Kartuziáni na výletě

Bylo slyšet jen jemné vanutí větru a praskot větviček pod našimi kroky. Šli jsme čtyři, ale měl jsem spíš dojem, že jdeme každý sám. Každý sám svůj vlastní život, své vlastní boje, své vše. Přitom všem nás ale něco spojovalo. Celou cestu jsme mlčeli, ostatně, jako to děláme stále, a  každý se v duchu modlil. Myslím si, že tak blízko jsme si ještě nikdy nebyli. Ten den svítilo slunce a vůbec bylo na to, že je listopad, poměrně krásné počasí. V tom jsme uslyšeli zvon - Pán Bůh volá. Společná modlitba v klášteře je oním prvkem, který z mnichů dělá lidi stejné jako tam venku.

Byli jsme tam čtyři - P. Štěpán, převor, fr. Jošt, knihovník, fr. Martin, náš student, naděje do budoucna a já, fr. Bruno, kronikář.

sepsáno někdy někde na základě fantazie