Miska s medem - Kap.1

 Odbila půlnoc, celý dům tiše dřímal v šeru, jen v kuchyni zpod dřevěného obložení dole u zdi dopadal na podlahu uzoučký paprsek světla. Jedno prkno se pohnulo a ze škvíry vylezl skřítek. Protáhl se, zívl, pak se ostražitě rozhlédl a rychle přecuptial kuchyň až ke krbu. Vyšplhal se na krbovou římsu, kde ležela dřevěná miska s troškou medu. Skřítek se naklonil přes okraj misky a začal med vylizovat. Když byla miska prázdná, spokojeně si pohladil vypouklé bříško, otřel med z vousků do rukávu a pelášil zpět za obložení.

Jen co zmizel, klaplo víko dózy na kávu, která stála na polici u dveří, a z dózy se vyškrabal další skřítek. Seskočil z police na stůl a odtud hop na krbovou římsu.

„Kruciš!“ odplivl si, když zjistil, že v misce už žádný med není, „Zase pozdě. Tohle už je tento týden potřetí. Ale já si to líbit nenechám!“ Slezl z krbu a nasupeně přiklusal k obložení. Zaklepal na uvolněné prkno a čekal. Nic. Zaklepal podruhé. Opět nic. Skřítek zabušil potřetí. „Dumíne, nedělej, že spíš!“ 

Skřítek Dumín nespal. Ležel zachumlaný v postýlce a olizoval si zbytky medu ze rtů. To je lahoda, kam se hrabe cukr! Bušení na dveře ho však nenechalo dlouho rozjímat. Vstal, nasadil ospalý výraz a vylezl ven. „Co mně budíš, Tydlíne? Už je čas na med?“

 „Já ti dám med,“ zlobil se skřítek Tydlín, „Moc dobře víš, že jsi dnes snědl všechen med sám a na mě nezbyla ani kapka.“

„Já?“ divil se Dumín, „Já, že jsem snědl med? To musela být jedině kočka. Já bych ti přece nechal.“

 „Lžeš! Byl jsi to ty. Podívej!“ vykřikl Tydlín a chytil Dumína za rukáv. „Tvůj rukáv je celý polepený medem.“

„Měl jsem hlad,“ kňoural Dumín.

„To je pěkné. Tak tys měl hlad. A co mám říkat já, který jsem už tři dny nejedl, protože tys mi všechno vyfoukl přímo před nosem? Kateřinka připravuje med pro nás pro oba a určitě by byla smutná, když by se dozvěděla, že se o něj nedokážeme podělit,“ řekl Tydlín.

„Ať si. Stejně na nás už nevěří. Dřív nám nosila i piškoty a čekala, jestli se neukážeme.“

„Ale my se ukázat nesmíme, zakazuje to Řád,“ pravil Tydlín a Dumín jen smutně přikývl.

 „Jak jsi přišel na to, že na nás Kateřinka nevěří? Cožpak nám každý večer nepřipravuje med do dřevěné misky na krbu? Není to dostatečný důkaz toho, že na nás věří? Proč by to jinak dělala?“ ptal se Tydlín.

„Lidi jsou divná stvoření, někdy ani sami nevědí, proč některé věci dělají,“ pravil Dumín a v zápětí sebou škubl. Napadlo ho, že když tedy Kateřinka nemá důvod připravovat med, s největší jistotou s tím přestane. To ho vyděsilo. Přišel by o svůj slaďoučký med, na který si zvykl. Už nikdy by necítil tu voňavou květinovou chuť na jazyku, už nikdy by nemohl okusit to lepkavé zlato. Ne, to nesmí dopustit! Musí Kateřinku přesvědčit, že skřítkové existují. Ale jak? Dumín přemýšlel ještě dlouho potom, co se skřítkové rozešli zpátky do postýlek.