Vše o Alanovi 2

Byl únor roku 1999 a partou zamával nový fenomén. Diskotéka. Předtím se scházeli buď v baru nebo u Rendyho doma, kouřili haš, pili čaj, poslouchali muziku, všichni společně mlčeli. Nořili se do klidu a vznášeli se na oblacích vznešeného chladu, chtěli poznat vyrovnanost a absolutní harmonii v duši. Toužili zažít pocit bezbřehého klidu, o kterém tolik slyšeli a četli v knihách ze sedmdesátých let.

Po vánocích se však najednou rozpoutalo šílenství, Alan ani Flóri nikdy nezjistili kdo ho vyvolal nebo jak a kdy přesně se vlastně narodilo, ale prostě bylo. Bylo to šílenství z tance a rychlosti, z hlasité muziky a pohybu, z adrenalinu. Prostě diskotéka. A tak celá parta začala navštěvovat jeden disko - klub. Alan a Flóri podlehli okamžitě. Poddali se zázračným rytmům a s mírným, tichým hašišem byl konec. Pochopitelně. Když se chcete zmítat v náručí zvuků a světel, je přece hloupost uvést se do klidného až spavého rozjímání. Ne, to chce něco, co naopak ještě podnítí vaše touhy a vášně, co rozpoutá vlny fantazie. A to taky přišlo. Ale později.

Nejprve se chodili  bavit všichni společně.  Ale za čas si v té změti tančících těl každý našel nové kamarády, kteří se mu stali dražšími, a na ostatní už ani nepomyslel.

První se oddělil Rendy, začal chodit s nějakou dívkou, potom přestal diskotéku navštěvovat a Alan už ho nikdy neviděl.

Pak se všichni nějak rozutekli a z původní sestavy zbyl jen Alan, Flóri, Šándor a Vera. A ti se vydali na cestu, z které není návratu.

*

Alan :

Jo, když jsme začali chodit do sedmdesátky - tak se jmenovala ta diskotéka - definitivně jsme skoncovali s hašem. Prostě se k tomu nehodil. A nejen to, zkrátka haš už byla samozřejmost, stereotyp. Tam jsme potkali lidi, který nám nabídli jiný věci a nás každá novinka

nadchla. Chtěli jsme mít co nejvíc zážitků, co nejvíc zkušeností.

 Vzpomínám si, jak se jednou po parketu potloukal takovej kluk a zkoušel to na každýho. Pak přišel i ke mně a řekl:

„Když se mnou půjdeš na záchod, propíchnu ti ucho a dám ti zadarmo náušnici. Nemusíš mít strach, jsem profík, víš co já už propíchl uší?“

„Ne, díky. Nemam zájem.“ Řekl jsem.

Flóri, kterej zpozoroval, že se s nim bavim, hned zbystřil, aby věděl o co jde.¨

 „Nevadí.“ Řekl ten kluk. „Tak něco jinýho. Dám ti super věc, která s tebou fakt zamává a užiješ si to tady daleko líp než takhle.“

Zaváhal jsem. I Flóri zaváhal. Oba jsme chtěli něco zkusit a oba jsme měli strach. Hodili jsme po sobě pohled.

 „Tak jo.“ Řekl jsem a Flóri kývnul hlavou na souhlas.

A šlo se na záchod. Přestože diskotéka byla skoro nově otevřená, záchodky tam vypadaly jako by se používaly nejmíň dvě stě let bez jakýkoli údržby. Byla tam skoro tma, protože z šesti žárovek svítila jen jedna, byl tam neuvěřitelnej bordel a smrad. Nám to tenkrát nevadilo, dokonce mam pocit, že mi připadalo, že to dotváří tu atmosféru.

 Ten kluk na nás vybalil normální extázi, což se dalo očekávat. Já i Flóri jsme byli naprosto proti ní a vlastně - i když jsme prošli čímkoli a bylo to daleko horší - jsme proti i teď. Odmítli jsme a zeptali se jestli by neměl něco jinýho.

„Bohužel pánové, nic nemam.“

Chvíli nám pak ještě tu extošku nutil, vychvaloval ji a tvrdil, že není čeho se bát a když zjistil, že jsme jako kamen, zabalil to. Nakonec jsme si od něj  ale přece jen nechali prokázat službu, aby byl nějakej zážitek, když jsme se teda ničím nesťali. Propíchl nám oběma uši nažhavenou sichrhajckou a dal nám tu slíbenou náušnici zadarmo. Stejně by za ní snad nic nemohl chtít, byl to jen obyčejnej kroužek ze špinavýho plechu, kterej nám za dva dny obarvil ucho na zeleno a sám zčernal. Máma doma  řádila jako Turek, že se jí to vůbec nelíbí, ale řekla, že když už to mám tak co naplat a dokonce mi koupila zlatej kroužek, abych nechodil s tou ostudou, co jsem získal gratis na záchodku.

Na toho kluka jsme pak natrefili ještě jednou. Asi o dva tejdny pozdějc. Zase nás táhl na záchod, ale tentokrát nám cpal „zaručeně světový zboží.“ Když jsme to zboží viděli, shodli jsme se, že je fakt světový a vzali to od něj. Nic nechtěl, prej že když od něj zákazník bere poprvý, tak mu to dá zadarmo. Jasný,láká tak lidi. Prostě obchod. Když teda nic nechtěl, vzali jsme i pro Šándora a Veru.

 Bylo to LSD. A trip začal. Dostavily se halucinace a barvy byly tak výrazný, barevný světla, který osvětlovaly parket, byly najednou ještě barevnější, a lidi na parketě se hejbali ještě rychlejc a pomatenějc. Připadalo mi jako bych byl ve strašně velkým prostoru a ten se pořád zmenšoval a zmenšoval, ale když to zmenšování dospělo do určitý fáze, začal se zase zvětšovat, rostl do stran a otevíral se do dálky až to houpalo žaludkem jako na lanovce. Bylo to fascinující, ale ten zážitek se mi moc nelíbil, nebyl to sice klasickej horortrip, ale stejně to bylo dost nepříjemný a moc mě to nenadchlo. Nejsem rád zmatenej a tohle byl v podstatě jeden velkej chaos.

Šándorovi po tom bylo blbě. To se občas stává, někdo na to prostě reaguje citlivějc. Jak jsem se dozvěděl až mnohem později, je totiž v elesdéčku v hodně malym množstvtí obsaženej taky strychnin a ten může u někoho vyvolat zvracení a křeče v žaludku. No a přesně to se stalo Šándorovi. Naštěstí ho nějaká dobrá duše odvedla na záchod, aby se trochu sebral. Nikdo z nás to nebyl, musel to bejt někdo cizí, protože já ani Flóri ani Vera jsme nebyli něčeho takovýho schopný. Pak jsem ho zahlídl jak se úplně zřízenej potácí ven, podpíral ho nějakej kluk. Šándor se pak v sedmdesátce nikdy neobjevil.

Veře i Flórimu se trip líbil, tak jsme příští tejden splašili toho kluka, co nám to dal a koupili to od něj. Vzali jsme to pak ještě několikrát, i já jsem v tom našel zalíbení, ale  pak se to stalo. Flóri měl horortrip, byl z něj úplně hotovej a vyděšenej. Jak na něj svítily ty diskotékový světla a kmitaly sem tam, připadalo mu, jako by po něm lezli hadi. A když jste sjetý, nechápete, že se vám to jen zdá, jste prostě úplně mimo a taková věc vás šíleně vyděsí.

Bylo rozhodnuto, že s elesdéčkem je konec. Byli jsme docela ustrašený malý feťáčci. Jiný by tohle neodradilo. My byli ale posraný až za obrázkama a radši jsme nechtěli nic riskovat. Hmmm, to se fakt vyplatilo, co? Jak jsme dopadli…

*

Oskar:
Musim přiznat, že jsem pozoroval, že se brácha mění, ale nepřikládal jsem tomu žádnej význam. Prostě s nim mlátí puberta, říkal jsem si. Nepřipadalo mi divný, že začal chodit na diskotéky a každej den byl někde v trapu, zdálo se mi to normální, myslel jsem, že má nějaký super kamarády nebo fakt pěknou holku nebo tak… Jo myslel jsem si, že má holku, a byl jsem z toho vysmátej. Neměl jsem tušení, že by mohl kouřit hašiš a ještě hůř. Prostě to mě nenapadlo.

Doma se nechoval jako feťák, byl normální, povídal si s mámou a chodil za babičkou. I známky měl naprosto v pohodě. Prostě na první pohled nebylo nic znát. Asi taky proto, že to bylo v začátku. Ještě nepotřeboval tolik peněz, takže se doma neztrácely věci, nepotřeboval taky tolik času, takže chodil svědomitě do školy, a ten hnus mu zatím nezničil mozek ani tělo - vypadal a choval se normálně.

Věděl jsem, že krade tátovi cigára a připadalo mi to nanejvýš tak drze roztomilý, nic víc. Zakouří si a co? To ho nezabije. O jiný neřesti jsem nevěděl. No jo, koho by napadlo podívat se na šuplíky jeho psacího stolu zespoda? Kdybych to udělal, zjistil bych, že tam má izolepou přilepený pytlíky s trávou nebo hašem a potom taky s práškama. Rozbil bych mu hubu a domluvil mu. A kdyby neposlechl, práskl bych to rodičum a táta by ho pěkně zřídil. To by ho přešla chuť zahrávat si. Jsem si jistej. Znám Alana a vim, že pár tátovejch nakládaček v začátku jeho drogový kariéry, by ho dokonale vyléčilo z touhy blbnout.

Jenže já nevěděl, že se mam hrabat v šuplíkách a ošahávat je zespoda, tak jsem to nemohl vyřešit. A tak to dopadlo. Vyčítám si, že jsem na vlastním bráchovi, s kterym jsem nota bene bydlel v jednom pokoji, nic nepoznal.

                                                   *