A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe

                                          1
   
    Alena upřela oči na svůj odraz v zrcadle a spokojeně se usmála; tenhle hotel vypadal opravdu moc pěkně.
    Sevřela v ruce klíč od pokoje a stiskla plastové tlačítko s vyraženou číslicí tři.
    Dveře od výtahu ji tiše polkly.
    
                                        

                                         2
   
    Karel zálibně přejel rukou po koženém čalounění křesla a zaklonil hlavu. V oknech na protější stěně odpolední slunce vykreslilo stíny a na náměstíčku pod hotelem se procházely zamilované páry. Také jsem se tam kdysi procházel, napadlo ho... Ale to už bude skoro osm let. Zhluboka vydechl a upřel oči na strop - vtom ho však vyrušil zvuk otevíraných dveří. Polekaně vyskočil a otočil se ke vchodu.
    "Promiňte, ale co tu dělá-"
    Alena ztuhla a umělohmotný oválek s klíčem jí vypadl z ruky.
    "Karle?" vypravila ze sebe pomalu. "Co tady děláš ty?"
   
   
                                            3
   
    "Tohle je můj pokoj, podívej," zamávala plastovým číslem, když ho sebrala ze země.
    Karel na ni chvilku zíral, pak pokrčil rameny. "Asi se stal omyl v recepci. Přiřadili nám stejný..." Prohlédl si Alenu, která zůstala trčet ve dveřích, a otevřel ústa, jako by chtěl něco říci...ale pak je znovu zavřel.
    "Jak dlouho jsme se neviděli? Od vysoké?"
    "Jo." Alena se opatrně usmála. " Že si mě vůbec pamatuješ."
    Karel předvedl napůl úklonu. "Jako bych na vás mohl zapomenout, má paní."
    Zazubila se. Je to už osm let, napadlo ji, od té doby se hodně věcí změnilo; a čas bolest otupí. "Vtipálku," řekla a vstoupila do pokoje. "Radši mi řekni, co budeme dělat?"
    Karel se nadechl a - ztuhl. Dveře za Alenou se s jemným vrznutím zavřely a těžké okenice s bouchnutím přiklopily okna. Pokoj potemněl.
    Telefon na stolku u okna se rozezvonil.
   
   
                                            4
   
    "Co se to děje?" zeptala se Alena roztřeseným hlasem; zjistila, že dveře nejdou odemknout. "Tohle je nějaký vtip...nebo?"
    Karel se vyplašeně rozhlédl, jako by se každou chvílí mělo z koutů okolo něco vyřítit. Stiskl vypínač na stěně, ale pokoj zůstal temný. "Já nevím." Rohy se nehýbaly; trochu se uvolnil. Podíval se na obrys zvonícího telefonu u zavřeného okna (kterým pronikaly jen slabé náznaky světla) a pak na Alenu. "Já nevím..." Telefon crčel a jeho zvuk se zařezával do uší.
    "Neměli bychom to zvednout?"
    Alena nervózně přikývla. "Asi jo."
    "Určitě to je jenom nějaká legrace."
    Vyjekla, když uslyšela Karlův tlumený výkřik. "Jsi v pořádku?"
    "Ale hodně blbá legrace," zavrčel Karel a třel si pravou nohu. "Nic mi není." Stiskl tlačítko hlasitého odposlechu.
    "Haló?"
    "Přeji dobrý den," ozvalo se z telefonu. "Doufám, že se cítíte pohodlně."
    "Tady je pokoj tři sta jedenáct, někdo nás tu zavřel a nemůžeme se dostat ven!"
    "Ano, to je v pořádku."
    Karel se podíval na Alenu. "Cože?" nechápavě si prohlédl přístroj. "Člověče, rozuměl jste mi?"
    "Samozřejmě. Udělejte si zatím pohodlí."
    Karel ztuhl. "Poslyšte, kdo jste?" zeptal se pomalu, s pohledem upřeným na Alenu.
    "Jsem zástupce organizace, která právě unesla okolní svět."
   
   
                                            5
   
    Alena zamrkala. "Ha ha, to jsme se ale nasmáli," zasyčel Karel. "Poslouchejte, chci mluvit s ředitelem tohohle hotelu a chci s ním mluvit hned!"
    "Není to možné. Nicméně, chovejte se prosím jako doma," sdělil jim neznámý hlas. "Ozveme se vám."
    Spojení se přerušilo.
    Alena se nervózně zasmála. "To je tedy dost hloupý vtip."
    Karel hluše zíral na telefon a mlčel. Pak zvedl sluchátko a vytočil nějaké číslo; i přes vzdálenost od něj Alena uslyšela ostré tu du dů nezdařeného spojení. Oči si postupně přivykly na okolní tmu, přešla k okenicím a zkusmo jednou z nich zalomcovala - okenice se ani nepohnula.
    "Jsou z oceli, asi."
    "Co mobilní telefon?"
    Sáhla do kapsy a zavrtěla hlavou. "Nemám signál." Zarazila se.
    Karel se zamračil a vytáhl svůj. "Síť nenalezena," hlásil. "Do háje, ale vždyť jsme skoro v centru města!" Položil telefon na stůl displejem dovnitř pokoje a rozhlédl se.
    "Tak jo. Nevím, co se děje, ale moc rád bych to zjistil!" začal rozčileně přecházet po místnosti.
    Alena se posadila na pohovku u stěny vpravo a sledovala ho. Chvíli bylo ticho.
    "Jak dlouho už jsi tady?" zeptala se.
    "Kde?"
    "Tady, v tomhle hotelu."
    "Přijel jsem teprve před půl hodinou."
    "A nepřišlo ti na tomhle pokoji něco divného?"
    Karel chvíli přemýšlel. "Ne...ani ne."
    "Prohlédl sis všechny pokoje?"
     "Jo. Vlastně...do koupelny jsem jen tak nahlédl, jestli mají sprchu."
    Alena si povzdechla. "A mají?"
    "Hm."
     "A záchod?"
    "Taky tam."
    "Super," řekla a hlas se jí zatřásl jen docela málo. "Tak, jestli mě omluvíš..."
    Vstala a opatrným krokem se vydala na toaletu. Karel upřel pohled na stolek s telefonem, pak otočil hlavu a podíval se na zamčené dveře. A na okenice. A znovu na telefon.
    Jeho myšlenky přerušil Alenin výkřik. "Něco tady je!"
   
   
   
                                        6
   
    Karel stiskl vypínač; zářivka v koupelně zablikala a rozsvítila se.
    "Takže v koupelně světlo jde."
    Podíval se na zrcadlo. "A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe," přečetla Alena.
    Podívali se na sebe.
    "Co to má být?"
    Karel zavrtěl hlavou. "Netuším."
    Alena si povzdechla. "To už je ale fakt hodně blbý vtip..."
   
   
                                        7
   
    Karel energicky přecházel po pokoji a mnul si v zamyšlení ruku. "A co když je to nějaká show? Nějaká divná televizní show?"
    Alena unaveně mávla rukou. "To je blbost."
    "Snad...Ale co když přece!"
    Zpomalil a ve slabém světle z koupelny začal prohlížet pokoj.
    "Třeba tu jsou všude kamery a lidi se nám teď doma smějí!"
    Alena se zavrtěla. "Jsme tu jen pár hodin a ty už začínáš bláznit."
    Karel se zastavil a podíval se na ni. "Já začínám bláznit?" Zamrkal. "Jsme zamčení v pokoji někým, kdo tvrdí, že unesl svět. Na zrcadlo v koupelně někdo napsal něco o propasti a z kdovíjakého důvodu se nám ztratil signál v telefonech." Zasmál se, ale nebyl to veselý smích. "Já že začínám bláznit?"
   
   
                                        8
   
    "Našel jsi něco?"
    "Ne."
    Ušklíbla se. "Tak že by to nebyla nová reality show?"
    "Nenašel jsem žádnou kameru."
    Alena chvíli mlčela a žvýkala sýr, který našla ve své tašce. "Tak co budeme dělat?"
    Karel se unaveně opřel o zeď, kam se sesunul. "Čekat."
    Promnul si obličej. "Co můžeme dělat jiného?"
   
   
                                        9
   
    Karel natřásl polštář a protáhl si ztuhlá záda; nebyl zvyklý spát na zemi. "Čím se teď vlastně živíš?" zeptal se a zívl.
    Alena pokrčila rameny. "Pracuju pro televizi."
    "Fakt? Zpravodajství, zábava?"
    "Tak něco, jo."
    Zavřel oči. "A pořád j-" zlomil se mu hlas. "Pořád jsi s ním?"
    Zavrtěla se. "Jo." Na chvíli se rozhostilo ticho. "Víš...já...," kousla se do rtu. "Pořád mi to vyčítáš?"
    Karel se zhluboka nadechl. "Je to už osm let."
    A zase ticho.
    "A co děláš ty?"
    "Ale tak různě...něco tady, pak zase tam." Chvíli mlčel. "Asi před měsícem jsem uzavřel jednu zajímavou smlouvu. Proto jsem vlastně tady."
    Alena se usmála. "Hurá," řekla.
    Karel se zašklebil. "Hurá."
   
   
                                        10
   
    "A proč jsi tu ty?"
    "Jako tady, v tomhle pokoji?"
    Karel přikývl. "No."
    Alena se zatvářila rozpačitě. "Vyhrála jsem v jedné soutěži."
    "Soutěži?"
    "No jo. Proč se na mě díváš tak podezíravě? Zavolal mi nějaký chlápek z televize a řekl, že jsem vyhrála hlavní cenu v jejich soutěži. Dvoudenní pobyt v luxusním hotelu se službami zdarma."
    Karel se zašklebil. "Tak to blahopřeju."
    Alena se na něj smutně zamračila. Mlčela.
    "Měla jsem jet s Tomášem, ale musel pracovat," řekla po chvíli.
    Karel zavřel oči; zkusil si vybavit Tomášův obličej. Povzdechl si.
    "Miluješ ho, pořád?"
    Alena se podívala na zavřená okna a naklonila hlavu na stranu. Několik sekund tak setrvala, možná celou minutu. "Jo," odpověděla nakonec. "Jo, miluju ho pořád."
    Karel se pousmál.
    "Tak dobrou noc," řekl.
    "Dobrou."
   
                                        11
   
    Probudilo je zvonění telefonu.
    Karel rychle zapnul odposlech.
    "Doufám, že jste se vyspali pohodlně?" zeptal se hlas.
    Alena přiskočila k přístroji. "Co s námi chcete dělat?"
    "S vámi?" Hlas zněl překvapeně.
    "Proč jste nás unesli?"
    "Vás? Mýlíte se, vy jste zcela svobodní."
    "Držíte nás v tomhle pokoji!"
    "Nedržíme vás od okolního světa, ale okolní svět od vás. Vy jste svobodní."
    Karel se nadechl. "Poslyšte, jestli je to legrace, tak už to zašlo příliš daleko."
    "Ujišťuji vás, že o podobných věcech nikdy nežertuji. Přeji vám hezký pobyt. Ozveme se."
    "Počkejte-" vykřikla Alena, ale z telefonu už se neslo jen monotónní tůtání.
   
   
                                        12
   
    "To je šílený."
    Alena neodpověděla. Seděla na zemi a hleděla na bílou stěnu naproti sobě.
    "Je to přece nesmysl! Copak je možný unýst svět?"
    Mlčela. Karel si sedl na zem vedle ní. "Někdo přijde a zachrání nás," řekl a snažil se, aby to znělo sebevědomě.
    Podívala se na něj. "A proč teda nepřišla uklízečka? Proč je v televizi jenom zrnění? A proč neslyšíme nic zvenčí? Normálně tam jezdí auta a jsou odtamtud slyšet lidi... Proč nemáme signál v telefonech?"
    Karel se jí podíval do očí. Byly bezvýrazné; jako by hleděl do dvou zrcadel - nebo do dvou propastí.
    "Bojím se," řekla tiše.
    Místo odpovědi jí stiskl ruku.
   
   
                                        12
   
    Ta židle. Ta věc Alenu dráždila čím dál tím víc.
    Karel přestal popocházet po místnosti a posadil se na postel vedle ní. Sledoval její pohled.
    "Je to jen židle," řekl.
    Alena zúžila oči. "Jenže na blbým místě."
    Vstala, uchopila ji za opěradlo a přenesla o metr doleva. Pak o kus ustoupila, něco si zamumlala a vztekle židli přesunula o další metr vlevo. Karel ji ustaraně pozoroval.
    "Aleno, je ti dobře?" zeptal se.
    Zhluboka se nadechla. Slyšel, jak tiše počítá do deseti. "Ne. Není mi dobře," řekla tiše a zřetelně. "Mám hrozný hlad a bolí mě žaludek."
    Otočila se zpět k židli. "Kdyby tu jenom byl Tom," zašeptala. Byla ke Karlovi otočená zády, takže nemohla vidět podivně zlý výraz, který mu přeběhl po tváři - a hned zase zmizel, jako by tam nikdy nebyl.
    "A kdyby tu jenom nebyla tahle pitomá věc!" zakřičela a popadla kus nábytku do obou rukou; Karel polekaně vstal, ale Alena už se rozeběhla proti okenici s židlí jako beranidlem.
    Ozval se náraz a jedna noha se ulomila; Alena však držela torzo nábytku dál a mlátila s ním do ocelové desky hlava nehlava. Karel k ní zezadu přistoupil.
    "Aleno! To je dobrý... Aleno."
    Židle se zaduněním dopadla na podlahu. Alena se otočila a v očích měla slzy.
    "My se odsud nedostaneme, viď?" vzlykla.
    Objal ji. "To bude dobrý. Bude to dobrý."
    Zavřela oči a položila si tvář na jeho rameno; podruhé proto propásla krutý úsměv, který mu přejel po rtech a uzemnil se v jeho očích.
    "Bude to dobrý, uvidíš," řekl a pohladil ji po vlasech.
    Náhle se zarazil.
    Odněkud se začal ozývat dětský pláč.
   
   
                                        13
   
    "Proč to dělají?!" zasténala Alena a přitiskla si ruce na uši. Pláč přicházel z obou sousedních pokojů a byl tak tichý, že ho bylo slyšet, jen pokud se neozýval žádný další hluk.
    Karel si promnul spánky. "Já nevím."
    Alena se třásla. "Já už to nevydržím...nevydržím to!" Schoulila se do rohu místnosti a oběma ruku si třela uši. Ty první dvě hodiny se držela dobře, napadlo Karla. Zamyšleně přešel ke stolu a opřel se o něj; dotkl se přitom telefonu a ten se natočil displejem směrem k Aleně.
    Podíval se na ni. Odkašlal si. "Mám v tašce nějaké víno. Dáme si?"
   
   
                                        14
   
    "Chceš ještě?" zeptala se a dolila svůj plastový kelímek. Karel přikývl. U vína v tašce nalezli ještě zapomenutou čokoládovou tyčinku - rozdělili ji na dvě poloviny a zhltli.
    "Tak na náš čtvrtý den tady, na ostrůvku svobody uprostřed uneseného světa." Její řeč už byla trochu těžkopádná.
    Zasmál se a kelímky ťukly o sebe - po chvilce však znovu převládla tíživá atmosféra.
    Alena se opřela o stěnu a jedna ruka jí sklouzla na Karlovu nohu. Nechala ji tak. Zavřela oči - proč se ten pokoj otáčí?
    Karel se jí díval do obličeje. Zbledla, pomyslel si; a pod očima má kruhy; jenže pořád je zatraceně hezká... Posledních čtyřiadvacet hodin se koupelně oba vyhýbali, nápis na zrcadle je děsil (a umýt nešel - zkoušeli to oba dva); Karel tušil, že nevypadá o nic lépe.
    Zaklonil hlavu a upřel pohled na lustr na stropě. Osm let, pomyslel si.
    "Dostaneme se odsud," zašeptal. "Neboj."
    Alena mlčela a její spodní ret cukal. Karel ji pozoroval; její rty se pohnuly, jako by chtěla něco říct, ale nevěděla, jak to vyslovit. Odhodlala se až po několika minutách. "Kájo, co když už existuje jenom tenhle pokoj?"
    "Cože?"
    Roztřeseně si povzdechla. "Víš, co když ten chlap mluví pravdu a vážně unesli okolní svět?"
    Karel se zasmál. "To je blbost."
    "Tak proč se zvenku nic neozývá?" Mávla rukou, aby zhmatatelnila tichý linoucí se nářek. "Víš, napadlo mě...," zavrtěla zoufale hlavou. "Co když takhle brečí svět?"
    Karel ji pohladil po noze. "To se spraví."
    Podívala se na něj. Usmál se, aby jí dodal odvahy... Pak se pohledem zabořil do displeje svého mobilního telefonu na stolku.
    Osm let.
   
   
                                        15
   
    Probudila se a měla zlý pocit. Otočila hlavu vlevo a spatřila oddechujícího Karla; pak se podívala na podlahu, kde ležela vypitá láhev vína a její kalhotky, spolu s dalšími kusy oblečení.
    Tichý pláč ji bodl přímo do mozku. Co jsem to udělala?!
    Podívala se na Karla vedle sebe.
    Nikdy předtím nebyla Tomášovi nevěrná; jednou dvakrát málem...ale nakonec ucouvla.
    Slezla z postele a oblékla si kalhotky a podprsenku (byla pohozená na stolku vedle mobilního telefonu).
    Karel se probudil a natáhl se k ní. Ucukla a vyděšeně se na něj podívala..
    Zazvonil telefon.
   
   
                                        16
   
    "Dobré ráno," ozvalo se, když Alena stiskla hlasitý odposlech. "Doufám, že se vám...spalo...dobře." Z hlasu byl jasně cítit výsměch.
    Alena mlčela a zírala na přístroj.
    Karel se vzpamatoval první. "Poslyšte, nemáme žádné jídlo," řekl. "Můžete nám nějaké poslat?"
    Telefon se odmlčel. "Ne, to není možné," ozvalo se po chvíli.
    "Nicméně, máme pro vás překvapení. Pusťte si televizi. Jistě se vám to bude líbit." Spojení se přerušilo.
   
   
                                        17
   
    Alena vytřeštěně sledovala obrazovku a zběsile vrtěla hlavou. "Ne...Ne!...to není možný...Tohle ne...to není možný..."
    Tomášův rozzuřený obličej se prolínal s postelovou scénou předcházející noci a do vzdechů se mísil jeho křik. "Jak jsi to mohla udělat?! Ty děvko!"
    Karel vstal a stiskl vypínač, televize zhasla. "Aleno..."
    Schoulila se v koutě pokoje a rukama si hladila kolena, jako by jí byla zima. "Ne...to ne."
    Karel se podíval na lustr nad postelí. Malá čočka kamery byla zřejmá jen když si vylezl na židli a podíval se zblízka.
   
   
                                        18
   
     "Vysvětlím mu to, já mu to všecko vysvětlím!" vzlykla a roztřeseně se posadila na stůl. "Já...nechtěla...on to pochopí..."
    Karel se podíval na televizi a - otočenou zády k Aleně - jeho tváří projel další z utajených krutých úšklebků.
    "Určitě to pochopí," řekl a obrátil se k ní čelem. "Promluvíš si s ním a všechno bude dobrý."
    "Jo...promluvím si s ním. Hlavně si s ním musím promluvit...." Alena zírala na stěnu před sebou a třela si nohy. "Promluvíme si spolu a bude to zase dobrý."
    Přestala si zahřívat nohy a roztřeseně se zakousla do nehtu na ruce. "Proč to dělají, Kájo?!" zeptala se přerývaně. "Proč to udělali?"
    Zavrtěl hlavou. "Nevím." Přistoupil k ní a položil jí ruku na rameno; ucukla, jako by jí projel elektrický proud.
    "Nedotýkej se mě," zašeptala. Podívala se na něj. "Já ti nic nevyčítám...jen se mě nedotýkej, dobře?"
    Tentokrát Karlův zlý obličej uviděla. A zblízka. Zbledla, ještě víc. "Promiň, já -"
    Přerušil ji skřípot; ohlédla se.
    Jedna z okenic se otevřela.
   
   
                                        19
   
    Alena došla k oknu na třesoucích se nohou, Karel si stoupl za ni a s bezvýraznou tváří pozoroval scénu venku.
    Nejdřív si všiml dvou mužů s černými karabinami, teprve pak zaregistroval klečící postavu před nimi. Jejich tváře nebyly k poznání - na to byli muži příliš daleko a okno příliš vysoko.
    Alena ztuhla. Karel uslyšel, jak přestala dýchat. Okamžik, dva. Pak se její plíce vyprázdnily v jediném dlouhém výkřiku: "Tome! NE!"
    Když muž uslyšel jméno, trhl sebou a zvedl hlavu k oknu. Karel ustoupil o krok zpět. Ano, takhle nějak Tomáš vypadal... pomyslel si. Alena křičela dál a držela se rámu okna, jako by ta věc byla to jediné, co ji drží při smyslech.
    Ozvaly se dvě krátké dávky z automatické zbraně.
   
   
                                        20
   
    Nebyl to zvuk, kterého by se člověk lekl; nebylo to jako rána z pistole, výstřely zněly plastově, neosobně a... profesionálně.
    Alenin křik ustal současně se zvukem karabin, jako by jej ustřelily spolu s kousky hrudníku muže na náměstíčku. Její nohy vypověděly službu, Alena dopadla se zaduněním na podlahu a tiše zasténala.
    Karel ji pozoroval a na tváři měl zvláštní výraz; pak přešel celým pokojem až k televizoru a stiskl tlačítko. Alena zvedla oči, něco ji nutilo podívat se na obrazovku.
    Spatřila samu sebe.
    Podívala se na obraz na stěně. Hlava v televizi se natočila rovně.
    "Vždyť jsi tam hledal," zamumlala. "Hledal jsi po celém pokoji."
    Obraz v televizi se přepnul na kameru nad postelí. Alena se pomalu podívala na lustr.
    Pak se změnil ještě jednou.
    Natočila hlavu tak, aby byla v na obrazovce rovně, a pohlédla před sebe. Na stolku u okna ležel Karlův mobilní telefon.
    Zacukal jí jeden koutek úst.
    Karel stál vedle obrazovky a nepřirozeně se usmíval; vypadalo to, jako by mu úsměv na tvář někdo vlepil, ale zapomněl přitom na oči.
    "Hrozně jsi mi ublížila, víš," řekl. "Hrozně moc jsi mi tenkrát ublížila..."
    Popošel k ní a jeho úsměv se rozzářil. "A byla to opravdu moc zajímavá smlouva."
    Alena zavřela oči. Obraz v televizi se změnil, kamera teď snímala náměstí před hotelem; herec se zakrvácenou košilí třásl rukou režisérovi a smál se. Alena to neviděla.
    Karel se posadil do křesla. "Osm let," řekl. "Jak bych na vás mohl zapomenout, má paní!" vyplivl.
    Alena otevřela oči.
    A pak se rozesmála.
    Karel se na ni podíval a viděl, že se v ní něco zlomilo.
    Usmál se a otočil na kameru. "Těšíme se na příští pokračování. Hezké odpoledne a - na viděnou."
    Pak vstal, sáhl do vnitřní kapsy svého obleku a vytáhl chromovaný klíč.
    Podíval se na Alenu, která seděla u stěny a tiše se kývala sem a tam. Zvedla hlavu a její oči byly jako dvě bezedné jámy. Pohladil ji po vlasech.

    "Tohle byl můj pokoj, podívej," zašeptal.
    A odešel.