Část IV. - Změny v hlavním městě

Zpoza koní, kam nedohlédla, se začal ozývat hluk. Její meč znovu vibroval. Nemohla se téměř udržet, aby její vědomí nezavalily podivné myšlenky. Když se přiblížila k nic netušícím strážím natolik blízko, že je mohla spatřit, jak bojují s Frykem, její hlava již nevydržela nápor zaříkání. Ucítila, jak ji z myšlenky na magický blesk začínají svrbět prsty. Kdyby se byla ohlédla na pochvu jejího meče, uviděla by, jak na ní runy bledě září, ale ona byla až příliš zaměstnána sama sebou.

Z ostří meče vyšlehl blesk. Jeho cílem se stal jeden ze stráží. Nyní se už tento muž dal nazvat ubohým, krutá smrt snad nakonec vykoupila všechny jeho zlé skutky. Druhý, zděšený smrtí přítele, se kupodivu nedal na útěk, ba naopak k Daniely zděšení se ještě s větší vervou pustil do bezmocného elfa, který již byl na pokraji bezvědomí. I za těch pár chvil mu byli schopni oba pronásledovatelé uštědřit několik vážných ran. Kazajku elfa, která teď již nebyla kryta odhozeným pláštěm, zalévala krev. Derina odvrátila pozornost rytíře na sebe a zanedlouho již nebylo nikoho, kdo by ohrožoval její a Frykovo bezpečí. Teprve teď mladé dívce došlo, co se tu odehrálo. Srdce jí sevřelo zděšení, meč jí vypadl z ruky. Jako by se její myšlení zase uklidnilo a bojovnost z něj naprosto vyprchala. Dívala se s hrůzou na mrtvoly svých nepřátel, které ani neznala. Po chvíli si uvědomila, že Fryk, jenž bezprostředně po začátku jejího souboje s posledním z pronásledovatelů omdlel, nyní ještě pořád leží na zemi bez jediného náznaku života. Lekla se ještě více a rychle k němu poklekla. Na těle měl opravdu mnoho ran od těch nejmenších škrábnutí až po vážné rozseknutí boku. Byla naprosto zmatena, vůbec netušila, co v situaci, jako byla tato, dělat. Snažila se ho vzbudit, ale veškeré její kříšení nemělo smysl. Elfovy krásné oči zůstávaly zavřené. Ještě než si to stačila uvědomit, její myšlenky se samy zformovaly v touhu uzdravit přítele. Konečky prstů ji opět zasvrběly vstřebávanou magií, pak však svrbění přešlo i do dlaní. Dívala se na své světélkující ruce a cítila se divně. Zranění, které zelo v boku a bylo zčásti zakryté jednou z jejích rukou, se pomalu začalo zacelovat, až úplně zmizelo. Jakmile to spatřila, okamžitě se začala soustředit na léčení. Najednou ji už nezajímala jakákoli antipatie vůči magii, možná ta moc nemusela být tak špatná?

Povedlo se jí zacelit všechny rány na Frykově těle. Samotnou ji to však nesmírně vyčerpalo a potom, co ho odtáhla do bezpečí tmavého lesa a rozdělala ohýnek, se již jen stočila do klubíčka blízko tepla a usnula.

Probudila se až druhého dne. Nejdříve ji zarazilo, že oheň ještě pořád hoří, ba je ještě větší než sama rozdělala, ale pak už pohlédla do tváře vzbuzeného a zdravého Fryka.

?Nevím, jak ti poděkovat.? usmál se uvolněně a vděčně.

?Nic to nebylo, větší část se stala prakticky bez mého vědomí.? zachraptěla Daniela a zavdala si z čutory vody, protože měla po dlouhém spánku vyprahlo v ústech.

?Kdo jsi?? Derinu ta otázka nezarazila, očekávala ji.

?To ti nemohu říct.?

?Copak jsem já nesvěřil své tajemství tobě? Nedůvěřuješ mi snad, když já důvěřuji tobě??

?Věř mi, že to, jestli ti to chci nebo nechci říct, není důvod, proč to ještě nevíš.? odpověděla trochu v hádance.

?Nechápu tě. Proč už neodkryješ svou tvář??

?Nemohu ti říct, kdo jsem, protože mi to vždy jakási moc zakáže. Jakmile na to jen pomyslím, vymknou se má ústa kontrole. Je to nejspíš část kou?k?? Derina se zakoktala. ?Vidíš? Nemohu ti to říct, nemohu se o tom ani zmínit?? dodala po chvíli.

?Nechápu to, ale budiž. Jsem tvým věčným dlužníkem. Chci abys věděla, že se na mne můžeš kdykoliv a s čímkoliv obrátit.?

?Nemusíš se mi nijak odvděčovat, už jsem to jednou říkala.?

?A přeci? Budu následovat každý tvůj krok a střežit ho, jestliže si to budeš přát.?

?Já budu nejradši, když si budeš dávat pozor sám na sebe a ve zdraví se dočkáš lepších časů. Jednou se pro tebe vrátím, to ti slibuji.?

?Kam by ses pro mne vracela? Proč a nač??

?Budu již někým jiným? A budu mít mnohem větší moc, zajistím ti přežití jako normálnímu člověku, kterým jsi.? mluvila tiše, ale přesvědčeně.

Fryk mlčel a moc jejím snům nevěřil. Však téměř ani nechápal, o čem dívka mluví.

?Kam teď půjdeš?? zeptal se raději.

?Tam, kam předtím, do hlavního města.?

?Pak se tedy můžeme vydat na cestu. Samotnou tě jít nenechám.?

Raději by byla, kdyby se mohl ukrýt někam do bezpečí, než jej odhalí zas jiný zrádce, ale nedokázala mu vzdorovat a tak jen popadla své saky paky a následovala ho.

Cesta však i nadále neskýtala žádné pohodlí. Fryk se zdál již sice klidnější, ale stejně se oba museli schovávat před každým povozem a každou kompanií, která putovala tím krajem. Za několik klidných dnů dorazili do dalšího hostince. Když na to později Daniela vzpomínala, nedovedla si vybavit, jak se to tam jmenovalo? Snad nějak jako Dračí tůň? nebo jezero??

Pro všechnu opatrnost jim trvalo hodně dlouho, než se doopravdy rozhodli strávit tam noc, ale nakonec nelitovali. Postele byly sice špinavé, ale mnohem měkčí než tvrdá zem. Dokoupili další zásoby jídla a znovu vykročili směrem k městu.

Za celý ten čas jejich cestování bývalá princezna přemýšlela o tom, co udělala pro záchranu elfa. Magie byla to jediné, na co celou dobu myslela. Nemohla si pomoci, ale když viděla, jak může i pomáhat, nechtěla si ji nechávat jen pro sebe, chtěla ji darovat lidem. Dělalo se jí až špatně z politiky zdejšího království, o které ji spravil Fryk. Lidé byli utlačováni, šlechta měla volnou ruku a příšery terorizovaly lid o nemnoho méně než královští výběrčí daní. Fryk jí vysvětlil, že je to kvůli zaslepenosti nynějšího krále. Nebyl to žádný průbojný muž a na hradě prakticky vládl vrchní ministr. Král byl jen ubohou loutkou v jeho spárech.

?Teď by se však měly věci začít měnit. Jakmile usedne po své svatbě princ na trůn, stane se svrchovaným vládcem království. A lid může jen doufat, že si nenechá do svého kralování mluvit ani od ministra, ani od zkažené šlechty.? vyprávěl jí Fryk.

Daniela také doufala v nějaké zlepšení. Její účast s lidem ještě prohloubilo setkání s jedním z farmářů toho kraje. Původně se ani jeden z obou uprchlíků nechtěl ukazovat na žádné z usedlostí, ale vody bylo potřeba a čutory nebyly bezedné. Princezna se tedy pod ochranným stínem své kápě otázala farmáře, zda si mohou doplnit vodu z jeho studny. Tomu člověku se ani trochu nelíbilo, že by měl vpustit na svůj pozemek někoho, kdo mu ani nechce ukázat svou tvář. Bál se. Když ho konečně umluvili ( za vydatné pomoci cinkajících dukátů ), aby je vpustil, zjistila princezna, co bylo důvodem jeho strachu. Nedávno se tu totiž hned za sebou ?stavili? královský výběrčí daní, zmocněnec vládnoucího šlechtice a ještě lupiči. Chudý rolník neměl na zaplacení ani jednomu z nich a tak mu vzali do služby prve nejstarší dceru, pak tu mladší a lupiči vida, že nemají co loupit, rolníka i s jeho ženou zmrzačili. Ne, že by si muž stěžoval, ale Daniela byla velice zvědavý tvor a tak mu jeho odpovědi vyplatila. Když věděla všechno, rozhodla se. Svou magii si může Jerdán strčit za klobouk, ale ona, když už ten dar má, ji bude využívat, jak nejlépe bude moci. S nesmírným úsilím nejprve vyléčila postarší ženu a pak i jejího manžela. Ani jeden z přítomných pomalu nebyl schopen uvěřit v takový zázrak. Vděčný farmář nabídl večeři oběma cestovatelům, ti se pozdě v noci uvelebili na voňavém seně a oddali se blaženému spánku.

Za svítání se však zase vydali na cestu. Netrvalo to dlouho, snad jen pár dní, a oni konečně dorazili k hlavnímu městu.

Brány Bekpolinu nebyly o nic míň okázalé, než brány Danielina vlastního města. Všechna ta cimbuří a hradbičky a mohutná brána sama? Zastesklo se jí při tom pohledu po vlastním domově a tak trochu i po pohodlí, co mívala? Štvalo ji, jak na každém kroku musela vnímat připomínky existence lotra Jerdána. Když tak procházeli vším tím hlukem a shonem, jaký zde panoval díky přípravám na princovu svatbu a korunovaci, uvědomila si, jak moc už odvykla normálnímu životu. Zavedla svého společníka do jedné z vedlejších uliček, protože se s ním hodlala v klidu rozloučit.

?Myslím, že je čas, aby si každý z nás vybral jinou cestu. Já tu musím zůstat a najít si nějakou službu, ale pro tebe by to tu bylo moc nebezpečné. Měl bys vyrazit někam do divočiny. Jednou jsi mluvil o nějakých tajných místech, kde se vy elfové scházíte a kde nalézáte bezpečí. Není nic rozumnějšího, než se tam vydat. Může se ti zdát, že si tě tu nikdo nevšimne, ale i město má své drbny a za chvíli bys byl příliš podezřelý.? mluvila tiše do duše sklíčenému elfovi.

?Ale já tě nechci opustit. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by vystavil svůj život nebezpečí kvůli elfovi! Než jsem potkal tebe, myslel jsem si, že lidé jsou všichni jen sprostí, necitelní a odporní vrahové. Od té chvíle, co jsme spolu, děkuji osudu, že mne napadlo se k tobě přidat. Jsem nesmírně šťastný, že mne nenapadlo nic lepšího, než se přidat k chudákovi, za kterého jsem tě považoval. Ale když jsem tě lépe poznal? Je to pro mne veliká čest. Neznám nikoho, kdo by byl tak soucitný. Málokdo se zahazuje s tvory, jako jsem já?? rozohnil se.

?Fryku?? oslovila ho jemně a vzala jeho tváře do svých dlaní, ?Nesmíš si o sobě myslet, že jsi horší než lidé. Vím, že jste bývali ti nejsebevědomější, nejmoudřejší a nejkrásnější tvorové země? Musíš zachovat svůj lid. Zaveď je do bezpečí. Musíte přežívat, jak se dá. Je to sice potupné, ale žádné hloupé hrdinství ani slavná a mučednická smrt vám nepomohou a jsou zbytečné.?

?Ale opustit tě? Schovávat se? Skrývat se a nemstít?!?

?Udělej to pro mne. Jako odvděčení se za mou službu.? prosila ho.

?Není to fér, že to na mne takhle chceš, ale pro tebe to udělám. Vezmi si ovšem ten meč, co jsem ti půjčil dříve. Mně je téměř k ničemu, raději mám ten druhý. Dávno je tomu, co jsem vládl magii?? souhlasil a podával jí při tom pochvu se znaky.

Nyní již byly klidné a nebylo na nich ani stopy po jakémkoli světélkování.

?Navíc kdybys potřebovala rychle nějaké peníze, je to elfská čepel a to je ještě pořád dost dobře ceněné zboží.? na chvíli se rozhostilo ticho, než elf zase promluvil.

?Děkuji ti za vše. Sbohem.?

?Nashledanou.? řekla, a protože by jinak nebyla schopna od něj odejít, obrátila se zády a vmísila se mezi dav hlavní ulice.

Na náměstí i ve všech větších ulicích se táhly dlouhé řady stánků, potkávala prodavače mašlí i dráteníky, od každé profese tam byl někdo. Prodírala se davy lidí, snažila se zjistit, kde by se pro ni mohla najít nějaká služba. Neměla toho dne však štěstí a musela se k večeru ubytovat v jednom z nejlevnějších hostinců města. Kdyby snad druhého dne nenašla žádnou práci s bytem a stravou, neměla by už peníze na žádné další přenocování. Měla však štěstí a našla službu poblíž hradu, v jedné dílně svobodného a už starého kováře, kterému od té doby vařila a poklízela. Postarší muž se na nic neptal a když mu poprvé upekla bochník chleba, byl nesmírně potěšen, že ji vzal do své služby. Daniela se opravdu snažila. Neuměla nijak moc vařit ani péct, ale naštěstí se nikdy nenechala odbýt, když šlo o okounění v kuchyni. Zjistila, že ji to docela baví. Poklízení nebylo ani z poloviny tak těžké jako v hostinci a kovář poznenáhlu zjistil, že si nemůže stěžovat ani na jediný její krok. Myslela si, že se její život konečně zase uklidnil. Pohoda však netrvala nijak dlouho.

Po městě se šířily řeči o tom, že prý hlavní ministr se snaží překazit svatbu prince, jak jen může. Princ i princezna, která se do hradu před několika dny natrvalo přistěhovala a již řídila přípravu na svatbu, se museli mít na pozoru. Rozlehlo se, že si stavějí každý před svou komnatu ty nejspolehlivější stráže a každé jídlo nechají nejprve ochutnat kuchaře, aby se jim snad něco ?náhodou? nestalo. Nebylo se čemu divit, když měli tak nebezpečného a hlavně tak naštvaného protivníka.

Daniela jednou potkala kočár toho lotra, když byla na trhu nakupovat nějaké zásoby. Když zahlédla jeho tvář, bylo jí jasné, že nějaké ochutnávání nebo stráže princeznu ani prince nijak neuchrání. Tady bylo potřeba mnohem víc. V noci toho dne, kdy ho zahlédla, dlouho nemohla usnout. Myslela na všechno, co se jí může stát, když podstoupí riziko a rozhodne se chránit oba budoucí vladaře magií. Na takovou dálku, i když kovárna byla hned v podhradí ? nejblíže jak mohl obchod být - by kouzlo nedovedla udržet. Znamenalo to odejít z pohodlné služby a znovu opustit poklidný život. Když nad tím však přemýšlela, rozhodla se toho všeho vzdát. Nemohla nechat ministra, aby ničil tuto zemi ještě déle. Už takhle tu napáchal dost?

Domluvila se tedy s kovářem, že mu bude sice vařit, ale poklízet přestane. Díky tomuto ústupku jí kovář přestane vyplácet peníze, ale nechá ji v jejím volném čase dělat, co se jí jen zachce, pokud se to nebude týkat jeho majetku. Daniela měla velké štěstí, že se předchozího dne do kovárny nastěhoval nový učeň, který ji tedy měl od toho dne zastoupit v její bývalé práci. Vše se jí dařilo. V zámku si jí nevšiml téměř nikdo - na to tam byl moc velký shon. A kdo by také vyháněl někoho, kdo pracuje zadarmo? Tak se Daniele nepozorovaně podařilo vysledovat každý krok ministra. Nebylo jí samozřejmě dovoleno vstoupit do všech komnat, ale jako květinářka se brzy dost dobře uplatnila. Po pár dalších dnech se ale odhalení její přítomnosti nevyhnula. Kdosi v zámku se zmínil o překrásné květinové výzdobě a v tu chvíli si zahradník uvědomil, že už pár dní se u něj objevuje jakási osoba v kápi, která si vyzvedává květiny s tím, že se zahradník nemusí obtěžovat výzdobou. Proto se na další návštěvu neznámé připravil. Nehodlal ji znovu pustit jen tak bez vysvětlení a bez ukázky toho, jak dělá tak pěkné květiny ? byl se na ně podívat ve velké přijímací síni a pořádně si nedovedl představit člověka s tak velkou fantazií?

Daniela k němu nic netušíc přišla jako každého dne brzy ráno. Tentokrát ji však mimo kytek čekala i spousta otázek.

?Tak povídej. Kdo jsi, odkud a jakto, že tě najednou přijali, když jsem jim už tolik let stačil jen já??? zahradník seděl na hrubě opracované židli ve své chaloupce na královských pozemcích.

?Já?? Daniela byla zaskočena.

?Proč nosíš tu kápi?? Okamžitě začala hodnotit situaci. Snažila se otipovat toho člověka? Byl by schopen ji vyhnat jen kvůli tomu, jak vypadá? Rozhodla se všechno risknout a pověděla mu historku o vyhořelém domě. Mezitím si stáhla kapuci. Zahradník se zděšeně odtáhl, ale pak se zkoumavě dotkl její pokožky.

?Takže se mi zavazuješ, že to není nakažlivé?? zeptal se opatrně a ruku zase stáhl.

?Zavazuji.? odpověděla a očekávala se strachem jeho reakci. On však přívětivě odpověděl:

?Seženu ti nějaké oblečení vhodné pro královskou zahradnici a nezapomenu na něj zařídit kápi. Nemůžeš to vysvětlovat všem? Ale jestli se tu objeví jen jediný člověk se stejným problémem, jaký máš ty, tak půjdeš na hranici. Nejsem žádný sadista, ale varuji tě. Takový je v tomto království trest za ?vědomé roznášení choroby?.? otřásl se. ?Nebýt toho, že jsem znal někoho, kdo měl podobný problém jako ty, tak jsem tě už dávno vyhnal. No a pak tu máme i tu tvou zručnost? Tak povídej, děvče?? tohle slovo mu přes rty lezlo jen stěží, ?Jak to děláš, že si tvé květiny chválí i šlechta?? byl tak zvědavý? a Daniela vždy patřila k lidem, kteří mají rádi dobrý rozhovor. Najednou se všechno zdálo hezčí? Toho dne květiny roznesli spolu a další dny už se jen předháněli, kdo bude mít lépe uvázanou kytici?

?Kde je?!? spustil zhurta Jerdán na svého přítele.

?Jak to mám asi vědět?? odpověděl mu Fernb a pohodlně se usadil na nejlepší kus nábytku na hradě ? na nejnovější křeslo, které speciálně pro něj koupil mladý princ.

?Určitě v tom máš prsty! Chtěl ses mi pomstít a zmizel jsi i sní, jen co jsi měl možnost! Už jak dlouho vás oba hledám a ty si tu mezitím vysedáváš na hradě a necháváš mě mučit takovým trapným ponižováním se??

?Copak si myslíš, že jsem ji unesl? Zbláznil ses?! Už několikrát jsem ti říkal, že se stejně jako ty pokouším to děvče najít. Jenže tím tvým zakletím vznikla kolem ní neproniknutelná krusta magické mlhy a já ji nemohu najít, ať se snažím, jak chci. Ani jeden z nás nemůže dělat nic jiného, než se po ní pídit a hledat ji všemi potupnými způsoby, jaké nám připravuje nemagická veřejnost.? odbyl ho znovu zachmuřeně.

?Ty lháři!? ucedil Jerdán naštvaně.

?Neměl sis s ní hrát. Abys věděl, na něco jsem přišel. Tebe asi nenapadlo nic jiného, než mne obvinit, ale já se poptal ve vesnici. Lidé tam odtud ji vyhnali. Podle všeho ji také neopomněli zbít a shodit do strže. Byl jsem se tam podívat a nikde jsem ji tam nenašel. Déšť sice tenkrát smyl stopy, ale kdyby se z toho nevyhrabala, někde by tam musela být??

?To nemyslíš vážně?!? Jerdán byl očividně zděšen. Fernb okamžitě uhodl, že to není tím, že by jí vesničané zbili.

?Tos? nečekal, viď?! Nečekal jsi, že by tvůj starý přítel byl schopný ještě pátrat a pídit se jako za mlada??!?

?Pche..!!!? odfrkl si podrážděně Jerdán, ?Co tu vlastně děláš?? změnil až příliš rychle téma.

?Princ si mne najal na ochranu. Má strach z toho svého ministra. Tomu chlapíkovi je jasné, že jakmile se princ ujme vlády, poletí ze svého úřadu rychleji než namíchnutá moucha?? přistoupil na hru Fernb a nasadil úšklebek vyjadřující ?ha! a o čem budeš mluvit teď????. Opravdu se v místnosti rozhostilo ticho. Jerdán neklidně přecházel po místnosti a očividně vůbec nevnímal přítelovu odpověď. Nebýt toho, že si v poslední chvíli uvědomil, že Fernb něco říkal, zeptal by se znovu? Fernb se jal popichovat přítele a donutit ho přiznat se ke svému pochybení?

?Máš o ni strach.? ani se neptal.

?Prosím tě?? odpověděl mu opovržlivě mladší čaroděj, ačkoli sebou přistiženě trhnul.

?Bojíš se, aby se jí něco nestalo, aby jí někdo neublížil ještě víc, než ti vesničané prve. Začínáš si uvědomovat, že si to možná ani nezasloužila, že jsi to udělal jen??

?Prosím tě ušetři mne těch svých analýz, nemám na to náladu!? skočil mu do řeči Jerdán, ?Navíc se pleteš. Jen ji potřebuji najít, abych věděl, jak si vede a zda si náhodou nezaslouží, abych z ní sejmul zakletí. I když v takovou situaci se těžko věří, ta malá náfuka?? teď zase nenechal domluvit Fernb Jerdána.

?Bojíš se o ni, tak už si to přiznej!!! Unáhlil jsi se a aniž bys znal okolnosti, potrestal jsi ji za něco, co nebylo její chybou? A navíc ta tvá ješitnost, ta tě nenechala ani na chvíli v klidu!? vyjel na něj.

Jerdán se už však odmítl nechat ponižovat a s kletbami vztekle odešel z místnosti bez rozloučení. Aniž by si to uvědomil, odešel zdí?

Fernb ještě chvíli seděl v křesle, ale pak si vzpomněl, že původně chtěl kvůli něčemu vidět prince a také opustil útulnou komnatu. Procházel zrovna jednou z větších chodeb, když vrazil do jakéhosi sluhy. Člověk schovaný v kápi se mu zdvořile omluvil a chtěl se mu už ztratit z očí, ale čaroděj si najednou uvědomil, že hlas zakuklence byl ženský. Okamžitě tu dívku zastavil a s prstem na rtech ji zatáhl do jedné z komůrek na košťata. Tam jí stáhl kápi z hlavy, aby se ujistil. Když se před ním objevila dívka v plném světle, které vrhalo malé okénko, neměl už pochyb.

?Co si o sobě myslíte?!? vyjeklo to stvoření a jalo se co nejrychleji schovávat svou zohavenou tvář.

?Děvenko, co ty tu děláš?? optal se jí něžně zaskočený čaroděj.

?A co po mně chcete vy?! Kdo jste?? kladla vlastní otázky bývalá princezna.

?To by bylo na dlouho? Což takhle si o tom promluvit v soukromí??? opáčil čaroděj a v očích mu vesele blýsklo. Lusknutím prstů je oba přenesl na nedaleký zámeček, kde měl známého a u kterého věděl, že nebudou rušeni. Nikým? ani žádným potřeštěným mágem, co neumí uznat svou chybu?

 

Konec IV. části?

---