zapomenutý člun

Studený vítr zvedal spadané listí. Žluté, červené až hnědé lístky stoupaly k temné obloze v pomalých spirálách, aby pak, ještě pomaleji, padaly zpět k zemi, jako touha sražená osudem. Bylo chladno. Chlad se jako ostrý nůž prořezával kabátem a halenou až ke kůži a ještě hloub. Mlčky stál a upíral své oči do temnoty. Pramen vlasů se divoce zmítal v poryvech, občas se smýkl po tváři, občas se přitiskl ke kabátu, jako malý hádek polapený v pasti, mermo mocí se snažící vyprostit. Čekal. Pak se znenadání otočil a rychlím krokem se ubíral k vesnici. Mlčky míjel tmavá obydlí. Tiché domy, prázdné, šklebící se do noci otevřenými dveřmi a okny. Sfouknuté svíce, zhasnuté louče, vychladlé krby… Nepotřeboval se dívat, aby viděl prázdné stoly a židle tak, jako by si obyvatelé jen na okamžik oběhli… Okamžik, který bude trvat navždy. Spěchal. Mířil k jednomu z domů na druhém konci cesty. Již z dálky bylo vidět nejasné, plápolavé světlo v jeho oknech - nechal hořet oheň. Při té myšlence si uvědomil, jaká je venku zima a otřásl se. Před dveřmi se ještě otočil, ale vše se topilo v temnotě a tichu.

Přihodil pár polen do ohně a místnost zaplnilo příjemně hřejivé žluté světlo. Přisedl si k ohni blíž a natáhl dlaně k plamenům. Cítil jak skrze ně proniká teplo do celého jeho těla, blaženě přivřel oči, když uslyšel něčí kroky. Prudce se vymrštil a s obnaženým nožem se přitiskl do stínu za dveřmi. Otevřely se a dovnitř váhavě vstoupila postava. Cítil jak mu tluče srdce, hruď se mu křečovitě zvedala a prsty svírající dýku vlhly potem. Postava udělala několik kroků směrem k ohni a sňala si kapuci těžkého pláště. Hříva temných vlasů se jí rozlila po zádech. Otočila se a na okamžik strnula. "Polekal jsi mne." Skryl nůž a vystoupil ze stínu. "Ty mne též." Usmál se. "Ale hlavně, že už jsi zde. Čekal jsem tě dlouho." Sklopila oči a po sněhobílé pleti se jí rozlil růměnec. "Zdržela jsem se." Divoce plápolající oheň vrhal po místnosti děsivé stíny. Zavřel dveře a oheň se zklidnil. Pak ji pohladil po tváři. "Hlavně, že už jsi tu." Usmála se.

"Co budeme dělat?"
"Půjdeme za ostatními, co jiného nám zbývá." Klidně odvětil, ale cosi v jeho hlase jej zrazovalo. "A co když…" Její oči byly smutné, jako ještě nikdy. Cítil jak se jej jímá zoufalství, při tom pohledu. "Ještě ne, určitě ještě ne…" Ale sám svým slovům moc nevěřil. "Snad…" tiše zašeptala a odvrátila zrak k ohni. "Vždycky jsem se ráda dívala do ohně. Je tak jasný, čistý. Hřeje, je jako slunce, malé, maličké slunce. Slunce v každém z domovů, slunce které naplňuje každičký kout, každičký okamžik…" Podívala se z okna. Do okenních tabulek udeřily první kapičky deště. "Dokonce i když vše pohltí tma, zůstává tu s námi, jako maličký střípek naděje."
"Měli bychom vyrazit."
"Ještě ne, chci se ohřát… je mi zima." Její hlas se zachvěl, pohled ztvrdl. "Na lodi se zahřeješ." Snažil se ji přesvědčit. "Ano," nepřítomně se usmála. "Jsou to nádherné lodi. Mohutné, pevné. Není na světě bouře, která by je zastavila…" Pak ožila. "Máš pravdu, měli bychom vyrazit." Zaváhal. Najednou si nebyl tak úplně jistý. Je připravený na to, co je čeká? Jsou na to oba připraveni? Chvíli ji pozoroval a pak jen sotva znatelně přikývl. "Vyrazíme."
"Proč hasíš ten oheň?" Zeptala se, když spatřila plameny svíjející se v smrtelných křečích, jak do ohně lil vodu z vědra. "Přece jej nenechám hořet." Odpověděl a pak dodal: "Však se sem už nevrátíme."

Celá vesnice potemněla. Vychladlými komíny fičela meluzína, vítr mlátil okenicemi a déšť měnil ušlapanou cestu v bláto. Šli pomalu. Klouzalo to a byla zima. S novými a novými nápory se vítr opíral do jejich obličejů, ve zběsilé snaze vysát z nich i poslední zbytky tepla. Znovu a znovu pod jeho nápory na kluzké cestě padali, ale vždy se opět postavili a šli dál. V lese se jim trochu ulevilo. Vítr tu tolik nefoukal a i chlad se dal lépe snášet. Přestalo pršet.

Na břehu se zastavili a mlčky se dívali na neklidnou hladinu. Vítr čechral hřebeny vln a tříštil je o stará, opuštěná mola. Nepočkali. Cítil jak mu po tváři teče slza, ale nenašel v sobě dost sil, aby ji zastavil - ruka byla jako z kamene. "Jak nám to mohli udělat?" Zašeptala. "Jak na nás mohli zapomenout?"  Mlčky se díval do vln a vzpomínal na všechny, jež znal a jež již nikdy nespatří, nikdy po celý zbytek svého života. "Jak nás tu mohli nechat? Jak mohli dopustit…?" Cosi se v ní hnulo a rozběhla se vstříc vlnám. Zachytil ji až sykla bolestí. "Vědělas to." Mlčela. "Oba jsme to věděli… už dávno." Prudkým trhnutím ji k sobě otočil. "Mola jsou již stará, ztrouchnivělá… já jsme je tenkrát stavěl s ostatními… už jsou pryč, dlouhou, dlouhou dobu." Mlčky se na něj dávala. Oči se jí leskly slzami, které ani jeden nedokázali skrýt. " Ale proč?"
"Pořád byla naděje." Řekl a rozhlédl se. Pohledem zavadil o cosi nedaleko krajního mola. Popošel pár kroků a otočil se k ní. "Nezapomněli na nás. Nechali nám tu… člun." Řekl a ukázal na hnijící vrak člunu zabořený do bahnitého dna u břehu. "Co teď budeme dělat?" Zeptala se a v jejím hase bylo slyšet zoufalství. "Budeme…" Na chvíli se odmlčel. "… budeme žít."
"Vrátíme se?" Zeptala se s trochou naděje, ale on jen zavrtěl hlavou. "Ne, v tom městě duchů by nemělo smysl déle setrvávat. Jeho sláva zašla a nikdy se již nevrátí."
"Kam tedy půjdeme?"
"Mezi lidi, nebude nám tak zle."
"Ale to zůstaneme navždy sami, nikdy nás mezi sebe nepřijmou, jsme… tak jiní." Mlčel. Sklopil zrak a pak ji lehce objal kolem ramen. "Pojď, čeká nás dlouhá cesta."

Blátivou cestou kráčeli dvě postavy. Šli pomalu, každou chvíli upadli, ale vždy se znovu postavili a šli dál, plni naděje, víry. Šli spolu, bok po boku, poslední z velikého národa elfů.