Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNevěrně můj
Autor
Matylda
Zatím jen hrubá verze skutečného prožitku.
Nevěrně můj
Svého Milého - Alexandra jsem poznala s pověstí lamače ženských srdcí, lva salónů a playboye. Líbil se mi od prvního okamžiku a jeho špatná pověst mě pranic neodrazovala.
Naše známost trvala dva roky a já měla pocit, že je to nejfantastičtější milenec v mém životě. Nedělala jsem si těžkou hlavu z jeho minulosti a když říkal "miluji tě", jeho slovům jsem věřila. Život mě naučil, že když muž říká MILUJI TĚ, myslí to ve většině případech naprosto smrtelně vážně. Ano, minimálně po dobu dialogu, někdy i do rána následujícího dne.
Jako dvě nezávislé osobnosti jsme nežili spolu, jen jsme se navštěvovali a podnikali výlety za hranice města, země, zeměkoule...
Milý byl renesanční člověk. Ač architekt a autor odborných publikací, nebyla mu cizí ani poezie. Jeho nádherná veršovaná milostná vyznání mu otevírala srdce a ložnice žen. Verše od něj jsem schraňovala v označených deskách a v době jeho nepřítomnosti se jimi často těšila. Náš vztah začal být klidnější než v prvních měsících vzájemného poznávání. Jeho chování ke mě bylo stále vroucí a milé, i když se básně začínaly vytrácet.
Jsem jako pstruh, co se třpytkou si hraje,
ač skončit přitom může na udičce,
však nelze prý se dotknouti bran ráje,
než zvědět všechno, a to ve chviličce.
Tak opájím se třpytem fantazie:
Je blondýna či zrzka, černovláska?
Je svobodná, či dávno s někým žije?
Je nenápadná myška nebo kráska?
Je usměvavá nebo podmračená?
Je hubená a nebo plných tvarů?
Je žabec nebo zcela zralá žena?
Je chladná nebo spíše plná žáru?
Těch otázek bych měl snad na tisíce,
však dávám přednost myšlenkové kličce:
Když zjistím o Vás informací více,
zda nepodlehnu třpytu na udičce?
Alexander dopsal poslední slabiku a odeslal ji jedné ze svých virtuálních dopisovatelek. Andrea Udičková, tak se dáma jmenovala, měla legrační e-mail: UDICKA@....cz. To přimělo Alexandra napsat verše s tímto slůvkem. Aby Andreu potěšil za to, jak se věnuje recenzím jeho článků. Její vtipné poznámky ho přivedly na myšlenku napsat jí básní víc. Reagovala, jak ke své radosti očekával, vstřícně, koketně. Konečně, měl v tom praxi. Po světě chodí velmi málo úspěšných mužů, kteří mají zároveň poetické nadání. Stačí tak málo, jen dopřát ženám pár kapek toho, po čem prahnou a máte je tam, kde je chcete mít. V případě Alexandra - nejen ve vodorovné poloze na pohodlném lůžku, ale i v sedě na stole, na kuchyňské lince, na schodech, na koberci, ve vaně, v zimní zahradě,...
Udička ho virtuálně zaujala tak, že se nerozpakoval vyzvídat a psát:
Ta trocha skoupých informací
je vskutku třpytkou na udičce:
vždyť na mysl se stále vrací,
ne nepodobna autosvíčce,
jež zapaluje v okamžení
a poklid v ďábelský chod mění:
Nu dobrá, tak je černovláska...
však jak jí asi voní vlasy?
Tak o tom není ani hláska,
a co se týká její krásy...
je zajímavě hezká, řekla,
a ještě víc, když by se svlékla?
Je vdaná, ale taktéž volná,
však rezervovanost ji nutí
psát o svých touhách velmi zvolna...
Však jaké její rty jsou chuti?
Též nejkrásnější věk uvádí
a sváděna, též sama svádí,
když pohrává si s počtem roků,
"tak akorát" svou váhu cení....
Však jakou as má křivku boků?
Tak o tom v textu slůvka není.
Má fantazie, plna vláhy,
jen vzkvétá - odpovězte záhy!
Reakce, na kterou Alexander čekal, na sebe nenechala dlouho čekat.
Konečně jí to napadlo! pomyslel si, když UDICKA napsala: Nepodepsal byste mi Vaši novou knihu o vývoji mexické architektury?
Nechtěl iniciovat schůzku jako první, ale těšil se, že to udělá ONA pod nějakou rafinovanou záminkou. Nabídl jí termín ve svůj volný pátek a navrhl místo setkání, které by zapůsobilo.
Souhlasila, dokonce napsala, že se moc těší.
První víkend v září jsem se s Alexandrem domluvila, že pojedeme objevovat krásy Šumavy. Chtěl odjet už v pátek dopoledne.
Těšila jsem se na to, až nastoupím do jeho vozu, až ho políbím, pohladím, ucítím jeho vůni. Poslala jsem mu sms, že jsem si to v práci zařídila a můžu s ním odjet už ráno. Volal ve čtvrtek a sdělil mi, že nemůže dřív jak v půl druhé. Že něco má.
Opravdu měl.
Štíhlá půvabná černovláska v moderním kostýmku a tmavých brýlích vstoupila v pravé poledne do exkluzivního prostoru módní restaurace Barock. Všiml si jí, až když zamířila k němu. Když došla k jeho stolu, podala mu ruku s jemným úsměvem a se slovy:
"Velmi mě těší poznat Vás osobně.
"Udička. "
"Tak Vy přece jen existujete," vydechl potěšeně Alexander.
Než se usadila, podala mu podlouhlé kožené pouzdro. "Dárek pro Vás na uvítanou. Prosím, podívejte se."
V pouzdře byl stočený ruční papír převázaný provázkem s pečetí. Rozlomil jí, rozvinul svitek a začal číst. Zvědavě ho pozorovala a tvář se jí roztahovala do širokého úsměvu.
Pohádka pro Alexandra Milého:
Byla jednou jedna žena , která chtěla potěšit svého Milého opravdu netradičním dárkem. Nebyl to jednoduchý úkol. Její Milý měl vše, po čem jen může muž toužit. Tvrdil, že ho ve svém věku a při svých zkušenostech jen máloco a málokdo dokáže překvapit. Chtěla ho tedy potěšit něčím, co v něm vyvolá toužebné rozechvění a potěšení.
Její Milý nadevše miloval ženy. Jako horolezec, který miluje hory. A i horolezec, který zdolal ty nejkrásnější a nejnedostupnější vrcholky, nepřestává toužit po horách, v kterých ještě nebyl. Vždyť co je krásnějšího, než těšení se na příjemnou chvíli s hezkou mladou ženou, těšení se na "neznámo", na první nesmělé doteky, polibky, spojení.
Její Milý byl nadmíru chytrý a činorodý muž, a každý takový muž potřebuje ke svému životu stále novou inspiraci. Věděla, že rozechvění prvních okamžiků nemůže prožít se stejnou ženou dvakrát. Rozhodla se tedy, že Milému dopřeje novou ctitelku. Novou inspiraci a múzu.
Doufala, že alespoň chvíli potrvá, než ji odhalí. Doufala, že i když jí odhalí, bude ve hře pokračovat. Hořela zvědavostí, kolik vteřin uplyne, než ji pozná. Než ji pozná, až přijde na místo schůzky.
Teď tu před ním sedí, pozoruje ho při čtení dopisu a je zvědavá, co vše jí řekne ve chviličce, když takhle skončil na udičce.
Políbení, pohlazení od záhadné známé i neznámé, chladné i plné žáru, svobodné i spoutané... Pavlíny s háčkem
Než Alexander dočetl, dívala jsem se na jeho tvář, tipovala , v které vteřině mě opravdu poznal, kdy léčku prokoukl, odhalil, a jak dlouho hraje hru.
"Tušil jsem, že jsi to ty. Tak na 60%. Víš, že jméno Udičková neexistuje v žádném telefonním seznamu?"
Zasmála jsem se.
"A co těch zbývajících 40%?"
"Teď jsem zvědavá, jestli dáš přednost Udičce nebo Pavlíně. Se mnou máš rande za půldruhé hodiny. "
Odvezl si obě. Cestou krásnou neznámou vyzpovídal, ale chovala se tajuplně a příliš mu o sobě nechtěla říct.
Pomiloval Udičku, pak jí strhnul paruku a miloval se se mnou. Být dvěma ženami najednou byl nepopsatelně vzrušující pocit.
"Miluji tě," šeptal mi do ucha.
Když v neděli večer otevřela Udička elektronickou poštu, usmála se na ní nová zpráva od Alexandra.
Vážená a milá,
myslím, že je nezbytné poděkovat Vám za nádherný zážitek, který jste mi způsobila - vždyť pravděpodobnost, že opravdu půjde o potěšení a čirou radost a nikoliv zklamání a pocit zmaru, byl jedna k jedné.
Avšak Váš příchod na místo schůzky, Vaše graciézní pohyby, krásné černé mikádo a úsměv, který Vás prozařoval, nelze vlastně slovy popsat. Prožíval jsem opravdu čirou radost a živočišné potěšení z ženy, z toho, že se mi líbí, z toho, že je mi příjemná, milá, voňavá a že září též radostí ze života.
Také cestování s Vámi, pro Vás do neznáma, bylo mi potěšením, byť jsem se o Vás a Vašem "pozadí" mnoho, ba vlastně nic nedozvěděl. Nestěžuji si však, neboť Vaše skutečné pozadí žádné jiné stejně předčit nemůže.
Milování s Vámi pak bylo snem, ze kterého se člověk nechce probudit. Hebké, vlhké, vášnivé, plné touhy, nasycení a nové touhy...
Mohl bych pokračovat snad do nekonečna, avšak mám pro Vás, bohužel, ještě jedno sdělení: na jedné straně bych moc rád pokračoval v nádherně započatém vztahu s Vámi, na druhé straně čestně přiznávám, že již jednu milou mám. Nebudu se rozepisovat o jejích půvabech a vlastnostech, neboť Vás rozhodně nechci zraňovat, jen Vám upřímně sděluji, že necítím vnitřní potřebu citového přepřáhnutí.
Berte tedy, prosím, naše první osobní setkání za setkání poslední - čas od času Vám dozajista napíšu nějaké verše, čas od času si na Vás láskyplně vzpomenu a rozhodně mi nadosmrti zůstanete v paměti jako zářný diamant na čelence mého života.
Líbám Vás, hladím, vzpomínám, na neshledanou Váš šťastný.....A.P.