Dokud nás smrt... II.

Vědomí se mu vracelo velmi pomalu a neochotně. Postupně se vynořoval z temnoty, otvíral oči, mrkal a snažil se zaostřit a pokoušel se vzpomenout, co se stalo.

“Ležte, jen ležte.” Uslyšel nad sebou. Pokusil se otočit hlavu za hlasem a hrdlem mu projela obrovská vlna bolesti. Zachrčel a rozkašlal se. Někdo mu zvedl hlavu a přidržel u rtů hrnek s vodou. Napil se a ucítil v ústech železitou chuť krve. Zvedl oči a uviděl hubenou vytáhlou siluetu muže.Chtěl něco říct, ale jen zachrčel a omdlel.

Někdo jím zatřásl.

“Pane mágu, haló, slyšíte mě?”

Znovu zatřesení, jemné, ale rázné a naléhavé.

“Pane mágu, vzbuďte se!”

Otevřel napůl oči. Skláněl se nad ním vysoký prošedivělý muž.

“Vnímáte mě?” zeptal se muž.

Zamrkal a chtěl odpovědět, ale nemohl mluvit, nešlo to. Zasípal a chytil se za krk, který měl omotaný kusem nějaké látky.

“Jestli mě vnímáte, zvedněte pravou ruku.” Řekl důrazně a se spěchem šedivý muž.

Ruka se zvedla.

“Dobře,” pokračoval muž, “střelili vás, do krku, nebudete teď asi pěkně dlouho mluvit...možná už nikdy. Málem jste umřel, ale z nejhoršího jste se dostal. Bohužel tady už zůstat nemůžete, musíte pryč. Rozumíte?”

V očích měl nechápavý výraz, ale přikývl a rozkašlal se a vyplivl na deku veliký chomáč krve.

“Hýbejte co nejmíň hlavou a krkem, ať se vám to nezhorší. Když souhlasíte zvedněte ruku. Bohužel už vás nebudu moct déle léčit, jdou po vás.”

Ruka naznačila ve vzduchu psaní. Muž vstal a přinesl papír a pero, které smočil v inkoustu.

DÍVKA ŽIJE? načmáral třesoucí se rukou mág.

Muž se smutně podíval, vzdychl a zakroutil hlavou.

“Bohužel ne...vykrvácela dřív než jsem stihl cokoliv udělat. Právě dnes měla pohřeb...a chlapi už od rána sedí v hospodě a nalívají se. Určitě na vás půjdou. Musíte zmizet!”

Mág se zesláble posadil na posteli a opatrně se rozhlédl. Malá místnost s ohništěm, stolem a policí s nádobím, ze stropu visely chumáče různých druhů bylin.

JAK? napsal znovu na kus papíru.

“Dám vám svého koníka, už je nachystaný, i s trochou jídla a vody a bylinkami na váš krk. Je mi líto, že vás musím takhle vyhnat, ale oni ví, že vás tu mám a...” z rozechvěného hlasu byl cítit strach.

Mág zachrčel, pohlédl mu do očí a stisknul mu paži.

DÍKY , napsal a namáhavě se zvedl.

Někdo zabušil na dveře.

“Doktore, doktore, musí honem zmizet!” ozvalo se za nimi.

Doktor rázně otevřel. Za dveřmi stál asi šestnáctiletý mladík.

“Doktore...”, křikl a prudce oddechoval, bylo vidět, že dlouho běžel, “chlapi už jdou! Oni...někdo našel starýho Macha, voběsil se a Machová hned naverbovala celou hospodu, mají klacky a vidle a louče a jdou sem!” chlapec měl vytřeštěné oči a trochu se třásl.

Mág pohlédl tázavě na doktora.

“Mach, to byl klenotník...měl byste si pospíšit!”

CTIRAD, napsal mág a malinko se uklonil.

Doktor se smutně usmál, a já jsem Ctirad, zvaný Vlk, lékař. Máme nemálo společného, pane mágu.”

NEZAPOMENU, napsal mág. A ještě připsal: JMÉNO TÉ MRTVÉ?

“Alice, dcera našeho starosty. A už běžte, budou tu každou chvíli.”

Vyšli ven, doktor mága podepíral a dovedl ho k hubenému koni, se sedlem a několika cestovními vaky. Než se vydrápal do sedla, ukázal mág na malou lopatu opřenou o dům.

Lékař mu ji podal a udiveně se zeptal: “Nač vám bude?”

Mág se smutně usmál, rozkašlal se, mávl na lékaře i kluka a zmizel v lese.

“Nač mu bude, doktore?” zeptal se nechápavě kluk.

“Lepší nevědět, chlapče.” Řekl doktor a neklidně sledoval přibližující se světla loučí od vesnice.

(pokračování...)