Schody

Stan usnul v metru už několikrát, měl nízký tlak a houpavý pohyb rychle jedoucího vlaku ho pravidelně ukolébával ke spánku. Metro tu otevřeli teprve před několika měsíci, a přestože čítalo asi osm blízko sebe ležících stanic, stačil pokaždé po těžkém dnu usnout a přejet. I dnes se trhnutím probudil, letmo kouknul na hodinky, zaklel a nachystal se ke dveřím. V jeho vagónu nebyl kromě něho nikdo jiný a vlastně ani v celém vlaku. Bylo pozdě, možná šlo o jeden z posledních spojů. Metro zastavilo a Stan vyšel ze dveří ven na nástupiště. Dokonce se ani neozval nahraný hlas. Dveře se zavřely a vlak s jemným skřípěním odjel tunelem pryč. Stan osaměl.

Nástupiště na první pohled vypadalo naprosto běžně, nicméně chyběla nejen budka pro ostrahu, ale i popisky na prázdných cedulích. Odjíždějícím vozem zvířený vzduch je rozkýval a ony tiše vrzaly jako na řetězech zavěšené popisky na domech z westernových filmů. Vrzání nebyl jediný zvuk, který se prostorem stanice nesl. Pravidelně klapaly a vrčely i vysoké eskalátory, mířící kamsi vzhůru. Stan v tu chvíli ani nepřemýšlel, že není obvyklé, aby mířily pouze vzhůru a ty, co by měly jezdit opačným směrem, chyběly. Z podivného prostředí mu naskočila husí kůže, zamířil k nim a když položil nohu na první schod, ještě se na osiřelé tiché nástupiště zahleděl.

Eskalátory vrčely, zatímco Stana nesly i s jeho koženou taškou vzhůru. Podíval se nahoru, jak dlouho ještě pojede, ale schody byly...

...nekonečné...

...dostatečně vysoké na to, aby až nahoru nedohlédl. Olízl si jazykem rty a levou rukou si otřel ospalé oči. Ohlédl se směrem dolů, šedá plocha nástupiště se vzdalovala a s každým metrem se zdála menší.

Oči se mu opět začaly únavou zavírat a celý se mírně naklonil doleva. Zhoupnul se v groteskním pohybu a probudil se dřív, než mohl ztratit rovnováhu a po kovových ostrých schodech putovat v bolestivých kotrmelcích zpět na chladnou dlažbu podivné stanice. Narovnal se a prohrábl volnou rukou vlasy, které mu spadly do čela, když...

...se schody zastavily.

Zaskřípělo v nich a umlkly. Stana obklopilo ticho, neobvyklé, tíživé a absolutní ticho, které přerušoval pouze svým nepravidelným dechem a hlasitým tlukotem srdce. Nehodlal čekat, až se ve všech ohledech podivný mechanismus rozjede a vykročil, že schody vyběhne, když se opět rozjely. Krom obvyklého vrčení jejich chod ale doprovázel i jiný zvuk. Nezřetelný hukot, kterého si Stanovy nastražené uši předtím rozhodně nevšimly. Hlasitě polkl.

Po pravém sklu brýlí mu začala stékat kapička potu. Po ní další. Otřel si dlaní obličej. Cítil, jak mu pot vyráží ze všech pórů, co si na těle uvědomoval. Jako když se v dětství při nachlazení napařoval nad hrncem plným vařící vody a přikryt dekou sledoval ve vodě nezřetelný odraz svého obličeje, přerušovaný neustále dopadajícími kapičkami z jeho obličeje. Nyní si připadal stejně, jenom nebyl přikryt dekou a chyběl hrnec s horkou vodou. Pot mu z obličeje stékal za límeček košile a dále po hrudi dolů k podbřišku. Teplota v prostorách se zvyšovala.

"AU!" zařval a podíval se na boty. Zvednul pravou nohu, nicméně část podrážky mu zůstala přiškvařená k rudě rozžhavenému kovu schodu. Rychle se ohlédl za sebe. Oranžový pruh se táhnul pravděpodobně až dolů k nástupišti, které se Stanovi ztratilo z obzoru. Směrem nahoru schody zatím vypadaly docela bezpečně a šedě, jenže tak po pěti sekundách se vždy po jednom rozsvěcovaly jak lucerny a vzdálenost mezi Stanem a šedým bezpečím se prodlužovala.

Hlasitě polknul a rozběhl se. Opět připečené podrážky, pálící ho do chodidel, se s hlasitým mlasknutím odlepily a na schodu zůstaly zřetelné černé stopy roztavené gumy. Polkl a zaplašil nepříjemnou myšlenku, že to možná nebudou jediné šlápoty přiškvařené gumy, které tu po něm dnes zůstanou...

Prvních dvacet schodů vyběhl bez problémů, ačkoli se mu dech zrychlil a kapky hlenu mu v běhu stékaly od nosu přes pootevřené rty. Jenže schody v metru asi nejsou konstruované pro pohodlný pěší výstup, pomyslel si, když se po další desítce překonaných kovových hranolů začaly bolestivě ozývat netrénované svaly.

Zastavil se a podíval dolů. Oranžový žhnoucí pruh se táhl jako nějaký druh zářivé pouštní zmije a s neúprosnou pravidelností se prodlužoval.

Pět sekund... blik.

Deset sekund... blik.

Patnáct sekund... blik.

Stan stál na schodu, ruce zapřené o kolena a v kolébavých pohybech lapal po dechu, zatímco netrénované plíce vydávaly hvízdavé zvuky, jako by jejich majitel vdechnul píšťalku.

Blik...

Blik...

Tašku měl Stan opřenou o levou nohu, kdyby bylo nejhůř, může ji určitě ještě použít, prolétla mu hlavou odpověď na vlastní otázku, proč už se té zatracené neforemné kožené věci už dávno nezbavil.

Zmije už se k Stanovi doplazila tak blízko, že cítil její horký sálavý dech. Mohla být od něj tak deset schodů.

Padesát sekund.

"Proč?" zašeptal nechápavě a v bezradné grimase se bolestivě kousnul do spodního rtu.

Čtyřicet sekund.

Zmije syčela a Stan pomalu viděl i její pomyslný rozeklaný jazýček, kmitající z jedné strany malé tlamičky na druhou. Šedivá plocha nástupiště už definitivně zmizela z dohledu, schody se táhly kamsi dolů, kde se Stan nacházel ještě před nedlouhou chvílí. Z vlasů mu přes oči teklo několik na sobě nezávislých stroužek slaného potu, tvořící mu na obličeji lesklou masku zasychající vrstvy tělesných tekutin, na níž se tvořila další.

Určitě mám úplně rudý obličej. Jako rak.

Deset sekund.

Dva schody, dělící Stana od rozžhaveného pruhu kovu, vypadaly v porovnání se stometrovým oranžovým ocasem za nimi až směšně nicotné.

Blik...

Stan pravou rukou popadl ucho kožené tašky, které mu málem z kluzké propocené dlaně vyklouzlo a padlo do chřtánu nenasytného horkého hada, a levou se opřel o madlo eskalátoru. Vyběhl právě ve chvíli, kdy se žár probojoval ke schodu, na němž dosud stál.

Nikdy si neuvědomoval, jak hlasitý a hloupě výrazný je jeho vlastní dech, když v horkém tíživém vzduchu hledal stopy dýchatelného kyslíku, který by se dal použít, aniž by mu v krku neřádil jako celá feferonová plantáž. Srdce mu málem vyskočilo hrudí, jak zoufale udržovalo rytmus, který od něj tělo očekávalo, aby bylo schopné fyzicky nepohodlného a vyčerpávajícího pohybu.

Stehenní svaly začaly stávkovat a hrozily blízkou křečí, zatímco se jim snažil ulevit neustálým odrážením se levou rukou od gumového zábradlí.

Blik...

Blik...

Podíval se nahoru v očekávání konce této nesnesitelné a nepochopitelné situace, jenže schody se kdesi za obzorem neustále sunuly do tmavého nekončícího nic.

Náhle instinktivně levou rukou ucukl a v šoku se zadíval na svou znetvořenou dlaň, na které vyskákaly ošklivé puchýře s černými okraji, pod nimiž se bělalo čerstvě spálené maso. Pohled Stanovi sklouzl na madlo, které už vůbec nebylo gumové, ale rozteklá guma ustoupila neúprosné červeni několika set stupňové teploty kovu, na němž byla nasazená.

Blik...

Blik...

Aniž si to uvědomoval, začal Stan zpomalovat. Každý schod vystoupal s mnohem větším úsilím a časovou prodlevou, díky čemuž se začala krátit i vzdálenost mezi ním a únavu nepociťující oranžovou zmijí.

Cíl nahoře se stále ztrácel ve tmě...

Cítil, jak mu po horkem rozpařených tvářích stékala slza. A další. Palčivý vzduch se dýchal stále hůř a pomaleji, což bylo v rozporu s tím, co jeho tělo vyžadovalo. Slyšel v uších zběsilý tep krve, udržující organismus při životě.

Bok mu probodávala ostrá bolest, jako by mu tam někdo pořád dokola vrážel dlouhý řeznický nůž. Ani si neuvědomil, že narozdíl od schodů zastavil.

Blik...

Blik...

Blik...

Vzpamatoval se krátce předtím, než mu zmije stihla políbit chodidla. Povyběhl o pár stupínků výš, aby nastřádal něco času a snažil se přemýšlet. Nevěděl, jak dlouho už to trvalo, ale nehodlal to prodlužovat. Plech, který normálně dělil jednu řadu schodů od druhé, byl stále na svém místě, i když pokusit se po něm sjet dolů by mohlo být posledním činem v Stanově životě. Nevypadal zrovna nejchladněji, ale taky nezářil jak semafor, což v tu chvíli Stanovi stačilo. Podíval se na koženou tašku, kterou stále svíral v pravé dlani a která vypadala podivně pruhovaná, jak na ní zasychající pot, putující z Stanovy ruky dál, vytvářel cestičky.

Blik...

Nemohl čekat. Moc dlouho už nebyl schopen železné pravidelnosti schodů odporovat. Pokud cestu dolů přežije, i když se vší pravděpodobností dolámaný po celém těle, časem ho najde nějaké další jedoucí metro. A pokud ne, alespoň to bude rychlé a nebude si muset hrát na Johanku z Arku. Myšlenky mu běžely hlavou, zatímco opatrně, aby se nedotknul rozpáleného madla se zbytky roztavené gumy, nasazoval tašku do plechového koryta...

"Teď!" zařval, vyskočil nohou na madlo a i přes podrážky se mu na několika místech do chodidla zařezala neskutečná bolest. Zkousl zuby tak silně, že cítil, jak si oddělil špičku jazyka od zbytku, a snažil se dostat zadkem na kůži diplomatky. Nebylo to tak jednoduché, jak si představoval a chodidlo levé nohy musel mít seškvařené snad až na kost, když cítil bodavou omračující bolest, vystřelující mu odtam do celého těla, ale nakonec se na tašku dostal, třebaže se musel přidržet madla i jednou rukou, zatímco druhou přidržoval provizorní dopravní prostředek, aby se nevydal na cestu do hlubin bez něho.

Pustil se...

Nabíral rychlost s každým ujetým metrem, vzduch, třebaže ne zrovna s pokojovou teplotou, mu příjemně fičel okolo uší, když se řítil střemhlav po plechovém tobogánu vstříc šedé tvrdé dlažbě. Snažil se nemyslet, co se stane... Zavřel oči.

Najednou cítil, jak opustil zadkem tašku a vystřelil do vzduchu. Otevřel oči, aby zahlédl obrovskou rychlostí se přibližující kamennou stěnu podivně zkráceného nástupiště.

Nejdřív na ni narazil nohama, které se mu srolovaly během několika okamžiků jako harmonika a kusy kostí na všechny strany vystřelily skrz maso i kalhoty ven za doprovodu vodotrysku krve. Nestačil ani zařvat bolestí, protože byla natolik velká, že mu výkřik zamrznul kdesi v krku, zatímco mu zakřupalo v hrudi, která se nárazem o stěnu prolomila a několik úlomků žeber mu propíchlo levou plíci. Ruce už jen v setrvačnosti udeřily naplocho o stěnu a třebaže v nich mohutně zapraskalo, žádná z kostí si nenašla cestu na vzduch, pokud se tak dala na nástupišti panující výheň nazvat. Hlavou narazil naposledy a kupodivu ani neztratil vědomí, zatímco z místa, kde míval nos, mu zbyla jen krvavá drť.

Ležel na dlažbě, aniž by byl schopný sebemenšího pohybu. Ležel s otevřenýma očima, z nichž jen tiše na šedé dlaždice kapaly kapky slz.

Tunely, jimiž metro projíždělo, už neexistovaly a nahradila je neprostupná kamenná zeď. Vzduch, co v místnosti ještě zůstal, docházel. Schody, hučící stále dál, se zastavily a ocas rudé zmije se odplazil kamsi pryč...

V prostoru se rozhostilo ticho, přerušované jen pleskavými dopady slz na podlahu...