Tulačka

Otevřely se dveře a v nich stanula vyhublá postava. Na dveřích viselo jmého psychiatra a ordinační hodiny. Lenka se posadila v čekárně. Čekala. Zanedlouho vyklonil hlavu mladý muž a pozval ji dál. Místnost byla celá bílá, doktor měl bílej plášť. Lenka se sedla, celá v černým, na bílou měkkou židli. Trošku se pohupovala. "Co vás trápí?" upřel na ni svůj bleděmodrý zrak a úsměv. Byl celý nějaký vyblitý, strašně bledý, jako nemocný. Při pohledu na něj se rozesmála. Chtělo se jí brečet. "Povíte mi to?" Zase se na ni zahleděl. Bylo jí z něj zle. "Mám to z vás dolovat?" Už se neusmíval. "Jak se jmenujete? Byla jste tu někdy? Kartu u nás máte?" Myslela si, že zhebne. Chtělo se jí zvracet. Chtěla si zapálit. Chtěla všechno, jen ne tady sedět a čumět na něj. Měla pocit, že kdyby odvrátila zrak, přinutil by ji podívat se na něj nějakým drastickým způsobem. "Vy jste fárala?" pokusil se o vtip. "Že máte takové kruhy pod očima." V tu chvíli ho nenáviděla. Byla nevyspaná, nenamalovaná, bledá, v prdeli. A chtěla pryč. Jako by ji však něco nutilo zůstat. Tak jen seděla a hleděla mu do ksichtu. "Nechcete kávu?" Konečně odvrátila zrak. Už to šlo. Byla ráda. Vlastně ani na nic nemyslela, nemyslela na to, proč by měla mluvit, nepřemýšlela. To monstrum vstalo a postavilo vodu. Po chvíli měla před sebou šálek černý kávy. Párkrát ji zamíchala a napila se. Pila rychle. "Povíte mi něco?" Zase ji mordoval otázkama. Jen se usmívala. Pro sebe. Koukala na něj. Nevěděl, co dělat. Tedy alespoň jí to tak přišlo. Nebo ji jen prostě nechal, ať si myslí, že se smaží ve vlastní šťávě. "Podívej se," začal jí tykat. "Jestli nepromluvíš, nemáme šanci se domluvit." Snažil se být klidný, ale Lenka z něj cítila, jak to v něm vře. Pěkně si ho vychutnávala. "Rád bych třeba věděl, proč jsi sem vůbec přišla." Nahlas vzdychl a vstal. Začal chodit po místnosti. Přešel ji asi šestkrát tam a zpátky, jakoby si něco promýšlel, a zase si sedl. "Tohle nemá cenu." Byl naprosto k uzoufání. Lenka dopila a vstala. Strčila ruce do kapes a vítězně odkráčela. Venku si hned zapálila. Při kávě dostala na cigáro chuť. Šla po hlavní třídě a koukala do výkladů. Usmolenýho kripla si hned vyhodila z hlavy. Pak zabočila do sámožky. Měla hlad. Za pár drobných, co našla v kapse, si koupila rohlíky. Po cestě je všechny snědla. Když přišla do parku, trochu zpomalila a přemýšlela, co bude dělat. Nic ji nenapadlo. Prošla tedy až dozadu, kde nikdo nebyl. Našla si příjemné místo v trávě. Chtěla si na chvilku zdřímnout, byla hrozně unavená. Zem už byla příjemně vyhřátá od prvního květnovýho sluníčka, který vytahovalo pihy. Lence taky vyskákaly, ačkoli měla černý vlasy. Probrala se asi po dvou hodinách. Ochomejtal se kolem ní velkej černej pes. Trošičku se ochladilo, ale přežít se to dalo. Pes jí nedával pokoj, tak ho poškrábala za ušima. Začal se kroutit a packou naznačoval, že chce ještě. "Nechej slečnu!" volal někdo. Otočila se a uviděla kluka se zrzavou bradkou. "Jmenuje se Trip a je to strašnej mazel," usmál se. Lenka se taky usmívala. "Já jsem Pavel. Můžu si přisednout?" Kývla. "Ty toho asi moc nenamluvíš, co?" Pořád se mile usmívala. Pavel si sedl naproti ní a vytáhl z kapsy skleněnku. Pomalu ji začal plnit zelenými kousky krásně voňavýho skanku a sledoval tu zajímavou nemluvící holku. Pak si připálil a podal Lence. Když dohulili, lehla si Pavlovi do klína a zavřela oči. Hledil ji ve vlasech. Oba se oddávali svým pocitům. Pak ji pozval k němu. Ten večer se s ním Lenka vyspala. On pak uvařil špagety a společně se najedli. Nemluvili. Po večeři poslouchali Pavlovy desky a probírali knížky. Lenka u něj zůstala dalších pár dnů. Každý den hulili, každý den spolu spali. A vedli "tichou domácnost". Přesto si skvělě rozuměli. Lenka měla co jíst, kde spát a Pavlovi stav věci vyhovoval. Půjčoval jí i některý svoje oblečení. To, že se vůbec neznali, jim nevadilo. Měli se rádi. Jednou ráno se Pavel probudil a Lenka tam nebyla. Když nikde neviděl její černý hadry ani boty, pochopil, že je pryč. Nešel ji hledat. Bylo mu jasný, že by ji nenašel. A i kdyby, bylo by to zbytečný. Lenka si vesele kráčela hlavní třídou. Na rtech úsměv, na sobě zbrusu novou Pavlovu bundu a na zádech batoh plný jídla. Zašla do nejbližší sámožky a koupila si malbáče.