Procitnutí

Já nechci žít tak jako bych mrtvá byla.

Mne nebaví vstávat a přát si, abych se už příště  nevzbudila.

Život někomu je tak často násilně vzat –

a mne žít nechce se i když mohu činit tak.  

Důvod k hříšným těmto myšlenkám zajisté mám.

Mne nebaví propadat v klín samotám a těm krutým nástrahám, můrám denním, kéž by noční byly! 

Život mi nařídil, přijímat zlo jeho a vycházet vstříc ránám.

Osud uštědří mi rány, po kterých se mi nezahojí srdce,  neboť ta zranění otevřená jsou.

Kráčím po řádcích básní smutných a žiji sama náhodou.

Kráčím po slokách teskných a kolem mne mrtví jsou.

Nechci všímat si toho, ale život mi to nařídil,

život není hrou.

Oči mi kmitají po bělostném papíru ovinutém tenkými nitěmi.

Dotknu se těch nití a ony se přetrhnou a já o tom nevím a dál jen kráčím.

Sudičky kdesi v jiném světě vědí, že mé prsty zpřetrhaly ty nitě tenké

a já o tom nevím a zatím svůj život snáším.

Papír když obrátí se v prach, když rozpadne se mi v rukou,

vypadá stále stejně bělostně.

Pěji si pro sebe dál píseň hlubokou

a slova zpívám lítostně.

Pak poznám, že už nežije má báseň, že nežije jedno srdce a tedy že jsem přestala žít i já.  

Ale já pořád žiji, já žiji i když o tom nevím.

Můj život není život, je to jen mráz, ledově v něm dýše stesk.

V křesle zármutku sama zahalená smutkem sedím

a nikde na ničem nerozpoznám dřívější lesk.

Úsměv ztuhne mi na rtech, když vyslovím to slovo líbezné.

Svět otočí se nazpět a srdce rozpadne se mi,

je to uhlí příliš rozžhavené.

Samota je mou družkou a rány mi nikdy nevyléčí.

A já tak nechci žít!

Bude někdy něco hezčí?

Ten kámen, co mám v srdci je příliš těžký.

Tíhne po procitnutí!

Chci znovu žít, chci procitnout a o ničem nevědět.