Pondělí

Bylo pondělí. Pouliční lampa ostře svítila a snažila se tak vypudit večer z osidel velkoměsta. Pracující zvolna našlapávali na cestě domů a se sklopenými hlavami se snažili ukrýt před jemným mrholením. Tóny ulice se střetávaly s větrem, který doprovázel to večerní mžení.

Bedřich s kapucou shrnutou až k nosu, pozoroval chodník malou škvírkou, která umožňovala vidět jen pár metrů před sebe. Tento den byl pro něj obzvláště výjimečný. Žena mu chystá  k večeři jeho oblíbenou sekanou a obě děti jsou na noc u babičky.

Tiše si to vyšlapoval cestou k domovu, když se zamyslel. Již častokrát se takhle vracíval stejnou cestou z práce. Již častokrát se těšil na manželku chystající večeři. Ačkoliv sám moc dobře věděl, že se z tohoto stereotypu nikdy nevyhrabe, často snil o prosluněných plážích Atlantiku, o cestě do vesmíru o výhře v loterii a o nenadálém úspěchu v šachu, kterému se věnoval. Jeho „kdyby“ tvořilo směsici nejrůznějších příběhů, překvapivých životních zvratů a změn. Když strkal klíč do venkovních dveří 8 patrové budovy, rázem se jeho svět rozplynul jako dým nad ohněm. Pak už viděl známé tváře, výtah, tlačítka bez čísel a domovní dveře bez nápisu. Vtom se opět zamyslel, zastavil a představil si co by se stalo, kdyby nevešel dovnitř. Kdyby se vrátil zpět do víru velkoměsta, objednal si velkého ferneta, později dalšího, vyspal by se slečnou sedící v rohu a ráno odjel třeba stopem do Španělska, kde by stal toreadorem.

Vonící sekaná ho ovšem vyvedla ze snění, a tak otevřel domovní dveře.

„Miláčku ahoj, jsi to Ty?“

„Ahoj, copak to tady tak voní?

Však Ty víš....

Objal svoji ženu, jak to dělal odnedávna, vtiskl jí polibek do vlasů a zašel do koupelny.

Vrátil se vymydlený  a s úsměvem na tváři usedl k jídelnímu stolu. Žena jen přinesla pekáč, opečené brambory a nacvičeným pohybem naservírovala manželoví pokrm, nad kterým strávila část odpoledne. Pak se na sebe usmívali, nezávazně konverzovali, když se Bedřich zamyslel a rozhodl se že to udělá, že to konečné udělá. To o čem sní již celé měsíce. Nikdy toho nebyl schopen, ale teď to dokáže, pomyslel si. Bude se válet na plážích Atlantiku, bude si létat v oblacích a konečné si koupí motorové kolo o němž snil. Věděl, že to nebude vůbec jednoduché, proto se nadechl a i přes přicházející křeč, která ho málem dostala do bezvědomí, vyslovil přidušeným hlasem. „Miluji Tě, miláčku“.

Manželka na něj vytřeštila oči, chvíli na něj civěla, až jí začaly po tvářích stékat slzy. Zvedla se ze židle, sedla si manželovi do klína, objali se a dobrou půlhodinu si vzlykali štěstím do přicházející pondělní noci.