s matkou. Ona je Carla.“

„Těší mě,“ Aiko se chtěla po japonsku uklonit, ale včas se vzpamatovala a podala Lise ruku. „Asi mi bude nějakou dobu trvat než si zvyknu na vaše způsoby. Hodně jsem toho o Americe přečetla, ale přece jen jsem pořád Japonka.“

„To rozhodně nevadí. Alespoň ne mě. Mám slabost pro země jako je Čína a Japonsko, ale ještě jsem tam nikdy nebyla.“

„Čína a Japonsko? To je něco úplně jiného,“ naježila se Aiko. Ale pak se zasmála. „Promiňte, jen nemám ráda srovnávání těchhle dvou zemí…“

„To je v pořádku, moc se v tom nevyznám. Ale prostě se mi líbí tyhle dvě země. Buddhismus a tak, ale jak říkám, nevyznám se v tom. No ale myslím, že bysme si měly tykat. Když jsme teď ty sousedky, co říkáš?“

„Jo, určitě, Liso.“

Mitsuko sledovala jak se Aiko baví a usmívala se. Měla skutečně radost, že se její neteř směje a nenuceně si povídá s neznámou ženou. Vlastně byly obě přibližně stejně staré, Američanka byla maximálně o dva tři roky starší. Vypadala mile a Mitsuko si začínala být jistá, že udělala dobře, když se rozhodla nastěhovat zrovna sem.

Aiko se otočila a uviděla Mitsuko. Zvedla ruku a zamávala na ni, aby se k nim přidala. Mitsuko tedy položila na zem krabici plnou vzácného porcelánu, který kdysi patřil její prababičce a vydala se k nim.

„Mitsuko, tohle je naše sousedka Lisa Drakeová. Liso, tohle je má teta, Mitsuko Nagai.“ Ženy se navzájem přeměřily pohledy a ujistily se, že jim na té druhé zatím nic závažného nevadí a přátelsky si podaly ruce.

„Vítám vás v Deep Mountain, paní Nagai.“

Druhá kapitola                                                                           

   Aiko se v Kansasu docela líbilo. Nebyla to sice Ósaka se svými obchody, restauracemi, a muzei, s oslňujícími světly, které rušily její spánek noc co noc a hlavně s jejími krajany, kteří rozuměli rozdílům mezi moderním Japonskem a v mnoha věcech zaostalou Čínou, kteří mluvili a mysleli japonsky, ale i na Deep Mountain se našlo mnoho krásného.

Trochu se bála nástupu do školy, která jí začínala za něco víc než dva týdny. Nikoho jiného než Lisu ve městě zatím neznala a Lisa už sem na školu nechodila, takže jí nemohla nijak pomoct.

„Chtěla jsem studovat na Yale, ale matka onemocněla a já se o ní musím starat,“ svěřovala se Aiko Lisa nad šálkem čaje v místní kavárně, nad jejímž vchodem stálo AFTER DAY CAFÉ. Čaj chutnal jako odvar ze špinavých ponožek, ale Aiko se to rozhodla přetrpět. Věděla, že jí večer čeká opravdový čaj připravený tetou Mitsuko.

„Co je tvé matce?“ bolelo jí mluvit o cizích rodičích, ale bylo to příjemnější než se bavit o těch svých. Otázkám na ně se zatím úspěšně vyhýbala.

„Má rakovinu. Lékaří chtěli, aby ihned nastoupila chemoterapii, ale ona o tom nechtěla ani slyšet. ‚Za celý život jsem nepotřebovala ani jedinou tabletku, takže ji nepotřebuji ani teď,‘ prohlásila a neposlouchala žádné prosby ani příkazy. Chce své poslední měsíce strávit se mnou. Vážím si toho a snažím se, aby se měla co nejlíp, ale mám s ní spoustu práce. Bydleli jsme v San Francisku, ale ona potřebuje venkov, tak jsme se přestěhovaly sem. Jsou to dva měsíce a já si tu doteď nenašla žádné přátele. Díky bohu, že jste se nastěhovaly do toho domu naproti zrovna vy! Před vámi tam žil mladý pár se třemi dětmi. Byla to hrůza! Ta děcka se furt hádala a prala. Ten řev se pomalu nedal snášet. Ani nevím kam se poděli. Skoro ze dne na den byli fuč. No ale nemůžeme se bavit pořád o mně.“ Aiko se sevřelo hrdlo jak čekala otázku směřující k jejím rodičům. „Tak jak se těšíš do školy?“ Aiko spadl kámen ze srdce. „Abych pravdu řekla, tak se spíš bojím. Jestli zapadnu a tak…“

„Určitě jo!“ povzbuzovala ji Lisa. „Vždyť jsi milá a hezká a přátelská a…“

„Ne,“ zastavila její přítok slov Aiko. „Já taková nejsem, Liso. Ve skutečnosti jsem nevrlá a nemluvná. Nevím jak to, že s tebou jsem jiná. Ale jinak se nedokážu sbližovat s neznámými lidmi, kteří navíc jsou úplně…jiní. Vy prostě myslíte a jednáte jinak než Japonci a já si na to jen tak nemůžu zvyknout.“

„Ale no tak, to že jsi vyrůstala v Japonsku neznamená, že se nedokážeš spřátelit s Američany. Všichni jsme jen lidé,“ Lisa znepokojeně pozorovala Aiko, které zničehonic vhrkly do očí slzy. Prudce se zvedla a vyběhla z kavárny na ulici. Běžela jakoby jí za patami hořelo a z očí jí tryskaly slzy. Zastavila se až ve Washingtonově parku. Teď v úterý dopoledne byl skoro prázdný jen sem tam se belhali důchodci. Posadila se na kraj nejbližší lavičky a složila hlavu do dlaní. Byla vyčerpaná jak fyzicky tak duševně. Jakoby se na ní sesypalo všechno, na co se snažila nemyslet celých těch šest let. Snažila se zazdít vzpomínky na ten tragický večer, jakoby to byl spíš jen sen, ale teď už to takhle dál nešlo. Musela s tím něco udělat.

Někdo jí chytil za rameno, ale ona to skoro nevnímala. „Aiko? Jsi v pořádku?“ byla to Lisa. Trvalo jí dost dlouho než kamarádku našla. Aiko jen zavrtěla hlavou a snažila se potlačit další příval slz. „mě můžeš říct cokoliv,Aiko. Můžeš se mi svěřit, já…“ nedořekl, jen se posadila vedle Japonky a objala ji. Aiko k ní zvedla zarudlé oči a začala: „Víš…už je to hodně dlouho. Jednou večer….“

Lisa poslouchala Aikin smutný příběh a nevyrušovala ji. Mlčky naslouchala a tím jí nejvíc pomáhala. Když vyslechla vše co měla Aiko na srdci, nebyla chvíli schopná slova.

„To je hrůza,“ vypravila nakonec ze sebe. „Nikdo doteď neví, že jsi to všechno viděla?“

„Ne…Já jsem nechtěla aby to věděli.“

„Ale mohla jsi tím pomoct policii v dopadení těch vrahů. Na to jsi nepomyslela? Říkáš, že je nechytili, ale s tvou pomocí to mohlo být jinak!“

„Právě proto jsem to neřekla. Nechci, aby je chytila policie.“

„Cože?!“

„Chci je najít sama a pomstít smrt mých rodičů!“

Lisa byla šokovaná. Nedokázala se vžít do Aiko natolik, aby pochopila co zamýšlí. Vrazi jejích rodičů už dávno mohli sedět na doživotí ve vězení, nebo být dokonce mrtví, ale místo toho si stále běhají na svobodě. Nedokázala si představit jaké odhodlání muselo vzklíčit už v jedenáctiletém děvčátku, že přetrvalo celých šest let a ještě nabývalo na síle. Touha po pomstě bylo to co Aiko pohánělo kupředu a pomsta byla to po čem prahla. Byla skoro vyděšená z ledového chladu, který z Aiko ucítila. Bála se, aby nezasáhl i ji.

„Vstávat! Čeká tě škola!“  právě těchhle slov se Aiko děsila už celé dva měsíce. Ale nebylo úniku.Mitsuko z ní nemilosrdně stáhla deku, a tak nezbývalo nic jiného než vstát a umýt se.

Když přišla dolů, navlečená do nových džínsů a letního tílka se žlutými a oranžovými květy, čekala tu na ni už snídaně. Mrkla se na hodinky a nevrle zabručela. Bylo příliš pozdě na to, aby se pustila do výborně vypadajícího pečiva a čerstvé kávy. Popadla rozpečenou bagetku se sýrem, líbla Mitsuko na tvář a vylétla ze dveří.

Přestože celou cestu do školy utíkala, přišla o pár minut pozdě. Vběhla do vestibulu, který byl vyzdobený nápisy jako WELCOME IN NEW YEAR nebo logy místního fotbalového mužstva. Ale bylo tu prázdno. Aiko nahlas zaklela. Neměla tušení kam jít. Bezmocně se otáčela a hledala nějaký pomocný bod.

„Ale ale!“ ozvalo se za ní. „První den školy a hned pozdě. Jste tu nová?“ Aiko se otočila a spatřila šedovlasou ženu trochu mohutnější postavy s brýlemi ve tvaru půlměsíce. „No ano! Vy musíte být Aiko Nagai že? Já jsem ředitelka Lowettová. Pojďte ke mně do kanceláře, musíme tam zařídit několik věcí a pak vás zavedu do vaší třídy.“

„Ehm…Děkuji, paní ředitelko.“

Ředitelčina kancelář byla vybavená velmi stroze a účelně. Panoval tu nepořádek až skoro chaos. Všude ležely papíry a složky některých studentů, skříně byly většinou otevřené a jejich obsah rozházen. Ředitelka si všimla Aikina překvapeného pohledu a zasmála se. „Takhle to tu vypadá každý rok. Za týden nebo dva tu bude zase pořádek.“ Sundala z jedné židle dva šanony a položila je na hromadu dalších, která teď hrozila zřícením. „Posaď se,“ vyzvala Aiko a sama se posadila do pohodlné židle na druhé straně stolu. „Takže ty jsi k nám přiletěla až z Japonska. Musí to být pro tebe dost velká změna, že?“ Aiko se nadechovala k odpovědi, ale ředitelka pokračovala ve svém monologu. „No, já a určitě i ostatní učitelé i studenti se budeme snažit, aby ses tu cítila dobře a brzy si tu zvykla. Už sis tu našla nějaké přátele?“

„Ano, já…bavím se s Lisou Drakeovou.“ Paní Lowettová se zatvářila překvapeně. „Nejsem si jistá, jestli je právě Lisa Drakeová tou nejlepší přítelkyní pro dívku jako jsi ty…“

„Jak to myslíte?“

„To by ti měla spíš říct Lisa sama. Teď už to není moje věc…No, tak to by asi stačilo. Tady máš klíčky od své skříňky, máš číslo 215. A teď by ses měla seznámit se svou novou třídou. Pojď.“

Prošly několika chodbami až stanuly před cílovými dveřmi. „připravena?“ otočila se ředitelka na Aiko a ta rozhodně přikývla. Dveře se otevřely a na Aiko se upřely dvě desítky párů očí. Nasadila přátelský výraz a odhodlaně vkročila do třídy.

Třetí kapitola

„Tak se měj, Aiko, zítra!“

„Jo, ahoj, těším se na zítřek,“ Jenny, nejoblíbenější holka ve třídě naposledy zamávala a nasedla na kolo, aby se vydala na cestu domů. Poslední se s ní loučil Gary Thomson. Byl vysoký, světlovlasý a Aiko se hned líbil. „Jsem rád, že jsi přišla zrovna k nám do třídy, Aiko. Uvidíme se zítra, ahoj!“

Tak takhle si Aiko přála aby její první den v nové škole skončil. Ale bohužel to bylo úplně jinak. Jen co vkročila do třídy, pocítila jasné nepřátelství, které čišelo jejím spolužákům z očí.

„Ráda bych vám představila vaši novou spolužačku,“ začala ředitelka Lowettová s úsměvem na rtech, ale ten jí při pohledu na lhostejné až nevraživé studenty zmizel. „Jmenuje se Aiko Nagai a nedávno se k nám přistěhovala z Japonska. No tak, snad ji přivítáte, ne?!“ Paní Lowettová po Aiko šlehla omluvným a rozpačitým pohledem.

„Ahoj, Aiko,“ zamumlalo několik studentů a dál si jí nevšímali.

„Ahoj, Aiko, vítám tě v tvé nové třídě,“ zahlaholil od katedry až moc radostně učitel, kterého si zatím nevšimla. Byl dost mladý, měl černé vlasy ostříhané do moderního účesu a byl stejně moderně oblečený. Jediné co trochu napovídalo, že je opravdu učitelem, byly brýle bez obrouček, které mu seděly na nose. „Jmenuji se Brian Cox a jsem třídní téhle bandy,“ kývl ke studentů a povzbudivě se na ni usmál. Pak se zkoumavě zadíval do třídy a prohlásil: „Můžeš si sednout třeba ke Gail. Myslím, že už můžete jít, paní ředitelko. Já už si s tím poradím.“

Aiko trnula, aby náhodou učitele nenapadlo, že by mohla říct něco o sobě. Ale ten se o tom naštěstí ani nezmínil. Dál mluvil o všem možném, jakoby si ani nevšiml, jak je Aiko přijímána od svých spolužáků.

První den vyučování končilo mnohem dřív než normálně. Všichni vyběhli ze tříd, jen aby už byli pryč. Aiko hodila smutně pohledem po Garym Thomsonovi, který jí zaujal na první pohled. Pomalu si sbalila svých pár věcí, jen aby se u skříněk nemusela potkat s nějakým spolužákem. Brian Cox si toho hned všiml. „To se spraví, Aiko,“ řekl jí povzbudivě a hleděl na ni skrz své brýle. „Oni si nejdřív budou muset zvyknou, že mají ve třídě dívku jiné národnosti. Posadil jsem tě schválně ke Gail, protože ona je z Kanady. Není to tak exotické jako Japonsko, ale myslel jsem si, že právě ona by tě mohla nejlíp pochopit.“

„Děkuju, pane profesore.“

„Není zač. Kdyby k tobě byl někdo z nich…no, sprostej, tak mi to můžeš klidně říct. Jasný?“

„Jasný,“ přitakala Aiko, ale v duchu věděla, že by mu to nikdy neřekla. „Nashledanou.“

„Ahoj. Měj se.“

Pomalu se loudala domů. Měla špatnou náladu. Tušila, že ji hned nepřijmou mezi sebe a nebudou z nich nejlepší kamarádi, ale že to bude až tak hrozné… Nechtělo se jí domů, protože věděla, že Mitsuko se jí bude vyptávat, jak její celý den proběhl a ona jí nechtěla říct pravdu. Věděla, že tetě moc záleží na tom, aby se Aiko v Deep Mountain líbilo. A doteď to tak i bylo, líbilo se jí tu. Líbilo se jí chodit s Lisou do kaváren a mluvit o všem možném, ale teď se jí zdálo, že od té doby co jí řekla o svých rodičích se jí Lisa vyhýbá. Už týden s ní nepromluvila ani slovo. Ale mohlo v tom být klidně i něco jiného. Třeba se stalo něco její matce a musela s ní do města. Aiko se rozhodla, že dnes k Drakeům zajde, aby zjistila co se děje. Nechtěla být odmítána všemi obyvateli Deep Mountain a to jen proto, že není Američanka.

Zmáčkla tlačítko s obrázkem zvonku. Jeho pronikavý zvuk dolehl až k ní. Čekala, než se pomalu otevřely dveře domku. Stála v nich Lisa. Vypadal strašně. Vlasy měla rozcuchané, oči červené a tričko už potřebovalo nutně vyprat. Aiko se k ní bez rozmýšlení vrhla a objala ji. Právě včas, kdyby čekala jen o malou chvilku déle, skácela by se Lisa k zemi.

„Máma umřela,“ zašeptala Lisa a rozplakala se. Stály tam ve dveřích dost dlouho. Lisa se otřásala pláčem a trvalo než se trochu uklidnila.

„Proč jsi mi to neřekla, Liso? Nemůžeš se zavírat doma a trápit se. Kdy se to stalo?“

„Před pěti dny. Já…nechtěla jsem ti to říkat, když…když tvý rodiče…“ hlas jí selhal, ale Aiko pochopila co tím chtěla Lisa říct.

„Pojď, vezmu tě k nám,“ zpola nabídla a zpola přikázala Aiko Lise. „Udělám ti čaj a naložíš se do vany. Fajn?“ Lisa jen poslušně přikývla.

Když vešli, málem vrazily do Mitsuko. Ta se už už nadechovala, aby se zeptala co se děje, ale Aiko ji pohledem zarazila. Když už Lisa ležela ve vaně plné vody a koupelové pěny, všechno tetě vysvětlila.

„To je strašné,“ povzdechla si Mitsuko a podle Aikiných instrukcí začala připravovat silný čaj. Aiko mezitím zaběhla do domu Drakeových a přinesla odtud nějaké oblečení pro Lisu.

Ta když vylezla čistá z vany a oblékla se do čistého oblečení, začala konečně vypadat jako člověk. Stále mlčky se posadila ke stolu a usrkla z tetina čaje. Znechuceně se zašklebila: „Tohle je čaj?!“

„Je to japonský čaj, Liso,“ poučila ji Mitsuko. „Chutná a účinkuje trochu jinak než ty vaše…břečky. Jen to vypij, udělá se ti líp.“ Lisa přikývla a s velkým sebezapřením do sebe vyklopila zbytek misky.

Mitsuko ji vzala jemně za loket a nasměrovala ji do pokoje pro hosty, kde mezitím připravila pro Lisu postel. „Běž si lehnout, děvče, zítra bude líp.“ Lisa za pět minut spala jako nemluvně.

„Tak jak bylo ve škole?“ zeptala se Mitsuko Aiko, když osaměly. Otázka, které se Aiko tolik bála.

„Ale jo, šlo to,“ odpověděla vyhýbavě a doufala, že se tety nebude dál vyptávat. To se ale mýlila.

„No tak, nelži mi. Vždyť víš, že to hned poznám! Nebylo to nic moc, viď?“

„Byla to hrůza,“ přiznala se Aiko a vyprávěla Mitsuko, co se ve škole první den dělo.

„Ty můj chudáčku,“ pohladila ji teta po vlasech. „Měla jsem na to myslet. Měla jsem předvídat, že těm dětem nebude po chuti, když k nim začne chodit Japonka. Je to moje vina.“ Přesně toho se Aiko obávala, že si to její teta začne dávat za vinu.

„Ne této, není to tvoje chyba. Za prvé je to vina těch dětí a za druhé si myslím, že se to zlepší. Až si na to…na mě zvyknou, tak bude všechno v pořádku. Uvidíš.“

„Když myslíš,“ přitakala Mitsuko. „Alespoň, že při tobě stojí ten učitel, jak se vlastně jmenuje?“

„Cox. Brian Cox.“

Brian Cox se nedokázal soustředit. Seděl u svého notebooku a snažil se napsat svůj životopis. Ale vůbec se mu to nedařilo. Musel myslet na tu novou dívku, co se dnes objevila v jeho třídě. Bylo mu jí líto a byl naštvaný na své studenty, za to jak se k ní chovali. Chtěl s tím něco udělat a pomoct jí, ale nevěděl jak.

Uvědomoval si, že je Aiko Nagai moc hezká dívka, což vyvrátilo jeho představy o ošklivých a nepřitažlivých Japonkách. Tedy vlastně všech Asiatkách. Ale také si uvědomoval, že o ní takhle přemýšlet nemůže. I když je jen o čtyři roky mladší, pořád je to jeho studentka.

„Briane? Měl by ses už připravit, za půl hodiny máme být v restauraci,“ volala z obývacího pokoje jeho přítelkyně Holly. Brian v duchu zaklel, na večeři s jejich společnými přáteli Wandou a Hughem úplně zapomněl. Rychle vypnul počítač a vyhnal z hlavy Aiko Nagai.

Probudila se brzy ráno a chvíli si nemohla vzpomenout kde vlastně je. Pak si všimla na stěně visícího japonského meče a v hlavě se jí rozsvítilo. Stejně tak se jí znovu vybavila matčina bledá, neživá tvář, ale vzpomínku na ní radši rychle zaplašila. Zvedla se z postele a přešla k otevřenému oknu. Cítila se jako znovuzrozená. Usoudila, že je to tím Mitsukiným zázračným čajem, který ale chutnal strašně. Podívala se na hodinky a zjistila, že je teprve krátce po páté. Slunce se na východě začínalo zvedat z mlh. Ve vzduchu visel příslib nového dne, nového začátku. A Lisa se rozhodla, že právě dnes začne znovu. A začala tím, že sešla dolů do opuštěné kuchyně a začala chystat snídani pro Aiko a Mitsuko.

„Co to tu tak krásně voní?“ divila se Mitsuko, když scházela ze schodů. A ještě víc se podivila, když spatřila na stole připravenou slaninu, vajíčka, kukuřičné lupínky, džus, kávu a bůhví co ještě. A u toho všeho seděla Lisa a tvářila se šťastně. Ani trochu nepřipomínala tu Lisu, která byla ještě včera zničená žalem tak, že sotva doklopýtala do postele. „Copak se stalo, že máš tak dobrou náladu?“ usmála se na ni.

„Chci začít znovu, paní Nagai. Vím, že by máma nechtěla, abych dlouho truchlila a já už truchlila dost dlouho a dost silně. Chci vám poděkovat za to co jste pro mě udělala, a tohle je taky součást mých díků,“ ukázala na prostřený stůl. „Zkusím si najít lepší práci a zapíšu se do večerní školy. Pak zkusím znovu zkoušky na Yale.“

„To je skvělý nápad, Liso. Jsem ráda, že to tak bereš.“

Ze schodů sešla Aiko, ještě ospalá a unavená. Včera šla spát velmi pozdě, protože si dlouho do noci četla knihu o americkém školství. Jen co spatřila Mitsuko, Lisu a prostřený stůl, vykulila překvapeně oi. Obě ženy se upřímně rozesmály a Lisa se znovu pustila do vysvětlování.

„Báječný,“ usoudila Aiko, když se pustila do slaniny. „Tak tohle je pravá americká snídaně?“

„Ne,“ vyvedla ji Lisa z omylu. „Tohle je spíš typická anglická snídaně. Americká by byla spíš, kdyby sis vzala jen ty corn-flakey.“Aiko se zašklebila: „Fuj, nechtěla bych být Američanka.“

„Vždyť jsou docela dobrý,“ namítla Mitsuko a vypila z misky zbývající mléko. Aiko se podívala na nástěnné hodiny a japonsky zaklela. Vypadalo to, že přijde znovu pozdě.

Vběhla do třídy jen malou chvilku po zvonění. Vypadalo to, že vyučování ještě nezačalo, a tak si spokojeně oddychla. Pustila se uličkou ke svému místu, ale nevšimla si, že jí někdo nastavil nohu. Upadla a všechny učebnice se jí rozsypaly. Otočila se na Halea Collinse a začala mu sprostě nadávat. Ani si neuvědomila, že mluví japonsky. Hale na ní chvilku koukal a pak jí začal nadávat anglicky. „Hele, šikmovoká, přestaň na mě mluvit tou svou hatmatilkou a seber si svý učebnice. Když jseš tu za sajrajt ty, tak tu ještě nemusíš dělat bordel s nima.“ Aiko zuřila. Zvedla se ze země, napřáhla se a dala mu pěstí tak, že málem spadl ze židle. Nechodila v Japonsku na kick-box a šerm marně. Bohužel právě v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla profesorka. Aiko ji předtím ještě nikdy neviděla, ale hned před ní měla respekt. Byla vysoká, oblečená do konzervativního kostýmku.

„Aiko Nagai? Můžeš mi říct, co se tady děje?“ Aiko byla na vážkách. Na jednu stranu chtěla učitelce říct celou pravdu, ale na druhou věděla, že by jí v očích celé třídy ještě víc shodilo. Proto řekla: „“Promiňte, paní profesorko. Já jsem se s Halem hádala a on mě naštval, no a tak jsem mu dala pěstí…“

„Co-cože?!“ zděsila se učitelka. „Půjdete ihned se mnou.“

„Ne, počkejte!“ Hale se zvedl a učitelku zastavil. Aiko se na něj překvapeně podívala. „To nebyla jen Aikina chyba. Já jsem ji vyprovokoval…“

„Dobrá, půjdete se mnou taky, Collinsi.“

„Díky,“ špitla Aiko, když kolem ní procházel, ale on se na ni ani nepodíval.

Profesorka zaklepala na dveře ředitelčiny kanceláře a bez vyzvání vešla. „Co se děje, slečno Berryová?“ vyjekla ředitelka, která právě popíjela svůj ranní šálek kávy a četla si noviny. Učitelka na í ihned vychrlila všechno co viděla. „No, dobrá, slečno Berryová. Vy se teď vraťte ke své třídě. Já si to s nimi vyřídím.“

„Takže,“ obrátila se na Halea a Aiko, když učitelka uraženě odešla. „Jak to doopravdy bylo?“

„No, my jsme se pohádali…“ začala Aiko, ale Hale jí skočil do řeči. „Podrazil jsem jí nohu a ona mi za to dala pěstí.“ Tu část s rasistickými nadávkami vynechal a Aiko ho neopravila.

„“Fajn, takže to vypadá, že jste si kvit. Já se do toho nebudu vkládat, ale nechci aby se to opakovalo. Jasné?“ Oba dva horlivě přikyvovali. „Tak ty se vrať do třídy, Hale, Aiko si tu ještě chvilku nechám. Musím s ní něco dořešit.“ Na Haleovi bylo jasně znát, jak se mu ulevilo.

„Tak co, Aiko? Vážně to bylo tak jak řekl Hale?“

„Ano, samozřejmě.“

„Mě se nemusíš bát říct pravdu.“

„Nevím, co tím chcete říct, paní ředitelko. Tohle je pravda,“ věděla, že jí paní Lowettová nevěří, ale co měla dělat.

„Jak myslíš. Ale kdyby sis to rozmyslela, tak za mnou můžeš klidně přijít.“

„Děkuji,“ řekla Aiko a konečně mohla odejít. Pomalu se loudala ke své učebně, když tu uslyšela: „Aiko?“ Zvedla hlavu a uviděla, že se k ní z druhé strany chodby blíží profesor Cox.

„Dobrý den, pane profesore.“

„Nazdar, Aiko. Co děláš tady na chodbě? Nemáš být na hodině?“

„Byla jsem v ředitelně.“

„Vážně? Co se stalo?“

„Jen jsem se trochu nepohodla s Halem, ale myslím, že to bude zase v pořádku.“

„To je dobře. Byl bych rád, kdyby se ti tu líbilo,“ podíval se na hodinky. „Co kdybys šla se mnou ke mně do kabinetu a trochu jsme si o tobě promluvili. Chci, abys mi něco o sobě řekl, protože…no tedy, nechtěl jsem se tě na to ptát přede všemi, kvůli..kvůli tvým rodičům…“ Brian si uvědomoval, že koktá jako zamilovaný teenager, a tak raději zmlknul.

„Jo, jak myslíte,“ neměla z jeho návrhu moc velkou radost, ale byl to její třídní, takže se neodvažovala mu odporovat.

Jeho kabinet byl úplně jiný než ředitelna. Byl tu pořádek, moderní vybavení a na stěnách viselo několik malých abstraktních obrázků.

Ukázal na jedno ze dvou velmi pohodlně vypadajících křesel a vyzval ji, aby se posadila. „Nedáš si čaj?“ zeptal se, ale pak si uvědomil,že tohle není žádná přátelská schůzka a rychle se posadil naproti ní. Byl nervózní a začínal litovat, že jí navrhl, aby sem přišla. Znovu poohlédl na hodiny. Do konce vyučovací hodiny zbývalo skoro patnáct minut.

„Tak co byste chtěl vědět?“

„Jak se ti tu líbí? Myslím jako v Deep Mountain ne ve škole. Pochybuju, že by se ti tu mohlo líbit…“ Aiko se smutně usmála. „Jo, tady se mi líbí. Možná spíš líbilo, než jsem přišla sem do školy. Nějak se to začalo vršit. Mý nejlepší přítelkyni umřela matka, to nepřátelství…“

„To chápu. Tak co se ti tu líbí nejvíc?“

„Asi to, že nemusíme nosit uniformy. To je vážně skvělý. V Japonsku musíte nosit úplně všechno stejný. Dokonce i boty a ponožky nebo baťohy. Jednotlivý třídy se od sebe rozlišujou tím, že jejich žáci nosí jinou barvu ponožek nebo jiný baťoh. A nejsou ve školách žádní kluci. Žádný kontakt s opačným pohlavím Je to dost staromódní.“

„Pane bože. To jsem nevěděl. Myslel jsem, že je Japonsko jedna z nejmodernějších zemí!“

„Z hlediska moderních technologií asi ano. Nevím. Měřit se s ním můžou Spojené státy, ale jinak asi nikdo.“

„Chybí ti, viď? Myslím Japonsko.“ 

 „Jo, moc. Amerika je úplně jiná. Nejsou tu tak krásné stavby a parky, všudypřítomní Buddhové a tak. Jsou tu jistě jiné krásné věci, ale myslím, že v tomhle se Japonsku nemůžete rovnat. Už jste tam někdy byl?“

„Ne, ale jednou bych se tam rád podíval. Rád bych procestoval co nejvíc zemí.“

„Taky chci jednou cestovat,“ souhlasila Aiko. Tak pojeď se mnou, pomyslel si Brian. Sledoval ji, jak zaníceně mluví o své zemi a v jeho očích se stávala ještě krásnější a vzácnější. Nedokázal se tomu bránit, ale věděl, že nesmí podlehnout.

Zazvonilo.

Čtvrtá kapitola

Seděla nad úkolem z amerických dějin, ale myslela jen na Briana. V duchu na něj nedokázala myslet jako na profesora Coxe, byl pro ní jen Brianem. Bylo jí jasné, že je to bláznivé, ale nedokázala si pomoci. Pořád viděla jeho zaujatý výraz, když mu vyprávěla o Japonsku a slyšela, jak si povzdechl, když zazvonilo.

Šla do třídy dřív než on, a už ji nepřivítalo mrazivé ticho jako jindy. Ostatní se mezi sebou bavili a Gail se jí dokonce zeptala, co po ní ředitelka chtěla, že tam byla tak dlouho.. Aiko jí řekla, že potřebovaly vyřešit něco ohledně jejího přechodu na tuto školu. Náladu jí ale zkazilo, že se na ni Brian za celou hodinu ani jedenkrát nepodíval. Zcela jasně se vyhýbal jejímu pohledu a ani ji nevyvolal. Nedokázala si to vysvětlit. Naštvala ho snad něčím? Ale v tom případě nevěděla čím, takže to nemohla napravit. Doufala, že zítra bude vše v pořádku, ale pokud ne, bude muset zjistit, c se děje.

Je ve škole teprve dva dny a už mi dokonale popletla hlavu! Právě to Briana napadlo cestou domů za Holly. Takhle to nemůže jít dál. Za prvé je vztah učitel-žákyně zcela nepřípustný a na druhou…na druhou ona o něj jistě nemá zájem. Sakra. Dnes byl natolik v koncích, že se při hodině musel vyhýbat jakémukoliv kontaktu s ní. Nevěděl jestli si toho všimla a říkal si, že je mu to jedno. V koutku duše ale doufal, že si toho nevšimla a pokud ano, tak že si teď nemyslela, že proti ní něco má.

Ve dveřích ho přivítala naparáděná Holly. Moc jí to slušelo. Tmavě zelené šaty ostře kontrastovaly s její bílou kůží a zrzavými vlasy. „Ty někam jdeš, miláčku?“ zeptal se jí a hned věděl, že řekl něco špatně. Holly zmizel ze rtů příjemný úsměv a místo toho se na něj podezřívavě šklebila. „Dneska máme jet k našim na večeři! Tys na to zapomněl? Chceme jim oznámit, že se budeme brát!“

Aiko se nakonec rozhodla, že si vezme učebnice s sebou do příjemné kavárničky Bon Voyage, která byla zařízená hlavně pro studenty. Byl tu klid a příjemné zařízení i personál. Člověk se zde mohl posadit do jednoho z pohodlných gaučů nebo křesel, objednat si čaj a pár zákusků a sedět tu nad učebnicemi nebo knížkou, jak dlouho se mu chtělo.

Jenže jakmile vešla, zjistila, že se podobně rozhodla asi tak půlka školy. Bylo tu sice ticho, ale plno. Zklamaně si povzdechla a otočila se k odchodu. Ale v tu chvíli jí někdo zatahal za rukáv. „Pojď si sednout ke mě, jsem u stolu sama,“  byla to Gail.

„Jasně, díky,“ Aiko se posadila naproti Gail do hlubokého křesla. Všimla si na stole rozložené stejné učebnice, jako si sama přinesla. „Taky děláš ten úkol z dějin? Je to děsný, co? Druhej den ve škole a už máme úkoly, fuj.“

„Tak to máš pravdu. Vůbec se do toho nemůžu donutit. Doma jsem se nemohla soustředit, protože mi brácha pořád hučel do ucha, ať si s nim jdu ven kopat. Jo, velkej fotbalista Jerry Sawyer. Tak jsem se sebrala a šla sem. Co přivádí tebe?“

„Taky sem se nemohla doma soustředit. Dám si ledovou kávu a ten výbornej šáteček s pudinkem,“ obrátila se na servírku.

„Pustíme se do toho spolu?“ navrhla Gail a Aiko byla radostí bez sebe.

Usrkávaly pití a psaly a psaly. Za patnáct minut byly hotovy.

„Díky za pomoc,“ oddechla si Aiko a zavřela učebnici.

„Hele, chci se ti omluvit za včerejšek,“ začala Gail. „Měla jsem být k tobě přátelštější, protože vím jaký to je, když tě spolužáci odmítají. Když jsem přišla, bylo to stejný. Jsem z Kanady, víš? A teď, když mě mezi sebe konečně přidali, nechtěla jsem si to zkazit tím, že se budu bavit s holkou, kterou…no kterou prostě ignorujou. Já vím, že to ode mě bylo sobecký, ale…no prostě promiň.“

„To je v pořádku,“ řekla Aiko. „Chápu to.“

„nazdar, Aiko! Hledala jsem tě, nebyla jsi doma a tvoje teta mi řekla, že budeš asi tady,“ Aiko zvedla hlavu a uviděla rozzářenou Lisu. „Gail, tohle je Lisa Drakeová. Liso, Gail Sawyerová. Co se děje tak důležitého, že mě hledáš po celým městě?“

„Odjíždím,“ prozradila Lisa vzrušeně.

„Cože? Kam?“

„Pojedu do Japonska! Máma mi odkázala v poslední vůli docela dost peněz, ani jsem nevěděla, že má tolik našetřeno. Aiko! Byl to vždycky můj sen! Teď se mi konečně splní. Budu tam celej měsíc!“ Aiko měla co dělat, aby udržela radostný výraz. Ale ve skutečnosti Lise neuvěřitelně záviděla a navíc se v ní probudil zvláštní pocit. Nechtěla, aby Lisa jela do Japonska. Vždyť to je Aikina země! Pro obyčejné smrtelníky má zůstat zahalena rouškou tajemství!

„To je skvělé, Liso,“ řekla nakonec, ale sama slyšela, že její hlas zní rozčarovaně a neupřímně.

„Děje se něco?“ obávala se Lisa. Aiko se zvedl žaludek. „Promiň, je mi nějak nevolno, asi ty zákusky…“ nedopověděla. Vyskočila a běžela k záchodkům. Stihla to. Objala záchodovou mísu a zvracela.

Mitsuko nic neřekla. Nechtěla, aby teta věděla, jak se jí po rodné zemi stýská. Stejně by tím nic nezměnila. V kavárně se omluvila Gail a Lise a rychle odspěchala domů. Odmítla večeři i čaj a šla si lehnout. Ale dlouho nemohla usnou. Ležela v krásné posteli, zírala do bílého stropu a po tvářích jí stékaly horké slzy. Copak si tu nikdy nezvykne? Nepřestane se jí stýskat? Navíc ji stále pronásledoval slib, který si kdysi dávno dala, že pomstí své rodiče. Musí něco podniknout. Ale stále ještě nevěděla, co. Ve svitu měsíce zahlédla lesk katany, kterou vyndala z pochvy než šla spát.

Pátá kapitola

„Počkej ještě chvilku,“ zastavila ji Gail, když se chytala obrátit se k domovu. „Nechceš jít se mnou dnes večer..“

„Kam?“

„No, v tělocvičně bude konkurz na nový školní představení, tak jsem myslela jestli bys to nechtěla zkusit? Já jsem minulej rok hrála v Othellovi jednu menší roli a řeknu ti, že to byla skvělá zábava. Většinou se sejde skvělá parta. Mohla bys tam najít nový přátele. Teď když odjela Lisa…“

„Nevím, jestli je to dobrej nápad,“ vymlouvala se Aiko, ale ve skutečnosti byla nadšená. Vždycky si přála něco takového zkusit, ale v Japonsku se něco takového na škole neprovozovalo.

„Ale no tak! Všechno to organizuje Cox a ten tě má docela rád. Řekla bych, že nad tebou drží ochrannou ruku. Určitě tě obsadí, leda že bys byla opravdu špatná,“ zasmála se. Aiko se rozbušilo srdce, jako vždy, když viděla nebo jen slyšela o Brianovi. Okamžitě byla rozhodnutá: „OK, mohla by to být legrace. Ale jestli se totálně znemožním, bude to jen tvoje chyba, jasný?“ Ale Gail se jen smála.

Čekala na Gail, která slíbila, že se pro ni staví a byla nervózní jako sáňky v létě. Předtím se vykoupala, vysušila si vlasy, pečlivě se nalíčila a oblékla. Dávala si však záležet, aby to vypadalo, jakoby se vlastně vůbec nesnažila vypadat nějak zvlášť dobře. Nedokázala si představit, že za chvíli bude stát před Brianem a číst nějaký text. Určitě něco zvrtá a ztrapní se. Neměla Gail slibovat, že to zkusí. Musí se z toho ještě nějak vykroutit.

Zazvonil zvonek a Aiko bylo jasné, že už nic na svém rozhodnutí nezmění.

„Připravená?“

„Jo, jdeme na to.“

„Natřeme jim to!“

Tělocvična byla plná lidí, což Aiko nečekala a teď jí to málem sebralo všechnu odvahu. Tihle všichni byli určitě lepší a sběhlejší v hraní. Bude jim jen pro smích. Ani si neuvědomila, že se otočila a chystala se vyjít ze dveří, když ji Gail chytila za paži: „Stůj! Copak jsi srab? Zvládneš to. V tý hře je alespoň dvacet rolí, jednu z nich získáš!“

„Dvacet rolí? Musí tu být alespoň dvě stě lidí!“

„To jsou většinou jen čumilové,“ odfrkla Gail. „Na konkurz chodí dost lidí, aby pak měli o čem mluvit. Tady se vždycky stane něco, co je pak tématem alespoň týden.“ Aiko se moc uklidněná necítila. Ale Gail si prohrábla bohaté, tmavohnědé vlasy a vykročila k Brianu Coxovi, kterého právě zahlédla v davu. Aiko ji neochotně následovala.

„Gail! Už jsem si myslel, že nepřijdeš, mám pro tebe skvělou roli,“ usmíval se učitel srdečně, ale pak mu úsměv na rtech ztuhl. „Aiko? Nevěděl jsem, že přijdeš. To je skvělé. Uvidíme jak si povedeš. Pojďte děvčata, zapíšu si vás. Dneska je tu ale nával, co?“ Aiko měla pocit, že se každou chvíli rozbrečí. Jasně viděla Brianovi v obličeji, jak je nepříjemně překvapen její účastí na konkurzu. Nechtěl ji tu a ona tu tedy také nechtěla být. Dobrá, slíbila Gail, že přijde a je tady. Dokonce i vyjde na pódium a přečte určený text, ale schválně se nebude ani trochu snažit, aby ji Brian náhodou nemusel obsadit. Nechce mu být na obtíž.

Brian byl Aikinou účastí naopak velmi potěšen, ale také dost zděšen. Nevěděl jak se s tím vypořádá, aby byl objektivní a nestranný. Moc chtěl, aby ji mohl obsadit a tím s ní trávit více času, ale pokud se jí výstup nepovede, nejen že ji nebude moct obsadit, ale možná si tím vyslouží další posměch jejích spolužáků, kteří stále čekali na to, až něco zkazí a oni se jí budou moct smát. V duchu zaklel a dál se věnoval oběma děvčatům.

„Co se vlastně bude zkoušet za hru?“ zeptala se Aiko Gail, když se zapsaly a Brian se někam vytratil.

„Řeknu ti, že to ještě nikdo pořádně neví. Napsala to profesorka Berryová.“

„Berryová?“ Aiko se upřímně rozesmála. „Takže to bude plný hádek, rvaček a krve.“

„Jmenuje se to Dům vzpomínek…“

„Proboha!“

„Pojď si pro ty zkušební scénáře, musíme si to alespoň prohlídnout, ne tam půjdeme.“

„Ticho prosím!“ ozvalo se z jediného mikrofonu v hale. „Začneme. Jako první přijde na scénu Roberta Huntová!“

„Robby, se snaží o roli rok co rok, ale jen jednou jí dostala. Hrála chůvu, která za celé představení řekla jen jednu větu. Ale stejně to ještě nevzdala.“

Robbyna scén skončila a Brian se zvedl: „Perry Royston!“ Po něm následovalo asi pět dalších lidí, které Aiko neznala, ale Gail k nim měla vždycky nějakou připomínku: „Corymu se loni na jevišti roztrhly kalhoty. Má odvahu, že to zkouší zas, minulej rok to byl dost trapas. Angie je moc dobrá, ale nezvládá se naučit text, takže může hrát jen role, kde se moc nemluví…“

Pak Brian vyhlásil: „Gail Sawyerová!“

„Hodně štěstí! Držím ti palce!“ povzbuzovala ji Aiko a pozorně sledovala jak se Gail vypořádá se scénou, kterou si vybrala. Ale vzápětí se soustředit přestala, protože si uvědomila, že po Gail je na řadě ona. Polil ji studený pot a ani si nevšimla, že Gail už skončila a Brian vyvolal její jméno.

„Jsi na řadě!“ šťouchla do ní Brenda McWicková, která stála vedle ní.

Aiko jako ve snách vystoupila na pódium a začala číst svůj text.

„Neznala jsem tě, ale teď už vím, že jsi byl jiný, než jsi se zdál! Milovala jsem tě a doufala, že opětuješ můj cit, ale ty jsi to jen hrál. Byl jsi se mnou, ale myslel jsi na jinou a chtěl jsi být s ní.“ Její oči sjely na Briana, ale ten si lhostejně prohlížel nějaké papíry a zdálo se, že si jí vůbec nevšímá. Do očí jí vstoupily slzy. „Už nemám pro co žít!“ četla dál, ale nevnímala text. Snažila se, aby ho vůbec dočetla. „Doufám, že budeš litovat svého činu, až najdeš mé tělo v náručí smrti! Přeji si abys litoval!“ Poslední slova zanikla v jejím pláči. Vůbec nevnímala, že halou zní potlesk. Seskočila z pódia, propletla se davem a vyběhla na ulici.

Pro Briana byla Aikina scéna vrcholem krásy i utrpením. Nechápal, proč po ní tak rychle zmizela, snad se styděla. Ale neměla za co. Její výkon byl oslnivý a to natolik, že s na ni ani nemohl koukat, aby se nezvedl a neřekl jí, že ji miluje. Proto si zakrýval tvář papíry, aby nebylo vidět, že žhne tím vášnivým citem, který v něm probudila jeho studentka.

Šestá kapitola

Následující týden se nemluvilo o ničem jiném, než o Aikině výstupu na konkurzu pro hru Dům vzpomínek. Někteří tvrdili, že byla skvělá a nešetřili superlativy. Těch byla většina. Ale našli se i ti, kteří její výkon shazovali a to hlavně ze závisti. Mezi její největší kritiky patřila Jenny Gillová, která s ní chodila do třídy a patřila k těm nejhezčím a nejoblíbenějším holkám ve škole. Minulý rok hrála v Hamletovi Ofélii, a i teď měla zálusk na hlavní roli- podvedené ženy jménem Sára Dennyová. Zdálo se však, že většina školy tipuje na hlavní roli právě Aiko. A Jenny nevěděla, jak to zvrátit ve svůj prospěch.

„Hele, Jenny, vykašli se na to,“ řekla jí její nejlepší přítelkyně Ann Baxleyová. „Slyšela jsem, že v Japonsku takovýhle školní představení prostě nedělají, takže ona s tím pravděpodobně nemá žádný zkušenosti, takže jí v tom nech. Ona si podtrhne nohy sama. To, že se jí povedl ten konkurz nic neznamená.“ Jenny se usmála: „Tak fajn. Četla jsi ten scénář, Ann? Je to příšernej škvár, bude to jeden velkej trapas.“

„Dneska se vyhlašuje výsledek konkurzu!“ sdělovala Gail Aiko při cestě do školy. Vzrušením byla celá bez sebe. Snažila se nevšímat si toho, že má Aiko od konkurzu rapidně horší náladu než před ním. Zkoušela se jí zeptat na důvod, ale nedozvěděla se nic, takže se už dál nevyptávala. „Určitě nějakou roli dostaneš!“ snažila se ji uklidnit, protže si myslela, že je Aiko snad nemluvná kvůli tomu, že má strach, že ji neobsadí. Ale bylo to právě naopak. Bála se, že obsazena bude. Byla si sice jistá, že její výstup byl katastrofální a nevěřila těm, kdo jí říkali, že byla fantastická, ale stejně se bála, že se pro ni nějakým omylem role najde.

Ve škole si obě dívky ihned všimly chumlu lidí před nástěnkou. Občas se ozval výkřik radosti nebo zklamání. Aiko si všimla, jak Jenny Gillová vztekle pochoduje chodbou, pryč od papíru s oznámením výsledků. To jí přece jen trochu zvedlo náladu. Tu holku z duše nesnášela.

„Podívej se tam, já si musím ještě pro něco do skříňky,“ snažila se vymluvit Aiko, ale Gail ji nekompromisně táhla k nástěnce.

A tam to bylo. Černé na bílém zde bylo napsáno, že Aiko Nagai dostala hlavní roli Sáry Dennyové. Málem se skácela na zem, ale Gail ji objala a řvala jí něco do ucha. Sem tam jí někdo poblahopřál a sám si prohlížel další jména na papíře.

Aiko se po chvíli vymanila z Gailina obětí a řekla jí, že si musí něco zařídit. Prošla chodbou a zastavila se před kabinetem Briana Coxe. Odhodlaně zaklepala a bez vyzvání vešla dovnitř.

„Aiko? Co se děje? Blahopřeji ti k tvé hlavní roli. Určitě v ní budeš skvělá.“

„Jak to, že jste mě obsadil do hlavní role?“

„Cože? Jak to myslíš? Copak ty nemáš radost?“

„Ne,“ odvětila a uvědomila si, že nemá žádný důvod, proč by neměla být ráda, kromě těch, které mu nemůže říct.

„Ale proč ne? Přišla jsi na konkurz a…“

„Vždyť vy jste si mě ani nevšímal, když jsem předváděla tu scénu!“ vykřikla a zase rychle zmlkla. Co to sakra dělá?!

„Ale jistě, že jsem tě sledoval.“

„Ne, já jsem vás viděla. Prohlížel jste si nějaké papíry a vůbec jste nevnímal. Takže jak je možné, že mám hlavní roli?“ Brian znervózněl. Jak jen jí má vysvětlit, proč se na ni nekoukal?

„Hele, Aiko. Já jsem tě vnímal, věř mi. Byla jsi opravdu skvělá a na tu roli se hodíš. Ale pokud ji nechceš, můžu jí dát Jenny Gillové, ta o ní opravdu hodně stojí a taky není špatná. Tak co?“ V Aiko se něco zlomilo, když slyšela jak k ní mírně mluví. „Fajn. Omlouvám se, pane profesore. Beru tu roli.“

„OK. Jsem rád, že sis to nerozmyslela. Bude to zábava, uvidíš. No teď bys asi měla jít na hodinu.“

„Nashledanou, pane profesore.“

„Ahoj, Aiko.“ Jen co se za ní zavřely dveře, zhroutil se o křesla a zhluboka si oddechl. Co to mělo znamenat? Proč jí tak vzalo, že na ni nekoukal? Myslela si, že má nějaké jiné důvody k tomu, aby ji obsadil, než její herecký výkon? Snad to jednou zjistí. Teď ne.

„A co ty, Gail? Ani jsem se nezeptala, jestli máš nějakou roli?“

„Jo,“ vydechla spokojeně. „Hraji milenku tvého manžela. Jmenuju se Theresa Monique Gerardová. Příšerně ujetý francouzský jméno. Berryová je cvok! Už jsi se koukala na celej ten scénář? Je to hrozně sentimentální, vypadá to, že naše tvrdá učitelka sleduje každý odpoledne všechny telenovely a ty co dávají ráno si nahrává. Ještě mi tam chybí Chose Armando! Jo, a víš kdo hraje toho manžela? Gary Thomson!“

„Co? To se mi snad zdá,“ vydechla Aiko a myslela to vážně. Takže hru bude režírovat Brian a jejího manžela bude hrát kluk, kterej se jí zalíbil hned první den ve škole. Hrůza!

Aiko s Gail seděly v Bon Voyage a pily horkou černou kávu. Byla sobota odpoledne a na večer si naplánovaly, že Gail přespí u Nagaiů a zkusí se naučit pár stránek textu.

„Vůbec si nedovedu představit, jak to teď všechno zvládnu,“ posteskla si Aiko. „V pondělí bude první zkouška a pak třikrát do týdne dvě hodiny. Do toho úkoly, hlavně od tý mrchy Berryový a od Wallace. Ten esej co máme mít do příštího týdne je nezvládnutelnej.“

„To bude v pohodě, vím to. Jak se přípravy vystoupení blíží ke konci, stávají se učitelé k hercům shovívavější a tolik toho po nich nechtěj. Je to náhodou docela výhoda, dostat se do takovýho projektu!“

„Jo, ulevilo se mi.“

Gail mávla na číšnici. „Zaplatíme!“

Uvelebily se na velkých barevných polštářích a otevřely své scénáře. Na jejich obalu bylo velkými tiskacími písmeny napsáno DŮM VZPOMÍNEK- NAPSALA MARGARET BERRYOVÁ. A pod tím úhledným psacím písmem jméno postavy a jméno jejího představitele.

Místo toho, aby se svědomitě pustily do studování si jen očima projížděly jednotlivé scény a každou chvíli vybuchly smíchy nad nějakým slovním obratem, nebo situací, kterou jejich učitelka vymyslela.

„Mám pocit, že hraju hlavní roli v nejhorší školní hře v celém Kansasu!“ smála se Aiko tak, že ji začalo píchat v boku. Gail pomalu nemohla popadnout dech, ale pak naoko zvážněla a prohlásila, že by se vážně měly začít učit, nebo jejich zásluhou bude ta hra ještě horší. Na dveře někdo zaklepal a dovnitř vešla Mitsuko. Na malém tácu nesla misky s čajem a talíř se sušenkami.

„Nesu vám nějaké občerstvení, aby se vám líp učilo,“ usmívala se a položila tác vedle nich na zem. „Díky, teto,“ Aiko si všimla, že Gail se na čaj kouká dost podezřívavě. Vzpomněla si jak se tvářila Lisa, když poprvé pila pravý japonský čaj. „Musíš si na to zvyknout, než ti zachutná. Pij pomalu,“ upozornila ji a pobaveně sledovala, jak se Gail zatváří. Ta se ale kupodivu vůbec nezašklebila. „Je to náhodou docela dobrý,“ prohlásila a zakousla se do kakaové sušenky.

Konečně se pustily do scénáře. Jedna druhou zkoušela z už naučených částí a výborně se bavily. Ani si nevšimly, že jsou už více než dvě hodiny po půlnoci. Teprve Gail se podívala na hodinky a překvapeně prozradila Aiko, kolik je. „Prošvihly jsme hodinu duchů,“ řekla a postavila se k oknu. A hned se rychle odvrátila s tichým výkřikem. „Co se děje?!“ ptala se hned Aiko a podívala se z okna, ale neviděla nic, co by mohlo Gail vyděsit. „Byl tam někdo s baterkou, chodil po zahradě,“ šeptala Gail. „Nikdo tam není, asi se ti něco zdálo,“ uzavřela celou věc Aiko a navrhla, aby si šly lehnout.

Ráno se šla Aiko podívat na zahradu, aby zjistila jestli tam opravdu není něco, co by prozradilo noční návštěvu. Ale jak čekala, nenašla nic podezřelého. Teď za denního světla i Gail připustila, že se jí to muselo zdát. Nebyl žádný důvod k obavám.

Snědly si snídani a Gail se rozloučila s tím, že se uvidí v pondělí ve škole.

Aiko se nudila. Chvíli se donutila učit se na úterní test z matiky, ale dlouho jí to nevydrželo. Teď jen ležela v posteli a četla si nějakou knížku. O pár minut později si uvědomila, že místo vnímání děje myslí na Briana. To musí přestat! řekla si v duchu a zvedla se. Sundala ze stěny nádhernou katanu, kterou se jí podařilo propašovat z Japonska. Kdysi ji zdědila po dědovi, který jí jako první učil s ní zacházet. Opatrně ji vyndala z pouzdra a prohlížela si její ostrou čepel. Na jílci byl vyřezán drak. Několikrát jí švihla a vzduch jen zasvištěl.

„Aiko! Máš návštěvu!“ křikla na ni teta a vyrušila ji. Položila meč na postel a seběhla schody dolů. Když uviděla, kdo stojí ve dveřích, málem vykřikla.

„Dobrý den, pane profesore? Potřebujete něco?“

„Nazdar, Aiko. Prosím tě, když nejsme ve škole, říkej mi Briane. Chtěl jsem s tebou mluvit o té hře, máš chvilku čas?“

„Ano, jistě. Půjdete dál?“

„Ne, kdyby ti to nevadilo, radši bych byl venku. Co takhle zajít do parku nebo někam?“

Holly Yorková ležela v posteli, přes hlavu měla přehozenou přikrývku a plakala. Měla chuť se zabít a stejně tak měla chuť zabít Briana. Když mu poté, co na to zapomněl, připomněla, že mají jet oznámit jejím rodičům plánovanou svatbu, vymluvil se na to, že mu není zrovna dobře, aby to odložily na jindy. A teď…teď nejen že celou svatbu zrušil, ale navíc se s ní rozešel. Rozešel se s ní po více než tříleté známosti! Když se ho zeptala proč, odpověděl, že miluje jinou. Ale na otázku, kdo je ta „jiná“ už odpověď neměl.

Přemýšlela, jak by mu mohla způsobit co největší bolest, ale pak si uvědomila, že nic z toho neudělá, protože mu nedokáže ublížit.

Vyhrabala se z postele a šla najít jeho žiletky.

„Už jsi se podívala na ten scénář?“ zeptal se Brian, když se procházely pod stromy ve Washingtonově parku. Jejich listy hrály všemi barvami od žluté, přes červenou až po tmavohnědou. Bylo docela chladno a spadané listí se vznášelo ve studeném větru. Ale svítilo slunce. Byl to typický podzimní den.

„Jasně, včera u nás byla Gail a učily jsme se to spolu. Ale…nevím, jestli to můžu říct..“

„Jen do toho.“

„Ta hra je neuvěřitelně…blbá.“ Aiko se na něj podívala, aby zjistila, jak zareaguje. Brian se rozesmál: „Jsem fakt rád, že sis toho všimla. Ale doufám, že to nebude vadit divákům.“

„Tak proč ji chcete nastudovat? Proč radši nevyberete nějakou klasiku? Gail mi řekla, že minulej rok, jste hráli Hamleta.“

„Víš, Margaret, teda slečna Berryová, nám minulý rok pomohla s výrobou kulis a kostýmů a vymohla si za to, že příští rok se bude hrát to, co bude chtít ona. Takže musíme hrát Dům vzpomínek, nebo je s námi amen. Sama určitě víš, jaká umí být. Klidně by nás žalovala,“ zasmál se Brian. „Snad se nám povede to trochu pozměnit, vymluvíme se třeba na to, že to jinak nešlo zahrát nebo tak. Ale aspoň bude zábava, ne?“

Na chvíli se odmlčeli, až nakonec promluvili oba najednou. „Ty první,“ vyzval ji Brian. Aiko sklopila oči a řekla: „To jste mě vytáhl do týhle zimy jen proto, abyste se mě zeptal, jestli jsem se začala učit scénář? To jste mohl počkat zítra do školy, nebo mi prostě zavolat.“ Brian si nervózně odkašlal. „Ne, byla to jen záminka…“

„Pro co?“

„Víš, rozešel jsem se se svou snoubenkou. Rozešel jsem se s ní, protože miluji někoho jiného…“ Aiko se prudce rozbušilo srdce. Brian se otočil, aby jí viděl do očí, ale ona sklopila hlavu. „Miluji tě, Aiko,“ zašeptal a ona cítila jak jí do očí vhrkly slzy. Uchopil ji za bradu a donutil aby zvedla hlavu. Naklonil se a jemně ji políbil.

Později se jí zdálo, že se tam v tom krásném podzimním odpoledni líbali nekonečně dlouho.

Sedmá kapitola

V pondělí ráno se Aiko poprvé opravdu těšila do školy. Hned první hodinu měli mít Briana, a ona byla trochu nervózní. Věděla, že o jejich vztahu nesmí nikomu říct, protože by ho za to mohli vyhodit ze školy a možná i zažalovat a proto se trochu bála, že to na ní ihned každý pozná. Jaké bylo její zklamání, když se po zvonění otevřely dveře třídy a vstoupila profesorka Walkenová,. Která byla zaručeně nejstarší z celého učitelského sboru.

„Dneska tu máme malou změnu,“ začala svým monotónním hlasem, který zaručeně uspal většinu její třídy dřív, než uběhla prví poloviny hodiny. „Pan profesor Cox se nemohl z vážných důvodů dostavit dnes do školy a asi bude chybět celý tento týden, proto vás budu dočasně vyučovat já a ruší se i zkoušky na školní vystoupení.“ Třídou projela vlna nevole a někteří vytáhli z lavic časopisy a knížky, aby si trochu zpestřili nudnou hodinu, která je čekala.

Aiko seděla jako opařená. Co se jen mohlo stát? V hlavě se jí míhaly všelijaké dramatické situace a nehody, které mohly Briana potkat. Její nálada rázem klesla hluboko pod mrazu.

„Tak jsme se ten scénář učily zbytečně,“ vzdychla vedle ní Gail, která si vůbec nevšimla změny ve výrazu své kamarádky a pokud si všimla, přičetla to rozladění z toho, že je čekají v tomto týdny čtyři hodiny s touhle nudnou babicí.

„Nezajdeme do Bon Voyage?“ navrhovala Gail, když konečně skončila škola a obě dívky stály před budovou. Ale Aiko pospíchala domů, odmítla nabídku a rychle se s Gail rozloučila. Ta za ní překvapeně koukala, dokud jí nezmizela z očí. Pak udiveně zavrtěla hlavou a vydala se do kavárny sama.

Jen co Aiko doběhla domů, vrhla se k telefonu a vytočila Brianovo číslo, které jí dal teprve včera. Po prvním zazvonění ale zavěsila.

„Musím se uklidnit, jen klid. Jen klid,“ šeptala si pro sebe a ani si nevšimla, že ji pozoruje Mitsuko. „Děje se něco, Aiko?“ dívka sebou trhla, ale ihned nasadila radostný výraz: „Ahoj této! Ani jsem si tě nevšimla. Ne, jen zrušili zkoušky na tu hru. Takže jsme se s Gail připravovaly zbytečně.“ Mitsuko kývla, ještě jednou si Aiko zkoumavě prohlédla a šla si po svých.

Celé odpoledne Aiko předstírala, že se učí. Věděla, že by se opravdu učit měla, kvůli tomu testu z matiky, který strašil většinu třídy, ale nedokázala se vůbec soustředit. Každou chvíli se přistihla, jak hypnotizuje svůj mobil a snaží se ho přimět, aby zazvonil. A pak najednou…Crrr! Ihned se po něm vrhla a přitiskla ho k uchu: „Briane?!“

„Ahoj, Aiko,“ jeho hlas zněl unaveně a jakoby z velké dálky.

„Kde jsi byl celej den?  Walkenová říkala, že nepřijdeš celej týden. Co se stalo?“

„Nechci o tom mluvit po telefonu. Můžeme se sejít?“

„Jistě. Kdy a kde?“

„Zajedu pro tebe autem, nebude to tvý tetě podezřelý?“ strachoval se.

„Ne, asi tak za hodinku odchází k nějaký kamarádce, a vrátí se nejspíš pozdě v noci.“

„Dobře, za hodinu a půl jsem u vás a vezmu tě do Goneville na večeři. OK?“

„Skvělý, díky. Pa.“

„Miluju tě,“ zašeptal do telefonu Brian a zavěsil. Aiko byla štěstím bez sebe, ale také v ní hlodaly pochyby.

„Někam se chystáš?“ nakoukla do pokoje Mitsuko a pozorovala jak se Aiko líčí.

„Nechtěla jsem bát celej večer doma o samotě, tak jsem se domluvila s Gail, že zajdeme do Honolulu.“

„Honolulu?“

„To je jeden bar, víš? Nevadí ti to, že ne? Slibuji, že se budu chovat slušně a do půlnoci budu doma.“

„Do jedenácti, zítra máte ten test, tak se musíš vyspat.“

„Dobře, díky teto.“

„Jsem ráda, že sis tu našla přátele, Aiko. Bála jsem se, že to nedopadne dobře. Na začátku školního roku…“

„Já vím, této. Ale teď už je všechno v pořádku. Jak jsem říkala, potřebovali si jen zvyknout.“

„Dobře se bav.“

„Ty taky.“

Asi tři čtvrtě hodiny po tom co odešla Mitsuko a Aiko zavolala Gail, aby jí zařídila alibi („Mám rande, zítra ti všechno řeknu!“), před domem zastavilo Brianovo auto. Aiko vyšla ven a posadila se vedle Briana. Jen co se mu podívala do tváře, zděsila se. Od včerejška se tak strašně změnil. Měl strhaný obličej, pod očima tmavé kruhy a celý vypadal hrozně zdrceně a unaveně. Lehce ji políbil na tvář a nastartoval.

Celou cestu, která trvala asi dvacet minut, mlčeli. Do ticha znělo potichu rádio, naladěné na hudbu šedesátých let. Aiko byla stále nervóznější a připadalo jí, že jí žaludek svírají obrovské kleště.

Zastavili před malou restaurací a vešli. Byla krásná a útulná. Osvětlovaly ji jen lampičky, zakryté stínítky, čímž byla vytvořena intimní atmosféra. Byli zavedeni ke stolu v rohu, objednali si jídlo a pití a pak se konečně Aiko odhodlala se zeptat: „Tak už mi povíš, co se stalo?“

„Včera, když jsem přišel domů,“ začal zastřeným hlasem. „Našel jsem v koupelně Holly…s podřezanými žílami.“ Aiko měla co dělat aby nevykřikla. Místo toho ho chytla za ruku, kterou měl položenou na stole. Ale on ji odtáhl. „Zabila se kvůli mně, Aiko!“ skoro vykřikl. „Kvůli tomu, že jsem se s ní rozešel. Kdybych to neudělal, pořád by ještě žila. Do háje, žil jsem s ní tři roky, pak jsi přišla ty a všechno se změnilo.“ Nevěděla, jestli má být smutná, vzteklá nebo lhostejná. „Je to tedy moje chyba?“ zašeptala.

„Ne!“ bránil se rychle. „To jsem neřekl! Já tě vážně miluju, Aiko. Věř mi. Ale je to tak strašná situace, pochop.“ Hlas mu selhal. Bylo jí ho líto. Tak hrozně se trápil a ona mu nedovedla pomoct. Ale i jí bylo teď hrozně. Ještě dnes ráno byla tou nejšťastnější osobou v celé Americe a teď se jí všechno hroutilo. Ještě se mezi nimi ani nestačil rozvinout vztah a už byl ničen.

„Musím si odskočit,“ řekla a vstala od stolu. Ale místo toho, aby šla na dámské záchody, vyšla na ulici. V restauraci měla pocit, že se zadusí a potřebovala se nutně nadýchat čerstvého vzduchu. Procházela se ulicí tam a zase zpátky. Prohlížela si osvětlené výlohy, ale nevšímala si co je v nich. Když se už konečně cítila jakž takž klidná, obrátila se ke vchodu do restaurace. Ale právě c tu chvíli ji popadly něčí ruce. Zacpaly jí ústa, aby nemohla křičet a u krku ucítila chlad pistole. Neměla sílu se bránit a měla strach. Neznámý únosce ji vtáhl do otevřených dveří černé limuzíny.

Osmá kapitola

Brian čekal na Aikin návrat něco přes deset minut. Ale nedočkal se. Všiml si, že vyšla ven a nechtěl jí nijak bránit, chápal, že si potřebuje trochu pročistit hlavu. Když ale nepřicházela vyšel ven za ní, na stole nechal několik bankovek. Rozhlížel se po ulici, ale nikde ji neviděl. Nejasně si všiml dlouhé limuzíny zahýbající za roh, ale nevěnoval tomu pozornost. Instinkt mu říkal, že něco není v pořádku, ale rozum napovídal, že si nejspíš chytla taxík a odjela domů. Náladu mu to nevylepšilo a bál se, aby Aiko neudělala nějaké ukvapené závěry.

Vytáhl z kapsy mobil a vymačkal její číslo. Ale měla vypnutý telefon, snad si s nikým nepřála mluvit. Smutně si povzdechl a ještě chvíli čekal. Když si už byl jistý, že ji dnes nenajde, nastoupil do svého auta a vydal se zpět do Deep Mountain.

Únosci byli dva, ten co jí sebral na ulici a řidič. Bohužel měli oba na hlavách kukly, takže jim neviděla do tváře.

„Kam mě to vezete?“ vykřikla bojovně, ale její vzdor byl umlčen ránou do obličeje. Ten, který seděl vedle ní, na ni nepřetržitě mířil pistolí, jakoby snad měla šanci utéct z rychle jedoucího vozu. Bezděčně ji napadlo, že horší večer si snad ani přát nemohla.

Co asi udělal Brian, když se nevrátila zpátky do restaurace? Jel domů? Zavolal na policii? Nebo jen lhostejně odjel domů a dál na ni nemyslel?

Auto zastavilo a Aiko už neměla čas nad Brianem dál rozmítat. Byla surově vytažena z auta, ale ještě před tím jí zavázali oči. Napadlo ji, že je to nejspíš dobře, kdyby se jí chystali zabít, proč by nechtěli aby viděla kudy a kam ji vedou. Pásku jí sundali až po několikaminutové cestě do schodů, projití asi dvou dveří a usazení na tvrdou židli. Do očí ji udeřilo jasné světlo až jí začaly slzet. Chvíli trvalo než si na  svit zvykla a rozkoukala se. Seděla na židli ve velké místnosti a kolem ní stálo asi deset lidí. Většinou to byli Japonci a Japonky, ale zahlédla jednu blonďatou ženu se samopalem v ruce a dva muže, pravděpodobně Američany.

„Vítám tě, Aiko, konečně se shledáváme!“ ozval se za ní úlisný hlas a ona se prudce otočila. Uviděla někoho, koho doufala, že ještě jednou v životě uvidí, ale ne za takovýhle okolností. Doufala, že až ho potká, zabije ho. Byl to ten muž, kterého viděla ten večer, kdy zemřeli její rodiče. Vzedmula se v ní vlna neovladatelného vzteku. Vymrštila se ze židle a vrhla se na něj. Ale jeho mohutné ruce jí chytily za zápěstí a zaslechla několik klapnutí, jak ostatní odjišťovaly své zbraně.

„Ale no ta,“ řekl blahosklonně a znovu ji zatlačil na židli. „Přece by sis nechtěla ublížit. Nenuť nás, abychom tě zabili, tak jako jsme zabili tvé rodiče…“ Do očí jí vhrkly slzy vzdoru. „Proč jste zabili mé rodiče? Co vám udělali?“

„Tvý rodiče mě zradili,“ řekl smutně a potahoval si za dlouhý knír. „Byli jsme přátelé víš, Aiko?  Maomi a Akihiro byli mí nejlepší přátelé…“

„A taky na to doplatili,“ ušklíbla se blondýna, oblečená v jakési jednodušší verzi pravého kimona.

„Lžete!“ vykřikla Aiko a znovu se pokusila vstát, ale byla zadržena jedním z ozbrojených mužů.

 „Myslíš si, že lžu?“ Muž vyndal z kapsy fotografii a strčil ji Aiko před obličej. Byli na ní její rodiče i s tímto mužem. Všichni tři se smáli a její otec držel v ruce sklenku se šampaňským. „Kdo jste? A co po mě vlastně chcete?“

„Jmenuji se Rintaro Ebisawa, pokud ti přijde důležité to vědět, a tohle,“ kývla na blondýnu v kimonu. „Je moje žena Kathrina. Chtěl jsem tě seznámit se svou bývalou ženou Chikako, ale bohužel se tohoto dne nedožila. Aspoň jsi mohla poznat ženu, která zabila tvou matku. Tady je,“ vtáhl z kapsy další fotku drobné Japonky s přívětivým úsměvem, ale v očích Aiko se její úsměv změnil v krutý škleb.

„A teď k tvé poslední otázce,“ pokračoval Rintaro. „Máš na výběr, Aiko. Buď tě zabijeme, abychom pokračovali v naší pomstě tvé rodině. Už nám zbýváš jen ty.“

„A co Mitsuko?!“ vykřikla Aiko zoufale.

„Na tom se už pracuje…“

Mitsuko se vrátila od své přítelkyně několik minut po jedenácté. Dům byl temný a tichý. Aiko tu ještě nebyla a Mitsuko se připravovala na, jak jí vynadá až přijde. Ale Aiko se nevracela, a tak se Mitsuko rozhodla, že zkusí zavolat ke Gail domů. Vzala to rozespalá Gail: „Ano? Tady Sawyerovi.“

„Gail? Tady je Aikina teta. Je Aiko u vás? Měli jste jít dnes večer spolu do nějakého baru, ale ona měla být před půl hodinou doma, a pořád tu není. Takové věci ona většinou nedělá.“

„Ne, není tu, paní Nagai.“

„Gail, jestli Aiko kryješ a ona dělá něco, co bych neschválila, tak mi o tom pověz…“ Gail mlčela a horečně přemýšlela co říct. Nechtěla kamarádku zradit, ale taky nechtěla aby se jí něco stalo. Bůhví s kým to rande měla…

Ale Mitsuko už neslyšela Gailinu odpověď. Právě v tu chvíli se jí kolem krku ovinula škrtící smyčka a ona pustila sluchátko.

Za chvíli se od domu Aiko a Mitsuko plížil temný stín.

„Né! Nechte mou tetu na pokoji, nic neudělala!“

„Ne, ona nic, ale tvý rodiče toho provedli tolik, že za tou musí zaplatit i jejich blízcí.“

„Co provedli tak strašného, že musíte být tak krutý a nemůžete jim odpustit ani po smrti?!“

„Jak jsem už řekl, zradili mě. Zradili nás,“ opsal rukou kruh, aby ukázal na lidi kolem sebe. „A zrada je to nejhorší čeho se můžeš dopustit, to si pamatuj.“

„Horší než vražda?!“

„Jistě,“ odpověděl. „Chceš tedy vědět co byli tvý rodiče a čeho se dopustili?“

„Ano.“

„Dobře. Tvý rodiče byli vrazi, pracovali pro mě a mou skupinu. Kdysi nás bylo mnohem víc, ale tvoje matka pak porodila tebe a oni toho chtěli nechat. Utekli proto od nás a poslali policii anonymní dopis, ve kterém byla jména všech členů mé organizace, samozřejmě mimo těch jejich. Oni sami se přestěhovali do Ósaky, aby tam žili spořádaný rodinný život.“ Aiko mu nechtěla uvěřit, ale věděla, že mluví pravdu. „Policie pozatýkala většinu našich členů, ale jejich největší chyba byla, že nenašli mě. Musel jsem se pomstít, i když to kdysi byli mí nejlepší přátelé. To musíš pochopit, Aiko. Chápeš to, že?“ Všimla si, že mu v očích stojí slzy a schválně přikývla. „Měl bych tedy zabít i tebe, abych dokonal svou pomstu, ale mám pro tebe nabídku. Pokud se k nám přidáš, nechám tě žít. Sledoval jsem tě Aiko celá ta léta a vím, že jsi moc šikovná dívka. Umíš to s mečem a jsi i chytrá. A má organizace potřebuje mladou krev, aby se obnovila její ztracená moc. Pomůžeš nám?“

Aiko se pomalu připravovala na smrt, protože nemohla přikývnout na jeho nabídku, ale v tu chvíli se v místnosti strhlo peklo. Dovnitř vysokými okny vtrhli muži v maskách a Aiko poznala, že jsou to lidé z Jednotky rychlého zásahu. Spustila se ohlušující střelba a ona se rychle vrhla k zemi. Stihla si ještě všimnout, že Rintaro vedle ní se svezl k zemi a vedle něj padla ruční pistole. Nebyl mrtvý, měl jen prostřelenou nohu a bolestně sípal. Moc se nerozmýšlela a s pocitem konečného splnění celoživotního úkolu vystřelila. Kulka mu proletěla hlavou a její blízké okolí bylo skropenou horkou krví.

„Tak jsme tady,“ řekl smutně poručík Galeson, který ji po výslechu přivezl zpět do Deep Mountain. Aiko pomalu vyšla z auta a zírala na dům. Připadal jí tak prázdný, teď když byla Mitsuko mrtvá. Nevěděla, co bude dělat, ale počítala s tím, že se vrátí do Japonska. Za několik dní měla oslavit osmnácté narozeniny, takže s tím by neměl být problém. Poručík se jí zeptal, jestli ještě něco nepotřebuje a pak se s přáním hodně štěstí rozloučil.

Aiko se posadila na schody vedoucí na verandu a složila hlavu do dlaní. Přemýšlela o tom, co se stalo během jejího pobytu v Americe. Přišla o posledního příbuzného a splnila svůj úkol. Smrt jejích rodičů i její tety byla pomstěna. Zdálo se, že už nemá pro co žít, ale nechtěla to vzdát.

„Aiko?“ vyrušil jí hlas její kamarádky. Zvedla hlavu a spatřila ji jak přichází s Brianem po boku. Ten se rozběhl a chytil ji do náruče. „Tolik jsem se bál, Aiko!“ šeptal jí do vlasů. „Bál jsem se že tě ztratím, to bych nepřežil. Miluji tě.“ Když ji konečně pustil z objetí, přistoupila k ní Gail a také se jí vrhla kolem krku. „Jsem ráda, že jsi se vrátila. Je mi líto tvé tety. Nevím co si plánuješ do budoucna, ale kdybys chtěla, můžeš pár týdnů bydlet u nás. Třeba do konce školního roku.“ Mrkla na Briana.

„Chtěl bych dát ve škole výpověď, a pak bys mohla žít u mě.“

Aiko zavrtěla hlavou. Nechtěla zůstat v tomhle městě, kde by ji pořád strašila myšlenka na tetu. „Vrátím se do Japonska. Nemohu tu dál zůstat, je mi líto.“

Brian se rozzářil: „Skvěle, vždycky jsem chtěl vidět Japonsko, pojedu s tebou.“ Obrátil se na Gail: „Co by řekli tvý rodiče, kdybys odjela na studentský pobyt do Japonska?“