krajina_Zděšení

I.

poprvé jsem tě spatřila

v noci bez konce a přestože slunce vyšlo o hodinu dřív

nedokázali jsme se již nikdy rozloučit

tvoje vědomí je spojené s archetypem vězení, v kažém novém snu

mě nepoznáváš ale nazýváš mě stejnými jmény

usínám a od úst mi odchází proužky páry

přestože nedýchám

je mi stále poněkud chladno

na zmrzlé hladině se odráží studené světlo pouliční lampy

dech mě zadržuje

pod tlustou vrstvou ledu

zachytávám se kolemplovoucích lidí a ryb

cizí ruce jsou chladné a bezvládné

ploutve odpadávají od kostí

vypoulené oči jsou naplněné vzduchovými kapsami

a proudy vody se vlévají a vylévají do úst

hladina potemněla, světlo zmizelo a na naše hlavy dopadá

stín vyšrafované podrážky

pod tíhou cizího těla    mezi rty se mi prodírá srdce střeva a pohlavní orgány

se zaklesnutými zuby

a hlavou zabořenou do betonu

nemohu se hýbat

II.

podruhé jsme se setkali mezi zdmi blázince

posbíral jsi střepy mého života a složil je do Rubikovy kostky

je příliš vzdálená mému vědomí

než abych jí porozuměla

moje první láska byl chlapec s obvázanou hlavou

seděl u kašny a hrál na loutnu

měl krásné štíhlé ruce a dlouhé prsty

představovala jsem si rysy jeho obličeje, oči nos a ústa

vlasy úsměv pohled a všechny nálady   rána i stmívání ve tváři

když měl dobrou náladu tančil kolem dokola

občas zakopl o lavičku a spadnul do keře s růžemi

tehdy jsem s pláčem utíkala domů

a brečela nad vztyčenýma nohama v igelitce IKEA

jednou spadl do fontánky

obvaz nasákl vodou a stáhl ho ke dnu

dívala jsem se a házela mu do vody květiny

můj nejkrásnější bezdomovec

s vystouplými žilami anorektičky

III.

někdy rozbíjíš sklenice a polykáš střepy

obcházíš mrtvá těla vyčnívající z pod_zemí

ve světle se bojíš až k rozškrábání obličeje

žiješ s urnou své matky a zlou schizofrenickou panenkou

obě znásilňuješ když je ti smutno

ležíš na podlaze dokud někdo nepřijde

a neodveze tě do ústavu s přetékajícíma očima

a výrazem šíleného zvířete    léčí tě na elektrickém křesle

zatímco já bydlím v tvém pokoji s tapetama

zalévám ti psa a krmím květiny

zachraňuji zlou panenku která se pak celý týden sebevraždí v koupelně

nůžkama si odstřihává stehy

a ve změti molitanu hledá tepnu

včera jí upadlo zápěstí a ručičku spláchla do záchoda

šiju jí nové šatičky s krajkou

chce se ti líbit

až z ní zase budeš strhávat spodničku

moje panenka si ustřelila hlavu říkáš pojď bude nám tu spolu dobře

ležíme v posteli s náhrobkem OttoMarie je tu ticho a nikde žádní lidé

s rukama za zády a vědomím žádného příště

říkáš mi

 má malá h a l u c i n a c e

 je mi tu moc smutno

ale já nejsem tak zlá abych se ti nebránila

ležíš na podlaze dokud někdo nepřijde

v jedné ruce urnu a ve druhé trs vlasů

jak těžko se nám žilo a lehce se teď umírá..