Co se stalo v bunkru?

„ Nevím jak ty, ale mě se tu vůbec nelíbí!“ řekla znechuceně Mirka při pohledu na chladnou betonovou stěnu.

„ Nepůjdeme už ven?“ zatahala Jarka za triko,“ je tu tma a zima“.

Černovlasý mladík se k ní otočil a usmál se.

„Prosím tě, ty toho naděláš!“ řekl dotčeně,“ copak tě to vůbec nezajímá? Kolem sebe můžeš cítit historii, …“

Akorát cítím čísi lejno.

„.. ty stěny by mohly vyprávět. Ty věci, co se tady udály…“

Jo, jen tady zařvalo pár vojáků. Nic víc.

„…ovlivnily naše životy“.

  Mirka to vzdala a znuděně zírala do stropu. Jarek namířil baterkou na protější stěnu. Světelný kužel ozářil díru po kulce.

„Vidíš!“ upozornil svoji drahou polovičku,“ tady určitě někdo..“

„No jo. Tady někdo padl za vlast“, doplnila ho znechuceně Mirka, „ mě to fakt nezajímá. Tenhle vojenském bunkr mi akorát nahání hrůzu“.

Jarek se zatvářil potěšeně a okamžitě sáhl po baterce. Světlo v mžiku zhaslo a mladou dvojici pohltila temnota.

„Ty jeden debile“, křičela Mirka do tmy, „ okamžitě rozsviť! Hned teď! To není žádná legrace, aby si věděl“.

Nic. Žádná odpověď.

„Nedělej, že tu nejsi! Vím, že si tady! Cítím totiž tvůj smrad z ponožek. Jaryne, nedělej si srandu!“

Zase nic. Chlad z betonových zdí jí pronikal až do morku kostí. Zapnula si bundu až ke krku a ani se nepohnula. Očima kmitala ze strany na stranu, ale jediné, co viděla byla neproniknutelná černota.

Hlavně teď nemysli na ty pitomý filmy. Žádnej vrah nebo mrtvola!On si určitě dělá jen legraci. Neutekl ti a nenechal tě tu samotnou! Za chvíli určitě rozsvítí.

„Jarku“, zavolala znova do tmy, „ tak ses pobavil. To si přece chtěl, vyděsit mě k smrti. Mohl bys už konečně tu zatracenou baterku..“

  Něco se jí dotklo ramene. Mirka zaječela  a přitiskla se k protější  stěně. Jenže ona tam  nebyla. Byl tam strom. Místo do betonu narazila  na zvrásněnou kůru.

Co to sakra…

Všechny smysly se v ten okamžik pomátly. Jardovy ponožky nahradila vůně pryskyřice a jehličí. Temnotu prořízlo světlo měsíce a místo zatuchlého bunkru se kolem ní rozprostíral potemnělý les.

Les? Kde se ten…

Nalevo od ní praskla větvička. Zašustilo listí. A bylo ticho.

Mirka se tiskla ke stromu a s vyvalenýma očima zírala do noci.

Už je to pryč?

JE.

A co když ne.

TAK MÁŠ SMŮLU. ZA CHVÍLI TĚ DOSTANE!

Sklapni!

Uběhlo asi pět minut a nikdo se neobjevil. Jen studený vítr, který jí rozcuchal vlasy a zmizel mezi zástupem stromů.

Snad to nebyl Jarek?

ON TO NEBYL!

Jak si můžeš být tak jistá?

TY MI NEVĚŘÍŠ?

Jasně, že věřím. Víš to ale s jistotou?

VÍM TO NA 100%. JAREK TO BÝT NEMOHL, PROTOŽE  ŽÁDNÉHO  JARKA  NEZNÁŠ! VYMYSLELA SIS HO.

  Začalo svítat. Paprsky světla pronikaly přes větve statných listnáčů a dopadly na spící tělo mladé dívky oblečené v riflích a béžové bundě.

Mirka otevřela oči a vzpomněla si na včerejší noc.

Přece jsem si ho nevymyslela? Chodím s ním už dva měsíce. Pamatuji si ..

Zarazila se. Nemohla si vybavit jeho obličej. Dokonce ani jeho příjmení.

MĚL VŮBEC NĚJAKÉ, KDYŽ SIS HO VYMYSLELA?

Vzpomínky na něj se vytratily. Usilovně se snažila na něco vzpomenout. Na cokoliv. Oblíbené jídlo, film.  Nešlo to. Zůstalo jen to jméno. Jarek. A kupodivu ta příhoda z bunkru.

  Zvedla se ze země a protáhla se. V korunách stromů příjemně šumělo a dokonce odněkud se ozýval ptačí zpěv. Zem pokrytá kobercem listí zářila všemi barvami a všechna ta zeleň lákala myslet na úplně jiné věci. Tiše našeptávala: Na nic už nemysli. Oddej se přírodě.

Nesmím na něj zapomenout! Vždyť je to můj kluk!

ALE NEPAMATUJEŠ SI JEHO TVÁŘ? VŮBEC NIC! JAK BY POTOM MOHL EXISTOVAT?

Třeba jsem se praštila do hlavy a ztratila  paměť.

TO TI TAK BUDU VĚŘIT! NA PŘÁTELÉ, RODIČE A VŠECHNO OSTATNÍ SI PAMATUJEŠ, JEN NA TOHO TZV. JARKA SI NEMŮŽEŠ VZPOMENOUT!

  Vydala se pryč z lesa. Vůbec nevěděla, kam jde. Kterým se má dát směrem. Poblíž nebyla žádná pěšina ani turistická značka. Bloudila mezi stromy a doufala, že najde cestu a dostane se zpět do civilizace.

Po mnoha kilometrech se dorazila na menší mýtinu, kde padla únavou do trávy. Rozepnula si bundu, protože se začala potit. Rozhlédla se po okolí.

 Mýtina byla ze všech stran obklopena  hustým lesem. Nevedla tu žádná cesta. Bylo tu jen borůvčí, spousta kamenů a křovisek.

V kapse bundy ji cosi zavibrovalo. Mirka se lekla a shodila bundu na zem. Z jejích útrob se ozývala jakási hudba.

Vyzváněcí melodie! To je přece mobil! Já jsem ale u sebe žádný neměla! Já jsem ho nikdy neměla!

ALE MĚLA! DOSTALA SI HO PŘEDEVČÍREM K NAROZENINÁM.

Otevřela kapsu a vytáhla na světlo křiklavě růžový mobil. Stiskla tlačítko a přiložila si ho k uchu.

„No to je dost, že si to vzala“, ozval se ze sluchátka ženský hlas, „ měla jsem o tebe strach! Nevrátila ses večer domů. Sice si už plnoletá, ale mohla si alespoň zavolat a upozornit nás na to“.

„Ale já..“ snažila se Mirka ze sebe vykoktat, „ já jsem..“.

„ No jo, zase si byla na nějakém flámu a podle té kukačky, co slyším za tebou ses vracela pozdě zkratkou přes les a tam si usnula. Že mám pravdu?“.

Mirka tomu nechápala. O čem to ta ženská mluví.

„A vy jste kdo?“ zeptala se do mobilu, „ asi jste si mě s někým spletla!“

„To jsem já, máma, Katko“, okřikla jí ta žena, „ tebe já mám už dávno prokouknutou. Nemusíš si na nic hrát. Mě můžeš všechno říct“.

„Ale já jsem Mirka“.

„Hele, holka. Tohle už vážně není legrace. Přece tě poznám po hlase. Přestaň se chovat, jak puberťák a vrať se domů. Zrovna dělám oběd“.

V Mirčině hlavě se začaly vybavovat rozmanité obrazy. Viděla různé obličeje, místa a věci. A na tohle si všechno pamatovala. Dokonce i na ten včerejší flám.

„Jsi tam ještě?“ ozvalo se z mobilu, „ já už musím končit, jinak se mi připálí cibulka. Tak ahoj“.

„Ahoj, mami!“ řekla vyjeveně Mirka a zavěsila.

Mobil vrátila do kapsy a tupě zírala do země.

Tak jsem Mirka nebo Katka?

JSI KATKA. KATKA BALÁŽOVÁ. NAROZENA 12.6.1979 V BRNĚ. MÁMA JE PRODAVAČKA V SUPERMÁRKETU A TÁTA LESNÍK. TVŮJ MLADŠÍ BRÁCHA JE IMBECIL A ŠÍLENĚ HO NESNÁŠÍŠ.

Ale kdo je pak ta Mirka a Jarek. A co se stalo v tom bunkru?

NIC! TO MÁŠ URČITĚ Z TOHO VČEREJŠÍHO HULENÍ A ABSINTU. NO JESTLI CHCEŠ, MŮŽEŠ SI TO ZJISTIT! ALE STEJNĚ SE HOUBY DOZVÍŠ, TY OCHLASTO.

Katka ignorovala svůj druhý hlas a dostala bláznivý nápad. Jediný člověk, který by jí dokázala poradit, byl táta.Vytáhla  mobil a zavolala mu.

Chvíli to nikdo nebral. Teprve na třetí pokus to někdo zvedl.

„Prosím!“ ozvalo se.

„Ahoj tati, tady Katka“.

„No co potřebuješ? Zrovna teď nemám čas!“

„Já jen chci po tobě takovou maličkost. Nestojí ve tvým revíru nějaký bunkr? Víš, takovej ten z druhý světový.“

Z druhé strany bylo slyšet hlasité funění, jak táta přemýšlí.

„Jo, jeden. Ale ten je na soukromým pozemku. Ale je zamčenej. Proč to chceš vědět?“

„Jen tak“, zasmála se Katka , „Díky ti za informaci. Ahoj“.

Zavěsila.

Tak bunkr tam je. Teď už jenom…

SNAD NECHCEŠ ZAVOLAT POLICII?

Snad se můžu zeptat, jestli není někdo toho jména nezvěstný. Třeba tím někomu zachráním život.

TAK SE ZTRAPNI. JE TO ČISTĚ TVOJE VĚC.

No vidíš, jaká je s tebou super domluva.

 Policista v telefonu ji vyslechl, ale podle znuděného hlasu bylo poznat, že to není nic závažného. Katka mu všechno řekla. Samozřejmě se nezmínila o svém včerejším flámu a svém druhém hlasu, se kterým mluví. Vytvořila fiktivní historku.

A NENÍ TO PROTIZÁKONNÉ MLUVIT LŽI.

Ale já nelžu. Mluvím pravdu, i když mírně upravenou.

„ … to je všechno a nashledanou“, řekla do mobilu a přerušila hovor s policistou.

„Tak a je to!“

Teď se hlavně musím dostat z toho lesa.

NEVÍM, JESTLI SI TAK HODNĚ ZHULENÁ, JAK VYPADÁŠ. ALE TY TO TADY PŘECE ZNÁŠ. SEM CHODÍVÁŠ NA BORŮVKY.

Katka se vrátila do města a rozvalila se na lavičce před samoobsluhou. Zavřela na okamžik oči a na nic už nemyslela.

Ale co Jare..

TY TOHO VÁŽNĚ NENECHÁŠ!

Dveře od obchodu se otevřely a na ulici vyšla holka s klukem s batohy na zádech.

„Jaryne, příště už s tebou nikde nepojedu“, řekla ta holka,“ Co tě to napadlo s tou baterkou. Já se málem podělala strachy.“

„Ty vůbec nechápeš legraci,“ řekl ten kluk a plácl jí po zadku.

Katka zůstala vyjeveně zírat.

„Co to..?“

KAŠLI NA TO! JSOU ŽIVÍ? JSOU.

„Ale jak jsem o nich mohla vědět?“

DOMYLSLI SI TO SAMA.

„Super! Mám nadpřirozené schopnosti“.

TO ZAS S TEBOU NEBUDE K VYDRŽENÍ.