Část III. - Setkání

Vzbudil ji už za svítání, ale podařilo se jí vzpamatovat z tvrdého spánku během pár minut.

?Mluvil jsem o tobě včera s manželkou. Jsme jenom obyčejný hostinec, i když jsme přímo na hlavní cestě do královského města, tedy na místě největšího ruchu, a tak bych tě chtěl požádat, aby ses při své práci opravdu raději neukazovala lidem. Já chápu, že za to nemůžeš, ale lidé jsou hrozně pověrčiví. Bohužel je to tak, že orvaný bandita, který si tu stáhne kápi přímo do tváře, je jim milejší, než slušné děvče, které potkalo v mládí takové neštěstí? No, nějak jsem se rozpovídal,? uvědomil si najednou délku svého monologu hostinský a položil vedle princezničky úhledně poskládané staré šaty, které měly na každých pár centimetrů alespoň pět záplat. ?Tady máš nějaké to oblečení a venku v kuchyni se spolu prohrabem v té staré bedně, abychom ti našli látku na kápi. Nečekej ale nic fajnovýho, jasný?? vstal a vyšel z místnůstky, Derina ho opatrně následovala.

Po chvilce hledání pro ni našel kus starých šatů, který už byl připraven jen na použití jako hadr, na kápi však stačil. Následně ji odvedl do stájí pro koně přijíždějících, dal jí do ruky vidle a dokonce jí ukázal, jak s nimi zacházet, když zjistil, že je drží poprvé v životě. Ač ho její prvotní postoj k práci trochu udivil a nebyl jím zrovna nadšen, byl to vcelku tolerantní člověk a tak si řekl, že vše potřebuje čas.

Minulo pár hodin, slunce začalo vyhřívat zem zmrzlou po nočních mrazech, i když nutno dodat, že dosti váhavě. Derina dokončila svou práci. Bolelo ji celé tělo, páchla hnojem, ale stáj byl zase čistá a vonělo to tam čistou slámou. Hrdě nahlásila dokončenou práci hostinskému a cítila se pár minut skvěle. Jenže pak ji čekal šok. Hostinský byl sice potěšen neobvyklou čistotou stájí, ale nelíbilo se mu, že jí to tak trvalo. Vytknul jí to tedy, ale pak už se k tomu nevracel a raději ji zavedl do zadních místností rozlehlého domu, odkud brzo toho rána odjeli na další cestu kumštýři řemesla krejčovského, aby včas dorazili do hlavního města království ? Půlnočního údolí, kde měli ušít šaty princi i jeho nastávající. V tu chvíli, kdy tohle zjistila, se Derině zatmělo před očima. Dostala se do království jednoho z posledních princů, které vystrnadila. Právě sem, na místo nejvzdálenější jejímu domovu. Na druhé straně známého světa! Otřáslo to s ní natolik, že měla co dělat, aby si hostinský ničeho nevšiml. Dostala džber, koště, hadr a další úkol ? vycídit všechny použité místnosti. Nejdříve tedy z nejlepších místností, jaké tu hostinský měl, vymetla všechen prach cest, pak dotáhla od studně vodu ve džberu a celých pět místností vydrhla, až se jejich podlahy bělaly jak nikdy dřív. A právě ta slova použil nadšený hostinský. Během dne ji přivedl do rozličných místností od černé kuchyně, kde nejdříve vydrhla své ruce a pak asi kýbl brambor, které pak ještě oloupala, stejně jako obrovskou hromadu cibule, až po místnosti ostatních čeledínů a děveček, kde už poklidila jen zběžně. Mohla se tedy přesvědčit, že hospoda není ani zdaleka malá, ale že její rozměry spíše odpovídají malému sídlu. Nebylo se čemu divit, jak už řekl i hostinský, celé jeho živobytí stálo na hlavní kupecké tepně království. Přeci jen však přes den slyšela halas z jídelní místnosti do všech koutů stavení. Nedokázala si nikdy představit, že se jí tolik bude stýskat po normálním rozhovoru. Párkrát tu sice potkala některého z ostatních pracantů, ale nikdy neměla dostatek času ani odvahy na to, aby je oslovila. Zůstávala tedy anonymní i po další a další dny, kdy tu pracovala a hostinskému to evidentně vyhovovalo. Vždycky večer, když už byli všichni hosté v postelích a snili své poklidné i strašidelné sny, sedával s ní na chvíli v už poklizené jídelně a povídal jí o různých zážitcích dne. Zpočátku si od ní udržoval odstup, ale později ji nechal říkat mu jménem a vůbec si ji celkově moc oblíbil. Derina se cítila velice příjemně. Nemohla si tu nechat říkat tak podivným jménem jako v zámku, protože by to okamžitě vyvolalo opravdu nechtěné otázky, a tak si pomalu zvykala i na ?Danielu?. Nakonec si uvědomila, jak moc jí scházel zvuk toho jména, a chvílemi jí bylo opravdu smutno, protože si ještě vzpomínala, jak na ni takhle volávala maminka. Jenže právě to ji ještě více poštvávalo proti všemu okolo magie, zatvrzovalo ji to v její později už stereotypní práci, která jí však dávala dobrý pocit svou poctivostí. Každý pozdější měďák, který ji zahřál v kapse, jí dodával jistotu, že vše může jít i bez takových věcí jako jsou sesílané blesky a nějaké magické ?tentononc?, jak to nazývala, když nemohla přijít na nic jiného jí známého.

Přešel tak podzim. Byla sice každého večera opravdu hodně unavená, ale jinak si nemohla vynachválit klid svého nynější života. Nic však není věčné? Jak přibývalo dní, kdy ji potkávali čeledíni i děvečky při své práci, s některými z nich se seznámila. V tu chvíli, kdy poprvé zahlédli její obličej, všichni měli tendenci vzdalovat se od ní závratnou rychlostí, ale nakonec se dozvěděli o tom, že nic z Danieliných bolestí není nijak nakažlivé a ona mezi nimi našla i milé přátele. Vesničané však nebyli srozuměni s tím, že ona sama nemůže za to, jak vypadá. Začaly se rozšiřovat historky o tom, jak se v hostinci po nocích a večerech (protože právě v těchto jediných chvílích se Derina odvažovala vyjít i mimo uzavřené stěny a trochu si prohlédnout okolí, či poklidit a zamést před hostincem samým) objevuje tajemný duch, který slouží hospodskému i jeho ženě. Že toto stvoření, zcela zahalené v šatech a obličej ukrývající pod kápí, buď zametá práh, nebo obchází vesnici i její okolí, aby mohlo pak ve dne vstupovat lidem do mysli a ovlivňovat jejich myšlenky. Hostinský nechtěl zjevit všem, koho zaměstnává, už jenom kvůli Danielině bezpečí, a tak zakázal zmiňovat se o tom všem pomocníkům v domě. Všichni měli svou poměrně dobře placenou práci rádi, a tak nikdo nevydal ani hlásku. Jenže sama pověra snad byla horší, než by jinak byly následky zjištění pravdy. Lidé se začali ve svých domech v nočních hodinách zavírat, sousedé nabádali sousedy, aby si dávali pozor a hostinskému nezbývalo nic jiného, než jejich tlachání popírat. Po čase se začalo i povídat, že prý ten úspěch, který hospoda má, je jen kvůli tomu démonu. Daniela přestala vycházet ven. Jenže i když se na chvíli historky přestaly ve městě omílat, zůstali tu závistivci, kteří, ač samotní domnělé strašidlo nikdy neviděli, nepřestali hostinského obviňovat ze všeho možného. Stálí štamgasti z vesnice přestali do hospody docházet a obchodníci i jiní hosté si na další cestu odváželi strašidelnou historku o tajemném duchu strážícím celé to místo a ovlivňujícím jejich mysl. Jednoho večera, kdy se jídelna zase vyprázdnila neobvykle brzy, si hospodský přisedl k večeřící Derině.

?Má milá, začíná to být opravdu špatné.? začal potichu a když mladá dívka vzhlédla, zahlédla v jeho očích opravdový smutek. Přestala jíst a vyčkávala, až zase promluví.

?Ty víš, že já proti tobě nic nemám, ba naopak jsi mi drahá, protože už je to dlouho, co jsem potkal někoho s tak chytrou hlavinkou, jakou máš ty.? mile se na ni usmál, ale pak se jeho tvář znovu zachmuřila. ?A i když jsem to nejdřív nečekal, oblíbili si tě i ostatní. Působíš na své okolí opravdu mile a nedáváš nám jakýkoli důvod nebýt s tebou spokojení...?

Derina, která poslední dobou pocítila, jaké to je konečně se přestat přetvařovat, si povzdechla. Čekala to. Věděla, že to jistě dostoupí té hranice, kdy chudák Jakub nebude mít na vybranou a bude jí muset vyhodit. Ale i přesto, že to očekávala, bodlo ji teď u srdce a sevřel se jí žaludek. Co teď bude dělat? Všechna ta příjemná jistota, že ví, co se stane dalšího dne, ji zase opustí. Nechtěla mu to dělat těžší.

?Mám odejít už zítra?? zeptala se tedy věcně, aniž by čekala až dokončí svou myšlenku a raději začala zase jíst, aby nepoznal, jak moc bídně na tom najednou zase je. Byl její reakcí chvíli zaskočen, ale pak ucítila, jak se přímo nadmul pýchou, že to takhle vzala a neudělala nějakou hysterickou scénu.

?Dostaneš ode mne na cestu teplý plášť a pár stříbrňáků, abys měla čím si zaplatit teplé jídlo a pohodlnou postel. A když půjdeš pořád po téhle cestě, možná po pár týdnech dojdeš do hlavního města. Koncem příštího měsíce se tam bude náš pán ženit, tak budeš mít větší šanci najít si zas nějakou službu, uvidíš. Já tu pak nechám některé z vesnice prolézt celý dům a čekat na to strašidlo.? usmála se na něj, když viděla, jakou radost mu bude dělat až nikdo strašidlo nenajde a on se jim tím pomstí.

?Až tu nikoho nenajdou, zase odtáhnou??

?Mám se s někým loučit, nebo??

?Už na tebe čekají.? usmál se.

Dojedla ještě pár lžic a pak už spěchala do své komůrky. Nic ji už tak dlouho nepotěšilo, jako těch pár milých tváří, které na ni čekaly. Společně s nimi strávila pár hodin klábosením a upíjením z maličkého soudku, na který se všichni složili, až začalo být moc pozdě a museli jít spát. Druhého dne se kupodivu probudila ještě před úsvitem. Využila toho, aby se ještě prošla po celém domě a rozloučila se s místem, kde jí prozatím bylo nejlépe. Když se vrátila zpět do kuchyně, čekal tam už Jakub. Dal jí nějaké stříbrňáky, plášť, pár krajíčků chleba, čutoru s vodou a dokonce i kus sýra. Naplněna smutkem, ale i nádherným pocitem štěstí z toho, že všem zde bude tolik chybět, se vydala vstříc vycházejícímu slunci.

Bylo by únavné sledovat, co se dělo celý první den její cesty. Provázela ji jakási štěstěna a všichni projíždějící kupci nevěnovali pozornost takové kupě hadrů, jakou představovala. První noc, kterou prožila zachumlaná v teplém plášti, také nebyla ničím rušena. Vyspala se do růžova, i když první chvilky ráno měla pocit, že už jí nikdy nebudou fungovat prsty u rukou. Rozehřála je však a vydala se dál. Míjel první, druhý i třetí a čtvrtý den, Daniela přivykala celodenní chůzi, ošetřovala si bolavé nohy a úspěšně se zahalovala do hadrů, kdykoli ji někdo míjel. Pátého dne k večeru si znovu zapálila malý ohýnek, chvíli se v něm prohrabovala zuhelnatělým klacíkem a pak šla bez večeře spát. Jídlo jí toho dne ráno úplně došlo. Nestačila však ani usnout, když ji probudil šramot poblíž v křoví. Lekla se, že je to snad nějaké zvíře, popadla jednu z hořících větví z ohně a stoupla si. Nespouštěla oči z temného lesíka. Chvíli se nic nedělo, až uslyšela hlas přímo z opačné strany, od kupecké cesty.

?Neřekl bych do tebe, že budeš mít tak bystré uši, abys mne zaslechla.? Daniela si vzpomněla na ty dlouhé dny, které strávila bedlivým posloucháním všech zvuků na lesní mýtině a po které ji Anna učila rozpoznat každý šramot, dokonce příchod jelena, když ostražitě jde ke studánce pít. Usmála se tedy sama pro sebe a s otočkou i odpověděla mužskému hlasu.

?Není slušné se takhle krást ke spícímu. Navíc k někomu, kdo už na první pohled vypadá tak chudě jak já.? prohlásila pevně a ostražitě ustoupila na místo, kam už světlo ohně nesahalo, aby nedávala výhodu nově příchozímu, ale také aby se vyhnula jeho zděšení z jejího vzhledu.

?Neměl jsem v úmyslu tě nijak ohrožovat, jen jsem se chtěl rozhlédnout i po okolí, zda to není léčka.? odpověděl jí zas stejný hlas a vstoupil do plného světla, aby si ho mohla prohlédnout. Pohled na něj nebyl nejhorší. Hustá tmavá čupřina vlasů mu na čele vykukovala zpod černého, zaprášeného pláště. Hned pod ní Derina zahlédla temné oči, které v tuto chvíli neznámý mhouřil před ostrým světlem zatím silného ohně. Jeho tvář pak pokračovala obyčejným nosem i ústy a končila ostrou bradou. Co však princeznu upoutalo, byla dlouhá jizva na jeho pravé tváři, která sice mírně hyzdila jinak velice pohlednou tvář, avšak mluvila i o tom, jak zběhlý musí být ten muž v boji. Derině blesklo hlavou, že i kdyby moc chtěla, nikdy by neměla šanci ubránit se někomu takovému. Zachovávala tedy nadále chladný postoj, ale nepřátelsky vyhlížející větev vrátila zpět do ohně a přisedla si k jeho teplu. Chvíli jen do ticha praskalo dřevo, než se cizinec pohnul, přisedl si také a začal znovu mluvit.

?Jsem potulný rytíř. Moje cesty už vedly napříč všemi možnými zeměmi, ale ještě nikdy jsem nenechal uniknout příležitost na to mít společníka. Doufám, že s tebou budu smět sdílet teplo tohohle ohně???

?Myslím, že nemám na vybranou.? nechala Derina zaznít ve svém hlase náznak smíchu a přiložila do ohně.

?V tom případě, mé jméno je Fryk.? natáhl k ní ruku.

?Derina.? vypadlo z princezny, aniž by si stihla cokoli rozmyslet.

?Jak?? zeptal se náhle udivený rytíř.

?Daniela.? zadrmolila rychle, aby mu nenechala ani chvilku na rozmyšlenou, kdyby to minulé jméno snad poznal.

?Víš, já ti ruku podat nemohu, nedávno jsem si ji popálila a hrozně to už jen při normálním doteku bolí?? vyhrkla narychlo složenou výmluvu a nenápadně si ruce i se svými boláky zastrčila do rukávů. Povšimla si, jak se Fryk trochu zarazil, než svou ruku zase stáhl, a v tu chvíli jí došlo, že celou dobu právě pravou rukou mávala s větví. Nenápadně se na něj podívala, aby zjistila, jak zareaguje, ale on se o tom nijak nezmínil a tak doufala, že si ničeho nevšiml. Během večera, kdy jí na požádání začal vyprávět, co dělal minulých pár let, si stačila potajmu obvázat obě ruce kusem látky. Obličej měla celou dobu schovaný za kápí, o vyzrazení se přestala bát. Přišlo jí vhod, když po jejím návrhu, aby už šli spát, Fryk nabídl, že se budou střídat na hlídce. Jednak to bylo mnohem bezpečnější, než její minulé čtyři noci, (a také to slibovalo kvalitnější spánek) a jednak měla konečně jistotu, že ho nenapadne zjišťovat, co se pod tou její kápí skrývá. Ulehla s klidným srdcem a probudil ji až on někdy o půlnoci. Nevadilo jí to, protože se konečně pořádně vyspala a nemusela se ostražitě budit kvůli každému šramotu lesa. Nezbývalo jí totiž nic jiného, než mu naprosto věřit. Kdyby na ni snad zaútočil, neměla by dostatek síly se mu ubránit. Nestalo se to však a oni se druhého dne ráno společně vydali na cestu.

Bylo podivné, jak se jejich dvojice dokázala sehrát. Kdykoli uslyšela Daniela jakýkoli zvuk projíždějících vozů, okamžitě slezla z cesty následována rytířem a kdykoli Fryk zahlédl v dálce nějaký přijíždějící vůz, dal jí také znamení. Navzájem se dokonale doplňovali. Derina nechápala, jak to její společník dělá, že vidí tak daleko, ale on sám nevyzvídal nic o jejím vnímání, proto se vůbec neobtěžovala něco vyzvídat.

Během jejich cesty si Derina uvědomila, že je vlastně dost podivné, že i Fryk se schovává před ostatním světem. Neměla však právo vyzvídat nic o něm, pokud by mu sama nechtěla vysvětlit, co se stalo s ní. A vzhledem k tomu, že podivná moc jí zabraňovala se o tom rozšiřovat, byla pro ni volba jasná.

Dalšího večera dorazili k hostinci U zlatých srdcí. Nebyla to taková ?pevnost? jako hospoda, ve které dříve pracovala, ale malá také nebyla. Automaticky se oba cestovatelé skryli do šera rohu místnosti, kam jim hostinský přinesl pintu piva a džbánek vody pro Danielu, která nechtěla utrácet. Její cesta měla být ještě hodně dlouhá?

?Měli jsme přespat venku.? zachraptěl pološeptem Fryk, když se do místnosti nahrnula námezdní tlupa, která zde evidentně končila nějakou pouť s obchodními vozy. Daniela neodpovídala. Nebylo také co, měla stejný názor. Jediné, co jí udivilo, bylo, proč se nějaký potulný rytíř tolik nechce s nikým setkat. A proč, když už má takový problém, se k ní připojil? Začalo se jí to jevit dost podezřelé. Tudíž jí bylo i jasné, že té noci se moc nevyspí. Místo aby si užívala klidu, bezpečí a střechy nad hlavou, bude muset celou noc dávat pozor, co rytíř dělá?

Mohla se označit za věštkyni, protože skutečně měla pravdu ? nemohla celou noc usnout, protože každý zvuk ji budil a strašil. Nejraději by byla úplně hluchá, protože kvůli probdělé noci se pak na další cestu vydávala velice unavena. Navíc ještě vůbec nic nezjistila. Konečně si však dokoupila dostatek jídla na další týden, kdy počítala s další zastávkou pod střechou hostince.

Cesta, cesta, cesta? nic jiného teď v její hlavě nebylo. Ubíjelo ji neustále pochodovat za cílem, který ani neměla. Kam vlastně šli? Proč? Den ode dne Fryk přidával do kroku, den ode dne sledovala, jak je nervóznější a nervóznější? Něco se dělo a ona neměla tušení co. Tenhle stav se jí nelíbil. Vlivem nervozity, která přešla i na ni, nemohla celé noci spát a tak se pro ni pochod stával čím dál tím těžším. Tiché rozhovory, které po večerech spolu ti dva vedli, jí sice trochu zlepšovaly náladu, ale pořád se neměla komu svěřit se svým trápením. Fryk jí na požádání uváděl do všemožných tajemství válečného postavení země. V tuto chvíli věděla, jak se vyvíjí politika státu, věděla, na kterou stranu se vydat za Mlžným jezerem a jeho legendami, ale věděla i kde jsou nejnebezpečnější místa království, kde se skrývají všemožné obludy a roztodivná stvoření. Bavilo ji vše, o čem jí ten milý chlapík s hlavou neustále schovanou v kápi, ale s milým a dobrosrdečným úsměvem, vyprávěl.

Ovšem toho večera, kdy se začalo napětí stupňovat až na neúnosnou mez, byl její společník naprosto zticha. Zdálo se jí, že snad na něco čeká. Nebylo to ovšem jistě žádné milé překvapení. Byl zamlklý a jeho oči, které byly jindy večer plné jiskřiček veselí, byly potemnělé. Neptala se. Už zase nenacházela odvahu. V tom tichu, které rušilo už jen praskání ohně, zaslechla vzdálený dusot kopyt. Zvedla hlavu a zaposlouchala se.

?Podivné?? zašeptala jen.

?Kolik jich je?? otázal se její společník odevzdaným hlasem a vytáhl z pochvy visící na jeho opasku dlouhý meč. Daniela se zarazila, ale nakonec docela chladně a klidně odpověděla:

?Šest.? Nervozita jako by se vypařila.

?Umíš s tím zacházet?? zeptal se k věci a podal jí jiný krátký mečík s překrásnou rukojetí. Zahlédla, jak znaky na jeho pochvě na chvíli zesvětlaly. Nevěnovala tomu prozatím pozornost.

?Myslím, že určitě ne.? avšak navzdory své odpovědi tasila. Ostří, které ji nesmírně lákalo, se zalesklo ve svitu ohně.

?Zůstaneš?? zeptal se tiše s prosbou v hlase. Uvědomila si, jaké to musí být - vědět, že nejspíš umře.

?Kdo jsi?? odpověděla otázkou. Fryk si jen výmluvně stáhl kápi z hlavy. Trochu zatřepal hlavou, až Daniela konečně zahlédla vysvětlení všech svých nepoložených otázek.

?Elf?? hlesla, když zas zakryl své uši.

?Jeden z posledních. Myslím, že znáš historii. Víš, proč teď budu muset zemřít?? smutně se usmál a poprvé za celou dobu se usmál tak, až zahlédla špičky jeho ostrých zoubků. Nikdy by si nedovedla představit smutnější úsměv.

?Před sto lety jste svedli válku o to, aby vám bylo uděleno území, na kterém byste mohli v klidu a míru vládnout podle svých vlastních zákonů, ale lidé to odmítli, označili vás za podobné vší ostatní havěti a vyhlásili vám, jako druhu, válku??

?To stačí,? přerušil ji, ?Nejsi u zkoušky z dějin. Máš pravdu. Lidé se však i po své nesmyslné válce i drtivé výhře nevzdali toho bludu, že by se snad elfové znovu chtěli ujmout vlády nad tímto světem. Jen kvůli tomu musím zemřít. Jedna krysa z jižní části království mne odhalila.?

?Myslím, že ti nebudu moc platná, ale odjakživa se mi příčilo, s jakou slávou lidé vzpomínají na tu bitvu. Je to odporné.?

?Děkuji.? usmál se na ni a následně zadupal skomírající světlo ohně.

Když si její zrak konečně přivykl temnotě, zjistila, že elf už drží luk a odchází do větší hloubky lesa.

?Musíme využít momentu překvapení, je jich třikrát víc než nás.?

Nechápala proč, ale cítila, jak její zbraň počíná jemně vibrovat. Na jazyk se jí drala slova, která sama nechápala. Když už bylo dunění cítit i v zemi, konečně se jí podařilo zvítězit nad tou podivnou touhou a připravila se k okraji houští. Věděla, že jezdci je možná minou, ale jestli opravdu mají zájem na tom, aby Fryka chytili, jistě si pořídili vycvičené koně, kteří dokážou elfa vycítit. Navíc její společník začne střílet, jen co to bude možné. Jakmile právě na toto pomyslela, zaslechla tiché zachrčení v dálce, kterou odhadovala asi na dvě stě metrů. Následovala rána, jak se mrtvý jezdec svalil na zem a pak řev ostatních mužů, kteří byli útokem dokonale vyvedeni z míry. Za necelou minutu, kdy se o notný kus přiblížili, se svalil na zem druhý z nich. Když už byli na místě, odkud správně předpokládali elfův útok, zemřel i třetí. Ovšem to už se ti ostatní hloupě pustili do tmavého lesa. Bohužel si svůj omyl uvědomili dostatečně brzo na to, aby z něj ještě dva z nich dokázali vycouvat. Třetí zbylý evidentně našel svou smrt na ostří elfova meče. Daniela sledovala, jak se ti dva schovávají za svými koni a vyčkávají. Fryk už neměl na výběr. Musel z lesa vyjít ven, protože jak zahlédla, jeho šípy mu musely už dojít. Za malou chviličku ho uslyšela na okraji lesa, jen nepatrný kousek od obou jezdců. Oni však jen čekali, nemaje ani potuchy o blízkosti své kořisti. Věděla, že elfové nejsou ani z poloviny tak dobří v boji na blízko a teprve v tu chvíli konečně pochopila, proč ji Fryk potřeboval. Podle všeho byl v boji na blízko přímo mizerný. No, to se ovšem pro ni nevyvíjelo nijak dobře.

S obrovskou záští vzpomínala na toho zpropadeného mága, kvůli kterému tady musela být a kradla se blíž ke koním?

Konec III. části?