1438 (1/2)

1438

 Otvírám oči – asi jsem usnula. Rozhlédnu se – jsem v malém, dobře vystlaném kočáře, kde je příjemně. Prohlédnu se, jako bych se viděla poprvé. Na sobě mám těžké, do očí bijící žluté šaty ze sametu. I ti osvícení, kteří mají v těchto končinách ponětí o renesanci (a těch moc není), považují můj výstřih zajisté za prostopášný… Snažím se rozpomenout, co jsem dělala před cestou.

 Pomalu se mi vybavuje ples, spousta pestrobarevných veselých lidí. Hovořili tou krásnou měkkou řečí, kterou tady už asi neuslyším. Bavila jsem se tam a- a normálně koketovala,což mě naštěstí přestalo ve známém prostředí brzy bavit a šla jsem se provětrat do úhledné zahrady, která se po nedávných přívalových deštích už celkem vzpamatovala. Na bahnité půdě se už svěže zelenala stébélka mladé trávy, ale do souvislého štětinatého koberce to mělo daleko. Procházela jsem se radši jen po cestičkách, dokud mě nezaujala průrva vymletá vodou a hyzdící zadní část té krásné zahrady. Sem se zahradníci asi ještě nedostali. Šla jsem si strouhu prohlédnout v naději,že budu moci prostudovat vrstvy podloží a druhy půdy bez zbytečného kopání. Vždy jsem se zajímala o vše možné, litosféru nevyjímaje. A jak která půda prospívá jakým plodinám mě fascinovalo ze všeho nejvíce. Tahle byla spíše písčitá,ale víc jsem na kluzké hlíně neviděla, až na… z dálky to vypadalo jako zákrut kořenu, ale teď spíše jako okovaný roh nějakého náčiní. Seskočila jsem dolů nedbaje na to, že si zmažu jedny z mých lepších šatů (stejně to byly ty červené -a červenou nesnáším. Vzala jsem si je jen kvůli otci, který řekl, že se ke mně hodí, protože jsou stejně vyzývavé jako já a že doufá, že ho konečně někdo požádá o mou ruku- fuj tahle cháska obsahovala jen vzletné mladíky a přízemní staříky, které zajímaly jen slasti života a pranic kloudného!). Začala jsem opečovávanýma rukama a pečlivě upravovanými nehty dolovat věc z hlíny. Odloupala jsem nejprve přední vrstvu jílovitého sajrajtu a k mému úžasu to po odkrytí čelní strany začalo vypadat jako truhlička. Zbytek jsem musela vykopat motyčkou –jediné,co jsem v zahradě našla- a pak jsem vítězoslavně vytáhla plochou okovanou truhličku. Odložila jsem jí do jednoho altánku a šla pro paní domácí, vznešenou, hluboce věřící šlechtičnu ve středních letech, jejíž manžel je jejím pravým opakem a já se mu od jisté doby vyhýbám.Lidé, co mě zahlédli zmazanou u dveří, vyvalili oči a hned začali pomlouvat a ukazovat si. Naštěstí Bianca, které jsem díky přátelství s mou rodinou mohla tykat, stála blízko a absolutně klidným panským krokem ke mně hned vyrazila. Když jsem jí začala vyprávět o nálezu, začala se tvářit trošku rozčíleně, ačkoli tvář tesané mramorové bohyně nikdy nic nerozhází. Zavolala sluhu, ať přesekne zrezlý zámek.To se dalo čekat! Poklad! Truhla byla z poloviny plná velkých zlaťáků neznámé ražby a vpravo se válel drahý kámen zabalený v ztrouchnivělém hadříku- diamant! „To jsem si mohla myslet“, zatvářila se Bianca kysele a z jejích dalších slov jsem pochopila, proč nesdílela mé nadšení. „Ten poklad je kradený, vyprávějí se o něm různé hloupé pověsti, ale jisté je jen že je kradený a svému novému majiteli přinese jen neštěstí. Nechci ho. Jestli chceš, rychle si ho vezmi a neříkej o tom manželovi, nechal by si ho nebo zpeněžil a zle by se nám vedlo.“ V altánku nás zahlédl procházející se pár a zvědavě zdálky okukoval, snad se nic nerozkřikne.

 Ne. Zato se rozkřiklo něco jiného. „Taková ostuda!“,čílil se tatínek. „Jak si můžeš dovolit přijít celá od bahna na prestižní večírek pořádaný drahou Biancou Rozetti? Mezi samé šlechtice a přední muže Benátek?“ Pokusila jsem se něco namítnout.Bezmoc,neposlouchal mě.“A mám toho dost! Pozítří odjíždíš k příbuzným do Sudet!“ Maminka vyskočila:“Ale to přece nemůžeš udělat, vždyť v Čechách řádí ti hrozní husité!“ „Klid Henrietto, Ahneovi ji ochrání a určitě jí najdou i vhodného ženicha. A navíc ten prokletý Tábor-ohnisko husitských výbojů je od Sudet daleko na jih.“