Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNaposledy
30. 09. 2004
4
3
3185
Autor
Sunmoon
Někdy je příliš těžké
Odcházet…
Mám Tě tak moc ráda
A tak moc už nemůžu
Dál nebýt šťastná
S Tebou…
Nebo vedle Tebe?
Trvá to už moc dlouho
Moc dlouho jsem se snažila
Abys byl šťastný se mnou
A skrze Tebe jsem možná
Chtěla být šťastná já…
A když dobře…
Dosáhla jsem na malou chvíli…
Spokojenosti…
Stačí na život krátké okamžiky
Spokojenosti
Proti celým věkům
Nekonečných sporů?
Prosím
Odpusť mi můj strach
A mé chyby
A nech mě odejít
Se slzami v očích
A smutkem v srdci…
I pro mě se ztrácí
V dáli
Něco čemu jsem věřila
Život jež jsem chtěla žít
S Tebou.
3 názory
"...Stačí na život krátké okamžiky
Spokojenosti
Proti celým věkům
Nekonečných sporů?..."
Tahle otázka ve mně poslední dobou hodně bouří. Připomnělo mi to situaci asi dva tejdny zpátky... Mám brášku. Je to trhlej, ale ináč celkem hodnej kluk. Zrovna teď se, podobně jako já, plácá v ne zrovna nejradostnější životní situaci (půl milionu dluhu, čeká ho cesta do Moskvy, přičemž rusky víc neumí než umí, přišel v práci o všechny klienty et cetera et cetera...). Nechce zpátky k rodičům, takže se, než odjede, nastěhoval ke mně. Ve dvou (ve třech, přistěhoval se totiž i se slečnou) se to, jak všichni víme, líp táhne a tak... A tak jsme si spolu večer co večer sedli, zhulili se jak ta boží hovádka a drsnejma řečma se snažili zakrejt, jak jsme oba vyděšení z každýho novýho rána...
Hrají: Dwířka a Saladin.
Jeviště: Stará, neuvěřitelně neuklizená kuchyň; stůl s rozvrzanýma nohama, pamatující ještě mého dědečka; na něm popelník, několik knih hřbetem vzhůru, moje malá, těžká, černá hranatá pistolka, pár skutečně extrémně uhmataných skleniček a nějaké (stojící i polehávající) lahve od rumu a vína.
Denní doba: Výjimečně ráno.
---
Kdesi zmučeně zaskřípou dveře, do kuchyně vzápětí vejde Saladin.
Dwířka (*zívá*): ´Brý ráno... Nbeo se alespoň tvařme, jako by mělo bejt...
Saladin: Mám dobrou a špatnou zprávu. Kterou chceš slyšet dřív?
Dwířka: Dobrou.
Saladin: Máme cigarety, řecký bílý víno, kalamáry, chobotničky a podobný potvory, každej po sto gramech velkejch krevet v olivovým oleji, a rajčátka plněný kozím sejrem s bylinkama.
Dwířka: A ta špatná...??
Saladin: Že jsme švorc... (*vytáhne jednu krevetku a zakousne se do ní*) Ale život je vobčas fajn, ne?
Dwířka (*s povzdechem, následovaným zavrtěním hlavou a úsměvem*): Život, ty vole, je jedinej pořádnej důvod k sebevraždě...
Saladin: Ale ho**o... (*strčí mi do pusy taky jednu krevetku*) Takovýhle chvíle za to dycky stojej...
Dwířka (*s plnou pusou*)Mno, to asi jo. Ale, víš... Takovýhle chvíle prostě jen pomáhaj přežít ten zbytek...
Takže tak nějak...
Jo, a za tu část, citovanou nahoře, jeden tipík, pančto jsi to vystihla, vopravdu dobře, fakt...
mladý_werther
18. 06. 2005
Smutné, moc.... zklamání bolí, obzvláště po tak dlouhé době.... a věř, že ránu zhojí čas a já Ti přeji, aby přišla nová láska, která nezklame.
Báseň je moc hezky a citlivě napsaná.... TIP