30.9.2004

Narodili jsme se pár dní po sobě, on koncem září a já začátkem října. Vyrůstali jsme spolu doslova od peřinky a stali se z nás kamarádi na život a na smrt. Náš svět byla nejdřív jen velká zahrada, rododendrony, altán pod lískami, později louka a za ní stáj s telaty. Ještě kousek dál koleje v úzkém údolí porostlém břízami, z něhož se vlak najednou vznesl po viaduktu nad Dolinu. Večer jsme se tím směrem dívali na proudy jisker, které sršely do tmy. Dál byl  už jen les a hranice. Tenkrát pravidelně rozorávaný pruh země, aby byli dobře vidět ti, kteří by na ni vstoupili. Sedávali jsme v malé vesnické trojtřídce vedle sebe, zápasili jsme s čísly a písmenky. Čekávali jsme na školní autobus nebo jsme šli domů pěšky. A taky se občas svezli se sousedem na traktoru. Těch tajemství, co jsme spolu měli...

Před čtrnácti dny mi napsal, že bude projíždět Prahou. „Moc rad bych Te videl. Zdenek“ Kolik vzpomínek mi vytanulo v mysli...

Naposledy jsme se viděli přesně před dvaceti lety. Vrátila jsem se tehdy na tři roky do pohraničí. Tenkrát mi řekl, že chce odejít, že už má nějaké plány a jestli nechci s ním. Emigrace? Ne, nikdy jsem na něco podobného nepomyslela, nedokázala bych odejít od svých blízkých a nemít naději na návrat. Příští jeho dopis přišel skoro za rok z Montrealu. To už jsem byla vdaná a bydleli jsme na druhém konci republiky. Čas od času mi od něho přišel pozdrav na mou dívčí adresu.

Našli jsme se znovu díky internetu. Začali jsme si psát doslova denně, o všem prožitém a prožívaném, o splněných a nesplněných snech, o radostech, starostech i bolestech. Jeden i druhý jsme toho přeskákali v životě dost. Smál se, i když jsem neodešla do zahraničí jako on, ocitla jsem se v cizině po rozdělení Československa. A on se teď přece už taky může volně vracet domů.

S jeho dopisky jsem se vracela do našeho dětského ráje a mockrát mi vlily sílu do žil. A teď, skoro přesně na den po dvaceti letech od našeho posledního setkání, oslavíme zase společně narozeniny. Tak jako kdysi dávno, kdy jsme si navzájem nosili ochutnat ze svého dortu. Rozpačitě jsme se na sebe dívali, podal mi tři červené růže. „Vlastně jsme v Praze byli vždycky spolu jen na školním výletě, pamatuješ. A dneska - já s Evičkou na alergologii a ty ses zastavil před cestou do Vídně. Tak aspoň chvilku posedíme ve Slávii.“ Jako by se čas zastavil, nebo spíš vrátil. Smáli jsme se stejným věcem, vzpomínali na stejné chvíle. Díval se stejnýma očima, jen skla brýlí byla trochu silnější než kdysi...