Na sklonku soumraku

 
Na sklonku soumraku

Na sklonku soumraku,
mezi troskami vraků,
po staletí stále znova,
posedlí básníci vykřikují slova
jako pod vlivem neznámé drogy,
skládajíce ve verších nekrology.

Na hranici šerosvitu
upalovali nám realitu.
Hořká byla ta chvíle proklatá,
hořká jak bolehlav pro Sokrata.
Tak zavři oči, zavři mé,
než to světlo pomine.

Proč kreslit do písku obrazce?
Proč mluvit vzletně o lásce,
životě, zrození, smrti,
když ústa slova rozdrtí.
A písek, měnící se v prach,
navždy zmizí ve vlnách.

Vzdálená ozvěna ticha,
které našimi ústy dýchá,
ochutnala sladkou realitu
prozkoumání světa rozevřených rtů
a upnula se k ní,
jako by byla poslední.

Možná se za vteřinu rozbije
v šeru ta krásná galerie
měsícem prokreslených krajin,
krajin skrání a slabin,
jako pádem zrcadlo.
Tak zastav kyvadlo.

Tak zastav kyvadlo.