Část II. - Učení se býti tvorem

Toho dne ji nečekalo nic pěkného. Prakticky celý jej strávila pochodem pryč z lesa. Několikrát zjistila, že chodí dokola, jednou prchala před podivným zvířetem s rohy a modrým čumákem, které se jí nezdálo ani zpola tak milé jako samota. Kdyby nebylo té strašné únavy z chůze a nesnesitelného hladu, byla by snad i Jerdánovi vděčná, že ji oprostil od všeho toho shonu na hradě a od všední nudy všech dní. Až k večeru se jí podařilo zahlédnout okraj lesa, ale strach z obejdů a potulných lapků jí nedovolil opustit ho. Šla proto podél kupecké cesty až do té doby, než zahlédla světla hostince. Celá upachtěná a bolavá se konečně chtěla uložit a něco pojíst. V tuto chvíli by nepohrdla ani hloupou suchou kůrkou chleba. Bohužel ji čekalo nemilé překvapení. Jakmile vkročila do teplem zalité jídelní místnosti, utichly všechny hovory a všechny oči spočinuly na ní. Hospodská, udivena náhlým tichem, vyšla z kuchyně a okamžitě po spatření postavy ve dveřích začala ječet. Až její muž ji dokázal utišit a posadit na jednu z nejbližších židlí, nikdo než ta hloupá žena se neodvažoval dát najevo svůj odpor, protože v těchto krajích se pohybovala nejedna odporná příšera háklivá na otázku jejího vzhledu. A samozřejmě s Vámi dokázala velice jednoduše zúčtovat za každý křivý pohled, který Vám unikl.

?Dobrý večer.? pronesla do místnosti Derina trochu nejistým hlasem, zato však se zvukem bez jakékoli spojitosti s její šeredností. To pro ni ovšem v této chvíli nebylo vůbec dobré. Lidé si začali nejdříve opatrně, pak však zcela nepokrytě něco šeptat. Vyústilo to až ve výkřik jakéhosi ožraly z rohu místnosti:

?Vždyť je to jen prachobyčejnej člověk! Zrůda, žádná nová příšera!? Ale to už se k bývalé krásce blížili dva pacholci s holemi.

?Koukej vodsuď mazat, ksichte, nebo uvidíš, jakou nakládačku dostaneš!? zařval jeden z nich. I když to bylo nejspíš proto, aby si dodal odvahy, stejně se princezna dala na útěk. Nic nebylo v tuto chvíli horší, než vystrašený pacholek s holí v ruce. A tak zůstala o hladu, spala na mechu v lese, který se zrána nasákl rosou, takže byla druhého dne zcela mokrá.

?Ten se musí bavit! Jak si sedí někde v měkkém křesle a dívá se na mne v nějaké pochybné skleněné kouli? Teď musí cítit zadostiučinění za to, že jsem ho odmítla!? myslela si, když šlapala po sluncem zalité hliněné cestě odnikud nikam.

Po další celodenní cestě, která byla ku dívčině potěšení bez jakýchkoli příhod, konečně zahlédla další známku života. Poblíž lesa se krčila stará chaloupka, z jejíhož komína stoupal úzký proužek kouře. Zahalila se do zbytku hadrů, které měla, a s odhodláním se blížila k naději na teplé jídlo a měkkou postel. Potichu zaklepala na dveře chatrče, jako by se bála, že to někdo doopravdy uslyší.

?Jsi-li dobrý, vstup!? ozvala se zevnitř průpovídka většiny postarších dam, které žily samy poblíž lesa, alespoň si to princezna myslela. Její odhad věku ženy byl naprosto přesný. Když vkročila do sešeřelé místnosti, první, co uviděla, byla drobná, věkem shrbená žena na malé stoličce, cosi žmoulající v ruce.

?Kdo jsi? Podle tvých kroků nejsi jistě z vesnice, tam znám všechny. Co tu chceš?!? až teď dívce došlo, že stařena je slepá.

?Hledám nocleh a trochu teplého jídla.?

?Tak to se děvče ještě nahledáš!? odpovídala jí stařena o poznání vlídněji, ?Tady je jen jedna stará deka a jídlo je zásadně studené, ale i tak?? na chvíli se odmlčela a našmátrala bochníček chleba, který ležel na stole vedle ní a podávala ho spolu s nožem příchozí, ?Jakékoli jídlo ti snad přijde k chuti. Na, uřízni si krajíc. Bohužel je to vše, co mám. Každý den mi sem chodí topit a donesou mi trochu toho jídla. Hned jsem se divila, když jsem slyšela kroky, protože dnes tu již byli. Přiložila bys, prosím tě, až se trochu nasytíš? Já se vždycky spálím, pořád to ještě neumím pořádně.? a ukázala Derině řadu zažloutlých zubů při svém úsměvu.

?Mockrát děkuji.? šeptla bývalá princezna a hladově se pustila do skývečky chleba.

?Ani nevíš, jakou radost jsi mi udělala svým příchodem. Jsem tu celé dny sama a jen když má někdo z vesnice čas, tak si se mnou o něčem popovídá. Zdržíš se tu??

?Ráda bych.?

?Ne, není, nemusíte se bát. Je to?? už, už chtěla říct ?kouzlo?, nebo ?prokletí?, ale ať se snažila, jak chtěla, nebyla schopna to vyslovit, něco jí v tom bránilo, ?Náš statek vyhořel, když jsem byla ještě malá, od té doby to se mnou vypadá takhle.? musela zalhat.

?Tak to je mi tě líto, děvenko. Ale teď už to bude jen lepší, uvidíš. Pro začátek, jistě jsi už dojedla, tak, prosím tě, přilož do kamen.?

Derina nakonec dokázala tenhle úkol i splnit. Sice se mírně popálila, ale nevydala ani hlásku, aby snad stařena nezjistila, že takovou věc nikdy nedělala.

Pak už se jen zachumlala do nějakých hadrů a oddala se snění v teple a klidu.

Druhého dne se probudila svěží a dostatečně odpočatá, i když zem, na které spala, nebyla nikterak pohodlná. V chatrči byla zima, musela tedy znovu zatopit. Šlo to mnohem hůř, než se jí kdy zdálo. Nejdříve nebyla schopna vykřesat ani jiskřičku z objeveného křesadla a nakonec jí ještě zvlhlé chrastí nechtělo chytnout. Ale postupně, asi po deseti pokusech, se jí podařilo přinutit malého tančícího skřítka plamene zajásat pod jejíma rukama. Oheň se rychle rozhořel a v jediné místnosti domu se začalo oteplovat.

?Víš, přemýšlela jsem a nemyslím si, že bys tu měla být, až mi v poledne přinesou nějaké to jídlo. Mohli by se tě vylekat. Tím tě samozřejmě nechci nijak urážet.? zalekla se stařenka najednou svých vlastních slov.

?Nemusíte si dělat starosti, vím, že nevypadám nejlépe.? odpověděla jí princezna trochu posmutněle.

?To já ale nemůžu vědět.? ušklíbla se zas žena vesele a hned pokračovala v započaté myšlence, ?Takže bys kolem oběda mohla zajít do lesa na chrastí a na dřevo, nemyslíš??

?To bych mohla.? povzdechla si tiše princeznička a vyšla na denní světlo ven z chalupy.

Ač bylo jedno z chladnějších podzimních rán, slunce se nenechalo zahanbit a hřálo všude, kam jen jeho paprsky dosáhly. Nastavila tvář tomu dennodennímu přívalu dobroty a bylo jí najednou teplo i u srdce. Nebyl to život, jaký si vždycky přála, ovšem nebyl ani nijak nudný. Co vlastně mohlo být tak špatného na tom pobýt nějaký čas u té stařeny? Jediné, čeho by se mohla bát, byli vesničané, ale to už se snad nějak vyřeší? Vykročila směrem k lesu a za chvíli se ztratila v nedalekém houští.

Mezitím v chatrči žena vstala od stolu a shodila ze sebe staré hadry. Pod nimi se objevilo černé roucho a namísto starého vrásčitého obličeje se najednou na roh místnosti velice pobaveně usmíval obličej mladého muže.

?Tak, co myslíš? Jak dlouho jí to asi vydrží, ta pokora??

?To nikdo nemůže ani tušit.? odpověděl mu do této doby jen tmavý kout, který se najednou zhmotnil v mužskou postavu v modrém plášti. ?Nemyslím si, že by ji bavilo navěky ti tu jako stařence sloužit. Asi by se po takových deseti letech začala divit, žes? ještě nepošel.?

?Jak se to vyjadřuješ o té úctyhodné slepé stařence?! Jak by mohla ?pojít?, jak kdejaký pes?!? opáčil na to pobaveně mladší čaroděj.

?Jednoduše. I tebe by to tu brzo přestalo bavit. Víš kolik času tu promrháš jen sezením?! Mohla by už dávno umět základní polohy rukou a ty jí tu připravuješ taková divadýlka!?

?Nevyčítej mi to pořád! Je to jen jedna malá nevychovaná princeznička. Mám takový pocit, že je ? jak to vyjádřit? Jednoduchá???

?A já mám zase pocit, že ji hodně podceňuješ.?

?Jen jestli?? Venku se během jejich rozhovoru ozval hluk a tak už mladší z čarodějů neměl šanci dokončit svou větu. Stihl jen taktak sebrat hadry ze země a hodit si je přes záda, když do místnosti vpadla Derina s pařízkem v rukou. Málem ani nedoklopýtala přes práh, ale přesto ho ještě byla schopna postavit kousek od stolu akorát jako stoličku.

?Copak se to děje?? ozval se už hlas stařenky.

?To nic, jen jsem si přinesla něco, na čem bych mohla sedět.? odpovědělo jí udýchané děvče a svalilo se na svůj úlovek. ?A co tu vlastně budeme dělat celé ty dny?? zeptala se po chvilce zvědavě.

?To víš, že mi sem vesničané všechno nenosí zadarmo? Protože jsem slepá, nejsem prakticky k užitku, vlastně je dost zvláštní, že mne tu ještě trpí. Nosí mi sem vždycky nějaké předení, nebo jim vyřezávám hračky pro děti.?

?Hračky??

?No? ze dřeva. Tamhle, na poličce, už jich zas pár mám.? ukázala někam směrem do kouta chaty, ?Bylo to dost těžké, než jsem se to naučila, ale teď už je to pro mne hračka.?

?Ale jak to můžete jen tak poslepu zvládnout??

?Cvik. A navíc? musíš si uvědomit, že existuje mnohem víc věcí, které nemůžeš vidět, ale můžeš je jen cítit. Chtěla bys to zkusit?? změnil se pojednou postoj stařeny, jako by se její chování neslučovalo s tím, jak vypadala.

?Nevím přesně, co tím myslíte.?

?Ale, děvenko, klidně mi říkej Anno, na mě se vždycky volávalo jenom tak a já bych byla nerada, kdyby se to mělo změnit.? vrátil se mladý čaroděj aspoň částečně do své role stařeny.

?Jestli si to přejete? tedy přeješ.?

?Tak. A teď, kde začneme? ? Pojď se mnou ven, ano?? usmála se slepá směrem k princezně, vzala ji za ruku a vyvedla z chatrče. Pak už bylo jen vidět, jak dívka postupně plní všechny udílené příkazy.

?Zavři oči, ano? Poslouchej, co ti říkám? uvolni se. Cítíš jen vítr. Slyšíš, jak šumí v korunách? Nech se jím unášet. Cítíš, jak tě zvedá? Jsi lehčí a lehčí? tak a teď roztáhni ruce, přesně tak. A? zadrž dech. Jediné, na co se teď soustředíš, je závan větru. Vnímej každý jeho dotyk, každé pohlazení?? chvíli bylo opravdu slyšet jen vítr, ale pak žena znovu porušila ticho, ?Uvědomuj si, že vlastně ani dýchat nepotřebuješ, on dýchá za tebe, je to tvůj dech, část tebe, která rozechvívá stromy? letíš s ním, jsi lehká jako on, protože jsi jeho součástí? Cítíš to??

?Ano.? zašeptala princezna a v tu chvíli se špičky jejích nohou odpoutaly od země. Aniž by si to uvědomovala, vzdalovala se, byla čím dál výš... Pak se ovšem něco pokazilo. Najednou ji něco sevřelo, jako by ji to chtělo stáhnout dolů, vyrvat z krásného snu, ve kterém viděla vše seshora a kde bylo úplně jedno, jak vypadá. Lekla se a začala rychle padat k zemi.

?Překonej to! Jsi on a on je ty, na nic jiného teď nemysli! Nepotřebuješ dýchat! Musíš to dokázat!? protrhl nastalou vichřici mužský hlas. V tu chvíli to Derině vůbec nepřišlo divné, myslela jen na to, jak se jí zužuje hrdlo, jak nemůže popadnout dech a čím víc si uvědomovala, že nedýchá, tím víc cítila blížící se zemi. Už byla tak blízko? Něco ji pevně uchopilo za ruku, sevřela kolem toho svoji pěst a držela se té věci jak posledního stébla záchrany. Naráz všechno skončilo. Zatmělo se a ona už nic necítila?

Zdál se jí sen. Byl hrozně podivný? Někdo se nad ní nakláněl a cosi na chvíli překrásně modře zazářilo. Pak uslyšela vzrušené hlasy, jak se o něčem dohadují. Jeden zesílil a druhý se úplně ztratil, už se ani jednou neozval. Někdo ji uchopil a posadil, chtěla otevřít oči, ale když to udělala, viděla zas jen temnotu. A temnota byla najednou všude? Obklopila ji a dusila, zas pocítila závrať a touhu po vzduchu, pak se vše znovu změnilo - snila o nějakém muži - právě jako by vzpomínala na věci, které se ještě neudály. Vysvětloval jí, že musí odejít, že nemůže zůstat, že její povinností je použít vše, co zná, pro ostatní, že žádný čaroděj nemůže nepomáhat, že je to jejich úděl?. bylo toho moc? moc na jednu hlavu? za všech stran vybuchly ohňostroje, zatmělo se, ale tentokrát už konečně mohla otevřít oči. Probudila se. Viděla. Držela ji vrásčitá ruka plná mozolů, ruka, která si prožila už spoustu let na tomto světě?

?Děvenko, co se to s tebou jen stalo? Najednou jsi omdlela!? stařenčin hlas se podivně chvěl.

?Co se stalo? Co se to dělo tam venku??

?Kde venku? Byla jsi celou dobu tady? Omdlela jsi a celé dvě hodiny jsi nevydala ani hlásku, hrozně jsem se bála??

?To?? Derina chvíli vůbec nic neříkala, ale pak dokončila svou větu, i když bylo poznat, že jistě ne tak, jak původně chtěla. ?To je mi líto? Abych řekla pravdu, vůbec nevím, co se stalo, ani proč??

?Ani já.? zněla velice nejistá odpověď. Princezna se stařence zadívala do staré vrásčité tváře a na chvíli měla pocit, že něco na ní není v pořádku, jenže než stihla zjistit co, Anna se odvrátila a šla se zpět posadit na svou stoličku. Ozvala se menší rána, která Derinu velice vylekala, když se ale otočila na Annu, zjistila, že žena, která byla velice citlivá na jakýkoli zvuk, v klidu sedí a zas žmoulá nějakou polohotovou hračku v ruce. Pomyslela si, že je to ještě nějaká další slyšina a unaveně se složila na provizorní lůžko. Bylo jí hrozně. Bolela ji každá část těla a v hlavě měla takový zmatek?

?Bude poledne, asi tě budu muset požádat, abys třeba zašla do lesa na nějaké houby, mohli bychom si udělat smaženici?? přerušila tok jejích myšlenek poznámka Anny. Bývalá princezna opatrně vstala a mírně vrávoravými pohyby udělala zkusmo prvních pár krůčků. Podařilo se. Hlava se jí mírně zatočila, ale jinak svou chůzi ovládla.

?Už jdu.? prohodila a byla vlastně ráda, že se bude moct na první louce svalit do trávy a trochu si to v hlavě urovnat. Poslední dobou měla pocit, že se ze všeho zblázní.

?Jak jsi mohl?!?zařval čaroděj v modrém objevivší se znovu v rohu místnosti.

?Ále, tak ty ses vrátil!? ozval se uraženě Jerdán, celý zase v černém.

?Ty jsi ji donutil, aby se pokoušela levitovat! Co hůř! Ty jsi ji učil splynout s větrem!?

?To už jsi jednou říkal. A málem jsi ji při tom vzbudil.? odsekl ten druhý.

?Ale ona nebyla připravena! Vždyť jsi jí nedal ani základy! Vždyť by se mohla klidně i zabít! Nenaučil jsi ji řádně se koncentrovat!?

?Nepotřebovala to, je dostatečně vnímavá na to, aby to dokázala!?

?Najednou? A proto se málem zadusila?!?

?Dobře! Uznávám, že možná potřebovala větší koncentraci, ale jak jsem měl vědět, že začne mít pochyby o tom, co dělá! Reakce normálního člověka je úžas, normální člověk se snaží ponechat si ten pocit na co nejdéle a myslí si, že spí!?

?Sám jsi učil její matku, měla magii v krvi, tak proč si asi myslíš, že tomu, co prožívala, věřila, hm?! Je jasné, že to nepokládala za sen, když se s magií už setkala, co hůř, ona ji teď má spojenou s jejím zakletím, takže se jí instinktivně bojí!?

?Fernbe, přestaň už laskavě s tím svým co hůř a začni uvažovat! Jak jinak ji mám učit?! Jak, když magii odmítla a svou nynější moc používat nechce?!?

?Já ti řeknu jen jedno. To, že ti ji sudba přisoudila za učenku, neznamená, že si jí nebudeš vážit! Možná je jisté, že ji to nakonec naučíš, nebo alespoň ti, kdo věří na Sudbu Darnil, si to myslí, ale nemůžeš se k ní chovat jako k hadru!!! Ona je pořád živá bytost! Udělal jsi z ní šeredu a podívej, jak se s tím vyrovnala!?

?Zatím??

?Nech mne domluvit! Taky se může stát, že se ti rada rozhodne Danielu odebrat. A ty víš, že pak už bys nemohl předat své znalosti na nikoho jiného. Nejen, že bys nedostál své Sudbě, ale ještě by ses navždy zatratil? a to už není sranda!

?To byste nikdy neudělali.?

?Já jistě ne, ale jen do té doby, než bys to vážně přehnal. Složil jsi přísahu, nesmíš ublížit nevinnému!?

?Ale je to jen má přísaha. Každý z nás se k ní může postavit jinak??

?Víš, jak dopadli ti, kteří ji porušili!?

?Nikdo mne nenutil ji složit, ale najednou mi budou všichni vyhrožovat, co se mi stane, když ji nesplním!? vzkřikl vzrušeně, pak však již pokračoval v klidu, ?Já ji ovšem, aby bylo jasno, dodržet chci a to z vlastní vůle. Proč bych ji jinak skládal?!?

?Ani netušíš, jak je těžké se v tobě vyznat! Člověk si u tebe není ničím jist.? informoval ho přítel.

?A tak to taky zůstane. To, co dělám, je jen moje věc, dokud to dělám dobře! Kdybys nebyl můj přítel, dávno už bych tě vyhodil. Ale pro příště? dokud se jí nestane něco závažného anebo dokud neudělám opravdu fatální chybu, buď tak laskav a zdrž se svých rad. Já ti taky nebudu lézt do tvého učení, ostatně, jak jsi daleko s hledáním učně, příteli?? snažil se Jerdán co nejdříve odvést řeč pryč a ztrápený Fernb na to nakonec přistoupil.

?Nemám takové štěstí, aby mi věštci řekli, kdo to bude a jak výjimečný čaroděj se z něj stane. Já, na rozdíl od tebe, musím dostatečně dlouho rozvažovat, koho do učení vzít, protože kdyby nedokázal pojmout všechno, co dokáži, nebylo by to nic veselého, jak víš.?

?Věčné bloudění jest vaším údělem, vy jenž nedostojíte pokračování svého osudu?? pokýval Jerdán hlavou a zarecitoval úryvek z Prvního varování učňům magie. V místnosti se pak rozhostilo ticho. Fernb po chvíli mávl rukou a na stole se objevily dva poháry vína. Jeden nabídl svému druhu a z druhého sám usrkl.

?Ještě by mne zajímalo, jak jsi sehnal tak prvotřídní chatrč? Cítím, že to není jen klam.?

?Ne není, ten by mohla rozpoznat, už takhle začínám mít problémy udržet si před ní svou tvář. Ač se mi zdá, že je dost přízemní, má neuvěřitelné vlohy a cit pro magii. Před tou, až bude vyučená, neobstojí nikdo, to ti povídám.? usmál se pyšně Jerdán, ale hned zase svůj usměv schoval, snad na horší časy, protože jeho tvář se zachmuřila a on odpověděl na přítelovu otázku, ?Bydlívala tu skutečně slepá Anička, ale asi před týdnem už si jí vzala Smrt.?

?Nemyslíš, že je to docela urážka, hned tu kout své pikle?? ozval se mírně znechuceně Fernb.

?Ale není. Anna mne měla vždy moc ráda, víš? A navíc už na to měla svůj věk, bylo jí sto padesát, když usnula naposled.?

?Když myslíš? A co lidi z vesnice??

?Jo, tak z toho by mohl být docela problém, vypadá to, že během zimy to tu zůstane opuštěné, ale na jaře sem přijdou dřevorubci a to už musíme být pryč.?

?Myslíš, že to tu tak dlouho vydrží? Mám takový dojem, že odsud co nejdřív uteče, jestli bude mít takové ?příhody? častěji.?

?Nebudeme se k tomu vracet, ano? Myslím, že tu zimu by tu strávit mohla. Pak to už nějak zaonačím. Možná se umoudří a sama mě zavolá, pak by to bylo nejjednodušší, mohli bychom se vrátit na hrad a nemuseli tu žít v takovém svinčíku??

?Řekls?, že to nemám komentovat, tak budu radši mlčet.?

?To budu rád.?

Tak se stalo, že bývalá princezna Derina žila se ?stařenou? v chatrči téměř celý měsíc v klidu a pohodě. Aniž by si to uvědomovala, byla učena základům magie. Ač Jerdán před svým přítelem dělal, že z příhody s levitací si nic nedělá, stejně ho to dost vyděsilo a tak se prozatím omezil jen na cvičení koncentrace a vybrušování vnímání jinými smysly než jen zrakem.

Jenže klidný měsíc přešel a počasí se chystalo na zimu. V nedaleké vesnici se začalo něco dít. Jerdán si všiml, že se párkrát v okolí objevili nějací vesničané, ale myslel si, že se jen starají o zásobu dřeva na zimu. Lidská nesnášenlivost ke všemu, co neznají, však předčila jeho očekávání.

Jednoho večera se ozvalo bušení na chatrč. Jerdán - jako stařenka Anna, byl zrovna v lese, aby podle svých slov k Derině, ?našel nějaké ty pořádné větvičky na poslední hračky, které tento rok stihne udělat?. Derina byla sama v chatrči a pokoušela se poslepu vyřezat malou panenku. Zalekla se náhlého hluku, a v domnění, že je to stařenka, ihned vyběhla příchozímu vstříc. Měla strach, že se staré ženě v lese něco stalo, že snad narazila na vlka a tak bez otálení rozevřela dveře dokořán. To však byla veliká chyba. Jak se ukázalo, vesničané Škaredku zahlédli a v posledních měsících sledovali. Nikomu ve vesnici, snad až na pár útlocitných žen, se nelíbilo, že by nějaká taková zrůda měla využívat tohoto přístřeší. Popravdě si spíš mysleli, že takové obludy by zasloužili za svůj vzhled jen smrt. Noc, která následovala po jejich střetu s ubohou Derinou, nebyla ani trochu vlídná. Díky přímluvám žen z vesnice ji nechali na živu, ale zkopali ji a zbili až do bezvědomí. Milou princeznu pak vzali a bez otálení hodili do blízké rokle. Doufali, že les vykoná to, na co oni neměli odvahu?

Když se Derina probudila, bylo to jen kvůli příšerné zimě, jež jí sžírala všechny kosti. Nemohla hýbat s jednou rukou, ale nohy měla naštěstí v pořádku. Nebyla však schopna vstát, protože vichřice zmařila všechny její pokusy. Vsunula se pod nejbližší převis z hlíny na dně rokle a jen tiše seděla a čekala. Neměla sílu na pláč a nebyla schopna ani usnout, protože se bála, že by se jí znovu zdály hrozné noční můry o lidech z vesnice. Její myšlenky byly tiché a samy vlastně netušily proč ještě svou paní neopustily.

Proč?, ptaly se jedna druhé? Proč jí to dělají? Už předtím nikomu v podstatě nic neudělala a oni ji takhle trestají? Za co? Ptaly se?

Vichřice zuřila ještě dalšího dne, ale k poledni se konečně uklidnila a přešla jen v protivné mrholení. Jako by mrakům už nestačily slzy na zahnání smutku, jaký jim vehnala smůla a neštěstí princezny do očí. Derina se konečně rozhodla znovu vydat na cestu. Jestli má zemřít, říkala si, nechce zhynout hlady. Raději ať ji utlučou?

Šla pak lesem a přes pole, přebrodila malou říčku, kterou dvoudenní vichřice vylila z břehů a šla pořád dál, jen co nejrychleji pryč z toho místa. K večeru třetího dne od chvíle, kdy si osud usmyslel ji pokořit a ve chvíli, kdy už ji opouštěly síly, došla konečně k další vesnici. Po svých minulých zkušenostech se vyhnula hostinci a zaklepala u dveří nejvíce připomínajících místo, kde žijí chudí lidé. Neměla v úmyslu obírat chudé o jejich poslední kus žvance, ale jinde se bála, že by ji vyhnali i s výpraskem. Doufala, že právě u takových nalezne co nejvíce pochopení. Mýlila se. Měla takovou smůlu, že jí otevřelo malé děcko. Nebylo, proč se mu divit, že prchá s křikem, protože postava, kterou zahlédl ve dveřích, mu musela připadat jak zlá baba, honící děti, jež nejsou po klekání doma. Derina měla už jen pazbytek ze svých původních hadrů a tak bylo pod špinavou látkou vidět i její tělo plné boláků. Matka, která se ihned objevila ve dveřích, dostala příšerný strach, že by se mohla princeznina nemoc přenést i na ni a tak Derině zabouchla dveře před nosem. Nakonec si mladá dívka mohla gratulovat, že ze střetu odešla se zdravou kůží. V dalším domě nepochodila nijak odlišně, jen epizodka s dítětem se už neopakovala. Nakonec, když zkusila přes čtyři domy a ani v jednom nepochodila, rozhodla se pokusit o trochu štěstí v hospodě. Sotva se již táhla, jak jí bylo těžko u srdce i prázdno v žaludku a tak tentokráte nezůstala stát ve dveřích, ale svalila se na první židli v dosahu. Hovor utichl jen u vedlejšího stolu, což mohlo znamenat i relativní štěstí. Za chvíli si jí už nikdo nevšímal a tak se mohla trochu opatrně porozhlédnout po místnosti. Uvědomila si, že na výstřední typy lidí tu musí být zvyklí. V různých rozích místnosti posedávaly osoby s kápěmi přetáhlými téměř přes celý obličej. Najednou ji zakryl stín. Když zvedla hlavu, zahleděla se do očí typického hostinského. Byl obtloustlý, ale takovým tím milým způsobem, jak bývají bodří lidé, měl přes své bříško trochu zašpiněnou zástěru a jeho košile udávala jistý stupeň používanosti, ale vcelku přecijen vykazoval udržovanost vdaného muže. Derina se pokusila o úsměv. Strach ji vysušil ústa a tak skoro nebyla schopna promluvit.

?Máš na zaplacení?? zeptal se hostinský věcně.

?Ne.? hlesla tiše a čekala, co bude dál.

?Tak proč tu otravuješ vzduch? Di si okounět někam jinam.? zmizel najednou jeho naznačený úsměv a již se měl k odchodu.

?Mohla bych si ale tu trochu suchého chleba a vodu odpracovat?? zkusila to princezna.

?Tak a teď? Určitě už jsi pár dní nejedla, viď?? jen přikývla na souhlas, ?Takže pojď se mnou dozadu, dám ti něco k jídlu, oblečeš se do něčeho lepšího a hlavně si dáš kápi přes obličej? Tohle všechno si budeš muset nejdřív odpracovat, takže tenhle měsíc nečekej žádné peníze, jasné? No a pak se budeš muset vyspat, protože, jak vidím, skoro nechodíš. Zítra začne tvoje práce a to ti povídám, jestli se tu jen něco ztratí, letíš ihned ven! Tak a teď koukej konečně jíst!? uzavřel svůj monolog i dveře do kuchyně a položil před ní krajíc chleba a džbán s vodou.

Derina, zahlcena štěstím, jaké se na ni v posledních pár dnech odmítlo usmát, jen mlčky dojedla a pak se nechala doprovodit do malé komůrky za kuchyní, kde si lehla na pár starých dek a dle příkazu hostinského usnula.

A že to byl spánek zasloužený?

Konec II. části?