Prohlédnout!

 Díťe nakreslilo obrázek. Byl na něm dům, sluníčko a několik lidí s velmi extravagantními účesy, představujících členy rodiny. Psa vymalovalo s obzvláštní pečlivostí, protože zrovna spal ve svém košíku v rohu kuchyně a stal se tak jedinou postavou na papíře, která vznikla podle předlohy. Zvládnout nakreslit ležícího psa je opravdu těžké, obzvlášť když je vám pět a pojem prostorovost vám tedy připadá spíš jako zaklínadlo, než jako něco, co byste si spojili s krabičkou pastelek. Takže i když ta směsice čar připomínala něco mezi hřebenem a dinosaurem, zasvěcenec by pejska jistě ocenil. U domu vyrostla zahrádka a protože holčička dobře věděla, že za plotem mají bílé kytičky, objevil se problém, když zjistila, ze se taková barva nedá namalovat. Byla z toho zprvu trochu zmatená, ale nakonec to vyřešila s přehledem pravého umělce a sáhla po zelené.
 Dobrá práce. Dítě bylo na svoje dílko hrdé. Chtělo maminku překvapit, udělat jí radost, a proto nechalo papír rafinovaně ležet na kuchyňském stole. Skvělá strategie. Až maminka přijde, uvidí ho jako první. Určitě bude ohromená, jak by taky nebyla, vždyť je na něm ona sama. Autorka, která viděla na stůl jen, když si stoupla na špičky, byla plna očekávání.
 Škoda jen, že se stalo něco úplně jiného.
 Maminka otevřela dveře a vešla do chodby. Zula vysoké kozačky a kabát pověsila na ramínko. Venku sněžilo, na náušnicích rychle roztávaly vločky. Pak maminka zvedla obě nákupní tašky a zamířila do kuchyně. Ještě než tam stačila dojít, holčička jí vyběhla naproti. Přivítání byla tenkrát opravdu hřejivá. Pak maminka zvedla nákup donesla ho do kuchyně, holčičku v patách. Prošla kolem stolu, položila věci na linku a začala je uklízet do ledničky. Byla velmi unavená. Obrázku si ani nevšimla.
 Dítě přestalo poskakovat. Pozorovalo maminku, která si vařila kávu. Dobře, možná se tomu bude muset trochu pomoct. Postrčilo obrázek směrem k její židli. Máma hodila do šálku dvě kostky cukru a zamíchala lžičkou. Pak se posadila. Nic neříkala, jen o něčem přemýšlela a hřála si ruce o hrnek. Díťe pootočilo papír. Na maminku se upíraly dvě naléhavé šedé oči.
 Nic.
Ne, nejspíš to nepůjde jinak.
„Mami?“
„Copak, zlato?“
„To jsem nakreslila pro tebe.“
 Znělo to velmi významně. Přesně, jak by mělo. Rodinný portrét si tu pozornost rozhodně zasluhoval.
„Hm…krásný!“ maminka se na obrázek podívala a zapálila si cigaretu, „to se ti moc povedlo.“ Pak otevřela noviny.
 Svět nedával smysl. Dítě neřeklo vůbec nic. Co se stalo? Určitě něco zkazilo. Nakreslilo něco špatně. Mamince se ten obrázek nelíbí. Ani si ho nevšimla. Co to jenom znamená.
 Ruka zalovila pod listy z recyklovaného papíru. Holčička vytáhla čtvrtku a kriticky ji prohlížela.
 Pak tiše oběhla z místnosti. Lžička znovu zacinkala

---