Dokud nás smrt... III.

V lese byla tma a tak nemohl jet příliš rychle. I tak ho stále neúprosně švihaly ostré větve. Přitisknul se koníkovi na krk, kašlal a každou chvíli odplivoval rudé chomáčky krve a hlenu. Chvílemi se mu zdálo, že slyší vzdálený štěkot psů. Přece nejsou tak rychlí. Projel krajem vesnice, všechna okna byla tmavá, vypadalo to, že nikdo ve vesnici nezůstal, nebo ti co zůstali už spí, nevzrušení nebo příliš bázliví na to, aby v noci honili po lesích raněného mága. Přesto si dával dobrý pozor, aby se držel ve stínu aby na něj nedopadalo bledé světlo měsíce.

Dojel k malému hřbitůvku obehnaném nevysokou kamennou zídkou s železnými vraty. Namáhavě sesednul z koně, vzal lopatu a opřel se do vrat. Kupodivu se otevřela tiše a lehce a on vstoupil. Udělal několik kroků po udusané hlíně a prohlížel si zástupy dřevěných, kamenných a železných křížů a desek, starých, rozpadajících se i čerstvých, svítících novotou. Jeho pohled se zastavil na velkém dřevěném kříži z čerstvých desek, na nějž kdosi napsal nebo snad vypálil velkými písmeny ALICE, DCERA STAROSTY JAKUBA, druhý řádek byl menším a proto z dálky nečitelný a proto mág přistoupil blíž a uviděl, že na vlhké kypré hlíně, mezi věnci, květinami a malými dárky leží schoulený spící muž. Lekl se, a jak sebou trhl, zavadil lopatou o litinový kříž jednoho z hrobů.

Muž na hrobu vyletěl a shodil láhev, která mu ležela na prsou a ta se s cinknutím odkutálela.

“CO?” zakřičel muž a zatřásl hlavou a zamrkal očima rudýma od alkoholu a slz.

“TY?” zakřičel na mága, který pustil lopatu a zmateně a vyděšeně rozhazoval rukama.

“TY HAJZLE JEDEN, TYS JI ZABIL!” vykřikl muž , neohrabaně se zvedal z hrobu, rozmačkával přitom květiny a věnce a bylo vidět, že je namol.

Mág couval a snažil se gesty muže uklidnit. Ukazoval si na ústa a naznačoval že nemůže mluvit.Marně.

“TY ZKURVYSYNE, ZABIJU TĚ, VŠECHNY KOSTI V TĚLE TI PŘELÁMU TY...” konečně vstal a rozeběhl se po mágovi. Ten se shýbl pro lopatu, pevně ji uchopil a napřáhl se, že muže udeří. Muž uviděl lopatu, trochu zpomalil a došlápl na zakutálenou láhev. Sklouzl se po ní, zakřičel do noci a ztěžka dopadl na záda. Pak už se nehýbal. Mág se nad něj naklonil a uviděl rostoucí temnou kaluž krve pod jeho hlavou. Muž nedýchal. Mág se chytil za hlavu. Teď po něm půjdou úplně všichni. A nejen z vesnice. Rychle prohlédl mrtvého, vzal si jeho váček s penězi, znovu uchopil lopatu a rozkročil se nad hrobem. Hlína byla krásně měkká, zanedlouho již lopata narazila na víko rakve. Nebyla příliš hluboko. Skočil do hrobu a snažil se víko nadzvednout, ale bylo příliš těžké, rakev byla poctivá, krásná truhlářská práce s četnými ornamenty. Zapáčil lopatou a víko se trochu posunulo, ale nemohl jej převrátit, protože díra byla příliš úzká. Začal zoufale do víka bušit lopatou, která do tmavého dřeva vykusovala úzké rýhy. Pak toho nechal, nemělo to smysl. Přemýšlel nad kouzlem, které by mohl použít, ale neměl svou hůl a navíc většina silnějších kouzel potřebovala zaklínací formuli. A on nemohl mluvit. Nezbylo než rozšířit jámu. Dal se znovu do kopání. Tentokrát už to tak snadno nešlo, hlína okolo byla seschlá a tvrdá. Trvalo to nejmíň tři čtvrtě hodiny, než jámu rozšířil tak, aby mohl víko překlopit na stranu. Byl k smrti vyčerpaný a vyděšený, každou chvíli se přesvědčoval, jestli neslyší psí štěkot. Připadalo mu, že už musí být u něj.

Překlopil víko. Ležela tam, v krásných šatech, žlutavá a páchnoucí, s ranou na krku neuměle slátanou hrubou nití, vyčuhující z bílého šátku. Nezaváhal. Popadl ji pod rameny, ztěžka nadzdvihl a přehodil ji přes okraj jámy. Pak sám vylezl, vzal ji za ruce, celou ji vytáhl hodil si ji na ramena, zasupěl a pomalu se šoural k vratům. Ohlédl se k mrtvému muži. Bylo by lepší ho zahrabat, ale na to nebyl čas. Vlastně nebyl čas na nic. Když přehazoval mrtvou přes koně, uviděl mezi stromy záblesk hořících pochodní. A uslyšel psy. A hlasy.

Vyskočil na koně a ujížděl, jak rychle to jen šlo. Tentokrát nezpomaloval ani kvůli větvím.

(pokračování...)