Křídla

                Moc si z toho dne nepamatuju,ale vím,že:

Tvůj dech – ta pára nad hrncem

Šeptal mi do ucha

něco o ztraceném panenství

Jako korálek za skříní

Uvadlý stud za oknem

A plačící svědomí v koutě.

                  Moc si z toho dne nepamatuju,ale vím,že:

Slunce ostrými žiletkami

řezalo průzračný vzduch

Řezalo ho na kusy až

jeden pruh té citrónové látky přikryl

naši postel a ozářil

dvě nahá těla semknutá

v klubko falešných vyznání,

vzdechů,

šepotu.

                   Moc si z toho dne nepamatuju,ale vím,že:

Šarlatová křídla mrtvých motýlů

narážela na okna s třeskotem

ohlušujícím jak luční zvonky.

                   Moc si z toho dne nepamatuju,ale vím,že:

Diamanty stékaly po mé tváři.A pálily.

Pálily až propálily

nachovou škvíru v

dopisu od tebe.

A ostré žiletky se proměnily v

přítulné štětce červánků.

                   Moc si z toho dne nepamatuju,ale vím,že:

Stříbro na mých tvářích,

propálený dopis

jehly v žaludku i

chladný měsíc za okny

sledovaly jak se

borůvková tma valila přes mé tělo

stále stejně nahé-až nadosmrti nahé-

a smáčela list s

jediným slovem napsaným výsměchem

na cár rozkoše

Na to tvé odporné

                     SBOHEM