VÝSADEK-20

Déšť skrápěl les i hájovnu. V jejím sklepním prostoru, který ozařovalo světlo petrolejky, sedělo u stolku několik postav.
„Tak už jste tedy výbušniny dali do tý podzemní chodby co vede do toho zámku,“ zkonstatoval muž v plášti.
„Ano. Předevčírem v noci se podařil jejich shoz z letadla. Jsme ve spojeni z Anglii. Přitom nuceným seskoku se těm, co se sem dostali jako první, podařilo zachránit vysílačku,“ pronesl major Marcel Degail.
„Moc nechybělo a vo vašem úkrytu se Němčouři dozvěděli. Ti dva, co je sem přivezli, tak před několika dny padli při střetnutí s gestapem,“ řekl odbojář.
„A sakra. Kolik lidí ještě ví, že se tu skrejváme?“ zeptal se Alain Martell.
„Kromě mě. Ještě dva.“
„Tudíž riziko stále trvá,“ poznamenal major.
„A proto tu akci musíme províst co nejdříve. Tady je plánek toho zámku,“ řekl odbojář a vytáhl z náprsní kapsy složený list papíru. Ten poté rozložil na desku stolu a pak začal mluvit:
„Ta podzemní chodba, co vede vod tý zříceniny končí na severní straně zámku. Na několika místech je částečně zavalená, ale dá se přes ty závaly prolízt.“
„Jo. To jsme už zjistili. Trochu jsme si tu chodbu prošli. Trvalo nám celej den, než jsme natahali ty bedny s těma náložema až na její konec. Je tam stěna. Tou se probouráme do sklepení toho zámku?“ zeptal se seržant Jacgues Beraud.
„Není třeba se probourávat. Je tam v tý stěně takovej mechanismus, který jí votevře. Já osobně jsem to vyzkoušel jednou v noci. Za tou zdí jsou normální sklepní prostory.“
„To jste měl tedy dost velkou odvahu. Co kdyby tam na vás vlítli Němci?“ mínil major Degail.
„Musel jsem ověřit to, co se píše v těch starejch listinách. Bylo to riziko, ale vyplatilo se. Ta sklepní chodba se táhne pod tím zámkem ve tvaru podkovy. Jsou tam dveře všude dveře do nějakých místností. Tam budou určitě laboratoře.“
„Vy jste se procházel jen tak v tom sklepení? Máte vy vůbec nervy?“ optal se Jean Anyz.
„Své nervy musíte vovládnout. A strach si nesmíte připustit.“
„Ani bych se nedivil, kdyby jste se tam začal vyptávat co tam vynalézají. Tudíž, kdy konkrétně ten zámek podminujeme a vyhodíme do vzduchu?“ zněla otázka majora.
„Pozítří v noci. A nesmíme zapomenout na ty dva naše vědce. Ty se musíme pokusit zachránit,“ poznamenal odbojář.
„Pokud na to bude čas, tak určitě ano,“ mínil major.
„Jsou v těchto dvou pokojích v prvním patře,“ řekl odbojář a ukázal koncem ukazováčku na nákres plánku a pokračoval: „Vedou tam točitý schody přímo ze sklepení.“
„Jak to tak přesně víte?“ zeptal se Martell.
„Jeden z těch, co tam vozí na zámek jídlo je náš člověk.“
„Kolik nám lidi při tý akci pomůže?“ zněla otázka majora Degaila.
„Mám pět spolehlivých lidí. Ty půjdou do toho s vámi.“
„To bude zázrak jestli nedojde k přestřelce,“ mínil seržant Beraurd.
„I zázraky se dějí,“ ozval se Anyz.
„V tom zámku budeme muset spoléhat jen sami na sebe. Sejdeme se pozítří v devět večer na rozcestí u kapličky, přímo pod kopcem, kde je ta zřícenina,“ pronesl odbojář.
„Budeme tam ve stanovený čas. Náš příchod ohlásíme vopakovaným houkáním sovy,“ řekl major.
„Dobře. Já krátce bliknu baterkou. Tak naschle pozítří v devět,“ řekl odbojář a po krátkém žebříku vylezl k zakrytému východu ze sklepní místnosti. Zanedlouho z hájovny kradmo vyšla postava v černém plášti s kapucou na hlavě. Ta vzápětí zmizela v lesním porostu, který šuměl v dopadajícím dešti.
KONEC DVACÁTE ČÁSTI