Část VIII. - Nejedno zakletí

Jak uvidíte, už se mi zas zbláznily fonty... :(

Nebyla by se probudila, kdyby ji něco nezačalo olizovat. Víčka otevřela jen stěží. Myslela, že se jí to zdá, když se dívala velice zblízka na psí čumák. Zvíře tu však doopravdy bylo. Chvíli na něj nevěřícně hleděla, ale pak své tělo s téměř nadlidskou silou napřímila a donutila je se dát do pohybu. Pohlédla na čaroděje a ucítila, jak její žaludek udělal otočku. Strach svírající její útroby se o něco prohloubil.

Uvědomovala si, že je zesláblá hlavně kvůli několikadennímu hladu. Nebylo možné Jerdána jakkoli probudit. Nevěděla si rady, ale přesto nehodlala zemřít hlady dřív, než si rozmyslí, co dál. Dobelhala se do kuchyně (přičemž málem spadla ze schodů, když se jí zvrtly slabé nohy), pes, tedy spíše fena, ji následovala. Velké, tmavě hnědé a chundelaté zvíře nedávalo najevo žádné nepřátelské chování, spíš se zdálo, že něco takového nezná. Strach z něj šel jen do té doby, než vyplázlo dlouhý rudý jazyk a olízlo jí ruku. Sice ji nejdříve napadlo, jestli náhodou jen nezkouší, zda je k jídlu, ale když se fena svalila na záda a žádostivě nastavila břicho na drbání, nejistota dívku opustila. Vyhrabala ze spíže nějaký chléb a kus sýra. Pes se s ní kupodivu také pustil do pecnu. Chvíli bylo slyšet jen mlaskání a slintání zvířete. Pak nastalo ticho. Daniele byla zima. Rozhlížela se po opuštěné kuchyni a přemýšlela, jestli tu někde najde křesadlo. Potom, co se napila, prohrabala všechny skřínky. Našla, co hledala, a ihned zapálila v kamnech připravené chrastí. Nemohla přijít na kloub tomu, proč když je zámek celý opuštěný (jak se domnívala na Jerdánův rozkaz), tu sloužící zanechali tolik zásob a dokonce v kamnech připravili na podpálení. Snažila se nemyslet na nehybné tělo nahoře ve věži, ale bylo jí jasné, že dříve či později se jím bude muset začít zabývat. Podle všeho Jerdán žil. Slabě dýchal, aniž by se jeho hruď jakkoli pohnula. Nebylo však fyzicky možné ho probudit. Daniele došlo, že to nebude jen tak nějaký spánek. V tomhle muselo být něco víc.

Vypravila se do věžního pokoje a dlouho seděla vedle svého mlčenlivého společníka, jako by čekala, až jí odpoví na všechny zmatené otázky, jež se jí zjevovaly v hlavě. Sneslo se několik večerů, než v zoufalství nad svou bezradností vstoupila do obrovské knihovny. Vonělo to tam po papíru a kůži, ve které byla většina knih vázána. Hned z první dubové police vytáhla nejméně deset svazků slibujících vědomosti o kouzelných nemocech. Strávila tím hledáním několik dnů. Pak přešla k druhé polici. U té se zdržela ještě déle. Následující dny ani moc nevnímala. Naštěstí nezapomínala připravovat jídlo ani sobě ani feně, ale jinak se její situace nezdála být nijak pozitivní. Nic nenacházela. Někdy už se jí zdálo, že blázní. Některá rána nacházela knihy jinde, než si myslela, že je večer pokládala, občas byla přikryta dekou, kterou si byla jista, že na sebe nebrala, rozhozené svazky se přes noc uklízely. Nevěnovala tomu příliš velkou pozornost, protože většinou chodila spát hodně unavená a ani nevnímala, jak se dostává do postele. Po regálech jedné stěny se pustila do stěny druhé. Přešel podivný měsíc. Nebýt toho, že zaznamenávala na jeden volný papír každý východ slunce, nic by nezpozorovala. Až najednou v knihovně nezbyla ani jedna jediná kniha zabývající se nemocemi. Ani těmi obyčejnými, jakými trpívají normální lidé.

Toho rána stála ve dveřích a pomalu si začala uvědomovat, že tady už nemá co dělat. Bezcílně se pak po celý den potulovala hradem. Fena, které se dostávalo mnoha jmen ať už Chundeláč, Drobeček, Drahoušek nebo Feny, ji všude následovala. Daniela si často připadala jako naprostý blb, když jediné hovory, které teď vedla, se skládaly z vět typu: ?Ale no jo, to víš, že jo, ty moje chudinko? No jasně, že tě tu ještě podrbu. A tadyhle, no jo, na to jsem zapomněla? Dáme si kostičku, no to víš, nadlabeme se.? provázené mnoha mlaskavými zvuky a přiblblými výrazy. Pořád jí to ale připadalo lepší, než nechat svoji hlavu chrlit spousty deprimujících teorií o její budoucnosti? Fenka se sice každého večera vytratila neznámo kam, ale ráno ležela zpět na svém místě před vyhasínajícím ohněm v krbu komnaty, kterou si pro sebe Daniela zabrala.

Dívka se toho dne, kdy ztratila veškeré šance najít nějakou zmínku o Jerdánově nemoci, či zakletí v knihovně, ztratila v nižších patrech hradu. Šero, počínající obklopovat celý hrad den ode dne dříve, ji zastihlo velice zmatenou a díky vytracení se Feny také zcela osamocenou. Ať dělala cokoli, nedařilo se jí vymotat ze změti chodeb. Vyšla-li do schodů, končila o patro níže, zatočila-li vlevo či vpravo, stejně se zanedlouho ocitla na stejném místě, kde její trápení začalo. Zanedlouho byla nesmírně unavená a už se jí nechtělo udělat ani krok. Zadoufala, že když se ráno její čtyřnohá přítelkyně vrátí do ložnice a ona tam nebude, začne ji hledat a nakonec ji vyvede pryč. Zvysoka dosedla do křesla v malém temném salonku a utahané nohy si položila na poblíž stojící lenošku. Vedle ní byl stolek s mísou ovoce a prázdným pohárem. Vypadal, jako by ho před chviličkou někdo opustil. Ani smítko prachu na něm neleželo. Zadívala se jeho směrem. Byla si jistá, že už usíná, protože stůl začal podivně poblikávat. Snad jako by tam ani nestál... A pak si konečně uvědomila, že tam opravdu není. Ztěžka se postavila a nohou poklepala na kobereček. Ozvalo se několik dutých ran. S tím poznáním se do ní vrátila všechna ztracená energie. Odsunula koberec stranou a otevřela objevivší se poklop. Dolů do tmy se točilo a kroutilo staré schodiště. Vklouzla tam a plna očekávání se dala na cestu. Neměla žádnou pochodeň a zprvu byla cesta dosti složitá, ale později se světla v chodbičce podél schodů začala sama od sebe rozsvěcet. Netrvalo dlouho a došla do tmavé místnosti. I tady se, i když trochu neochotně a pomalu, rozžaly pochodně. Místnost (kupodivu sklepní) se táhla do neuvěřitelné dálky. Musela být celým podlažím hradu? A nikdy by si sama od sebe nedokázala představit, že se někde může ocitnout tolik knih! Mimo obrovských knihoven tu stály i prosklené skříně se všemožnými flakónky a na různě zavěšených šňůrách visely svazky nejrozličnějších bylin. Daniela na to všechno zírala s mírně pootevřenými ústy. Vždyť takovou zásobu vědomostí neměl ani Fernb? Dobrou čtvrtinu patra zabíraly stoly, na nichž stály aparatury všeho druhu. Zahlédla i podivně se kroutící trubičky jen tak volně se povalující po stole mezi hromadami neidentifikovatelných svitků. Některé věci nevypadaly nijak mírumilovně? V místnosti si všimla dvou krbů a spousty kotlů - od těch nejdrobnějších až po velikost postačující k uvaření menšího behemonda. Když se do sytosti vynadívala, natáhla se na postel (ani ta totiž v podivné podzemní komnatě nechyběla) a blaženě usnula. Konečně zas věděla, co dál. Pokud byl Jerdán pod vlivem nějakého kouzla, musel ho přeci mít někde zapsané ve svých knihách! Jediné, co ji teď trápilo, byl rozsah této knihovny ? dalece převyšoval tu předcházející.

Probudila se jistě časně zrána ? fena do místnosti přiklusala až chvíli po jejím procitnutí. Stočila se do klubíčka před zadním krbem, který vypadal mnohem používaněji než ten druhý, umístěný vpředu místnosti, nedaleko chodby.

Daniela se dala ihned do práce. Natolik se do ní pohroužila, že ani hlasité domáhání se večeře ze strany chundelatého zvířete ji nevyrušilo. Spát nešla. Četla a četla? Až to málem vypadalo, že spánek je něco, co se týká jen ostatních. Přece ji však druhého dne přepadl. Byla natolik unavená, že usnula s otevřenýma očima, kniha jí vyklouzla z rukou a při svém nárazu na zem rozvířila prach. Oddaná fenka ji čumákem povalila na postel, na které celé dva dny seděla a četla. Tak se také po dlouhých hodinách tvrdého odpočinku probudila. Nohy, celou dobu visící přes okraj postele, měla úplně zdřevěnělé?

Spoustu dní (možná týdnů či měsíců) z podzemí téměř nevycházela. Tentokrát však důsledně chodila spát a pravidelně jedla. Vzdala se teprve až prošla všechny knihy knihovny. Samozřejmě je všechny nečetla, ale zběžně prošla opravdu každou. Už měla dojem, že se zde vyzná lépe, než sám majitel. Nevěděla, kolik dnů uplynulo. Čas neuvěřitelně splýval. Když se konečně donutila k tomu, aby vyšla ven na sluneční jas, světlo ? i když notně tlumené mlhou ? ji oslepovalo. Seděla na břehu a tiše pohupovala bosýma nohama v chladivé vodě. Bylo to docela milé místo. Létali tu dokonce i motýli. I když moc nechápala, proč to dělají, protože zde nebyla jediná květinka. Oni však udělali několik kruhů nad její unavenou hlavou a odletěli kamsi vysoko k věžím hradu. Konečně si odpočinula a psychicky se připravila na další návštěvu čaroděje. Oddalovala to, jak jen mohla, ale nemohla se mu vyhýbat věčně. Vždy, když ho viděla tak tiše ležet na loži a nevydat ani hlásku, ani udělat jediný pohyb, se v ní cosi sevřelo.

Opustila lákavé lenošení u vody a vydala se vstříc mlčenlivé komnatě. Doufala-li, že se konečně její návštěvy nějak vyplatí, nalezla zde jen další kruté zklamání. Byl zase bledší. Mnohem?, mnohem průsvitnější než kdy dřív. Doslova se ztrácel před očima. Zůstala tam několik hodin. Celou tu dobu nemohla odtrhnout oči od jeho bledé tváře. Hledala cokoli ? jakýkoli náznak nějaké emoce, ale obličej mága zůstával neměnný. Nenašla v jeho výrazu ani němou výčitku. Vypadal, jako by jen obyčejně usnul. Nic nenasvědčovalo tomu, že by snad tušil, že už se nemá nikdy probudit.

Začala vztekle, těžko se bráníc touze bušit do spícího, ale s přibývajícími slovy, se její nenávist měnila v houstnoucí pocit beznaděje?

?Já ti to nedovolím! Slyšíš?! Poslouchej, ty jeden prašivej hnusnej čaroději! Já ti nedovolím jen tak odejít! Nemůžeš se jen tak rozhodnout, sebrat se, něco zabrblat a pak navěky usnout, aby se z tebe stal závan nějakýho pitomýho větru!! Rozumíš?! Vrať se? Opravdu chci, aby ses vrátil! Posloucháš?! Ať dělám, co chci, nic se nemění! Já se tě opravdu z toho snažím dostat? Ale nic nemůžu najít. Kam jsi schoval to kouzlo? Kdes? ukryl zakletí? Jak? jak tě z toho mám dostat? Chci tě probudit, ale? nejde to! Nejsi Šípková Růženka! Nemůžu na nic přijít!!! Jerdáne?! Jerdáne??

Všechna ta slova se najednou z ní vylila jak řeka. Obrovská povodeň hysterického strachu, každá částečka jejího vědomí, která se tak moc snažila, se najednou rozplakala nad vší tou krutostí. Odcházel jí před očima. Bála se na hradě rozevřít okenice, měla panický, směšný strach, že by ho nějaký větřík mohl nadobro odnést. Nevěděla si rady. Odvrátila se od něj. Neměla sílu už ani zírat na jeho nehybnou masku spánku. Vstala a rázným krokem opustila komnatu, málem se přitom přerazila o ve dveřích stojícího psa. Potom, co ho dosti nevybíravě pobídla k urychlenému uhnutí z cesty, navztekaně zašeptala?

?Ale já to tak nenechám. Jen počkej, spáči, však já tě probudím?? nevypadala nijak zdravě, nejspíš už zešílela, alespoň měla takový pocit. Nálada se jí měnila rychlostí zvuku. Než vyslovila první písmeno té věty, byla její deprese i se smutkem ta tam, vystřídalo je bezhlavé odhodlání.Vřítila se do sklepní pracovny rozhodnuta začít znovu, od začátku. Dlouho seděla nad první knihou místnosti, pak ji však přemohla únava.

Ráno se probudila zas celá rozlámaná. Jak se tak rozhlížela po tmavé, pouze pochodněmi osvětlené místnosti, pohled jí klouzal po všech těch stolech a nádobkách, po nesčetných pergamenech až ke krbu na konci haly. Tam, kde teď, brzy ráno, ještě neležela fena, se válela popraskaná modrá vazba. Kniha, kterou ještě neprošla a kterou tu ani nikdy neviděla. Bylo dílem minuty odhalit její obsah. A netrvalo ani jedno nadechnutí, než rozevřela knihu na místě, kde byla záložka. Velký nadpis, tmavší než sama temnota, hlásal:

?Magický spánek a polibky věčnosti?

A měla to. Našla, co hledala. Muselo to být ono, proč by jinak měl tuhle stranu založenu? Hrad se stal zase mnohem příjemnějším místem. A i když se šero s postupujícím mizením mága plížilo do hradu den ode dne dříve v odpoledni, majíce s ním zřejmě nějakou spojitost, vrátilo se k ní zase štěstí. Pustila se do knihy?

Magický spánek, o kterém jest možno v jeho hlubší míře použití mluvit jako o polibku věčnosti, je stavem, jenž se navozuje pouze zřídka. Nejčastějším důvodem jeho navození jsou všemožné nepřírodní nemoci, jimiž naštěstí trpí jen hrstka mágů a čarodějek. Dlouhá a pracná příprava zahrnující i naprosté vyprázdnění mysli dotyčného, zdaleka nejtěžší část procedury, odradí většinu zájemců. Mnohem více se tedy využívá sil uspávajících lektvarů (viz strana 974) neslibujících ovšem důležitou fázi odstranění všech neduhů těla. V minulosti si tento proces vyžádal nejeden život, doporučuje se tedy jeho provedení provádět pouze pokud jsme si jisti naprostou koncentrací a dokonalým ovládnutím i těch nejzáludnějších částí magie. Špatná příprava či nedokonalé vyprázdnění mysli může mít za příčinu dlouhou a velice bolestivou smrt provázenou halucinacemi, jež někdy předčí v krutosti samotnou bolest umírání. Právě proto byl pokus o provedení tohoto kouzla zaznamenán naposledy v dávném 5. století. Nikdo se nikdy nedozvěděl, jak procedura dopadla, čarodějka však nebyla nalezena a od toho času byl vyhlášen téměř naprostý zákaz vykonávání kouzla bez přítomnosti druhého čaroděje s pozdějším dodatkem o nezahrnutí mágů a čarodějek, kteří dosáhli vrcholu Selvenovy stupnice.

Polibku věčnosti od dob Gremildy z Vearnhaveru nebylo využito. Jedná se o dokonalé odloučení se světu, které je ukončeno znehmotněním dotyčného. Proces je o nezanedbatelnou míru těžší než samotný Magický spánek a používá se pouze k urychlení příchodu Zatracení. Dříve, v čase vzniku prokletí čarodějů a čarodějek vyřčeného Neznámým ovládajícím Moc, se tímto mířilo k poznání pravdy o nedosažitelnosti navrácení se ze smrti. Od těchto pokusů však bylo upuštěno vzhledem k obrovskému úbytku mágů. Nikomu se nepodařilo z nebytí navrátit. Nyní se proces Polibku věčnosti nijak zřetelně neliší od prvopočátečních pokusů, ovšem jeho použitím se dociluje zkrácení neúnosného čekání na Zatracení, kterážto doba je pro postižené zpravené o naplnění se jejich prokletí mnohdy horší než budoucí bezcílné nekonečné bloumání mezi věky. Samotnou myšlenku na zbytečnost bytí pak ukončuje proces Mizení, probíhající po tři měsíce, dovršený poslední fází dokonalé zřetelnosti.

Daniela hltavě přeskočila několik stránek popisujících přípravu a provedení kouzla a doslova se vpila do posledního strany zabývající se tématem:

Přerušení stavu spánku nebo Mizení

Všeobecně se tvrdí, že je nemožné probudit někoho, v kom se k tomuto úkonu neskrývá alespoň částečka chtění. Jednodušeji vyjádřeno, pokud objekt netouží být probuzen, ani jediný lektvar nemůže proces ukončit. Ke štěstí rušitelů a někdy neštěstí spících však postačí jen jediná myšlenka v hlavě dotyčného na možnost přerušení kouzla a lektvar (i když někdy velice ztuha) zabírá.

Ke značným komplikacím dochází při buzení ?mizejícího?. Lektvar Probuzení se zde musí v přesných časových úsecích krýt s použitím zviditelňujícího lektvaru Berdrifelova. Oba nápoje se dotyčnému vpravují do úst zpočátku velice složitě, polykací reflex se však naštěstí ztrácí až jako jedna z posledních funkcí těla a tak netrvá nijak dlouho, než je znovu obnoven. Průběh buzení jak z Magického spánku, tak i z Polibku věčnosti je stejný. Zpočátku dotyčný subjekt nereaguje nijak viditelně. Tento stav přechází v horečnatý. Tep se zrychluje, dýchání je přerývané, prudké, nebo naopak téměř neznatelné, na těle někdy dochází v důsledku horkosti k objevení se rudých skvrn, tělo bránící se odchodu z netečnosti sebou nenadále škube. V tomto stadiu přikládáme postiženému na horká místa těla octové obklady, zmírňující horečku a podáváme v dostatečné míře tekutiny. Následující fází jest probuzení. Není ovšem konečné. Dotyčný sice otevře oči a viditelně reaguje na podávání lektvarů (většinou bohužel odporem), ale tím je jeho veškerá aktivita u konce. Projde-li prvním probuzením, horečka, třas, rychlý tep i dech mizí, nastává fáze snů. Dotyčný prožívá (povětšinou nahlas) posledních několik let svého života. Navrací se mu většina vzpomínek, veškeré emoce. Často se stává, že se zničehonic rozpláče či rozesměje. Dostavují se nekontrolovatelné vlny energie a života, monology, které osoba vede sama se sebou a probírá si většinu svých posledních myšlenek. Zkráceně prožívá všechno, co musela odložit před zakletím.

Poslední stav, který pak přichází, se může zdát být lehčí, než předchozí, ale není tomu tak. Dotyčný se dokonale probudí. Je ovšem zmatený, mnohdy není nijak šťastný z vývoje situace, odmítá jíst a pít, zachvacují ho stavy netečnosti, ale i vzteklého běsnění. To vše však předčí naprosté mlčení, které zachovává. Slova jsou pro něj většinou ještě příliš složitá, protože se na ně musí nejdříve upamatovat. A když už dokáže znovu ovládat činnost svých myšlenek v doprovodu hlasivek, odmítá komunikaci. Tím probuzení končí, je dokonáno.

Každý subjekt však reaguje na jednotlivé fáze jinak. Někteří se probouzí okamžitě, jiným trvá několik měsíců, než projdou horečkami, jedni mlčí po několik let a druzí projdou procedurou naprosto nerozrušeni?

Po dočtení následovalo několik dní strávených hledáním příslušných bylin a přísad obou potřebných lektvarů. Daniele bylo jasné, že má co dočinění s Polibkem věčnosti. Nebylo by to však ono, kdyby to mělo být lehké. Daniela si hořce povzdechla. Na seznamu přísad nejenže byly názvy rostlin, které v životě neviděla, ale i rostliny, které nemohla v podzemní komnatě najít. S neznalostí se vypořádala lehce ? na co také by jinak byla knihovna? Ovšem bendrochel, ani rulík mág ve svém doupěti neměl. Pomalu se začala smiřovat s myšlenkou na nutné hledání venku, v lesích, ale naštěstí toho byla ušetřena?

Nechtělo se jí spát, nemohla se donutit zavřít víčka a tak se vydala na noční toulku hradem. Po bezcílném bloumání došla až do kuchyně. Chvíli jí trvalo, než jí to došlo, posadila se na jednu z rozvrzaných židlí a nemaje o čem přemýšlet tupě zírala na černou podlahu. Zdálo se jí, že slyší jakýsi šramot, ale nevěnovala tomu pozornost. Přemýšlela nad tím, kde najít zbývající přísady a nevědomky začala prohledávat místnost. Našla trochu bylin, vhodných tak akorát na dobrý čaj. Rozdělala oheň a postavila na plotnu konev s vodou, odhodlána si alespoň zpestřit ponocování. Znovu zaslechla nějaký šramot. Nedalo jí to a vyhlédla ze dveří. Na chodbě se mihla ženská postava. Vyburcovalo to její myšlení, popadla na svou obranu jedno z větších polen. Opatrně našlapujíc vkročila do komory na druhé straně chodby. Prošla i dveřmi v ní, vešla do místnosti přiléhající k salonku, kde byla dvířka ke kachlovým kamnům. Ani tady nikoho nenašla. Prošla postupně několik místností, když v nich ale nenašla žádného narušitele nočního klidu, vrátila se do kuchyně. V klidu odložila poleno zpět na hromadu vedle kamen a odstavila konev z plotny. Vzhlédla. U stolu seděla mladá dívka v chatrných šatečkách, které měly svůj původ pravděpodobně v nějaké mužské kytli. Rozespalá Daniela vylekaně nadskočila a vtiskla se do nejbližšího rohu. Až o několik vteřin později si uvědomila jistý fakt ? byla přeci bojovnicí! Trochu se červenajíc, což naštěstí v pološeru, které rušilo jen slabé světlo svíčky, nebylo vidět, usedla na protější židli, pošilhávala po polenu, najednou ležícím nepříjemně daleko.

?Co jsi zač?!? uhodila na ni zhurta, aby si dodala trochu jistoty.

?To bych se měla ptát spíš já. Mně to ovšem došlo ? ty budeš nejspíš Daniela, že?? dívka byla očividně naprosto vyrovnaná a dokonale v klidu.

?Neodpověděla?s mi.?

Neznámá se ušklíbla. ?Jen se tak nedurdi, však ti nic nedělám. Jsem tu víc doma, než ty. Copak už ti nejsem dobrá? Bez kožichu a bez slintání?? Měla milý, pobavený úsměv.

Daniele teď v noci trvalo o něco déle, než věc pochopila. Zmohla se jen na tupé: ?Eh??

?Jsem dědičkou tohoto sídla a okolních blat. Mým předkům to tu patří už několik staletí. Problémy začaly až za mého dědečka. Praděd dovolil mnoho nelidským bytostem usídlit se na našem panství, půda tu byla neúrodná, většinu polí stejně každoročně zatopily jarní záplavy, a tak tu konečně začalo být trochu živo. Jenže můj děda zavedl velice odporné zvyky. Lidé měli dovoleno odchytávat märo?ipely, bludičky i ostatní, aby je pak jako atrakci vozili po celém světě. Bylo to velice odporné. Můj otec nebyl o nic lepší. Spíš vše jen zhoršil. Zdálo se mu, že je nejlepší z nejlepších, rozhodl se vzít si za manželku jednu z märo?ipely. Donutil ji k tomu. Potom, co mě porodila, aniž by mne jedinkrát zahlédla, proklela mne. Myslela, že otci dala syna. Vložila tedy na mne kletbu, po dovršení deseti let jsem se měla proměnit ve vlkodlaka a navždy tak zůstat. Pouze o úplňku jsem se měla měnit v člověka, ve svitu měsíce. Stala jsem se opakem té vlkodlačí metamorfózy. Tedy ne tak docela. Vzhledem k tomu, že jsem byla žena, kouzlo se zkroutilo a mutovalo. Z vlkodlaka sužujícího celé panství jsem se tedy pomalu měnila v obyčejného tmavě hnědého psa. Žádnému z mágů se nepovedlo zakletí zrušit ? byla to kletba rozezlené víly a navíc ještě mutovaná? Otec vše ututlal a prohlásil, že jsem utonula na blatech. Několik let na to zemřel. Kraj se pomalu vylidňoval, až ho ovládli pouze nelidé. Všechny služky odešly, usedlosti pohltil les. Zůstala jsem tu sama.

Před lety se tu objevil Jerdán. Poznal, že nejsem jen tak ledajaký pes a díky náhodě ? adresoval mi celou plynulou a smysluplnou větu ? jsem se mu mohla dalšího úplňku zjevit ve své lidské podobě. To je další podmínka toho prokletí. Nedokázal ji odstranit, stejně jako mou psí podobu, ale dokázal vše zmírnit. Nyní už několik let jsem každou noc člověkem. Víc pro mne už nikdo udělat nemůže ? ledaže bych našla původkyni všeho trápení a nějakým způsobem ji donutila prokletí sejmout, což je holá nemožnost.

Takže na vysvětlenou, proč tu teď žije Jerdán ? byla to jeho odměna. Za to, že mi dal alespoň poloviční život jsem mu postoupila svůj hrad. Přivedl služebné, obeznámil je se situací a všechno bylo tak pěkné? Tak a teď ještě jednou? Jsi ta Daniela?? dívka se na ni zadívala. Pod tíhou jejího pronikavého pohledu a taky, že neviděla důvodu, proč jí to neříct, přikývla bývalá princezna a přidala ke své odpovědi i otázku:

?Jak o mně víš??

?Jednoduše. Žij v domě s někým, koho sžírá věštba a dovíš se toho spoustu.? ušklíbla se, ?Abys věděla, nikdy jsem ho neviděla víc zuřit, než když se to dozvěděl. Neustále hulákal, že on si nic takového nezasloužil a že nehodlá panáčkovat, jak si nějaká dávno mrtvá holka umane. Oponoval Fernbovi ? mluvili spolu pomocí obrazu v teleportačním okně ? tak vehementně, že se jim konstrukce zhroutila a museli spojení navazovat nejméně třikrát. Kdybych nevěděla, jak moc toužil po klidném a normálním životě, nepochopila bych ho? Ale on se něčeho takového vždycky bál ? pokaždé proklínal den, kdy se rozhodl složit zkoušky desátého stupně. Jako na potvoru musel zrovna on přijmout do učednictví nějakou královničku, nebo její dcerku. On, kterého pěkně zrychtovala nejedna mrcha?

Mimochodem,? změnila nenadále téma dívka-pes očividně potěšena tím, že může zas s někým hodit řeč, ?Ty asi nevíš, kolik mu je let, co??

?Vypadá maximálně na třicet.? odpověděla jí zakřiknutě původně tak energická princeznička.

?Hm, tak nevíš. Copak ti nikdo neřek?, že u čarodějů to nikdy podle vzhledu nepoznáš? Když začínají ovládat magii, zpomaluje se do velké míry jejich stárnutí. Někteří až do smrti vypadají na třicet! Znala jsem jednoho, co vypadal na šestnáct. Co bylo chudáků, kteří doplatili na svou zbrklost!? dívka se uchechtla nad nějakou vzpomínkou, ?Běda tomu, kdo si dovolil neprokázat mu dostatečnou úctu??

?Nemůže mu být moc, mou maminku začal učit nedlouho po složení zkoušek.?

?Ale to ještě nic neznamená.? prohodila nenaloženě dívka a do dvou hrnků nalila vařicí vodu, do níž pak vhodila připravené bylinky. ?Mohl se učit sto, dvě stě, možná i tři sta let.?

?A proč to chceš vlastně vědět??

?A tebe to nezajímá? Je to docela fešák. Já jsem ale jen zvědavá, jsme už něco jak sestra a bratr.? půvabně nakrčila nosík, ?Znám ho až moc dobře na to, abych si s ním něco začala.? tiše se zachichotala. Daniele čím dál tím víc připadala jako jedna z trochu střelenějších služek u nich na hradě.

?A kolik je vlastně tobě? Myslela jsem, že Jerdán je zde už desítky let ? o tomhle místě se stačily roznést spousty pověstí.?

?Mně? Mně je něco kolem padesáti. Ze mě ale nikdy nebude stará ženská ? to víš, kletba. Ale až mě to tu omrzí, můžu se ještě pořád zabít.? navzdory smyslu svých slov se zachechtala. ?Jenže mě to jen tak bavit nepřestane. V domácnosti mága se pořád něco děje.? najednou se její čelo nakrabatilo a zcela vážně pronesla, ?Doufám, že jsi s tím lektvarem dostatečně daleko. Musím se ti omluvit za svou opožděnost, ale když jsi přišla sem do hradu, neměla jsem vůbec tušení, co tu chceš vyvádět. Snažila jsem se ti nějak pomáhat, protože ti tam na hranicích by sem nepustili jen tak někoho, ale jako psu mi to myslí dost špatně. A v noci navíc nic moc z tvého chování nepochytím a tak mi to všechno docvaklo, až když jsi na něj tak vyjela. Došlo mi, co hledáš a tak jsem ti tu knihu přinesla. Měl ji totiž pečlivě schovanou ve stole ve věži. Bál se, že sem někdo přijde během těch tří měsíců procedury. Navíc si nebyl jistý mým slibem, že ho nechám na pokoji. Jen kdyby to šlo a já mohla nějaký ten lektvar uvařit! Jenže já bych ho půl dne nemohla hlídat, tím pádem jsem neměla šanci mu to nijak překazit. Než to proved, hrozně jsme se pohádali ? no uznej, aby si někdo vzal život a dobrovolně upadl do zatracení, to už musí být extra blb! Ale on mě pořád neposlouchal, jenom mlel něco o tom, že už to nemá cenu a jakej byl hlupák a že to všechno zkazil, či co. Pořád něco mele, kdo ho má poslouchat?! No, ale tohle jsem mu nechtěla dovolit. Nechat mě tu samotnou, povídám mu, to je pěknej podraz, jenže on byl jak hluchej! No a pak si postavil hlavu a už na mě nepromluvil. Takže? Jak jsi daleko??

?Není tu rulík ani bendrochel.? zmohla se Daniela na krátkou odpověď. Byla dokonale zahlcena neustále brebentící dívkou. Ještě než se stačila nadechnout, přerušila vodopád jejích slov svou otázkou:

?Jak se jmenuješ??

?Chundeláč, Drahoušek, Drobeček a Feny.? rozesmála se na celé kolo, Daniela se cítila velice trapně, když takhle slyšela ta jména. Dívka však bez povšimnutí pokračovala. ?Otec mi ? do deseti, pak už mne neoslovoval ? říkal Marieto. Jerdán v tom pokračuje. Teda pokračoval.? zachmuřila se. Dlouho pak bylo ticho. Marieta to však nevydržela a musela ho porušit:

?Ty bylinky potřebuješ až v závěru vaření, do té doby ti je někde venku seženu. Mně tam nebezpečí, jako právoplatné, i když prokleté, dědičce, nehrozí.?

Obě dívky dopily čaj. Marieta začala zase něco drmolit, ale Danielu přepadla únava a ještě u stolu usnula.

 

Konec VIII. části?

---