Část VII. - Temnými lesy do hradu ticha

Daniela balila na cestu. Všechny její magické schopnosti zmizely, odešly spolu se zakletím. Tak teď musela žádat Fernba o každou bylinku a o všechny ostatní zásoby. Mikiho poslala na lov. Stěžoval si sice, že Fernb by jídlo jistě uměl vykouzlit, ale byl odbyt s tím, že Mocí se nesmí plýtvat.

?Tak cos mi chtěla povědět?? čaroděj mluvil tiše, zničeně. Díval se na Danielu a ona v jeho očích viděla neskrývané obavy.

?Chtěla jsem vás poprosit, jestli byste Mikiho nevzal do učení. Je neobyčejně bystrý mladík a má chuť se učit. Nemohu ho vzít s sebou, vystavit ho takovému nebezpečí? Mám ho moc ráda na to, aby mne doprovázel. Věřím, že se dokáže naučit všemu.? vypadala nervózně, bála se, že ji čaroděj odmítne, byla to přeci jen důležitá otázka jeho života. On však odvětil:

?Už jsem o tom přemýšlel. Nezapomínej ale, že musí chtít i on ? však jsi pocítila, jak to dopadá, když se mistr s žákem neshodnou??

?Jsem si jistá, že jestli ještě o magii neuvažoval, tak jen ze strachu, že vám nebude dost dobrý.?

?Jestliže bude souhlasit, nevidím důvod, proč by se čarodějem neměl stát.?

?Děkuji.? hlesla a znovu si hleděla koženého vaku na boku Darka.

Miki se vrátil a nesl s sebou hned několik zajíců. Rozdělali oheň a připravili jídlo. Potom, co byl Miki oficiálně přijat jako učedník ( což bylo provázeno jeho úžasem a šťastným výrazem, jaký u něj princezna ještě neviděla ), však na celou mýtinu dolehlo tísnivé mlčení. Daniela se jako první odhodlala o tom, na co všichni mysleli, začít mluvit.

?Kolik stupňů má Selvenova stupnice a co to vlastně je?? začala oklikou, ale pohlédla zpříma na mága, aby byl nucen opravdu odpovědět.

?Deset. Je to něco jako série zkoušek. Sestavil ji nejslavnější a nejsilnější mág historie. Jak ses asi dovtípila, tyto závěrečné zkoušky učedníků byly nazvány po svém tvůrci. Obvykle čarodějové dosahují šestého či sedmého stupně. Jen několik mágů za celá staletí dokázalo projít poslední úrovní, kterou Selven vytvořil podle vlastních maximálních možností. Já sám se pyšním stupněm osmým.? řekl to však tak smutně, že poslední věta ztratila smysl.

Daniela chvilku mlčela, pak se však začala přehrabovat v jedné ze sedlových brašen. Nakonec po neúspěšném hledání zde, vytáhla jakousi potrhanou a zažloutlou listinu ze záňadří. Chvíli na ni hleděla, aniž by nijak dala znát, co se v její hlavě děje. Pak však listinu ukázala čaroději. Na konci jakéhosi dopisu, který mág viděl poprvé v životě, stál podpis:

?Chcete říct, že?? ani nedokončila větu. Svůj první a jediný dopis od tohoto čaroděje pečlivě ukryla zpět na jeho původní místo.

Fernb kývl. ?Byl jeden z těch několika nejmocnějších.?

?Nemluvte o něm, jako o mrtvém!? zděsila se Daniela.

?Musíme si to přiznat, jestliže to vzdal, můžeme předpokládat, že už ani není šance na jeho udržení při životě. Mohl se klidně zahalit do nějakého zakletí, protože proč by tu měl zůstávat a žít s myšlenkou na to, co ho čeká? Je lepší ponořit se do Zatracení co nejdříve, neprodlužovat svá muka??

?Nemluvte tak? prosím.? chvíli ticha pak přerušila nesmělým nepřímým dotazem, ?Asi? asi bych se o něm měla dovědět víc?? přisedla si k čaroději na jednu z pokrývek.

?Není toho moc, co by mi kdy řekl. Když nad tím tak přemýšlím, uvědomuji si, že o jeho životě vím jen ty nejzákladnější fakta - což je ovšem na přátelství mezi dvěma čaroději víc než neobvyklé, protože správně bych kromě profesionálních věcí neměl vědět nic. To málo spočívá v jeho původu. Je totiž vzdáleným potomkem Selvena. Myslím, že byl jeho praprapraprapra?děd. Je téměř jisté, že odtud pochází jeho velká moc. Nemuselo se ale tak stát, protože předtím se v linii jeho předků neobjevil ani jediný čaroděj či čarodějka. To, že je vnukem slavného mága, zjistil až po složení své přísahy, kdy dostal povolení navštívit velkou knihovnu v Bekpolinu, Půlnočním údolí. Nikomu, kromě mne, se nikdy nesvěřil. A i mně trvalo velice dlouho, než jsem si získal jeho důvěru. A teď jsem ho tolik zklamal?? mág se na chvíli odmlčel, ?Myslím,? pokračoval však dále, ?Že teď již asi je nutné, abych ti řekl i víc o vaší věštbě Darnil, které jsem byl, na rozdíl od vás, přítomen?

Darnil pravila, že prostřednictvím tvé matky -či tebe- a Jerdána může být zažehnán oheň nastávající války smrti, kterou ještě nikdo z živých přicházet nevidí. Pravila, že pokud se jedna z vás stane jeho učednicí a pod jeho vedením podstoupí zkoušky čarodějů, svět bude mít šanci nezahubit sám sebe. Nepřežijete-li, svět upadne do dlouhých, téměř nekonečných válek, na jejichž konci zůstane jen hrstka, aby obnovila život. Nikdy by však nebyl takový, jaký ho známe dnes? Byl by temný a zlý? Co mi v paměti utkvělo a asi z ní už nikdy neodejde, jsou její poslední slova?? zmlkl.

?Vidím budoucnost dvou stejných a přeci odlišných světů, vidím na jednom konci svou vlastní zkázu, vidím tam svět upadat? A mám strach, že tento svět vyhraje boj o existenci, mám strach?? Darnilina slova už neříkal mág, ale sám vítr je přinesl k uším jeho dvou posluchačů.

?Nikdy dřív,? promluvil znovu Fernb, ?Se nijak ke svým věštbám nevyjadřovala. Nikdy necítila strach??

Daniela mlčela. Možná její přátelé čekali, že bude zničená váhou čarodějových slov, ale ona prozatím cítila jen neskutečný vztek. Vřel v ní a přetékal jejím vědomím? Vztekala se na Jerdána, že jí o tom neřekl víc, vztekala se na otce, v důsledku jehož chování nejspíše zemřela její matka, vztekala se na svět, že ji zatáhl do své hry o přežití, zuřila? A pak se v ní něco zlomilo. Ucítila, jak jejím tělem zacloumal děs a k němu se přidal příšerný pocit bezmocnosti. Zatímco seděla tady, na pokrývce před malým ohníčkem, možná tam někde umíral člověk, který mohl zachránit svět. Její vinou umíral, aniž by to bylo nějak nutné. Jen kvůli tomu, že se chovala jako rozmazlený fracek. Kdesi v dáli jejího vědomí se objevila myšlenka, že se tak stalo také v důsledku nedorozumění mezi nimi a kvůli tomu, že nevěděla vše, ale byla ušlapána vlnou sebeobviňování. Pochopila konečně, proč je Fernb tak zamlklý a nechce ani odpovídat na její otázky. Připadala si, že pochopila svět a ten ji vzápětí rozmačkal.

?Co teď?? zeptala se jen.

?Teď se musíš vydat na cestu. Jestli je tu jen jediná skulinka pro svět bez války, musíme jí proklouznout.?

Měla chuť říct, že už je to všechno jedno, ale nechtělo se jí zbytečně otvírat ústa. Svět kolem ní se zdál být mnohem snesitelnější, když byl tichý. Sebrala se a rozloučila se s Mikim, stejně ztichlým, jako jeho společníci. Políbila ho na tvář a smutně se na něj usmála. Pak objala mága a bez jediného slova vsedla na koně, odjela.

Na mýtině zbyli už jen dva muži. Jeden z nich prohodil:

?Udus oheň, nemělo by smysl nic nedělat a jen si zoufat, věc nezáleží na nás a mi ji nijak ovlivnit nemůžeme. Vracíme se ke mně na hrad.?

Pak už zbyla jen sama mýtina. Ztichlá a osamocená jako sama bezradná budoucnost.

Jela dlouho, zamyšlená a mlčenlivá ve své samotě. Zatím pomalu začínala doufat, že se najde ještě jiné východisko, že se nebude muset stát Jerdánovou učednicí. Pochopila teď sice, jaké to asi muselo pro něj být, když věděl, že bez nich svět zanikne, ale nijak se její sympatie k němu neprohloubily. Pořád ještě jen viděla, že celá ta věc se dala odbýt jinak ? nějakým mnohem příjemnějším a pohodlnějším způsobem. Viděla jen umíněného a protivného čaroděje, se kterým pořád chtěla mít společného co nejmíň. Cesta byla dlouhá a unavující. Byla ráda, že jí čaroděj masku nechal a její opravdovou tvář nikdo nevidí. Jela stejným krajem, kterým předtím putovala s Mikim. Lidé ji začínali poznávat. Zprvu si nebyli jisti, ale jak jela krajem dál a dál od Gudramu, dokonce ji začínali sami od sebe zdravit. Projížděla však tryskem, pokud to bylo možné. Měla nesmírný strach, ale ne kvůli nebezpečnému kraji, kde na ni zpoza každého druhého křoví vyskočila jiná stvůra, ale z toho, že přijede pozdě. Ba co bylo horší ? bylo téměř jisté, že to nestihne. Musela to však zkusit.

Mlžná jezera ležela mnohem dále na západě, než se kdy dostala. Ležela dokonce až na hranicích království, v zemi, které se každý vyhýbal. Jak už kvůli mlze, jež ten kraj prý nikdy neopouštěla, tak už kvůli tomu, co v ní žilo. Lidé, kteří vstoupili do tamějších mlh, se nevraceli.

Míjela spousty vesnic, městeček, lesů a polí? Všechno splývalo v pouhé barevné šmouhy, zelené louky, tmavá města, a nebe? tak modré a klidné. Nepotkala ji jediná bouřka, žádný vichr, jediný mrak. Cítila se, jako by byla jediná, kdo žije. Jedině jízda uklidňovala, vítr ve vlasech, krajina ubíhá a člověk se konečně cítí volně a svobodně. Často zapomínala jíst, neměla na to ani pomyšlení, hledala jen studánky. Proto slábla a sil jí ubývalo, její tempo však nijak neklesalo. Jela.

Po týdnech ? měla mlhavý pocit, že snad jen po dvou ? se přiblížila cíli. Dojela k okraji Mlžných jezer. Líbeznější krajinu nikde neviděla. Nebyla to ta vtíravá krása barevných luk a překrásných západů slunce, byl to svět, který vás pohltil a už nikdy vám na sebe nedal zapomenout. Lesy, téměř všude, kam dohlédla, temné a hluboké, lákaly k cestě jimi. Člověk by věřil, že právě tam a nikde jinde, se procházejí jednorožci, že tam zpívají své písně a tančí bludičky skřítkům k večerním hodům v bažinách, že tam, u tichých a lesklých jezer neporušených vánkem, se zrodily märo`ipely, víly dávných časů s vlasy z temnoty a tváří svítání, s postavou nejkrásnějších elfek a šatem míhavým, jež se popsat nepovedlo nikomu z tvorů obdařených hlasem. Byl tu však i ten podivný pocit. Důvod, proč se vám navzdory touze vkročit do těch míst nohy samy obracely pryč. Tím důvodem byla téměř hmatatelná jistota, že tvorové dávných časů se již dávno stáhli do hlubin kraje a jejich místa na okrajích zaujali jiní ? ti, které jediné můžete na tomto místě v dnešní době potkat. Přece však musela do lesů vstoupit. Sesedla. Nechtěla Darka vystavit takovému nebezpečí. Věřila, že její inteligentní přítel dokáže sám najít cestu k dobrému pánu. Jednu ze sedlových brašen si upravila tak, aby ji mohla nosit na zádech. Zkontrolovala pak, že má vše a naposledy pohladila jemnou, uhlově černou srst svého přítele. ?Tak běž.? zašeptala mu do ucha a on se dal na cestu zpět. Nijak nespěchal, ani jednou se neotočil. Nepozastavovala se nad zvláštností jeho chování, nad jeho naprostým srozuměním se stavem situace, neměla na to teď myšlenky. Její vědomí se celou svou obsáhlostí soustřeďovalo na temný les.

Vkročila. Jeden krok. Dva. Teď třetí, udělala již sedmý? až u desátého sebou trhla při rychlém pohybu čehosi. Vkročilo doprostřed úzké stezky. Nikdy neviděla nic podobného, ani na obrázcích vyhynulých tvorů. Bylo to? obrovské.

?Stůj.? nebylo vidět jediný otvor, kterým by to mohlo vypustit slova, přesto se však vzduch zachvěl hlubokým tónem jeho hlasu.

?Nechej mne projít. Musím mluvit s mocným mágem, který prý dlí vprostřed tvého lesa.? udržovala co nejuctivjší tón.

?Nikoho nemůžeme nechat projít. Někoho jako ty jistě ne.?

?Nic jsem vám neudělala.?

?Vraždíš nás, kam přijdeš.? jeho slova ji zamrazila.

?Je to má práce. Vy vraždíte lidi.?

?A co gerdunky a jim podobní? Udělali ti snad něco zlého? Odejdi, nebo zde zemři.? znejistěla, věděl, kdo a kým je.

?Musím tím lesem dojít na břehy jezera, z něhož ční ostrov se skálou. Dlí tam čaroděj, který může být v nebezpečí.? Fernb ji sice připravil na to, že vůbec dostat se do krajních lesů bude těžké, ale neříkal nic o rozhovorech s tvory, jež dříve musela vraždit?

?Tímto lesem nikdo neprojde bez našeho vědomí. Čaroděj k nám nedávno promluvil. Od chvíle jeho prosby nesmí projít krajem již nikdo k jeho hradu. Nebezpečí mu nehrozí. Jsme tu my.?

?Je nebezpečný sám sobě!? Daniela ztrácela pevnou půdu pod nohama. Jistota jejího společníka ji děsila.

?Nikdo neprojde, vrať se zpět, ty sama můžeš být čaroději nebezpečná.?

?Já jsem již byla.? zašeptala smutně. Tvor ji naštěstí neslyšel. Nevypadalo to, že by mu Jerdán velel. Spíš v jeho slovech cítila mocnou a nepřekonatelnou úctu vůči čaroději. Tím hůře pro ni. ?Musím projít.?

?Nesmíš.?

?Prošla jsem tolika kraji, spěchala jsem nad možnosti kohokoli jiného, abych přijela co nejdřív. Jestli mne nepustíš hned, mohu přijít pozdě!? naléhala a v jejím hlase se začínala objevovat hysterie.

?Nepustím tě. Ani teď, ani později.?

?V tom případě,? řekla a s kamenným výrazem tasila, nechtěla se bít, věděla, že v bitvě zemře, protože neměla dost sil, jízda ji velice vyčerpala, ?Tě vyzívám na souboj. Není jiného místa, kam bych mohla jít.?

?Nejsme sami, kdo si myslí, že propustit tě nejde.? až teď, když se na cestě za ním počali objevovat tvorové všeho druhu, pochopila, že ?my? celou dobu znamenalo jen jeho osobu.

?Nechceme tě zabít. Víme, že ani ty jsi nechtěla zabíjet některé z nich.? posunkem ukázal na řady těl za sebou, ?Prosíme tě, odejdi.?

Daniela těkala pohledem z tvora, který k ní mluvil, na všechny ty ostatní. Meč však nezasunula. Nepohnula se ani o píď.

?Bijte se, nepustíte-li mne.? děsila se vlastních slov, ale divoká beznaděj, která ji jímala při myšlence na odchod, ji donutila je vyslovit.

Tvor ? či snad tvorové podle toho, jak o sobě mluvili ? znejistěli. Nemohla to poznat z ničeho jiného, než z nejasného pohybu obrovskými drápy. Otočili se a pomalými kroky došli k ostatním. Daniela byla svědkem něčeho, co nikdo dřív neviděl. Stvoření se domlouvala. Masy živých těl mručely a kývaly se stejným i opačným směrem. Netrvalo to nijak dlouho. A i kdyby ano, neměla šanci projít jinudy, než úzkou, v tuto chvíli ucpanou stezkou. Les se semkl kolem ní. Vrátili se.

?Mluvili jsme o tobě s nimi. Všichni z nich i my jsme postřehli, že čaroděj byl čímsi změněný, když k nám mluvil. Bledý a jeho hlas zněl tíživě, tíživěji než temnota nejstarších míst jezer. Všichni máme strach, cítíme cosi v budoucnosti, co se nám nelíbí. Smíš projít. Odlož vše, co neseš.?

Daniela uposlechla. Nerada se vzdávala bylin i meče a ostatních zbraní, ale jestli ji propustí zde, byla si jista, že nebezpečí po cestě jí již hrozit nebude. Dala věci na jednu hromadu. Hora v podobě behemonda vzala její balíček a odnesla ho krok před hranici lesa, pak se zas vrátila mezi dav. Tvorové na ni znovu promluvili: ?Pořád jsi ještě neodložila vše.?

?Ale? tohle je už vše, co mám. Nenechala jsem si ani jedinou dýku, ani kus jídla??

?Jestliže nedoložíš vše, co neseš, nemůžeme tě propustit a budeme tě muset opravdu zabít.? cítila, že jim dochází trpělivost, což byl poznatek vskutku důležitý vzhledem k její nynější bezmocnosti. Chvíli tiše stála a horečnatě přemýšlela, jestli ještě po kapsách nemá nějakou drobnost. Došlo jí to málem pozdě, byla však vlastní myšlenkou šokována.

?Ale tohle jsou? to je moje oblečení!? Nikdo neodpověděl. Svlékla si svrchní oblek, až zůstala jen v slaboučkých a jemných kožených šatech, které nosívala pod všemi těmi svršky, ani boty jí nezůstaly. Stála a zděšeně hleděla na tvory. Pořád se ještě nic nedělo. Mlčeli. Nemysleli snad vážně, že by se musela vysvléci úplně, že ne?? Roztržitě si pročísla vlasy. Pak jí to došlo, když zavadila o svou tvář. Odvrátila se, aby nebylo vidět, jakým způsobem masku snímá a pak ji odhodila na zem ke svrškům. Tvorové se jí poklonili. Vzali s maskou i hromadu oblečení, což bylo možná neúmyslné, a potom, co je položili k ostatním věcem před lesem, se vytratili z dohledu. Cítila je však. Věděla, že ji sledují. Toužebně se zadívala zpět na své oblečení. Bylo jí už jasné, že o ně nešlo, že tvorové chtěli, aby sňala pouze masku, ale teď se již vrátit a znovu obléci neodvažovala. Musela přijmout výsledek své hlouposti a vydat se do hlubin toho fascinujícího kraje téměř nahá. Ostatní obyvatelé se pomalu vytráceli do tmy mezi stromy. Dala se na cestu.

Cítila tisíce pohledů. Cítila i nejistotu lesa a byla si jista, že se něco takového již velice dlouho nestalo. Možná, že se to nestalo nikdy, aby obyčejný člověk vkročil do této země. Necítila strach, jen pokušení sejít z cesty a projít všechny ty lesy. Nemohla to však udělat. Určitě by ji nenechali naživu ani chvíli a navíc spěchala. Byla hloub a hloub. Mlha halila ten svět neprostupnou rouškou. Zdálo se, že čas se tu ubírá jinými cestami. Zahlédla cosi stříbřitého mezi stromy. Byla již tak hluboko, že místo mihnutí všemožných stvůr vídala tvory, o jakých se světu ani nesnilo. Kdyby jen nemusela pokračovat v cestě a mohla tu zůstat? Netrvalo by to jistě dlouho, než by kouzlu místa podlehla, ale naštěstí cesta zrovna procházela středem bažiny a tak musela svůj pohled zaostřit pod své nohy, aby neutonula. Světýlka bludiček ji doprovázela po celou dobu poutě močály.

Přešla již i ty a ocitla se konečně na nesčetných březích jezer. Celé místo muselo být tisíckrát větší, než lidé mysleli. Lesklé vodní plochy nerušil jediný vánek. Voda byla naprosto průhledná, plná ryb a vodních tvorů? I těch, co neznala. Sem tam zahlédla chomáč čehosi zelenkavého na dně, co se hned schovalo za nejbližší výstupek skal. Věřila, že to byly vlasy vodníků. Jezerní plošiny se zvětšovaly, až došla k vodě, o něž jí vyprávěl Fernb. Jezero, jehož druhého břehu nebylo vidět, i kdyby ho nehalila mlha hustá jak mléko. Každý zvuk se zde rozléhal a vracel se jí tisíckrát zpět.

?Co teď?? brumlala si pro sebe. O tomhle Fernb více neřekl. Nevěděl, jak se dostat dál, to mu Jerdán nikdy nesdělil.

Nikde žádná pomoc, jediný zvuk, který by nepatřil jí samé. Sedla si ke břehu a poprvé po kolika dnech se rozplakala. Neuronila však ani jedinou slzu, její beznaděj byla příliš hluboká? spíše se roztesknila. Tmavý večer přešel v ráno. Ráno přešlo v ještě tmavší večer a ten pak v další ráno? Po celou dobu se ani nepohnula. Sípavě dýchala suchými rozpraskanými rty. Pak se prostě sebrala a vstoupila do chladivé vody. Když jí voda sahala až po ramena, začala plavat. Tempo za tempem, metr za metrem, čeřila naprosto klidné vody. Bosá chodidla, bolavá od dlouhé cesty, si odpočala, ale zbytek těla byl zničen. Několik dní už nejedla a nebylo proto k podivu, když jí po pár stovkách metrů došly síly. Dál plavala už jen ze setrvačnosti. Začala polykat vodu. Docházel jí dech, plíce žádaly kyslík, ale toho se najednou nedostávalo, ruce žádaly odpočinek, ale to jim nedovolovala, nohy žádaly břeh, ale ten nebylo vidět. Uvažovala, jaké to asi bude pod hladinou. Třeba se stane bludičkou, když umře v právě v tomto jezeře? Bolelo ji u srdce z toho, že její život skončí nedaleko cíle, ale zanedlouho už jí to vlastně bylo jedno. Tělo odmítlo poslechnout další příkaz k tempu a rozhodlo se propadnout ke dnu, tak blízkému v té průhledné, chladivé tekutině? Dotkla se špičkami dna. Otevřela oči. Postavila se, byla několik centimetrů pod hladinou. To ovšem muselo znamenat, že je nedaleko břehu. Všechno, každá buňka v jejím těle, která to již vzdala, se znovu rozhodla žít. Z posledních sil, o kterých ani nevěděla, že je má, se vymrštila kupředu. Zabořila se prsty do příkrého břehu tyčícímu se několik metrů před ní, na který však nedohlédla kvůli husté, mléčné mlze. Hlavu vymrštila ze smrtícího objetí vody. Nadechla se vlhkého vzduchu. Vyhrabala se z jezera na nevelký trávnatý břeh ohraničený strmými ovšem nevysokými skalami. Zahlédla uzoučké schodiště. Ačkoli byla na pokraji smrti vyčerpáním, škrabala se po nich vzhůru. Ohnutá, téměř chodící po čtyřech, došla na vrchol. Viděla ohromnou černou bránu, vyhlížející v té mlze jako černý chřtán obrovského draka. Všechno jí přišlo neskutečné, jak v nějakém snu. Klopýtala pootevřenými vraty dovnitř, až zmizela dennímu světlu. Teď ji již vedly jen stovky svíček. Šla za jejich světlem. Dovedly ji do první z mnoha místností. Pak došla ke světlu dne, které bylo tady, nad hustou mlhou, zlatavé a až snad jásavé. V celém hradu nebyl ani človíček. Ani myš. Nikdo. Procházela patro za patrem. Kvůli mlze tam dole netušila, jak je hrad veliký. Knihovna. Vypadala jak rytířský sál u ní doma. Hodovní síň. Zaprášená, zašlá. Malý salonek, stůl s prostíráním pro jednoho jediného člověka. Kupodivu našla kuchyni v jednom z vrchních pater. Dosti neobvyklé. Vypadala udržovaně, rozhodně ne tak, že by si čaroděj vařil sám. Malá komnata poblíž, v otevřené skříni visí zástěry. Vše nasvědčovalo nedávné přítomnosti služebnictva. Procházela další a další pokoje. Dostala se pod už kolikáté úzké točité schodiště jedné z mnoha věží, které už prošla. Tohle schodiště ovšem ještě neslo stopy nedávného používání. Byla si jistá, tady bude. Běhal jí mráz po zádech. Najednou nechtěla zjistit, jestli přišla včas. Bála se, že ne. Donutila se udělat první krok. Druhý, třetí? jako na začátku lesa, zde ji však nikdo na desátém schodě nezastavil. Došla až před pokované dubové dveře. Ruka se sama od sebe zvedla a otevřela je. Rozevřel se před ní pohled na velkou, sluncem zalitou pracovnu. V rohu s krbem, proti oknu stojící pracovní stůl, pečlivě uklizený, s malinkou, téměř nepatrnou vrstvičkou prachu. Naproti ní byly další dveře. Nevěřila, že by se do věže vešlo tolik pokojů, ale když je otevřela, uviděla zdrchaná Daniela něco, co ji od myšlenek na prostor věže odvedlo. U zdi, přímo proti dveřím, stála postel s nebesy. Na ní spočíval mladý muž, dokonale oblečený, slabé peřiny pod svým tělem. Ležel tam tiše, osamoceně, snad až teskně, víčka s dlouhými černými řasami smutně zavřená, semknuté ruce spočívaly na břiše, nehnutě. Došla až k posteli a zaposlouchala se. Přiblížila tvář k jeho, aby zjistila, zda dýchá. Pak se sesula na zem vedle postele a její tělo se přemírou vyčerpání a děsu zhroutilo.

Konec VII. části?