Znásilnění duše

Znásilnění duše

Já znásilnil duši básnířky,

tak krutě a nelítostně

a přesto s něžným citem

pro okamžik a čin.

Její slzy nad zločinem

se nechaly jen tušit

a vyvolávaly zvrhlou vášeň,

která s každou tou jizvou

na její nevinnosti

ředila chemické procesy

mé fyzické šílenosti.

Třásla se, chvěla a plakala…

Jak hebká je duše básnířky,

křehká a pružná zároveň,

když v slaném dešti hledá úkryt

pro svou slabost a bezbrannost.

Neopětuje můj úsměv.

Řve, krvácí, sevřenými rty

jen vteřiny s každým výdechem

mizí v časovém nenávratnu.

Já viděl oči básnířky,

prázdné, tak prázdné jako já…