30. 9. 2004

Tak jsem ten projekt nějak přehlédla a objevila až včera. A teď to honem doháním na poslední chvíli...

30. 9. 2004

Vzpomínám usilovně co se ten den zvláštního událo. Byl to čtvrtek, obyčejný všední den... A přece byl pro mě trochu jiný.

Tak jsem si zase vzpomněla na jižní Itálii a představovala si, jak asi tam začíná podzim. Přece jenom jsou tu trochu jiné geografické podmínky...
A tak se dívám na internet, jestli nenajdu nějakou fotografii podzimu na jihu, která by byla inspirací pro další akvarel nebo dokonce báseň. Nenašla jsem, možná, že jsem hledala špatně. Zato jsem našla něco jiného, co mě zaujalo a dodalo jiskru inspirace.

Někdo dal na internet fotografie ze své dovolené na jihu Itálie a mě zaujal nejvíce pohled z lodi na zapadající slunce nad Tyrhénským mořem a vulkánem Stromboli. Moje slabost pro sopky, západy slunce a červánky. A tento záběr mě "vzal" tím, že tu nacházím všechny živly pohromadě - voda, vzduch, země, oheň.
Voda v podobě neustále se vlnícího a šumícího moře s tóny barev od ostře oranžové přímého odrazu slunce až po fialovou a tmavě modrou v blízkosti lodi.
Vzduch,je všudypřítomný nad mořem, bezbarvý, skrytý ve větru čeřícího hladinu moře.
Země v podobě modrofialového trojúhelníku (vlastně kuželu) na obzoru ozářeného z pravé strany sluncem do růžova. Tak se představuje vulkán Stromboli. A že je to sopka neustále činná, o tom není pochyb. Vystupuje z ní tmavší kouř... Ale je to jedna z nejmírnějších sopek
A nakonec oheň, skrytý v sopečném kuželu. Oheň, který hýbe zemí a rozdává i život a pro mě je velikou inspirací...

A to bylo právě 30. 9., kdy díky tomuto ohni v nitru země vyšlehla jiskra a já jsem dostala inspiraci k namalování obrázku, akvarelu s převládajícími oranžovými a fialovými odstíny....
Taková malá sonáta zapadajícího slunce...
Obrázek se zrodil.

---