Část V. - Tanec meče

Daniela se rozhlédla po útulném pokoji. ?Takže mág, ano?? řekla nakvašeně.

?Jen nesuď, když ještě nic nevíš. Nezajímá tě, kdo jsem? To ti ten mág stačí??

?Ne.? odpověděla zkroušeně a svěsila hlavu. Nepřipadalo jí, že by byl stejný jako Jerdán.

?Tak se posaď, nebudeme kolem sebe přeci kroužit jak supi.? prohodil a ukázal na dvě křesla postavená kousek od krbu. ?Musím se ti nejdříve přiznat ke snad jedinému opravdovému prohřešku vůči tobě? jsem Jerdánův přítel.? sedli si a on na její zamračení odpověděl pobaveným úšklebkem. ?Mysli si, co chceš, ale on to v podstatě není ani tak nepříjemný padouch, jak ho znáš. Myslím, že až na pár nedostatků, jako je netrpělivost a ješitnost, je to docela milý mladík.? na chvíli se odmlčel.

Daniela měla pohled provokativně zabodnutý do ohně a nedávala najevo jakékoli city. Čekala, co z čaroděje vypadne.

?Děvče, děvče?? povzdechl si najednou značně pobaveně i unaveně dohromady, ?Tys nám ale dala. I když si to Jerdán nechce přiznat, má o tebe strašný strach. Trápí ho svědomí. Špatně zhodnotil situaci a to tvé prokletí přehnal. Měla jsi holt smůlu, že ses svým chováním strefila právě do těch jeho dvou slabin. Pak už to bylo jen otázkou několika sekund, než to všechno zbabral. Měl ti nejdříve říct, jak to bylo s tvou matkou a proč máš být jeho učednicí.? Princezna zpozorněla. ?Moc se neraduj,? promluvil však zase čaroděj, když postřehl její reakci. ?Já ti k tomu těžko mohu něco říct. Jednak o tom téměř nic nevím, a jednak by se Jerdán urazil, kdyby zjistil, že se mu pletu do jeho věcí. Už takhle riskuji jeho přátelství, které je mezi popudlivými čaroději opravdu vzácností. Jsme to ale cháska starých bláznů.? zakroutil hlavou a zazvonil na zvonek ležící na malém stolku přímo před ním. Dveře se pomalu otevřely a do místnosti vkročil značně udivený sloužící. Jakmile přehlédl situaci, zahnal všechny znaky překvapení ze svého obličeje na dobu, kdy si je bude moci dovolit, a úslužně se uklonil.

?Přines dobré, staré víno, něco k snědku a jablka ze zdejšího sadu.? udělil mu příkaz čaroděj a na princeznu prohodil: ?Vévoda z Lokerli má božská jablka, sama ochutnáš.? Za ticha, které bylo rušeno jen praskáním polen v ohni, čekali na sloužícího. Daniela občas nenápadně mrkla na svého společníka. Seznala, že je jaksi z něčeho netrpělivý. Jako by si nebyl jist, jestli chce vůbec pokračovat ve svém monologu. Trapné ticho porušil příchod tentokráte dvou sloužících. Jablka byla opravdu výtečná.

?Takže snad abych se dostal k tomu, co bych rád uskutečnil.? začal znovu mág, přinejmenším ovšem nezdvořile, protože mluvil s plnou pusou. Daniele bylo jasné, že ten muž je do jablek blázen. ?Možná však by bylo nejdříve lepší, kdybys mi pověděla, kam ses nám během těch měsíců schovala a co vlastně děláš tady, hm?? Nebýt výcviku u stařenky, nerozuměla by mu ani slova. Trochu se nad tím pousmála, ale pak už mu ochotně vypověděla, co se s ní přes celou zimu dělo. Získal si ji tím, že se nechoval tak upjatě a nadmutě jako jeho přítel.

?Jestli jsi mi řekla vše, jistě se ti má nabídka bude zamlouvat.? odpověděl jí po nějaké té půlhodince jejího vyprávění zamyšleně. Sledoval ji během toho času velice bedlivě a nijak ji nepřerušoval. Trochu ji to vyvádělo z míry a tak se občas zakoktala, ale jinak jeho průzkum přežila vcelku klidně. Ač to na sobě mág nedal znát, byl jí okouzlen. Líbilo se mu, že všemu, co se kolem ní děje, věnuje tolik pozornosti. Dokázala zachytit každou maličkost a bezpečně si ji uchovat na pozdější využití. Jako by i snítko na stole ve farmářově chatě mohlo mít nějaký význam. Všechno to mluvilo v její prospěch a Fernbovi to nahrávalo do noty.

?Co bys řekla tomu, vyučit se u mne na zaklínače?? vyhrkl a sledoval každý její následující pohyb. Byl trochu zklamán, protože odpověděla:

?Na co??

Skryl úsměv za další jablko a vysvětlil jí, že se bude jednat pouze o výcvik. ?Prakticky by ses stala magickým lovcem. Tedy pokud bys u zaklínačství zůstala a dokončila i druhou ? magickou - část. Jinak by tě mohly příšery a zrůdy dnešního světa přestat zajímat a mohla by ses stát opravdovým učedníkem magie. Samozřejmě se vždy hodí něco si z toho výcviku uchovat v paměti, protože někteří lidé dnes nás považují za pouhé vrahy nepotřebných tvorů a škůdců, ale v podstatě pokud se na to později nespecializuješ, není to - až na možnost v klidu projít pustým a strašidelným lesem - nic extra důležitého.?

Už poněkolikáté nastalo ticho. Fernb se začal obávat, že dívka jeho nabídku odmítne, což by nebylo ani v nejmenším nic příjemného ve všech svých důsledcích, proto ještě lišácky dodal: ?A navíc? Myslím, že Jerdánovi dlužíš lekci. Copak bys ho nechtěla něčemu přiučit? Například, jak se chovat k budoucím učednicím??

?Jak se chovat k princeznám a lidem vůbec. Jeho učednicí se stát odmítám. Je to jen potrhlý šašek, který??

?Raději mlč.? přerušil ji náhle smutně a zaraženě, ?Ani nevíš, jaké má tvé rozhodnutí důsledky.?

Princezna doopravdy umlkla. ?Ráda se stanu zaklínačkou.? odpověděla raději následně a své překvapení si nechala pro sebe. Po jejím ujištění se čaroděj začal smát.

?Co je?? zeptala se opatrně.

?Zní to hrozně? zaklínačka?? chvilku se ještě smál, než dodal: ?Za celou dobu existence čarodějů se u nás nikdy neučila žena. My učíme chlapce, čarodějky dívky. Je to tak odnepaměti. Až teď, co Darnil promluvila?? nedořekl.

?Darnil??

?Pojď do knihovny. Není tu sice žádná velká, ale dnes už nás nikam teleportovat nechci. Stačí, že se budu muset vrátit na hrad. Holt tě svému sídlu představím až někdy později, po korunovaci.?

O několik minut později v zámecké knihovničce už užaslá Daniela seděla v křesle s asi pěti tlustými svazky knih, které jí čaroděj uložil ?pro začátek? přečíst. Mlčela a vyjeveně koukala na mága, který hledal ještě nějakou, jak doufala poslední, knížku o druzích zbraní. Když ji našel a z výšky svého žebříku podal dolů do rukou obyčejného smrtelníka ? Daniely - myslela, že ji trefí šlak. Ten rukopis s obrázky vydal za tři bichle, které ležely v křesle. Mág slezl dolů a zamžoural přes brejličky, jež si před vstupem do místnosti nasadil.

?Co se na mě díváš tak zděšeně? Kdo se chce učit, musí si nejdřív pořídit dřevěnou? hm? tento? zadek, chápeš?? brumlal, ?Teď tě zavedu do pokoje, který využívám, když se tu někdy vyskytnu. Vévoda tu není, odjel také na korunovaci, takže se budeš muset poprat se služebnictvem. Samozřejmě ne doslova.? ujistil ji hned, když viděl jak je zaskočena. ?Asi si zas raději nandej kápi. Na dálku tě nemůžu chránit, aby si toho nevšimli??

?Proč jste vůbec na zámku??

?Ze stejného důvodu jako ty, ovšem já za to dostanu plat. Snad sis nemyslela, že je princ tak naivní, aby si vystačil s ochutnáváním kuchařů a strážemi v předpokoji. Moc dobře zná starého ministra.?

Dovedl ji do zmiňovaného pokoje a rozloučil se. Když za ním zapadly dveře, zaslechla už jen, jak instruuje komořího. Usmála se. Vypadalo to, že se většina jejího života vrátí do starých kolejí. Musela si přiznat, že už jí to chybělo.

Stýskalo se jí sice po jejích nocích trávených v knihovně, ale zanedlouho ji začaly pálit odvyklé oči. Ten škrabal, který se o tuto knihu pokoušel, rozhodně čtenáře nešetřil. Konečně však pomalu začínala chápat, o co s tou Darnil jde?

Zakladatelka čarodějné linie, sirotek nalezený sedlákem, dostala do vínku schopnost vidět budoucnost a využívat Moc. Když byla schopna pochopit, co za dar má, odešla z domova a hledala v kraji jí podobné, kteří Moc také ovládali. Tak založila první čarodějnou školu. Postupně se však čarodějové odloučili od učení čarodějek a jejich osudy se načas rozdělily. Spojila je budoucností až dcera vyvolené zakladatelky. První čarodějka ji pojmenovala Darnil. Král, díky kterému se dítě také narodilo, však dcerku zavrhl, milenku vyhnal a zakázal ve svém království jakékoli šarlatánství. V Darnil se moc matky vystupňovala a dívka, jak rostla, přestávala vnímat čas. Viděla budoucnost i minulost a přítomnost jí nedávala smysl. Dítě sužované tak podivnou nemocí a sama skutečnost, že se jí král vzdal, usoužila matku k smrti. Dívka, kterou zanechala před svou smrtí sedět na schodech paláce, měla nakonec šanci na slušný život, protože srdce krále změklo. Přijal ji do svého domu a choval se k ní tak, jak se na otce sluší. Jediné, co ho znepokojovalo, bylo její nadání. Jednoho dne se její osud zpečetil. Setkali se s otcem v jedné místnosti a kupodivu v ní zůstali sami. Darnil v jednom ze záchvatů její ?nemoci? věštila králi osud. Věštila mu smrt v plamenech, jejíž děsivost vylíčila přespříliš skutečně. Král, který ke strachu neměl nikdy daleko, se zděsil její (nakonec vyplněné) věštby a z pominutí smyslů dcerku navždy umlčel. Její duše však byla již ztracena, propadla svému nadání, které tělo nedokázalo unést. Smrtelníci ji nikdy již spatřit nemohou, ale některým z čarodějů se podařilo s ní spojení navázat. Navždy tak spojila svět magie, ať už ženský, či mužský, svými věštbami, které, jak někteří věří, se vždy vyplní.

Takhle alespoň znělo zjednodušené podání legendy. Daniela nechápala, proč to tak nemohl napsat i ten cvok autor. V jeho znění byla ráda za každou vyluštěnou a pochopenou větu?

K večeru se čaroděj vrátil z hradu, aby jí zde dělal společnost. Byla mu za to neskonale vděčná. Oznámil jí, že její službu už na hradě odhlásil a od kováře jí přinesl její elfskou čepel a pozdravy. Víc o ní nikdo ve vnějším světě nevěděl a tak to vypadalo, že Jerdán nebude mít to potěšení objevit její nynější skrýš.

Ubíhaly dny a dny, naučila se rozluštit nerozluštitelné písmo dalších autorů a čaroděj se o ní díky její rychlosti začal vyjadřovat jako o ?požírači knih?. Naštěstí se při svých výrocích usmíval, takže se nemusela urazit. Co mága fascinovalo, byl i fakt, že si většinu informací z knih pamatovala a tak po měsíci byl nucen opravdu uvažovat o začátku výuky boje. Všechno na hradě již bylo vyřízeno. Princova svatba byla velkolepá a nic se při ní nestalo. Objevily se sice záhadné číše a podivné kletby, ale ty byly včas odstraněny, aby se nikomu nic nepřihodilo. Nebylo by příjemné mít následníka trůnu proměněného v žabáka? Shrnuto a podtrženo v paláci byl klid a ovzduší bez jediného ministra (vhodného nástupce si král ještě nevybral) a čaroděj mohl šťastně odejít i se svou peněžitou odměnou, jejíž výše se mohla mnohým zdát závratná. Nastal čas přestěhovat se do pohodlí domova. Jednoho večera dostala Daniela příkaz (protože se stala učednicí, i když jen na půl úvazku, musela na slovo poslouchat), aby uklidila všechny své knihy, které už stejně ležely v jejím pokoji jen pro okrasu a aby si posbírala svých pět švestek. To nebylo nic těžkého. Myslela na dlouhou štreku, která je teď jistě čekala a opravdu uvažovala o tom, že by se odjezdu pryč zřekla, ale čaroděj ji potěšil a ujistil ji, že cestou do jeho paláce neudělá ani krok. Princezně to zajiskřilo v očích. Takže teleportace, pomyslela si, Výborně?

Než se nadála, stála na vysokých vláknech starého, ale jistě drahého koberce. Zařídila se jako doma, usedla zvysoka do křesla, nohy si hodila přes opěradlo a zadívala se do tváře svému hostiteli.

?A co dál, můj pane?? vyslovila každé slovíčko s takovou precizností, až to vytvořilo spolu s hlubším tónem hlasu žádaný efekt svůdnosti.

Fernb se rozesmál, ?Maličká? Tohle na mně nezkoušej!?

Princezna se ublíženě zamračila. ?Nevěděla jsem, že vám můj vtip bude k smíchu tímhle způsobem? Četla jsem v jedné z těch knih, že čaroděj vidí skrz všechna krycí a zohavovací kouzla? tak jsem myslela, že víte, jak vypadám a ? Já to myslela jako vtip.? říkala posmutněle a nohy si hodila zpět na zem, aby nezničila drahé čalounění.

?To víš, že vím, jak vypadáš, ale už jsem starý dědek, takovéhle vtipy si musíš nechat, protože bych se taky mohl urazit, že si myslíš, že na to už nemám.?

?Ale??

?Tak dost. To jsme se nějak dostali na špatné téma. Není ti tu zima?? položil obyčejnou otázku, ale věděl, že odpovědí nebude jen ?ano? či ?ne?. Daniela se rozhlédla po místnosti. Jediné okno bylo dostatečně velké, aby ji zalilo dostatkem světla. Museli se nacházet v západním křídle hradu, protože skýtalo překrásný pohled na oranžové k spánku se ukládající slunce. Obě křesla i pohodlná pohovka byla zalita slunečním jasem a jejich hněď měnila pod paprsky slunce barvu. Obrazy na stěnách zobrazující množství scenérií získaly, stejně jako všechno v místnosti oranžový nádech. Konečně objevila krb, šikovně ukrytý až v rohu místnosti. Vstala a pomalu se k němu došourala. Cestou minula vyčkávajícího čaroděje zahleděného do barevného odrazu vitríny jedné ze skříní v místnosti. Když došla až ke krbu složila prsty do znamení a na konci ukazováčku pravé ruky se jí objevil malý plamínek. Podpálila připravené chrastí. Za chvíli s trochou umu plápolal v očazeném krbu dostatečný oheň.

?Stejně nechápu proč mám takové věci dělat, zdá se mi to jako plýtvání Mocí??

?To možná ano, ale jestliže nechceš vyjít ze cviku, musíš denně pár kouzel zvládnout.?

?A na co mi to bude, když mne po mé výuce stejně chcete předat Jerdánovi do učení?!? optala se naštvaně.

?Jak to víš?? přistiženě se na ni otočil a nestačil si uvědomit, že tím potvrdil její slova.

?Pche?? odfrkla si a dělala hrozně chytrou. Popravdě to zjistila náhodou, když ji včerejší noci čaroděj probudil, jak si ve vedlejším pokoji něco drmolí. Zjistila, že mluví ze spaní. ?Chcete mne proti mé vůli strčit do jeho rukou. Ale já se nenechám, abyste věděl. Nebudu se nijak doprošovat o svůj bývalý obličej. A vám?? na chvíli se odmlčela, aby mohla prstíkem nebezpečně pokyvovat v jeho směru, ?To také zakazuji!? zapištěla. Její princeznovský tón evidentně zabral. Čaroděj sebou škubl, ale pak si uvědomil, že není žádný sluha a že on by tu měl rozkazovat a obořil se na svou schovanku:

?Tak tohle je tvůj vděk?! Používáš tu na mně ten svůj zhýčkaný tón?! Aby ses nedivila, děvenko!?

?Ale vy mne hodláte podle zradit a strčit do chřtánu takovému všivákovi?!?

Čaroděj dlouho mlčel, než pronesl už naprosto klidným hlasem :

?Nikdo tě zradit nehodlá, chci pro tebe to nejlepší, to mi budeš muset věřit. Už poněkolikáté ti říkám, že až na svou vznětlivost je Jerdán vcelku milý mladík? A má o tebe hrozný strach.?

?Tak ať si ho má dál, však on mu neublíží.? odpověděla mu také vyrovnaně a znovu se zabořila do měkkého křesla naproti mágovi.

?Ale děvče? ani si to neuvědomuješ, jak moc jsi podobná té pomstychtivé nádheře, kterou tenkrát zaklel.? prohodil unaveně a nalil si víno.

?Tak ať. Co se týče jeho, nehodlám se nijak omezovat. Zasloužil by ještě mnohem víc. To je můj názor a nikdo mi ho nevyvrátí.?

Fernb si povzdechl. Viděl, že dnes s ní už nehne.

?No co,? zadoufal, ?Třeba se umoudří časem, až se vyučí. Mnoho učňů zkrotlo při tanci s mečem. Ta energie změní každého??

Toho podivného večera, co byla princezna nějak nesvá a neměla daleko ke svému popudlivému a protivnému druhému já, už se čaroděj nijak nepokoušel něčemu ji vyučovat. Druhého dne brzy zrána však probudil Danielu jedním z těch velice nevybíravých způsobů ? hrubě s ní zatřásl.

?Vstávat!? zahřměl.

?Každý schopný mág musí mít pořádnou fyzičku a jestli chceš umět ovládat meč, budeš potřebovat i nějaké svaly. S těmi pírky, co máš teď, bys ho ani neuzvedla.? pokračoval pak, když už byli na cestě k lesu. Daniela se oblékla do přiléhavého mužského oblečení a pohodlných bot. Po cestě nepotkali ani živáčka. Jak by však mohli, když služebnictvo a oni dva byli jediní lidé široko daleko, jak se na správné okolí čarodějova hradu sluší a patří. Fernb ji dovedl na okraj lesa, tam se však se svou chráněnkou rozloučil.

?Cesta tě povede, sám jsem ji ještě včera k večeru kontroloval, i když to byla docela hloupost. Učňovské stezky nikdy nezarůstají a zvířata se od nich drží dál, aby něco neschytala. Kdybys potakala ještě někoho, tak s ním nesmíš promluvit ani slovíčko, ba ani zvuk nesmíš v jeho přítomnosti vydat. To je zákon. Učeň s učněm nesmí promlouvat, jasné? A dej si pozor, ať nepodvádíš, budu tě sledovat, jak si vedeš. Den ode dne budeme dělat trať těžší a těžší, začínáš na nejlehčí úrovni, takže se můžeš potkat jen se stejnými nejprostšími začátečníky. Ne, že by jich bylo moc, ale tohle je jediný cvičný les na několik království. Tak už mazej, budu tě čekat na oběd.? popostrčil ji ke vstupu do tmavého lesa. Na cestičku kupodivu dopadalo jasné světlo, takže viděla na každý kořen, který se jí postavil do cesty. Běžela dlouho, aniž by si uvědomila, že to vlastně dělá ? tak moc byla unavená a nevyspalá, ale později jí konečně došlo, kde je, a začala se rozhlížet. Výhled však byl téměř nijaký, protože bylo nemožné prohlédnout skrz hustou hradbu křoví a kmenů. I naprostý hlupák by poznal, že není jen v tak nějakém obyčejném lese...

Nevěděla ani, kolik je hodin, protože i když byla cestička osvětlena, na nebe a slunce se přes koruny stromů nedalo dohlédnout. Začalo jí krutě kručet v žaludku. Ten starý blázen ji vytáhl z postele bez snídaně. Začínala toho mít plné zuby. Byla už utahaná a les pořád ne a ne skončit. Ještě dlouho běžela a nutno dodat, že se její rychlost neustále snižovala, než mohla zastavit. Konečně totiž vběhla do světla a tepla pod sluncem zalitou polední oblohu. Prošla skrz les a zjistila, že vyběhla několik metrů od místa, kde začínala. Bylo to na ni až trochu moc ubíjející? Do hradu se došourala už jen silou vůle. Přeci jen to není žádná legrace běhat celé dopoledne. V jídelním salonku se složila do židle a hladově zírala na jídla prostý, avšak prostřený stůl. Když konečně dorazil čaroděj, myslela, že se její žaludek sám snědl, ale i přes tuto skutečnost ji ten sadista nahnal k umyvadlu s vodou. Když přetrpěla všechno to zdržování ve formě zbytečného mytí (služebná odnášela naprosto černou mokrou napodobeninu bývalé vody), mohla se konečně posadit k báječnému obědu.

Po všech těch dobrotách, z kterých jí stejně čaroděj notný kus zakázal, prý aby získala pořádnou figuru, se hodlala svalit do své postele a dopřát si mnohahodinový spánek.

?Neee?? zaskřípala však, když se do její komnaty přivalil čaroděj s rukama plnýma nějakých dřev a klacků. Následně musela celou tu hromadu z jeho rukou převzít a donést ji za ním do nějaké divné prostorné komnaty, kde byla všehovšudy jediná pohovka a to až v rohu místnosti. Jinak se Daniela dívala na holé parkety. Dřeva odhodila na pohovku a sama se chtěla už, už svalit na zem, ale čaroděj jí v tom zabránil.

?Po ranní rozcvičce následuje zatím teoretický trénink. Poznáš druhy těch zbraní, cos? sem dotáhla??

?Hm?? zabručela naštvaně princezna a odmítala se pohnout z místa. ?Ale mě bolí celé tělo!?

?Je vidět, že na nejtěžší stupeň trasy se dostaneš až za dlouho. To ovšem neznamená, že ti budu nějak ulevovat. Právě naopak. Tak a teď mi hezky pověz, co je to za zbraně.?

?Šavle, kord, meč??

?Jaký meč??

?Tenhle je dlouhý, tenhle krátký, tenhle obouruční a tenhle zubatý??

?Ne, že bys překypovala radostí, když to říkáš. Která z těch zbraní ti nejlépe vyhovuje??

?Netušim?? odfrkla.

?Tak to je asi budeš muset vzít do ruky, ne?!? zařval už rozezlený mág. Daniela se pod jeho hněvem smrskla jak vyschlá houba a už bez jediného slova plnila jeho rozkazy. Přišli na to, že nejlepší pro ni bude dlouhý meč. Jiná zbraň jí ani neseděla v ruce, natož aby měla jedinou chuť s ní bojovat. Taky myslela, že když už jeden má, bude s ním moci trénovat, ale byla na omylu. Celé odpoledne strávila s dřevěnou náhražkou v ruce a nakonec tomu byla i ráda, protože mít ostré zbraně, čaroděj by ji několikrát připravil o různé části jejího těla, kterých si docela vážila?

Tak a podobně pak ubíhaly další dny tréninku. Jak princeznina fyzička rostla, horšila se i trasa, po které běhala. Potom, co ji čaroděj učil vidět i ve tmě a vnímat své okolí bez pomoci zraku (což měla nacvičeno už hodně dopředu díky hodinám stráveným u Anny), se stezka stávala tmavší a původně rovná cesta se kroutila, vedla do kopce i z kopce a někdy se rozdvojovala, aby byla Daniela nucena orientovat se v terénu i bez hvězd. Postupně zjišťovala, že jí běh jde rychleji a rychleji. Díky dechovým cvičením už probíhala celou trasu bez jediného zafunění. Její krok se stal lehčím a tišším. S dřevěnou náhražkou meče byl sice menší problém, protože to už jí nešlo tak dobře, ale i tak postupovala ve svém učení poměrně svižným tempem. A tanec meče ji začal tvarovat podle vlastního. Její popudlivost a netrpělivost byly ta tam. Když bojovala s Fernbem, meč ji začal sám vést, už to nebyl studený kov, ale její prodloužená paže?

A tak zjara příštího roku mohl čaroděj prohlásit, že po jeho hradě se prochází z nemagické části vyučená zaklínačka - první svého druhu. Znala všemožné druhy stvůr, věděla, kde se skrývají a jak s nimi bojovat?

A i ona sama prohlásila, že nastal čas pro praxi. Musela do světa?

 

 

Konec V. části?

---