Část IX. - Probuzení myslí

Hned druhého dne se Daniela vnořila do přípravy lektvaru. Četla ji tolikrát, že ji nakonec znala nazpaměť. Rozdělala oheň pod kotlem a nanosila do něj vodu. Pak ji podle receptu nejdříve osolila a pak osladila. Připadala si jak při vaření popletené polévky. Mateřídoušku, kostival i kardinku měla připravené. Rozemlela je tloučkem na prášek, pak je zalila olejem a nechala vylouhovat. Po třech hodinách směs opatrně protlačila přes plátno a vyteklý okořeněný olej vlila do kotle. Zbytek ? nevábnou, slizkou, zelenou hmotu hodila do kýble na odpad. Nedlouho potom toho litovala a celý proces musela opakovat, protože té hmoty bylo potřeba při podávání hotového lektvaru. Do kotle následně padaly obyčejné brambory i nastrouhané kořínky mandragory, mrkvová drť i listy košelníku, nebo přesně na centimetr nakrájené oddenky rostliny, jejíž jméno by mohlo být jazykolamem. Zaútočila při svém hledání přísad i na vitrínu s jedy a všemožnými lektvary. Sebrala Berdifelův lektvar, který snad vypadal ze všech nejodpudivěji (pokud tedy nepočítala ten, co se vařil v kotli), a věnovala nekonečné díky Jerdánovi, že už ho měl hotový. Připravila si ho na tác, kde už ležela miska s hadříkem, vyschlá směs mateřídoušky, kostivalu a kardinky, džbán vody a kalíšek.

Pak musela ven. Na tom malinkém ostrůvku, kde stál hrad, sice žádné květiny nerostly, ale Marieta ji zavedla na druhou stranu a tam se po uvolnění jednoho kamene zvedl z vody most. Kousek od protějšího břehu pak nasbírala plný košík vlaštovičníku. Pro rulík a bendrochel se Marieta vydala do hloubky lesa, kam ji dívka nenásledovala. Kousek po břehu rostly sedmikrásky, těch si taky natrhala kytičku, ale do kotle je nepřidala. Dala je do vázičky vedle jeho postele. Chvilku tam pak nad ním stála a dívala se na jeho ztrácející se tvář ozářenou paprsky slunce. Přeci se však dokázala zamračit a potichu si zabrblat něco o namyšleném panákovi. Seběhla po spoustě schodů zase do ?pracovny? a poctivě míchala srážející se hmotu v kotli, dokud se znovu pořádně nerozpustila. Nadrtila vlaštovičník a čekala až pustí šťávu. Opatrně ji přecedila a vlila do bublající tekutiny. Ta zežloutla a vypadala jako už jednou požitá.

Vařila dál a dál, přilévala další tekutiny, přidávala blín, šalvěj, kerikter a nakonec smíchala i rozdrcený bendrochel s rulíkem. Bylo hotovo. Tedy vaření bylo hotovo.

V noci za ní do věže přišla Marieta.

?Začneme??

?Čekala jsem na tebe. Pohlídáš ho teď přes noc, že??

?Proč ne, utíkat, pokud vím, nebude.?

Daniela tedy nalila z kotlíku stojícího vedle postele něco lektvaru do misky. Smočila v té odpornosti hadřík a začala jím máčet Jerdánovy rty. Netečnost očekávala a tak se nenechala odradit. Nakonec se odhodlala otevřít mu ústa a vlít mu tam trošku tekutiny. Doufala, že ho tím neudusí. Promnula mu krk, aby se lektvar dostal co nejníže a pak už se jen natáhla na zem vedle jeho postele a usnula. Za rozbřesku ji probudila fenka. Vyměnily se na stráži. Přes den se Jerdánovi pomalu obnovil polykací reflex, ale tím veškeré pokroky končily. Měsíc se nic nedělo. Pouze bylo jisté, že proces mizení nepokračuje. Naopak se jeho tělo znovu zviditelnilo. Daniela i Marieta měly strach, že se jim ho nepovede probudit. Však to byl mág desátého stupně, to znamenalo, že si klidně všechny myšlenky na probuzení mohl odpustit?

Bály se, že než se mág probudí, dojdou všechny zásoby bylinek, ale naštěstí se po měsíci a pár dnech začaly projevovat příznaky první fáze. Zviditelňovací lektvar tedy konečně mohly odložit.

Jestli si ovšem myslely, že horečky a třas budou jako procházka růžovým sadem, tak se šeredně mýlily. Někdy čaroději nebyly schopny tep ani nahmatat, jindy měly strach, že jeho srdce pukne. Přikládaly mu chladivé zábaly na rudé rozpálené skvrny, ale tvrdošíjně pokračovaly v podávání lektvaru Probuzení, i když jasně viděly, jak se mu po něm přitěžuje. Jedné noci se nevyspaly obě. Jerdán sebou škubal tak moc, že je pokaždé nesmírně vyděsil. Musely ho také neustále vracet zpět do postele, protože měl při svých záchvatech tendenci vypadávat ven. Denně vypil nejméně litr tekutin, nepočítaje lektvar, ale naštěstí se nemusely starat o jejich odchod z těla ven ? byl tak rozpálený, že vše spotřeboval do poslední mrtě. Těch čtrnáct dní myslely, že už je nemůže potkat nic horšího.

Bylo by zbytečné říkat, že se mýlily.

Zbavily se konečně horeček, tep se uklidnil, ale nic nedovedlo více děsit, než mágův upřený pohled. A pravidelné podávání lektvaru se pro ně přes jeho odpor stalo téměř nadlidským úkolem. Nic však nevzdaly. Občas se sice přistihly, jak nebohého mága nutí pít mnohem surověji, než by bylo třeba, ale jinak byly potěšeny vývojem situace. Jerdán se navracel. Svědčilo o tom i jeho zpočátku nesrozumitelné brumlání a sípání, které však s postupem času bylo zřetelnější a zřetelnější. Zpočátku si také připadaly trapně, když ho slyšely promlouvat k Fernbovi, nebo se hádat s nepřítomnými dívkami, ale později si na jeho nenadálé výlevy mysli zvykly. Někdy se dokonce nepokrytě bavily. Jak se však mágovi pomalu vracely okamžiky mnohem konkrétnější, humoru ubývalo. Daniela dopodrobna poznala jednostrannou část rozhovoru Jerdána s Fernbem, když mu přinesl zprávy o věštbě Darnil. Nebylo jí do smíchu ani když slyšela mága křičet na svého královského otce něco o zabedněném hlupákovi a ani když si vyslechla Jerdánovu vizi budoucnosti. Nebylo o co stát. Marieta jí převyprávěla, co zaslechla v noci, když princezna spala, ale Daniela cítila, že to nebylo vše. Ona sama se jí však také nesvěřovala s každou informací, kterou se dozvěděla ze spáčových úst.

Promlouvání k nepřítomným lidem mohlo být nepříjemné či skličující, ale hovory, kde mluvil o princezně s Marietou a s Fernbem byly ještě podivnější. Nečekal na odpovědi, když se ptal, slyšel je odkudsi ze své mysli?

Jednoho rána jej Daniela zastihla nehlídaného. Marieta zřejmě už odešla ven shánět byliny na přidělání lektvaru. Jerdán začal ve chvíli jejího příchodu mluvit právě k ní. Bylo to poprvé, co se v jeho vzpomínkách setkali tváří v tvář?

?Ano.? do odmlk, které nechával mezi svými odpověďmi, si matně dokázala doplnit své vlastní hloupé řeči, ?Ale já chci mluvit s vámi.? jeho hlas byl tak klidný, hluboký a melodický? Skoro by na tu rozmluvu zapomněla? ?Vy ovšem žádné audienční hodiny nemáte, takže mám vlastně neomezenou možnost, kdy za vámi přijít s prosbou.? Ach, jak byla tenkrát hloupá! Kdyby si poslechla, co jí chtěl říci? ?Nechci téměř nic, jen vaši ruku.? Kromě jeho slov bylo v místnosti hrobové ticho. ?Vezmete si mne princezno?? ?Záleží snad na mém postavení?? ?V tom případě mi říkejte třeba princi, mne tituly nezajímají.? ?V celém našem království se o vás, má paní, mluví jako o té nejkrásnější ženě. Ale také se říká, že jste zároveň tou nejprotivnější a nejrozmazlenější?? Tak tohle už nesnesla, musela odejít. Co nejrychleji, jak to jen šlo, popadla podnos s lektvarem a rozběhla se do podzemní pracovny. Teprve až zde si dovolila zpomalit. Hluboce oddechovala ještě když nalévala lektvar do džbánku. Do misky hodila trochu vyschlé směsi mateřídoušky, kostivalu a kardinky, jak to dělala vždycky a pak si sedla na teď již nepoužívanou postel. Tak takhle to tenkrát bylo? Co by udělala teď, kdyby za ní znovu přišel? Ne, to by neudělal. Ona je pro něj přeci jen hloupá, urozená husa. A on pro ni namyšlený panák. Tak to je a tak to také zůstane.

?Kašlu na tebe!? musela to říct nahlas. Zahnala vtíravou nepříjemnou myšlenku na to, zda tím ujišťovala jej, nebo sebe a vydala se zpět do věžního pokoje. Už ležel tiše, avšak po tváři se mu bezhlesně kutálely slzy.

Princezna si skousla ret a slepě provedla již rutinní ošetření. Dosáhla tím vytouženého účinku ? čaroděj se místo pláče začal urputně bránit pití lektvaru. Když do něj konečně vpravila předepsané množství léku, posadila se vedle něj do křesla, které sem s Marietou dotáhly ze salonku v nižším patře. Po zbytek dne byl zticha a poklidně spal.

Marieta se však večer vrátila velice unavená z celodenního shánění bylin, a tak s ním Daniela zůstala vzhůru i po celou noc. Ráno byla vyřízena nejen z nedostatku spánku, ale i po psychické stránce. Dozvěděla se o jeho podvodu v chatrči u staré Anny. Nejdříve jej za to chtěla, až se samozřejmě probudí, řádně vyplísnit, ale pak si vyslechla i pozdější početné hovory s Fernbem a na počáteční vztek zapomněla. Úzkost v jeho hlase jí zcela prostupovala. Pochopila jeho neskutečný strach, když se ztratila. Nekončící tíseň, kvůli které nemohl spát a která pramenila z jeho marného pátrání po její osobě. Mluvil v té době i sám se sebou? Ve dne se jí pak vyjasnily i okolnosti toho, jak našel její dopisy a zjistil, že Fernb o ní už dlouho věděl. A deprese byla prohloubena o notný kus, i když už si myslela, že to být horší nemůže.

Venku mezitím přecházel podzim v zimu a na shánění bylin mohly zapomenout. Jerdán se probudil. Napadla první pokrývka sněhu, když dobraly poslední kapky lektvaru, musely to už nechat na něm samotném. Mág začal dělat první krůčky. Daniela ho nejprve vodila pouze po věžním pokoji. Zprvu těžkopádné kroky se však zlepšovaly a zanedlouho byl schopen se volně pohybovat po celém hradě. Nikdy se jí však nepodíval do očí a taktéž zachovával naprosté mlčení. Najednou měla až moc času a podnětů k přemýšlení. Denně ho nacházela sedět v knihovně. Nejdřív tam trávil dlouhé chvíle pouhým sezením, pak si však začal i číst. Nedělal ale nic jiného. Donutit ho jíst byl tak těžký úkol, že jej sytily až společně s Marietou. Čaroděj hubl a ztrácel se před očima. Za celý ten čas se ani jednou neusmál. A na Marietu se také nepodíval. Daniela už byla na pokraji sil. Celé dlouhé hodiny, které trávila v jeho společnosti a které pročekala? Doufala, že na ni promluví, že jí konečně zodpoví alespoň jedinou z jejích otázek? Ten čas ji nesmírně vysiloval. Pochmurné, šedivé roční období se trochu rozjasnilo, když přestalo sněžit a po dlouhých dnech konečně vysvitlo slunce. Donutila ho vyjít ven. Oblékla je oba do teplých svršků a vyvedla apatického mága ven na slunce.

Stál a nic nedělal. Zíral na sněhovou pokrývku, která pokrývala už dokonce i půdu v lese na druhé straně břehu za hradem. Už to nevydržela a padla do té studené náruče jako podťatá. Chvíli jen tak ležela a mokla, pak však uplácala velkou sněhovou kouli a hodila ji po něm. A pak další. A další? Řvala na něj. Vylévala si všechnu svou zlost a beznaděj. Měla pocit, že ji snad ani neslyší, jako tenkrát, když ještě spal? Pomalu se sehnul a vrátil jí její hrubost, avšak beze slov. Tentokrát se na ni ale podíval. Byla by raději, kdyby to neudělal. Jeho oči mrazily, byly tvrdé a kruté. Nejhorší na tom bylo, že si uvědomovala, že za jejich zlobu a zlomenou víru může sama. Vzdala to a odešla do tepla hradu. Cítila jeho pohled v zádech, neotočila se.

Něco se však přeci změnilo. Čaroděj nyní pravidelně opouštěl hrad. Jednou se zde dokonce objevili i Oni. Ti, kteří ji vpustili do lesa a do jeho hájemství. Dlouho s Nimi rozmlouvala.

?Není takový, jako dřív. Co se mu stalo?? hluboký hlas příšery zněl jako sama temnota ve zdejších lesech. Nechápala její zvuk, ale budila v ní nepříjemný pocit nebezpečí. Tvorové jí však nijak nedávali najevo nepřátelství. Spíš to bylo, jako by přišli pro radu. Nevěděli, co se jejich starému příteli stalo a měli o něj strach.

?Chtěl odejít. Do Zatracení.? odpověděla popravdě.

?Ne, to by neudělal. Není přeci tak hloupý??

?Je. Tedy byl. Společně s Marietou jsme ho ale probudily. Promluvil na vás??

?Ano, dlouho s námi mluvil. Ale divně.?

?Co říkal?? zeptala se možná až moc pohněvaně. Nechtělo se jí pochopit, že když ho ona probudila a navrátila, on se šel bavit s někým jiným a k ní je ledový, až zlý.

?Nic souvislého. Mluvil o smrti. Nepochopili jsme ho možná správně? a také se zmiňoval o nových obyvatelích.?

?Někdo nový přišel do lesa??

?Ne, teprve prý přijdou.?

?A za nimi teď odešel? Neukázal se už několik dní, mám o něj strach??

?Nejspíš ano. Říkal, že na tom jsou v dnešním světě stejně jako my ? nechtění, zprotivení? Lidé je pronásledují.?

?Neřekl jak se jmenují?? ptala se napnutě.

?Zapomněli jsme.? Neuvěřila mu, ale dále nevyzvídala. Cítila, že by jej donutila lhát a to by pro něj nebylo nijak příjemné.

Tak Jerdán mu zakázal se o nich před ní zmiňovat? Co jen mohl mít za lubem? Chytil se snad nějaké hloupé narážky, kterou měla během jejího výbuchu? Doufala, že všechno znovu nezničila. Tentokrát by to již nedokázala napravit. Ublížila mu už tak moc, že ještě o trochu víc a už by se jeho reakci nedivila, ba spíš by ji poklidně přijala s vědomím, že si trest zaslouží.

Vrátil se za týden. Bylo načase vynutit si rozhovor.

?Co se mnou teď uděláš?? Ticho. Jako by ji ani nevnímal. Cítila však, že zde už je to jen zatvrzelá mlčenlivost. Až příliš okatě četl jednu z knih.

?Jednou ti nezbude nic jiného, než na mě konečně promluvit.?

?Chceš snad, abych tu zůstala až do své smrti či co?!?

?Dobře.? naštvala se. Nebyla nijak moc trpělivý člověk a z Jerdána mámila slova už dlouho. ?Tak mne tedy, buď tak laskav, doprav domů. Chtěla bych zpět za otcem.?

Upřel své oči do jejích, jako by tím říkal: ?A kdo ti brání?!?

?Necháš mne tedy shnít někde na cestě?! Bez peněz, výstroje, čehokoli?!? Pozvedl jedno obočí.

?Ti tví přátelé mne svlékli do spodničky a sebrali mi všechny zbraně. Chodím tu v šatech po služce.? ?Ne, že by mi to vadilo.? dodala po odmlce, protože si vzpomněla, jak nepohodlné jsou šaty hodné jejího stavu.

Vstal, pokynul jí rukou, aby ho následovala, a vyšel z knihovny. Šli dlouho chodbami hradu, až ji přivedl do staré zbrojnice. Tam se zastavil. Zase cítila, jako by říkal: ?Tak si vyber!?

?Já chci ale svůj meč?!?

?A koho to zajímá?!? zachraptěl. Pak se hned odvrátil, aby skryl vlastní překvapení nad svým promluvením. Daniela však vše pochopila a chytila se té věty jako posledního stébla záchrany.

?V tom případě jsi jen prachsprostý zloděj!?

?A ty jsi pěkná, malá mrcha!? zařval.

?Co? Co si to dovoluješ?!? pěnila, v skrytu duše však potlačovala vlnu štěstí, že na ni opět mluví.

?Co sis myslela, když jsi lezla do mého hradu?! Kdo tě sem zval, můžeš mi to říct?! Měla ses ztratit! Vrátil jsem ti, co tě tak ničilo. Mělas zpět tu svou heboučkou ulhanou tvářičku, tak ses s ní měla jít třeba zahrabat! Kdo se tě prosil, abys mě probouzela?!?

?Ale já tě probudit chtěla!?

?Má být?! Bylo to moje rozhodnutí! Víš, kolik těžký práce mi dalo, než jsem se na to připravil?! Víš vůbec, ty náno, jak těžké to kouzlo je?!?

?Namyšlenej panáku! Ty hroudo nevděčnýho masa! Víš zas ty, jak těžký bylo tě z toho probudit?! Víš, kolik měsíců jsem strávila jen blbým hledáním správného kouzla?! Já o tom nic nevěděla! Ty sis přečetl nějakej pošahanej nedůležitej dopis a pak ses uráčil stáhnout do sebe a pěkně sobecky si odejít! Ani omluvit se jsi mě nenechal! Copak jsem mohla tušit, co všechno za tím stojí?! Přišel jsi jak velká voda a vrhl mě do světa, kde jsem v životě nebyla! A já se jím musela prokousat! To mě zbili!? při té zmínce sebou čaroděj prudce trhl.

?Za to ty jsi byla samá dobrota! A to vytříbené chování!? uchýlil se k sarkasmu.

?Tak dost vy dva.? ani jeden z nich však větu pronesenou nenadále přišlou Marietou nevnímal. Nasupeně na sebe zírali a neuhnuli by pohledem ani za nic. Snad přestali i mrkat.

?Blbá malá princezničko, koukej se ztratit z mýho hradu. Nechci tě tu ani vidět!? cedil skrz pevně zavřené zuby.

?Ani za nic. Abys udělal zas nějakou volovinu, to tak!?

?Co dělám já, může být tobě ukradený!?

?A taky nemusí? Nemyslíš!?

?A té blbosti, co je ve vzduchu, že bych se udusila?!? Marieta vkráčela mezi ty dva a oba je popadla za ruce. ?A to bych nerada. Bylo by mě totiž škoda? Někdo na vás na oba čeká, hlupáci. Jste zahledění jen do sebe!? pochichotávala se vlastním myšlenkám a táhla vzpírající se dvojici do nejzachovalejšího salonku na hradě.

Vstoupili mlčky do malé místnosti. U stolu tam seděl muž, kterého by tu Daniela nikdy nečekala.

?Fryku!? užasle hlesla, když poznala mladíkovu tvář.

?Zdravím!? zazubil se elf.

?Jsem rád, že jste už dorazili. Měl jsem obavy, že se po cestě něco přihodí.? pronesl upjatým tónem z hádky ještě prudce oddechující mág.

?Ne, nic se nám nestalo. Naopak, jsem táta!? Fryk zářil víc než magické svíce ozařující místnost.

?Eh?? zmohla se zmatená, ba přímo šokovaná Daniela na jediný zvuk.

?Už jste se potkali s Nimi??

?Ano, zavedli nás do naší části lesa. Ani nevíš, jak jsme ti vděční.? elf, který teď už stál, se uctivě poklonil.

?Nebyl to můj nápad.? zamračil se jen čaroděj.

Daniela, které konečně došlo, co se tu děje, se vrhla do objetí přítele.

?Tak ráda tě vidím! Měla jsem o tebe strach. Našel jsi je všechny? Koho napadlo vás sem přivést?? zahrnula jej otázkami.

?Tebe.? odpověděl místo Fryka neochotně Jerdán, protože věděl, že elf odpověď nezná. Nepochopila jej, a tak ještě dodal: ?To tys neustále myslela na to, kolik místa je ve zdejších lesích a jaký strach o elfy máš.? navzdory svým slovům se Jerdán kabonil jak zimní obloha.

?Ale? Já jsem nikdy nic neřekla?? pak jí to došlo. Mluvila o tom všem s Marietou. Zrádkyně. Ona s ním tedy hovořila? Vrhla po ní jeden nepřívětivý pohled, ale pak už se vesele usmála. ?Takže tu smíte zůstat??

?Ano. Tady princezna Marieta nám uvolnila část své země, kde budeme v bezpečí. A navíc? Už o tobě všechno vím, má paní?? Fryk se znovu uklonil. Jednou k Marietě a jednou na Danielu.

?To by stačilo. Myslím, že je čas na nějakou večeři. Přišel s tebou ještě někdo kromě služebných?? přerušil jej hrubě mág.

?Ne, všichni byli moc unavení po cestě. Král ti posílá své uctivé díky, rád by se s tebou setkal zítra zrána.?

?Alespoň tedy ty tu zůstaneš na večeři??

?Já?? zadrhl trochu Fryk, ?Jak už jsem říkal, stal jsem se otcem? A tak jsem si myslel??

?Jistě, jistě, málem bych zapomněl. Tak vše nejlepší a pozdravuj svou ženu Gallien.?

?Budu, děkuji.? Fryk se sebral, potutelně mrkl na Danielu a vytratil se ven do tmy.

?Marieto, byla bys tak hodná a skočila do kuchyně říct Erle a ostatním, že bychom mohli povečeřet??

?Opravdu je chceš po tak namáhavé cestě nutit do práce?? odporovala mu dívka-pes.

?Máš pravdu.? připustil čaroděj a jen ledabyle mávnul rukou. Na stole před nimi se objevilo jídlo pro sedm lidí. Jestli si myslel, že tím Danielu ohromí, mýlil se. Zcela nad věcí usedla do jednoho z křesel, pak netrpělivě a tázavě vzhlédla.

?Řekneš tedy v kuchyni, že se podává večeře?? nenechal se vyrušit mág.

Marieta beze slova odešla. Za chvíli se vrátila s kuchařkami a hospodyněmi. V místnosti do té doby panující hrobové ticho bylo porušeno přáním dobrého chutnání a cinkáním příborů o talíře. Napětí však nezmizelo. Všichni se jej sice snažili ignorovat, ale mezi Jerdánem a Danielou probíhal tichý boj.

?Měla bych na vás prosbu?? nahodila nenápadně Marieta.

?A to?? prohodil mezi sousty ostražitě mág.

?Chtěla bych se podívat na Danielino rodné sídlo.? chvíli po této prosbě se nic nehýbalo. Jerdán však kupodivu velice klidně odvětil: ?Jistě, proč ne. A kdy bys chtěla jet??

?Zítra?? nenechala se vyvést z klidu jeho nečekaným souhlasem.

?V tom případě doporučuji jít dnes brzy spát, bude to namáhavá cesta. Musíme dojet až na okraj lesa. Pak nás teleportuji.?

?Chtěla bych jet také.? pronesla zcela klidně Daniela. Vyměnila si ostrý pohled s Jerdánem, ten pak krátce kývl. Víc se už ten večer nedělo.

Brzy ráno, ještě před východem slunce, Jerdán odešel za králem elfů. Vrátil se zrovna když dívky dojídaly svou snídani. Sám si nevzal ani sousto. Marieta ho za to pokárala, protože pořád zůstával pohublý a nebyl ještě zcela zdravý, jen obrátil oči v sloup a ztratil se do spodních pater. Obě dívky často vídaly, jak bolestí křiví tvář, nohy ho nechtěly tak přesně poslouchat. Svůj odchod z lůžka uspěchal. Nyní si Marieta nebyla tak jistá, že její nápad na výlet byl to nejlepší ? čaroděje teleportace jistě velmi vyčerpá. Povzdechla si a pobídla převlékající se Danielu k rychlosti. Mladá princezna dostala darem od krále elfů nádherné šaty. Vzhledem k tomu, že je přinesl toho rána sám Jerdán s jedinou stručnou průpovídkou ?Od krále elfů.?, měla Marieta menší podezření, nic však nerozváděla.

Většinu dne strávili na cestě. Šaty pro Marietu vezli v truhlici na koni Daniely. Sama dívka-pes však radostně běhala kolem koní těch dvou zakaboněných lidí a vypadala, že starosti zrovna nejsou její oblíbenou náplní dne.

Večer dojeli k okraji lesa. Marieta se po své přeměně oblékla a usedla za Jerdána. Elfští koně byli mírně nervózní ? cítili, co je čeká. Jerdán provedl několik složitých gest. Daniela pocítila závan podivné vůně, jakou cítila již tenkrát, když je teleportoval Fernb. Dnes však byl ten vjem mnohem silnější ? snad to bylo tou dálkou, jakou museli v bezčasném prostoru překonat. Uvítal ji majestátně se tyčící hrad jejího otce. Slunce i zde už zapadlo za obzor a zbyl za ním jen růžový nádech na obloze, po které se líně převalovaly mraky. Vjeli po prastarém mostě do hradbami chráněného města. Daniela se překonala a donutila se Jerdána požádat o laskavost.

?Neměl bys, prosím, někde moji masku?? Tu, co mi dal Fernb.?

?A kdyby, k čemu by ti byla? Copak nechceš být poznána vlastním otcem?!? ve způsobu, jakým to řekl, Danielu cosi varovalo. Něco tu nejspíše nebylo v pořádku. Proto jej ke své nelibosti poprosila ještě jednou. K jejímu údivu vyndal Jerdán ze záňadří její starou masku a opravdu jí ji vložil do rukou. Neřekl jí k tomu ani slovo. Marieta byla stejně udivena jeho počínáním jako princezna a začala se strachovat. I jí došlo, že tu něco není v pořádku. Když dojeli až k bráně hradu, zjistila, že i Jerdán se zahalil nějakým kouzlem, protože jeho tvář nepoznávala. Mlčela a pozorně sledovala, co se bude dít.

Uvedl je jako lorda Lenda z Falu a jeho družinu. Byli do hradu přijati, ale krále ten večer neviděli. Daniela se plna obav vydala na výzvědy. První a i poslední místo, kam si to namířila, byl zahradníkův domek. Starý Filip tu však nebyl. Místo něj zde našla mladíka, ze kterého pak vymámila nemálo informací. Starého Filipa po dávném zmizení princezny vyhodili. Stejně ho tu drželi jen z jejího rozmaru. Odešel pak někam do jednoho z menších měst k rodině, víc o něm mladík nevěděl. Rozmluvil se i o princezně. Nikdy ji neviděl, ale než zmizela, byla to prý děsně zlá a panovačná fúrie, od které si hrad velice rád oddechnul. Tedy zpočátku. Říkalo se, že prý skočila z útesu jako její matka. Byla to divná, šílená ženština, měla to v rodině. Jenže od té doby, co odešla, prý lidé zjistili, že dokonce i ve své zlosti dokázala zámek dobře vést a pečovat o něj. A pak, když tu nebyla, celá domácnost se pomalu hroutila. Král si zoufal nad ztrátou problémové dcery jen několik měsíců. Pak jej prý okolnosti donutily, aby se znovu oženil. Nyní na hradě vládne mladá paní Bětka. Mají spolu s králem malého syna. Jenže, povídá se, prý to tu nikdy nebude tak dobře fungovat, jako za princezny Deriny. Kolují fámy, že její zlý duch hrad zaklel, aby se děvečkám a všem vedlo špatně.

To byl tedy příběh, který si zoufalá Daniela vyslechla. Už chápala Jerdánovu skrytou radost. Chtěl, aby se viděla očima těch lidí zde. Odcházela ze zahradníkovi chatky sklesle a zničeně. Nejspíš jí brzy začnou strašit malé děti. ?Jestli nepůjdeš hezky spát, přijde na tě Derina a zakleje tě!?. Jako by služebné slyšela?

Do pokoje vplula co nejtišeji, aby na sebe nijak neupozornila. Nevěděla, že ji Jerdán ze dveří svého pokoje viděl přicházet i odcházet. Stejně však nemohla usnout a celou noc probděla. Marieta se vrátila až k ránu. Jen co se vysvlékla do spodničky, vyšlo slunce. Daniela sama uklidila její šaty do truhly a jen čekala až pro ni někdo přijde.

Netrvalo to ani nijak dlouho, než po zaklepání do pokoje vstoupil Jerdán.

?Král nás očekává.? dokonce se ani nijak nemračil a díval se jí do očí.

Komoří je měl uvést a Danielu stálo velké úsilí, aby nešla napřed. Musela přeci vypadat, že se v hradě vůbec nevyzná?

Po spoustě úklonek a frází podle etikety se konečně dostali i k normální rozmluvě. Daniela se nijak nevnucovala do nepříjemného rozhovoru, který započal Jerdán.

?Proč jste dorazil?? zeptal se král upjatě.

?Abych se přiznal, zaslechl jsem na vašich hranicích, že se vám před dvěma lety ztratila princezna. Přišel jsem nabídnout své služby. Rád bych ji našel.? jeho hlas už byl zase příjemně hluboký a melodický, Daniela si vzpomněla na jejich první setkání. Viděla ho velice živě. Zahaleného do černého pláště ? cizího a tajemného? Lákavé dobrodružství, které se skrývalo za jeho slovy? Ale i jeho mírnou nadutost, kterou vnímala a brala ji velice osobně.

?Myslím,? odpovídal mezitím k Danielině obrovskému šoku král, ?Že jste byl špatně informován. Má zesnulá dcera skočila z útesu. Byla to, bohužel, narušená dívka a skončila stejně jako její matka. Je to velice bolestivá záležitost a věřte, že kdyby byla možnost na její záchranu, vaše služby bych velice rád využil.? nevěřila mu tu poslední větu, ani co by se za nehet vešlo. Měla co dělat, aby udržela flegmatický výraz.

?Ah?? hrál Jerdán překvapeného, ?Tak v tom případě opravdu nevím, co říci. Snad jen, že vám patří má upřímná soustrast.?

?Děkuji. Nyní tedy, pokud nemáte nic jiného na srdci? Můžete samozřejmě zůstat ještě v mém pohostinství.?

?To od vás nemůžeme, Vaše Veličenstvo, žádat. Odjedeme ještě dnes večer.? odpověděla Daniela za Jerdána, aby neměl šanci držet ji tu jen o den déle. Taková pomsta! Jestli o tom Marieta věděla? Ne, to by jí neudělala.

Odešla ve spěchu. Když byla konečně venku z místnosti, cosi se v ní spustilo a ona už nevydržela tu přehršel příkoří, která se tu na její účet děla. Ztěžka potlačujíc slzy odběhla do svého pokoje. Jediné, co ještě prohodila na její reakcí šokovaného čaroděje, bylo vyčítavé:

?Co jsi tím sledoval??

Neviděla jej celý den. Nebylo divu, však jej také celý strávila zavřená ve svém pokoji. Nechtěla z toho místa vidět už ani jedinou záclonu. Tenhle pokoj jí alespoň nic nepřipomínal. Kam se teď vrtnout? Jerdán na ni byl zlý a nespravedlivý. Fernbovo sídlo by nedokázala najít. Marieta postoupila svůj hrad mladému čaroději. Mezi elfy nepatřila. Nepatřila vlastně nikam. Co měla dělat? Vrátit se na dráhu vymítačky nestvůr? To by už dělat nemohla.

Večer, potom, co si zabalila a byla již přichystána na cestu, přišel jakýsi sloužící. Nesl vzkaz, že se má dostavit do hodovní síně. Nechtěl říci, kdo jej poslal. Plna nepříjemného strachu ze zrady se přeci jen vydala na místo určení.

Nikdo zde však nebyl. Jen dveře do zadní chodby a salonku spojujícího královskou část s ostatními byly otevřeny. Prošla jimi i chodbou do malé místnosti. Ani zde nikdo nebyl. Po chvíli se však ozvaly kroky a stejnou cestou, jakou přišla ona, do salonku vstoupila postava v černém plášti. Celá vyzařovala jakousi podivnou moc? Kouzlo té osobnosti bylo jen mírně narušeno, když si sundala kápi. Stál tam proti ní Jerdán a vypadal stejně překvapeně jako ona.

?Co jsi mi chtěla?? zas si ten hlas podmanil celé své okolí.

?Já nic, to ty jsi mne sem zavolal.?

?Tolik se toho stalo.?

?Byly u nich schované.? pousmál se. Bylo slyšet jen vítr za oknem. Znovu promluvil:

?Já vím.?

?Já to vím.?

?Ah??

?Proč jsi to jen dělal?! Byls tak bledý a tichý. Jela jsem bez přestávky, hnala jsem koně, jak to jen šlo? Nejedla? Donutila jsem Je, aby mne za tebou pustili. Musela jsem přeplavat jezero? A když jsem tě konečně našla v tom věžním pokoji? Byls? jako mrtvý. A pak, v dalších dnech? ztrácel ses mi před očima, marně jsem hledala v knihovně, pročetla jsem ji úplně celou? a tys blednul, odcházel. Neměla jsem naději? Tak jsem se bála, že to všechno skončí právě takhle!?Ticho, nebylo však trapné, hlasité, bylo to ticho plné nevyřčených slov.

?Měli bychom jet.? pronesl hluboce. Cítila z jeho hlasu vyrovnanost, jakou nikdy nepoznala.

Nemohla z něj spustit oči, a tak, i když se pohnul k odchodu, zůstala pevně stát na svém místě.

?Co se mnou bude? Nikam nepatřím.? zašeptala.

?Patříš ke mně.? Zvedl její plášť ze země a uvázal jí ho kolem ramen. Musela krok odstoupit, aby se dokázala ovládat. ?Mistře, chtěla bych se stát?? větu však již nedořekla.

Jestli se ona dokázala ovládat, tak Jerdán ne. Přitulila se ještě pevněji do jeho náruče. Poprvé za celé dva roky se něco dělo tak, jak mělo?

?Vy jste přece ale blbci.? povzdechla si ze stínů se vyloupnuvší Marieta sama pro sebe a nikým nezpozorována odešla do stájí osedlat koně. Tentokrát bude mít jednoho sama pro sebe?

Konec?