nedělní komplex

Myslim že je neděle. Den bez nejmenšího půvabu. Časy se měnej a slunce hřeje chladnějc než bejvá zvykem. Tělo to pozná, chabne, a doba, tak jak pokročila, si logicky žádá povinný minimum vzpomínek, aby se mohla přelomit do tmy a znovu se probudit v záři jiný přítomnosti, oddálit smrt, oddálit život….Svym absurdnim způsobem by pro udržení alespoň základních životních funkcí postačovalo mejch pár unylejch v pravidelnejch sekvencích se vracejících snů, ve kterejch se poslední dobou brodim,…..( snů tak unylejch, že snad ani nemůžou ztratit na záživnosti, a snů ve svý podstatě tak prostejch, ale nádhernejch, až děsí jejich nesplnitelnost)..jenže po nechtěným navázání důvěrnýho styku s pravdou, je jen těžký neztratit přirozenou schopnost auto-sugesce, věřit dál tomu, co se dřív samo nabízelo, a teď odvrací.
/„Otoč se, mě je zle a nevim, co se sebou!“/
Někdy, když sen nastaví záda, nemusí bejt zrovna neděle (ale může), myšlení přechází na obrannej mechanismus ( lhostejnost, nucený zapomnění, přemíra slabýho spánku, alkohol, mlčení, nic), myšlenky se bez rozdílu roděj a zanikaj ve shodnej moment. Zabíjej se navzájem mezi sebou, anebo jednoduše, každá svým bezvýznamnym významem stíra tu druhou… plodí to takovej ten druh bezmocný otupělosti, která má mít moc regenerace zdravýho chápání,ale…
/„Potřebuju pomoct, něco vě mě se kazí, zastavuje!“  /
…. teď je to jinak! Není to nepodobný, není to stejný. Je to jiný. Sny sklouzávají z bezpečí náruče skrývanýho přání do nejzasšího bodu zornýho pole, bez polehčujících okolností, nahý, svlečený z naděje – už nejsou tajný, jsou jen zbavený skutečnosti. Tančej při západu ohlídnutí milovaný tváře.
Modlej se za svojí noc. Záblesk vzdalujících se očí. Jsi to ty!
/„Seber odvahu ochutnat mojí bolest ze svý dlaně!“/

---