Věštkyně

Světlana seděla na okraji vany a hrála si se svou tříletou dcerkou. Ona byla její jediná radost. Stříkaly po sobě vodou a Terezka vřeštěla radostí, neboť měla ráda lumpárny. Být s námi její otec, pomyslela si Světlana, vyřádila by se Terka víc. Ale nebyl s nimi už přes rok. Odešel kvůli jiné ženě. Byl velmi nezodpovědný a lehkomyslný a nebylo mu zatěžko opustit je. Světlaně však způsobil celoživotní újmu. Slíbila si, že se už nikdy nevdá.

„Stačíme si sami, viď?“ ptala se máma dcerky. Terka přikývla: „Kde je táta?“ Kdy už to ta holka konečně pochopí, myslela si Světlana, ale nedala na sobě nic znát. „Táta je pryč. Sedí v autě a jede pryč... za tetou.“  „Aha“, odpověděla Terka a už se na nic neptala.

Byly dvě hodiny v noci a Světlana se převalovala v posteli. Nemohla spát. Podívala se na dcerku, ale ta spokojeně spala. Pohled na její něžnou tvářičku ji pokaždé uspokojil, ale ne dnes. V hlavě se jí honila spousta myšlenek.

Vstala a šla se do koupelny napít. Usrkávala vodu ze sklenice, kterou tam měla pro tyto účely připravenou a bezděky se na sebe podívala do zrcadla. Rozcuchané delší vlasy v ohnivém odstínu Blondfire výborně ladily k jejím tmavě zeleným očím. Malý nosík, souměrné rty a sametová pleť bez vrásek jí činily o deset let mladší. Nikdo, kdo ji neznal, by jí nehádal dvaatřicet let. Její úsměv prozrazoval, že je se sebou spokojená, ale vzápětí se jí tvář zkřivila pod tíhou myšlenek. 

K čemu to je, krása? Krása přeci znamená tak málo... Jaký je můj osud?... Nechci promarnit svůj život a žít jen tak ze dne na den, tak jak žiju teď... já chci něco smysluplného... tak co mám vlastně dělat? Proč jsem tady na Zemi?

Smaragdově zelené oči se vpíjely do zrcadla, jako by hledaly odpovědi za plochou zrcadla. Obrysy jejího obličeje se náhle začaly rozmazávat, až zmizely úplně a na ploše zrcadla zářily jen dva zelené drahokamy. Nakonec zmizely i ty a Světlana vykřikla. Její obličej tam nebyl. Rukou přejela po stříbřitém povrchu prázdného zrcadla.

Jak je to možné? Že bych byla na takové duchovní úrovni, že už nemám svoji tvář... svoji karmu?... Tak proč neznám svůj pozemský úkol?! Proč ještě pořád nevím, co mám vlastně v životě dělat?!  

Pod náporem narůstajícího vzteku se obličej znovu objevil v zrcadle a Světlana po něm opět přejela rukou. Snad aby se ujistila, že je to skutečně její odraz.

Teda, to je síla. Co to bylo? Já jsem asi doopravdy mystička... Bože, dej ať mám své duchovní poslání... ať vím, co mám dělat!

Zanedlouho potom usnula.

Světlana nechtěla být celý život jen učitelkou hry na klavír. Toužila po uznání a lásce; toužila po hlubším produchovnění a slávě. Věřila, že její duchovní potenciál je větší než u většiny lidí a zážitek se zrcadlem byl posledním důkazem, který potřebovala. Vždy si připadala nějak výjimečná. Nejen svou tajemnou andělskou krásou (muži po ní šíleli), ale i svým intelektem. Od svých sedmnácti let, kdy spolužáci chodili na diskotéky, Světlana hltala duchovní literaturu a meditovala. V devatenácti letech byla ještě panna, neboť neměla na kluky čas. Pro ostatní byla divná a nikdo jí nerozuměl. Ona však dosáhla určitého stupně poznání a tak si připadala, že je něco víc, než všichni ostatní. Měla vidění, vize i sluchové vjemy, jež přesahovaly běžný rámec vnímání.

Terezka se probudila dříve, než Světlana. „Mami vstávej,“ řekla tiše. Světlana však spala tvrdě. „Vstávej!“ zaječela Terka mámě do ucha. To konečně zabralo a dívenka s radostí pozorovala, jak se máma rozkoukává.

Světlana ji naštvaně popadla a položila ji vedle sebe na polštář. Terka protestovala, že už nechce spát a skočila mámě na břicho. Světlana se musela chtě nechtě probudit. Podívala se na budík – bylo půl deváté.

„Dneska máme úterý, dneska učím až od jedné... můžeme ještě spinkat.“ Terka zaječela své oblíbené „néééé“ a začala kňourat.

Spící mátoha se zalepenýma očima musela vstát, ale když viděla nadšenou Terezku, jak se na ní radostí zubí, uvědomila si, že ji dcerka drží nad vodou. Nebýt jí, pomyslela si, prospala bych celé dny a do ničeho by se mi nechtělo.

„Dneska půjdeš k babičce,“ pošeptala Terce při ukusování housky s jahodovou marmeládou. Terezce se protáhl obličej, neboť babička byla přísná. „Neboj, zítra půjdeš zase do školky. To je jenom dneska.“

Terezka se zadívala tmavě modrýma očima na mámu a pronesla: „Líbí máma. Bába ne... s mámou ráda.“

Světlana se láskyplně podívala na svoji ratolest a zeptala se: „Máš mě ráda?“ „Jo... moc,“ odpověděla upřímně Terka. Uvědomila si, jak moc svou dcerku miluje.

Kvůli ní by obětovala i kariéru, říkala si pokaždé... no ale přeci duchovní rozvoj a karmický úkol je také důležitý, dodávala vždy nakonec.

Jak tak pozorovala štěbetající Terku, něco se v ní zastavilo. Svým šestým smyslem začala něco tušit... bezpečně poznala, že brzy nastane nějaká hluboká změna v jejím životě. Nevěděla co, ale její instinkt jí napovídal, že se její osud začne naplňovat.

- - -

Znamení na sebe nedalo dlouho čekat. O týden později se dočetla v místních novinách, že do jejich města přijede slavný věštec. Znala Mistra Ramize z televize a nikdy ji ani nenapadlo, že by ho někdy mohla spatřit na vlastní oči. Okamžitě si telefonicky rezervovala vstupenku v první řadě a od té chvíle nemyslela na nic jiného.

Byl dvacátý říjen, půl osmé ráno a vítr lomcoval větvemi stromů. Téměř všechno listí ve městě opadalo a rána byla mrazivá. V nově opraveném kulturním domě ve funkcionalistickém stylu na náměstí, hned vedle renesanční radnice, se začaly scházet první účastníci dvoudenního semináře o věštění budoucnosti.

Světlanka v novém béžovém kostýmku, omotaná do zelenkavé šály, stoupala vzhůru po schodech. Ladným krokem vplula do obrovského sálu a vítězoslavně usedla do první řady. Netrpělivě čekala na setkání se svým Osudem.

O dvacet minut později mladá a talentovaná konferenciérka Sabrina (přezdívaná Barbie) uvítala dvousethlavé publikum na semináři, jež může mnoha účastníkům změnit život. Pronesla několik vět o slavném Mistrovi, jež se sám nazývá pravý věštec budoucnosti. Např. to, že jako jediný ve střední Evropě má udělenu licenci k výuce věštění a že jeho věštby jsou stoprocentní, jak nesčetněkrát prozkoumávala komise sestavená z nejlepších českých i zahraničních léčitelů, mystiků a vědců. Poté se uklonila se sladkým naučeným úsměvem a na podiu se za mohutného potlesku objevil samotný Mistr Ramiz (vlastním jmémen Petr Šimon).

Šarmantní muž atletické postavy se zeširoka usmíval na publikum a vychutnával si potlesk a obdiv obecenstva. Jeho charisma zaplňovalo celý sál... snad i celé město. Měl na sobě černé kalhoty a světle modrou košili, jež se výborně hodila k jeho černým vlasům, sčesaným dozadu. Jeho hnědé oči vyzařovaly klid a jistotu.

Vypadá spíš jako herec, než jako věštec, pomyslela si Světlana. Je to opravdu on? Je tak... nádherný a skvělý, říkala si pro sebe spolu s ženskou částí obecenstva.

„Vážení a milí,“ oslovil věštec publikum. „Věštění budoucnosti je zapomenutá věda, která byla v pradávných dobách nesmírně důležitá“, pokračoval. „V dnešním přetechnizovaném světě vládne racionalita a rozum ovládá veškeré dění na Zemi. Zapomínáme však na levou mozkovou hemisféru, jež vládne iracionalitě a spontánnímu pochopení věcí.“

Světlana napětím ani nedýchala. Hltala každé jeho slovo a dělala si pečlivé poznámky. V jeden moment ucítila, jak se na ni Mistr zpříma zadíval. Podívala se na něj a opětovala jeho všepronikající pohled. K jejímu údivu se na ni nepatrně usmál...  a ona na něj. Do svých poznámek si napsala, že Ramizův úsměv považuje za znamení...  

Ramiz pokračoval o důležitosti předvídání budoucnosti a uvedl pár příkladů katastrof. „Mnohým nehodám a tragickým událostem mohlo být zabráněno a mnoho lidských životů mohlo být ušetřeno. Pokud by existovalo více věštců, kteří by mohli varovat budoucí oběti nehod a zločinů, bylo by na světě líp, nemyslíte?“ Publikum nadšeně souhlasilo.  

„Tento den budeme věnovat teorii a zítra začneme s praxí,“ usmíval se Ramiz na publikum. „Každý z vás, kdo se bude  chtít skutečně věnovat předvídání budoucnosti, bude muset každý den cvičit a zjemňovat své vnímání. Vše je jen otázkou praxe. Někteří z vás budou moci věštit okamžitě, ale ti z vás, kteří budou chtít dále rozvíjet své schopnosti, mohou absolvovat můj další seminář, který tu budu mít asi za pět měsíců.“

Potlesk ho ujistil, že i jeho druhý seminář bude mít v tomto městě ohlas a plnou účast. Začalo se mu tohle publikum zamlouvat, obzvláště půvabná žena v béžovém kostýmku v první řadě. Nemohl z ní spustit oči. Líbilo se mu s jakým nadšením zapisovala jeho slova, ale ještě víc se mu líbíl její jemný obličej a štíhlá souměrná postava. Přednášel teorii, kterou přednášel již tisíckrát, a jež byla tak prostá. Nudilo ho stále dokola opakovat to stejné učení, proto rád pozoroval publikum. Věděl, že v průměru jen jeden človek z obecenstva bude mít úspěchy. Ti ostatní budou muset absolvovat další kurzy.

Poté, co vyčerpal teorii o možnostech, druzích a nácviku věštění, začal řečnit o zjemňování smyslů, prohlubování intuice a důležitosti meditace. Svůj úspěšný přednáškový den ukončil krátkou meditací. Jako zkušený hypnotizér uvedl své ovečky do meditačního stavu alfa a požádal je, aby si vytvořili ve své mysli komůrku, v níž se sejdou s prorokem.

„Požádejte proroka v bílém hábitu, ať vám je nápomocen při věštění. Položte mu jednu otázku... něco, co se má zítra stát... jakoukoli otázku, která vás zajímá ohledně zítřka.“ Ramiz měl rád toto cvičení pro začátečníky. Věděl, že může očekávat až sedmdesáti procentní úspěšnost. Těšil se na zítřek, jak se mu budou adepti chlubit s dobrými výsledky. Věděl také, že začátečnické nadšení brzy opadne, že jen málokdo bude schopen dodržovat nutná každodenní cvičení a že úspěchy budou slábnout. Za pět měsíců bude mít vsechny zpátky. 

Seminář skončil a Mistr Ramiz za oponou pozoroval Světlanu, když v tom ho mladá konferenciérka požádala o pár formalit. Měl jí nahlásit, jak má uvést a ukončit jeho další den, a kdy má roznést brožurky se seznamem jeho dalších akcí na příští rok. Když skončili, pozval ji na skleničku. Odmítla s tím, že dnes něco má, ale zítra by určitě šla. Zmizela a on zůstal sám. Světlanu už nikde neviděl, tak si vzal taxi a spěchal do svého apartmá v nejdražším hotelu ve městě.

Mistr Ramiz seděl ve svém pokoji a popíjel kávu. Zatímco pozoroval krásné dívky v televizi, přemýšlel o tom, že je jako námořník, který má v každém přístavu nějakou půvabnou kořist. Usmál se té představě a jeho mysl sklouzávala od nádherné prsaté Barbie k tajemné ženě v béžovém. Musí se rozhodnout. Sabrinu anebo onu posluchačku, jež by mohla být nejen jeho soukromou žačkou?

Světlana seděla v obýváku a byla spokojená. Našla přesně to, co chtěla. Měla pocit, že se její život začíná naplňovat a že nachází smysl života. Být věštkyní. Pomáhat lidem... a znát také svou budoucnost a vědět, co přijde. Pak by měla možnost se určitým věcem vyvarovat... snila dál o své skvělé budoucnosti, když v tom zazvonil telefon.

„Á zlatíčko, to jsi ty?“ pronesla do telefonu. „To víš, že jsem čekala, kdy mi s babičkou zavoláte.“ Švitořila dál do telefonu a domluvila se s babičkou, že si pro  Terku přijede až další den večer.

Kulturní dům praskal ve švech. Světlanka v zelenkavých dlouhých šatech s hlubokým výstřihem opět seděla v první řadě a řídila se přesně Ramizovými pokyny, tak jako všichni ostatní. Právě dokončovali nácvik dalšího stupně meditace s prorokem.

„Potřebuji dva dobrovolníky, na nichž bychom si předvedli ukázku dalšího cvičení,“ vyzval Ramiz obecenstvo. Po chvilce se zvedla jedna ruka silné paní v hnědých šatech v páté řadě. „Výborně, a kdo dál? Třeba tady mladá paní v první řadě?“ nečekal na nic Ramiz a usmál se na Světlanu. Ta se sice zdráhala, ale neměla jinou volbu.

Obě ženy se usadily naproti sobě do pohodlných křesel na podiu. Ramiz si mnul ruce radostí a pustil se do díla. Toto byla nejnáročnější část jeho programu, ale také nejzajímavější.

„Věštění budoucnosti je jen jeden aspekt předvídání,“ pokračoval Mistr. „Abychom si ověřili, zda naše metoda funguje i jinak, zkusíme to s věštěním minulosti.“

Poté, co se obě dámy na podiu představily, uvedl Světlanu do meditačního stavu alfa, kde se měla setkat v „mentální pracovně“ s prorokem a odpovídat na otázky.

„Je paní Alžběta Dvořáčková vdaná?“ začal jednoduchou otázkou.

Světlana měla zavřené oči a po chvilce váhání odpověděla: „Ano, je vdaná... deset let... ale... ale má velké potíže s manželem a chce utéct, totiž chce se rozvést.“

Paní Dvořáčková ani Mistr Ramiz nečekali tak detailní odpověď. Ta holka má opravdu talent, pomyslel si věštec a zeptal se Alžběty na správnost odpovědi.

„Ne! To je nesmysl!“ odpověděla nakvašeně. „Nechci se rozvést... ale jinak jsem opravdu vdaná deset let... a už nechci pokračovat.“

Tlustá paní vstala a rychle se vrátila na své místo. Další dobrovolníci již nebyli, a tak Mistr Ramiz propustil zklamaně i Světlanu.

Seminář pokračoval v nácviku různých věšteckých technik a na příhodu s paní již každý zapomněl. Nakonec byl Mistr odměněn velkým potleskem a seminář skončil. Lidé se zvedali ze židlí a Ramiz sledoval nenápadně Světlanu, která byla svým věštěním zklamaná (všechno chtěla dělat na sto procent). V tom mu někdo poklepal na rameno. Byla to paní Alžběta.

„Víte, mistře, chtěla jsem se vám omluvit,“ pronesla sklesle. „To, co říkala ta slečna, to byla všechno pravda... ale musím už běžet, tamhle na mne čeká můj manžel.“ Ramiz ji zastavil se slovy: „Měla byste se především omluvit té slečně, ne mně.“ Alžběta kývla na svého manžela, ať na ni počká, a spěchala s Ramizem za Světlanou, která právě odcházela ze sálu.

Omluva paní Dvořáčkové byla pro Světlanu vysvobozením. Domnívala se, že z ní žádná věštkyně nikdy nebude, ale teď se rozplývala nadšením.

„Tak přeci to bylo všechno správně?“ ptala se znovu Světlana. Alžběta přikývla, ale protože se blížil její manžel, nahlas odpověděla: „Jen napůl slečno... a promiňte, už musím běžet.“

Dvořáčkovi ruku v ruce odcházeli ze sálu a teprve teď si Světlana všimla i mistra. „Takže Světlanka? Moc krásné jméno, takové spirituální,“ zalichotil jí. „Nevadilo by vám, kdybych vás pozval na kávu? Chtěl bych se vás zeptat na pár věcí.“ Světlana neváhala ani vteřinu. Nemůže si přeci nechat ujít takovou životní šanci.

Za dvacet minut spolu seděli v kavárně Louvre na náměstí a popíjeli kávu se šlehačkou.

„Na podiu jste byla opravdu výborná,“ pronesl mistr. „Máte přirozený talent a opravdu by byla škoda, kdyby jste ho nevyužila.“

Světlana se něj s povděkem usmála. „Víte, mistře... já jsem to všechno viděla úplně přesně. Byly to takové živé obrázky... a já jsem na nich viděla paní Dvořáčkovou, jak se vdávala před deseti lety... potom jak její manžel začal pít, ale vyléčil se... a nakonec jsem viděla její rozhodnutí utéct, protože její muž začal znova pít.“

Ramiz zatleskal a pobídl Světlanu, ať pokračuje. „Nemohla jsem to říct všechno... myslím to o tom pití, a taky jsem si nebyla jistá, jestli je to všechno pravda. Nejdřív jsem si myslela, že to je všechno jen moje fantazie.“

„A vidíte, nebyla. No vy jste úžasná, Světlanko! A teď zkusím přečíst já vás, jestli dovolíte.“

Světlana si nebyla tak úplně jistá, zda mu to má dovolit, ale nakonec svolila. Ramiz mluvil o jejích duchovních ambicích, o marné snaze se nějak prosadit a o jejím rozvodu. Zajiskřilo mu v očích, když vypátral, že žije sama s dcerkou. Světlana si v tu chvíli uvědomila, že ji musí vyzvednout od babičky, ale mistr jí nabízel mobil, ať zavolá, že přijede později.

„Když už jsme se takhle sešli, tak by byla škoda se tak brzy rozejít. Jsem z vás opravdu nadšený, Světlanko. Nechtěla byste se mnou jít do hotelu, kde bychom mohli pokračovat v naší diskuzi? Rád bych vám něco nabídnul.“

Světlana znejistěla. Nebyla si jistá, zda má nabídku přijmout, ale mistr jakoby v ní četl. „Nebojte se... chci vám jen nabídnout, zda byste se chtěla stát mou žačkou. Naučím vás všechno, co umím... a co neučím na seminářích. Jsou jisté věci, které mohou být zneužity. Semináře jsou jen pro širokou veřejnost, ale odborné kurzy jsou jen pro zasvěcence – mé žáky.“

To ji uklidnilo a tak zavolala matce, že si pro Terku přijede další den ráno. Matka sice nemohla pochopit, co má tak naléhavého, ale nakonec souhlasila.

Světlana byla v Parkhotelu poprvé v životě. Chodila kolem té moderní skleněné krychle každý den do lidové školy umění, kde učila, ale nikdy by se ani neodvážila jen tak nakouknout dovnitř. Ramiz ji dovedl do svého pokoje v osmém patře a vybídl ji, ať si udělá pohodlí. Objednal chlebíčky a šampaňské a sedl si naproti ní.

Vysvětloval jí další věštecké techniky a Světlana se zájmem naslouchala. Po druhé láhvi šampaňského byla povolnější a ani si neuvědomovala, že ji Ramiz hladí po lýtku.

„Mám určité propracované techniky, které jsou ovšem velmi náročné,“ vysvětloval jí. „Opravdu si moc přeju, abyste v životě uspěla, Světlanko... moje žačko.“

Světlana se rozesmála, neboť jí to všechno začalo připadat k smichu. Všechno to najednou bylo tak absurdní. Ona je žačkou slavného věštce, ale přitom ještě pořádně nic neumí. Navíc nebyla zvyklá pít, zatímco Ramiz byl ve formě a nebylo na něm nic znát.

Ramiz se již nemohl udržet. Hormony byly silnější než jeho čest. Když nabízel Světlaně, že ji v hypnóze naučí novou tajnou metodu, věděl že lže. Zhypnotizoval ji tak obratně, že Světlana o ničem na druhý den nevěděla. Ramiz dostal její tělo, ale  nestačilo mu to. Stalo se totiž něco, co nechtěl. Světlana ho okouzlila nejen svým talentem, ale i svým nádherným tělem. Zamiloval se do ní.

Na druhý den se rozloučili, ale ne na dlouho. Pod záminkou, že ji bude soukromě učit, za ní jezdil každý druhý víkend. Cvičil s ní věštecké praktiky v Parkhotelu a za odměnu se nakonec s nic netušící zhypnotizovanou Světlanou pomiloval.

Jednou se jí pokoušel dát najevo sympatie, jež k ní chová, a zlegalizovat tak svou vášeň a milostné praktiky. Dotkl se její ruky, ale ona ucukla.

„Víte, mistře, já... já prostě zatím ještě nechci žádnou hlubší známost,“ omlouvala se a klopila oči. „Ještě ne. Moje dcerka je moc malá a já ji zatím nechci zatěžovat. Užila si už dost.“ Ramiz soucitně přikyvoval. „Nechci se na nikoho vázat... jsem spokojená, jak to je. Miluju Terezku a pak také to vaše vyučování.“ Zadívala se na něj omluvným pohledem, který prozrazoval, že k němu nic víc necítí.

Pokořený mistr chtěl ukončit soukromou výuku dříve a odjet, ale Světlana se dožadovala hypnózy. „Říkal jste, že každá hypnóza napománá spojení s mým nevědomím. Víte přece, že potřebuju mít stoprocentní výsledky, abych mohla brzy začít soukromou praxi.“

Mistr se na ní zadíval a uvědomil si, že ji miluje... její poctivost a upřímnou snahu a vůbec to její horké tělo, které tak rád laskal. Zhypnotizoval ji stejně, jako každý druhý víkend, ale namísto milování ji vsugeroval myšlenku, že její věštby budoucnosti jsou stoprocentní. Byl to dar za její tělo, které mu nevědomě poskytovala.

Tak to pokračovalo ještě další dva měsíce. Ramiz se na konci výuky pomiloval s bezvládným tělem a Světlana odjížděla domů nadšená, že je zase o trošku blíž svému cíli. Pochopil, že ho Světlana asi nikdy milovat nebude, a tak se s ní přestal vídat s tím, že už umí všechno, co on. Že teď už jen záleží na ní, nakolik si bude věřit. Dostala od něj certifikát, hlásající, že paní Světlana Tvrdíková může provádět věšteckou praxi.

Týden po jejich posledním setkání se Světlaně udělalo nevolno. Byla zrovna s dcerkou u své matky.

„Holka, ty nevypadáš dobře,“ řekla matka dceři. „Kdybys měla nějakou známost, tak řeknu, že jsi těhotná.“

Světlana nad tím mávla rukou, že je to nesmysl, a věnovala se dál Terce. Po druhém zvracení se však rozhodla navštívit na druhý den svoji doktorku.

„No tak maminko, gratuluju! Jste ve třetím týdnu těhotenství.“

Světlana si musela sednout a těžce oddechovala. „Ale paní doktorko, to přeci není možné... jste si úplně jistá?“ Lékařka se usmála: „Naprosto.“

Světlana zavolala do školy, že dnes nepřijde a jela domů. Potřebovala být sama. Potřebovala pochopit, co se jí to stalo. Doma si lehla na postel a přemýšlela o všem, co se jí přihodilo za posledních pár měsíců. Nemohla pochopit, proč ji Ramiz zneužíval. Byla tím tak zhnusena, že se chtěla dítěte, které nosila v útrobách, okamžitě zbavit. Prudce skákala na posteli a nesmyslně se snažila dítě zabít. Pak šla do sprchy, aby tu špínu ze sebe smyla jednou provždy. Špínu, co na ni zanechal ten odporný věštec.

Několikrát mu volala, ale nikdy nezvedal telefon. Chtěla ho nahlásit na policii, ale pak si to rozmyslela. Shodila by sama sebe. Měla by takovou ostudu, s kterou by jen těžce dokázala žít. Tak moc se styděla... a tak moc mu chtěla dokázat, že se dokáže postavit na vlastní nohy a mít vlastní klientelu.

Během dalšího týdne se přihodilo několik důležitých věcí najednou. Světlana se nahlásila na potrat, podala výpověď ve škole a začala fungovat ve své vlastní malinkaté věštecké kanceláři na náměstí.

Navštívili ji ten týden první klienti. Světlana jim nejprve začala do detailů věštit minulost, aby je přesvědčila o svých schopnostech, a potom odpovídala na otázky ohledně jejich budoucnosti. Klienti byli s věštbou velmi spokojeni.

Byl konec týdne - pátek, tři hodiny odpoledne - a Světlana chtěla zavírat, když v tom spatřila za sklem povědomou tvář. Nebyla si jistá, odkud toho muže zná... když však vešel dovnitř, poznala ho okamžitě. Byl to její bývalý spolužák Tomáš Budínský.

„No ne, Světlano, jsi to opravdu ty? Tolik let jsme se neviděli, a ty vypadáš čím dál líp... jak to děláš?“ zalichotil ji.

Potřásli si rukama, vyměnili si užaslé pohledy a Světlana se zeptala: „Tak co tě sem přivádí? Zvědavost nebo máš nějaké problémy?“

Tomáš se posadil naproti ní do hnědého koženého křesla a zvážněl. „No, právě že ty problémy... Jestli jsi tak dobrá, jak jsem slyšel, tak... jsi jediná, kdo mi může pomoct.“  A začal vyprávět svůj smutný příběh, o proradné přítelkyni, kterou stále miluje, ale ona mu utekla, a že se vrátí, až když bude mít konečně svou reklamní agenturu.

„No a ty potřebuješ vědět, jestli se do té agentury máš pouštět, co?“ Tomáš přikývl.

Světlana se zkoncentrovala a pomocí speciálních technik snížila svou mozkovou frekvenci. Za chvíli znala odpověď. „Zprvu budeš mít problémy, ale to může trvat tak rok, než seženeš zakázky. Potom se ti začne nesmírně dařit a budeš moct přibrat další personál... dokonce tam vidím i jednu modelku, která pro tebe bude chtít pracovat. Budeš mít velké úspěchy, větší než Koller a spol.“

Tomáš ji nevěřícně pozoroval a chtěl se ještě na něco zeptat, ale věštkyně ho předběhla: „Pokud se chceš zeptat na tu svou přítelkyni... nejmenuje se Marie nebo tak nějak?“ „Marianna,“ opravil ji překvapený spolužák. „Dobře, tak ta Marianna... ta má totiž jinou známost, a to už pěkně dlouho... musela jsem ti to říct.“

Tomáš vypadal velmi sklesle, načež Světlana pokračovala. „Ta modelka ve tvé budoucí firmě... ta bude konečně ta pravá. Bude spolehlivá, věrná, a bude mnohem atraktivnější než ta tvoje podvodnická Marianna.“

Světlana se probrala z meditačního stavu a pohlédla na Tomáše. „Promiň, ale musela jsem ti říct, jak to je. Nemohla jsem ti lhát.“

Tomáš byl nadšen. Představy o budoucí modelce přehlušily bolest nad ztrátou Marianny. S radostí zaplatil Světlaně poplatky za její služby, které nebyly nikterak vysoké (zatím) a rozpovídal se o své minulosti. Společně zavzpomínali na školu a potom zabrousili do přítomnosti.

„No a co ty?“ zeptal se Tomáš. „S kým žiješ ty?“

„Jsem už rok sama a po nikom netoužím,“ zachvěla se při vzpomínce na mistra.  Vzpomněla si, že jde v pondělí na potrat a to ji rozesmutnělo ještě víc.

Aby se uklidnila, vytáhla z peněženky fotografie Terezky a řekla: „Ona je můj poklad. Nepotřebuju nikoho jiného.“

Tomáš se udivěně zeptal: „Proč si nevyložíš osud sama pro sebe?“

„Ani mě to nenapadlo, věštit si pro sebe,“ Světlana pokrčila rameny.

„Třeba na tebe taky někdo čeká, tak jako na mně,“ pobízel ji. „Vážně, zkus to.“

„No tak dobře. Jsi zvědavej víc než já, co?“

Tomáš na ni souhlasně mrkl a zvědavě ji pozoroval. Světlana se znovu zkoncentrovala, zavřela oči... a svou myslí se pohybovala ve své věštecké laboratoři. Měla tam několik proroků, přičemž každý z nich měl svou specifickou úlohu. Povolala proroka v bílém, jehož pomocí dokázala věštit hlavní události blízké budoucnosti.

„Ptám se tě, Athanasii, na svou budoucnost,“ pronesla Světlana svým vnitřním hlasem. „Pověz mi nejdůležitější události, které nastanou v mém životě během jednoho roku.“  

Starý prorok v jejím nitru se uklonil a spustil s naprostou samozřejmostí: „Během měsíce onemocní tvá matka. Zlomí si nohu a ty se jí budeš muset hodně věnovat.“ Světlanin obličej se zachmuřil a Tomáš vycítil, že asi nemá žadné dobré zprávy.

Prorok pokračoval vážným tónem. „Mistr Ramiz se tě bude snažit mentálně zničit. Dozvěděl se, že jsi s ním těhotná a bojí se tvé pomsty. Budeš se muset bránit jeho útokům – budeš často vyčerpaná a malátná.“ 

Athanasius se na chvíli odmlčel, ale poté mluvil dál: „Za pět měsíců zemře tvoje dcera.“  

„Můj Bože, dceru mi neber, to ne!“ vykřikla Světlana a zhroutila se na zem. Tomáš ji pleskl po tváři a dal jí napít vodu.

„Proč?!“ zeptala se šokovaná Světlana.

Tomáš jen pokrčil rameny: „Proč co? Co se stalo?“

„Pro ostatní vidím jen to dobré... jenom dobrou budoucnost. Ale pro sebe vidím jen špatnou budoucnost! Proč si dokážu předpovědět jen zlou budoucnost? Takhle jsem to nechtěla....“

Tomáš se na ni zděšeně díval a snažil se ji uklidňovat: „Třeba se to dá ještě všechno změnit... Uvidíš, všechno bude dobré.“

Světlana mu nevěřila. Věděla, že umí předvídat budoucnost se stoprocentní platností.

- - -

Následujících pět měsíců bylo nejhorším obdobím v jejím životě. Proklínala se za svou schopnost věštit a omezila svou činnost. Místo toho se plně věnovala své nemocné matce a zdravé dceři. Přestala ji dávat do školky a vážila si každé vteřiny s ni. Nezlobila se, když Terezka něco rozlila nebo vysypala, anebo neposlouchala. Byla tou nejhodnější matkou, jaká jen může být.

„Mami, ty se nikdy nezlobíš,“ ptávala se jí dcerka. „Já zlobím a ty se směješ.“ Světlana jí na to neodpovídala.

Snažila se pro ni vymýšlet nové a nové hry a každý večer před spaním jí povídala několik pohádek.

Uběhlo téměř šest měsíců a Terezce se nic nestalo. Světlana již začínala věřit, že to byl jen planý poplach... že jí možná Athanasius chtěl dát najevo, ať se o Terku líp stará.

Bylo horké léto. Babička byla již od rána na lékařské prohlídce a Terezka si chtěla hrát venku. Světlana ji místo toho vzala na nákup. Šly pomalu a Terka byla nesmírně živá. Pobíhala kolem matky a sbírala kamínky.

„Podívej, babička!“ vykřikla nečekaně Terka a rozběhla se přes přechod... dřív, než Světlana stačila zareagovat.

V tu chvíli se ze zatáčky vyřítila bílá dodávka s Mosteckou poznávací značkou a děvčátko srazila.

Světlana vykřikla. Povyk lidí kolem. Nějaký pán, co se právě díval z okna okamžitě zavolal záchranku. Babička se Světlanou se skláněli nad nehybnou Terezkou. Byl konec a Světlana to věděla.

Na pohřbu stála Světlana vedle své matky, která si vyčítala, že šla z lékařské prohlídky rovnou k nim. Světlana, v níž obyvatelé města spatřovali slavnou věštkyni, přes slzy neviděla. Nenápadně, aby si toho nikdo nevšiml, si položila ruku na velké břicho. Cítila kopání...

Vnitřním hlasem hovořila k nenarozenému miminku: „Věštění budoucnosti je spíš prokletí než dar. Nevím, co jsem kdy komu udělala, ale je to moje kletba. Nikdy už nebudu věštit pro sebe, víš? Kdybych tak mohla vrátit čas... chtěla bych zpátky dcerku... výměnou za slávu. Ona byla můj smysl života.“