Společenské sporty

Přemýšleli jste, jaký sport bude dělat vaše dítě. Fotbal? Hokej? Plavání? Nebo vás bude potomek živit golfem?

Obávám se, že jsem si před léty vybral asi špatně. Nejen že se karatem již nejspíš neubráním, ale nyní pracuji v profesi, kde je společensky málo únosné abych své kolegy kopal nohou do hlavy (jakkoliv mi to v danou chvíli připadá jako dobrý nápad). Dnes bych určitě dal přednost nějakému „společenskému sportu“. Zatímco se organizují podnikové turnaje v tenise nebo volejbale, ještě jsem neviděl turnaj, kde by se utkali rentgenologové s lékárníky třeba  v karate.

             „To bylo pěkné yoko-geri pane doktore! Doufejme, že to panu magistrovi brzy sroste!“

Možná, kdybych se nechal zaměstnat u nějaké ochranky nebo u policie, pak by mne můj šéf pochválil za pěkné KO v pátém kole firemního turnaje.  Takto spíš převládala snaha, abychom se v zaměstnání fyzicky nenapadali.

Marně vzpomínám na nějaký sport, který by byl, podobně jako bojové sporty, tak neužitečný v další profesi a tak málo utužoval kolektiv.  Snad akvabely.. Ty uplatní své natrénované sestavy jen při pořádně odvázaném firemním večírku. Závidím kolegům, kteří se věnovali třeba společenskému tanci. Ladně krouží po parketu, zatímco já čekám, až se konečně strhne rvačka. Možná podobně zoufale jsou na tom i milovníci adrenalinových sportů. V naší společnosti jsou zatím preferovány spíše sporty testosteronové...

A stačilo tak málo a mohl jsem být fotbalista! Nevěříte?  Rodiče mne  v dětství obelstili a přihlásili  na gymnastiku. To samo o sobě ještě není podvod, kdyby mi netvrdili,  že se jedná o přípravku na fotbal. Podařilo se jim přesvědčit ve svém spiklenectví i místní gymnastické funkcionáře. To aby snáze získali novou ovečku. Byl jsem tenkrát v celém oddíle nejmladší a moc jsem se těšil až se budu honit za  míčem po trávníku.  Kdo z kluků by v dětství nechtěl hrát  fotbal? Jen jsem nechápal  proč musím pořád  běhat dokola a dělat kotrmelce na žíněnce. Nedočkavě  jsem se ptal, kdy už budeme konečně hrát fotbal. Funkcionáři klubu se jen usmívali a říkali, že se brzy  dočkám. Zatím prý nejsem připravený na práci s míčem. Bohužel někteří fotbalisté mne utvrzovali v bludu, že cvičím správně. Zvláště tehdy, když po vstřeleném gólu, některý z nich udělal salto.

 „Vidíš“, říkával otec, „a kde si myslíš, že se naučil takové salto“. „Přeci v přípravce na fotbal!“

 „Dobře, salto ano, ale výmyk?“ „Proč musím umět výmyk?“

 „Kdybys náhodou  hrál v bráně -  výmyk se ti bude hodit.“ „Takový brankař nemůže opustit bránu, aby udělal salto!"  "Ale výmyk, to jo!"  "Ten má dovolený.“ „Když jeho družstvo dá gól, tak brankař z radosti udělá výmyk.“

 Nedočkavě jsem čekal, jestli našim brankařům jde výmyk lépe než mně, což by nebyl takový problém, protože jsem gymnastický antitalent. A brankaři pořád nic. Nakonec jsem byl ze všeho velmi rozčarován. Rozhodl jsem se, že s přípravkou končím. Poslední kapkou byl trénink, kdy se mi posmívali kvůli tomu, že jsem byl v družstvu nejmenší.  Pamatuji si to jako dnes. Skákali jsme přes bednu a trenér na mne volal: „skrčku!“, kvůli čemuž jsem uraženě odešel. Až po letech jsem se dozvěděl, že se jedná o skok přes bednu se skrčenýma nohama. Do té doby to byl pro mne  sport, kde se mi jenom posmívali!  Jo,  a dodnes jsem neviděl žádného brankaře dělat výmyk!