Metro

Jedna taková kontrastová povídka o tom, jak bychom se mohli podívat na smrt z jiného hlediska a že metro nemusí být jenom metro.

 

Metro

Seděl jsem na měkký roztrhaný sedačce a nechal sebou házet pohyby metra. V celým vagóně jsem byl jen já, spící smradlavý chlápek a milostný pár, který by asi potřeboval více soukromí podle nenápadných pohybů slečny, která seděla milostpánovi na kolenou. Každých pár vteřin zavládla ve vlaku tma, protože při větším cuknutí zhaslo světlo. Vyvolávalo to dost podivnou atmosféru, a když ten chlápek začal chrápat a slečna nekontrolovaně hekat, vůbec to tomu nepomohlo. A já tam jen seděl a dokola četl tu blbou reklamu, na který stálo: "Pánové chodíte často?" a u toho obrázek zvednutýho prkýnka. Za našich času tohle nebylo řekl jsem si a uvědomil si, že asi začínám stárnout. Jediné co mě občas vyrušilo bylo to, když metro přijelo do osvícené zastávky, kde stejně nikdo nebyl a tak se zase dveře rychle zaklaply a metro opět pohltila tma. Po pár minutách a dvou vystřídaných zastávkách jsem přesunul svůj pohled na tu milostnou dvojici. Uvědomil jsem si, že jsem si už dlouho pořádně nešoupnul. I když v mém věku už to nebyla taková pruda, jako dřív. Jak jsem tak na ně koukal, tak jsem zaregistroval že slečna už začala nezakrytě dosedávat na toho chlápka, kterej byl už rudej jak rajče, pak nakonec dosedla, jak kdyby ho chtěla zarazit do země, silně hekla, políbila ho na čelo a spokojeně slezla. Upravila se a zálibně na mě mrkla, olízla si rty a se skelným pohledem se zahleděla z okýnka do tmy. Mladý šťastlivec se jen tak tak stačil upravit a když metro znovu zastavilo vypochodoval ven. Tak máme o jednoho člena méně, řekl jsem si v duchu a pousmál se. Opět jsem se zahleděl na tu reklamu a nechal se unášet temnotou.

"Světlo na konci tunelu, co?"

Pozvedl jsem obočí a podíval se odkud to přišlo.

"Ani jsem si nevšiml, že jste si sedla vedle mne mladá paní" a usmál jsem se.

"Jakápak mladá paní? Děláš jak kdybychom byli v 60.letech. A pak, to vypadám tak staře?"

"Ne to ne, a asi taky nebudete dle toho, jak ten klučín vypadal spokojeně. To obvykle takhle obšťastňujete mladý kluky v metru?"Olíznul jsem si rty, ani jsem to nechtěl, udělal jsem to tak nějak podvědomě, ale muselo to vypadat dost nadrženě.

"Haha, ty jseš ale....Jak tak na tebe koukám, tak bys chtěl taky, co?" Usmála se a nejspíš chtěně roztáhla nohy.

"Heh slečinko, řekl bych, že jsem tak dvakrát starší než ty, a na takovýhle rychlovky jsem asi moc starej, natož abych se ti nějak líbil, takže ne děkuju, doufám, že jsem nijak neurazil tvoje ego."

"Joj, čéče, ty jseš kus chlapa. Ne neurazil, naopak, jsem potěšena, když si můžu pokecat s nějakym chlápkem, kterýmu by nešlo jenom o to mi ho tam šoupnout. Tak kam máš namířeno?"

"Ani nevím, asi na konečnou, a pak zpátky. Mám rád metro, v noci je to nejlepší, je to taková moje oddechová místnost..." zamyslel jsem se a než stačila reagovat zeptal se "Jak jsi myslela to světlo na konci tunelu?"

"No uvědom si to..." vytáhla zrcátko, rtěnku, make-up a všechny tyhle blbosti a začala to na sebe všechno patlat

"...vezeš se takhle v metru, všude tma a jediný co můžeš vidět - teda, ty asi ne, ale ten řidič jo - je to světlo na konci tunelu. Dokážeš si představit myšlení toho člověka, kterej tohle vidí? To je přece jak kdybys zrovna umřel procházel tím tmavým tunelem a na konci viděl to světlo, a najednou by ti bylo strašně dobře a tak. Přece jak to vždycky vyprávěj ty lidi, co byli v tom komatu přece, nebo něco takovýho. Četla jsem to v nějakym časáku, víš co. Prostě mi to vždycky tak nějak připadá..."

"Ale ne, máš pravdu, ale zase, divný na tom je to, že taková cesta na smrt, řekněme, že to tak opravdu je, by to byla jenom pro toho řidiče, protože jenom ten jedinej vidí to světlo. A co všichni ty lidi v tom metru?"

"No jo, to je pravda." na chvíli se zamyslela. Já se podíval zase na tu reklamu a uvažoval o tom, co právě řekla ta dívka, která před pár minutami obtáhla toho mladýho kluka. Chlápek zachrápal a přetočil se na bok. Metro drclo. Světlo na chvíli vypnulo a zase naběhlo.

"A co když je to uplně jinak?" ozvala se náhle, už se nešminkovala, jen tak ležela na sedačce, nohama ke mně a hrála si s vlasy. Já měl krásný výhled na její rozkrok, který asi dlouho nepoznal co to je spodní prádlo.

"Co když je to tak, že kdybychom teoreticky měli jet na smrt, tak bychom neměli vidět to světlo, ale jedinej kdo ho může vidět je ten řidič. Víš jak to myslim, podle mě ten řidič je něco jako převozník - jako v těch bájích, přes tu řeku, víš co.... Styx nebo tak nějak se jmenovala - a všichni ty lidi co jsou v tom metru, jedou na smrt. A schválně povídám jedou na smrt, a ne že jsou mrtvý, protože oni nejsou mrtvý, ale jsou na pokraji života a smrti. Kapíruješ?"

Pozvedl jsem zrak od jejího rozkroku a přitakal.

"Jojo, myslim, že to začínám chápat. Pak ty lidi, co vystupujou na jednotlivejch zastávkách tak se vracej zpět do života a ty co seděj dál, jedou blíže a blíže smrti, až nebude návratu. Nejspíš se přestanou objevovat stanice. Nakonec, už dlouho nějaká nebyla."

"Počkej, počkej, ty si myslíž, že je to tak doopravdy?" teď už neležela, ale nervózně se ke mně tiskla. Né, že by mi to bylo nepříjemný, což bylo znát na mých kalhotách.

"No, bylo by to možný. Nakonec, ty víš kam máš namířeno?"

"Ee, vlastně ani ne..."

"To sem si myslel, a znala jsi toho kluka?"

Začervenala se.

"Ne, potkala jsem ho teprve až tady a dostala na něj strašnou chuť, byl to zajíc, ale mě to stačilo." Pousmála se a olízla si rty a jen tak nepatrně se podívala na mou bouli na kalhotách. Už jsem opravdu dlouho neměl holku, řekl jsem si znovu.

"Tak vidíš, podle mě, tohle metro vede ke smrti, abych to tak nazval a pokud nebudeme mít to štěstí a nestihneme ještě jednu zastávku, tak už nikdy nevystoupíme, teda...živí."

"Hm, to je dost hrůzostrašný, ale co, už ani nic nezměníme, tak co můžem dělat...."

"Jo, jedině čekat."

"Ano, čekat."

A tak jsme čekali, metro drcalo, světlo blikalo, chlápek chrápal a smrděl a reklama říkala: "Pánové chodíte často?"

Asi po půl hodině, kdy se nic nezměnilo, jsem to už nevydržel.

"Tak hele, asi už nemáme moc naději, co?"

"Ne to ne, je to škoda, bylo toho tolik, co jsem chtěla ještě udělat, ale co, jednou to přijít muselo, tak to beru tak, jak to je."

"Jo to je správný přístup, nakonec, já už mám taky nějaký ten pátek za sebou a už jsem to mohl čekat."

"Jo to jo."

Po chvíli ticha.

"Tak hele, když je tohle naše poslední chvíle a docela pěkně jsme si pokecali, nechtěla by sis naposled ještě pěkně užít?"

"Haha, jo proč, ne?"usmála se a když jsem jí svlíkal zašeptala mi do ucha:

"Krásně se mi s tebou povídalo, doufám, že jestli Tam něco bude, tak tě Tam potkám."

"Potěšení je na mé straně"       

A pak už jsme nepromluvili. Ani jeden z nás. Už nikdy.

A ten starej chlápek se probudil podíval se na ty dva a usmál se pro sebe. Konečně nějaký, který to pochopili řekl si a zase spokojeně usnul. Ještě ho čeká dlouhá štreka metrem.

---