Nová setkání

„Sakra, do čeho jsem se to zase nechal uvrtat?“ Přikrčil jsem se a vyhrnul si límec své džínové bundy. Snad jsem doufal, že mě alespoň malinko ochrání před chladným červencovým deštěm. Zapálil jsem si snad už 10. cigáro a zanadával si, když mi hned po prvním šluku zhaslo díky obrovské kapce, která přistála přesně na středu mé světlušky. Odhodil jsem nedopalek a prohrábl si vlasy. „Tohle mi za to nestojí,“ zlostně jsem pohlédl na své mokré oblečení a vydal se schovat do auta rozhodnutý, že počkám tam.
„Royi!“ uslyšel jsem za sebou hlas, sotva jsem se dotkl kliky tátova bouráku. Otočil jsem se a nevěřícně zíral do tváře svého kdysi nejlepšího kamaráda. Podal jsem mu ruku, plácání už dávno vyšlo z módy, a váhavě jsem zapřemýšlel, kdo je ten kluk, který teď tiskne moji pravici. Jeho kdysi rockerské háro, které mu záviděla leckterá holka, zmizelo v nenávratnu. Místo něj tady na mě svítil odlesk jakéhosi zrcátka, za které by se nemusel stydět ani Hála. Jenže ten potratil vlasy asi zcela nezáměrně. Tady byla znát dráha, kterou byla vedena žiletka či břitva, či cokoliv ostrého, co odstraní kdejaký chloupek. Nuceně jsem se usmál, neboť mi nebyl cizí jen sestřih mého kamaráda, ale i jeho oblečení a vůbec celé vzezření. Díval jsem se na neznámého kluka a tiskl jeho pravici. „Zapomeň na to, Royi, vypusť to z hlavy,“ napomenul jsem se v duchu. „Že vypadá jinak přece neznamená, že je to někdo jiný než s kým jsi sdílel své klukovské sny.“ Usmál se na jeho bombra a kývl k jeho kanadám: „V tomhle chceš řádit na diskotéce?“ Usmál jsem se o poznání přátelštěji, nebo jsem v to alespoň doufal. Nevím, jak to zvládl, ale přešel mojí poznámku jako bych celou dobu mlčel. V mém zorném poli se objevilo cosi, o čem se mi Marek snažil namluvit, že je to dívka. Jeho dívka. Karin. Zalapal jsem po dechu. Mohla mít snad 16, kdybych přeháněl, ale nějak jsem se nemohl rozhodnout, do jaké věkové kategorie ji zařadit, protože mi to téměř zcela znemožňoval plakátový obličej. Odkašlal jsem si a přitáhl si kamaráda blíž: „Ty vole, kde jsi ji sebral, vždyť sotva skončila základku, a to ještě kdo ví jestli.“ Kamarád se jen usmál: „No, je jí 13, ale uznej, poznal bys to, kdybych Ti to neřekl?“ Spadla mi čelist a nevzmohl jsem se na slovo. Hlavou mi běželo pár slov o tom, že je dovezu domů. Oba. To už jsem si ale všiml, že milá Marková přítelkyně už sedí v mém autě a balí si zkušenými pohyby cigáro. Doufal jsem, že je to jen tabák.

„Heleď kočko,“ začal jsem poměrně mírně, „schovej to. V tomhle autě se nekouří a už vůbec ne to, o čem se mi budeš snažit namluvit, že to není zelí.“ „Co bych ti namlouvala, jestli nejsi blbej, poznáš kvalitku. Nečekej ale, že ti dám jointa než nás hodíš na dýzu,“ odpověděla přidrzlá dáma. Zaskočila mě. Mohl jsem jim říct, že je odvezu domů, že nechci mít s jejich trávou a tím ostatním nic společného, ale neudělal jsem to. Řekl jsem si, že se mi třeba podaří s Markem v průběhu večera promluvit o tom, co se změnilo a nevynechat jeho dívku. Prostě jsem rezignovaně nasedl do auta a nastartoval. Myslel jsem, že když už se do Marka a jeho přítelkyně nebudu navážet, zmírním napětí, ale spletl jsem se. Poslouchal jsem rasistické poznámky a propagandu lehkých drog a kdykoli jsem se odvážil na cokoli reagovat odmítavě, byl jsem skrze Karininy rudé rty označen nevybíravými slovy buďto za suchara nebo slaboduchého blba.

Pomalu mi docházela trpělivost, když jsem konečně zaparkoval auto před budovou, ze které se do celého okolí rozléhala hlasitá hudba. Už teď jsem se tam netěšil. Z Karin mě začínala bolet hlava a Marek se nezdál, že by měl na něco jiný názor než ona. Připadal mi jako slepý, který následuje bez rozmyslu. Rozhodl jsem se, že si od jejich společnosti na chvilku odpočinu. „Jdete pařit nebo na bar?“ zeptal jsem se jich, sotva jsme vstoupili do předsálí a zaplatili vstupné. Podívali se na sebe, Marek s otázkou v očích. „Jdeme si zatancovat“, prohlásila Karin a mně bylo jasné, že ji Marek bude následovat, ať chce či ne. Vydal jsem se na opačnou stranu sálu směrem k baru. „Dejte mi jednoho Birella,“ požádal jsem směrem k barmanovi o nealkoholické pivo, když na mě povzbudivě kývl. Na bar jsem položil dvacku a vychutnával příjemně chlazené pivo, které bych jinak snad ani pivem nenazýval, kdybych tady nebyl autem. Nevím, jestli jsem měl takovou žízeň nebo mi jen ten patok tak zachutnal, ale najednou jsem se přistihl, že piju snad už pátou třetinku. Usmál jsem se. Pokud to takhle půjde dál, bude jedno, jestli si dám jednu chlazenou desítku. Rozhodl jsem se. Kývl jsem na Marka a naznačil mu posunky rukou, že bych si chtěl dát pivo a že se domů půjde pěšky. Nevím, jestli pochopil správně, ale něco pošeptal Karin, která si hned vzápětí poklepala na čelo ve výmluvném gestu a otočila se na mě se staženým obličejem. Asi zuřila. Co je mi do toho. Stejně Ti mladí nebudou chtít domů hned tak a mezitím nejspíše stihnu i vystřízlivět. Usmál jsem se a připil na zdraví směrem k tančícím párům oroseným půlitrem.

Pozoroval jsem takto se svým zlatavým mokem v ruce dění na place i mimo něj hodnou chvíli. Dost mě štvalo, když jsem si uvědomil, že ve svých devatenácti jsem tady snad nejstarší a všichni se na mě koukají jako na dědka, který zrovna vylezl z hrobu. Znechuceně jsem do sebe obrátil zbylý obsah sklenice a objednal si další, když jsem zaslechl nějakou hádku ze salónku. Rozhodl jsem se rozptýlit a vydal jsem se za rozčílenými hlasy.

„Koukej dát ruce od mojí holky, ty černá hubo!“ uslyšel jsem a hrůzou se mi rozbušilo srdce, když jsem si uvědomil, že to zařval můj kamarád. Přidal jsem do kroku, až jsem se skoro běžel k salónku oddělenému od ostatních prostor tmavým závěsem. Podívaná, která se mi naskytla, mě ve skutečnosti ani moc nepřekvapila, vlastně jsem ji svým způsobem čekal už od začátku večera, kdy se přede mnou objevil můj kamarád z dětství s vizáží skinheada. Na okamžik jsem zalitoval, že jsem to neotočil směrem k domovu už u auta, když jsem poprvé spatřil Karin. Teď už ale bylo na podobné úvahy pozdě. Stál jsem tváří v tvář několika výrostkům, snad šestnáctiletým, převážně asi jiné národnosti. Zachytil jsem Markův zoufalý pohled, byli v přesile. Rozhodil jsem rukama a snažil se zachytit nějaké myšlenky, které by nám pomohly z toho srabu ven. Nic, pusto prázdno. Jako by mi mozek někdo vybílil. „Komu říkáš černá hubo, ty gadžo?!“ postoupil výhrůžně jeden z výrostků směrem k Markovi. Mlčel. Bylo na něm vidět, že už mu došlo, do jaké šlamastyky se dostal. „Ty seš černá huba, do plynu s váma!“ zaslechl jsem za sebou Karin. Uvědomil jsem si, že Karin nevidí hrozící nebezpečí. Přiskočil jsem k ní, abych ji umlčel, ale předešla mě rána, která Karin srazila k zemi. Zatmělo se mi před očima. Snad poprvé v životě jsem viděl na vlastní oči, jak muž uhodil ženu. Koutkem oka jsem zahlédl Marka, jak se vrhl na kluka, který tak nemilosrdně poslal k zemi jeho drahou a hloupou polovičku. Pokusil jsem se ho zadržet, rvačka proti takové přesile by byla dílem chvilky a byli bychom to my dva, kdo by nedopadl nejlíp. Marka se mi ale zastavit nepodařilo. Odhodil mě rukou na stranu, až jsem málem upadl. Vynaložil jsem veškeré úsilí, abych neztratil rovnováhu. Zachytil jsem se závěsu. Znovu jsem se rozeběhl k Markovi, který už si vyměňoval jednu ránu za druhou s klukem o hlavu vyšším, než byl on sám. Všichni ostatní postávali a zatím jen přihlíželi. Viděl jsem Karin, jak si mne nateklou tvář a jakoby z dálky jsem slyšel její hlas: „Ty nulo, nenech se od něj mlátit! Od takového špinavce! Dej mu přes hubu!“ Marek se snažil, co mu síly stačily, ale převaha byla jasná. Když už to vypadalo, že to vzdá, vrazil jsem mezi hlouček a zadržel čelistí ránu určenou k dorážce mého kamaráda. Spadl jsem na zem. Čelist mě bolela a pálila. V ústech jsem cítil železitou pachuť vlastní krve. Odplivl jsem si. O podlahu cinkl jeden z mých zubů. Naštvalo mě to a už jsem se nekoukal, kdo je v právu a proč to začalo. Zvedl jsem se, potlačil bolest a začal kolem sebe mlátit hlava nehlava. Moje bojovnost vzpamatovala i Marka, takže jsme si nakonec vedli celkem slušně i proti přesile. Kolem nás už se vytvořil slušný dav čumilů, který pokřikoval a střídavě fandil té či oné straně. „Jestli dostanu ještě jednu ránu na solar, už nevstanu,“ blesklo mi hlavou. Byl jsem vyčerpaný a rvačka pořád nespěla k závěru. „Royi! On má kudlu!“ uslyšel jsem kousek od sebe křičet Karin. Otočil jsem se po směru jejího pohledu a bezmyšlenkovitě se rozběhl. Jeden z protivníků se řítil přímo na Marka s nožem v ruce. Marek ale stál jako přikovaný na místě a nevěřícně zíral na blížící se čepel. Skočil jsem před něj. Ostrá bolest projela mým hrudníkem a následně celým tělem, když jsem dopadal na tvrdou zem.

Na malý okamžik jsem byl rád, že ležím. Vyčerpaný. Pak jsem si ale začal uvědomovat, jak se mi košile nepříjemně lepí na tělo po celém břiše a prsou. Zmateně jsem si přejel od ramene k pasu a podíval se na svou dlaň. Až teď mi to došlo. To, co se mě hřeje na hrudi, je moje vlastní krev. Chtěli ublížit Markovi, ale skočil jsem do rány já. Už se nikdo nepral, hlasy utichly a všichni se shlukli kolem mě. Viděl jsem Markovu vyděšenou tvář kousek od své. Mluvil na mě, ale neslyšel jsem, co říká. Byla mi zima. Pokusil jsem se to Markovi říct. Pokýval hlavou a za chvíli mě kdosi přikryl závěsem. Nepomohlo to. Začínal jsem si uvědomovat, že asi ztrácím moc krve, a proto se nemohu zahřát. Snažil jsem se lapat po dechu, ale ubývaly mi síly. Zavřel jsem oči. Jen na chvíli si odpočinu, říkal jsem si. Jen na chvíli. Moment, neříká si tohle člověk, když umírá? Takhle to tedy je! Je mi 19, jsem mladý na to, abych už umřel, běžely mi hlavou zmatené myšlenky. Ještě nemám zkoušku z geologie! Učil jsem se na ni. Je nefér, že umřu a neudělám ji. Neřekl jsem mámě, že jsem neposlal ten pohled babičce do práce a sestra chtěla, ať jí vymaluju byt. Otevřel jsem oči a pokusil se tohle všechno sdělit Markovi. Z mých úst však uniklo jen podivné zachraptění. Nadechl jsem se a zavřel oči. Už jim to neřeknu…

„Tíííííííííííííít, tíííííííííííííít!“ otevřel jsem oči a zmateně se rozhlédl. Kde to jsem? Ze stěny naproti se na mě usmívala Michelle Pfeiffer a tvář mi olízl můj malý voříšek. Posadil jsem se na posteli ve svém pokoji a utřel si z čela studený pot. Oddychl jsem si. Děsný sen! Vztáhl jsem ruku k nočnímu stolku, abych se na mobilním telefonu podíval, kolik je hodin. 6:23 ráno. Ještě, že je dneska sobota, nemám krom učení na zkoušku z geologie skoro žádné povinnosti. Na displeji blikala nepřečtená smska. „Ahoj Royi, dlouho ses neozval. Nechtěl bys dneska někam vyrazit… ?“ Byla od kamaráda Marka, kterého jsem neviděl více než rok…