Vyplněný sen

Doteky tajemna I. Spirituální zážitky před smrtí

VYPLNĚNÝ SEN

 

Blížila jsem se k velké budově s jasně modrými vraty na kopci, když v tom na mne někdo zamával. Byl to můj strýc, kterého jsem asi rok neviděla. 

 

“Prosím tě, ani tam nechoď!” vychrlil ze sebe. “Babička… no, víš, jak bych to řekl,” soukal ze sebe, „babička zešílela. Dneska mi začala vykládat absurdní nesmysly.”

 

“Co povídala?” zeptala jsem se udiveně. “Byla jsem tu minulý týden a byla v pohodě.”

 

Strýc František pokračoval: “Však, Jano, uvidíš. Jenom jí přikyvuj a zbytečně ji nedráždi. Pak od ní budeš mít pokoj.” Strýc se netrpělivě podíval na hodinky. Prohodil,  že mu za patnáct minut jede vlak do Prahy a utíkal na nádraží.

 

Klopýtala jsem po schodech do prvního patra v nepohodlných návlecích a přemýšlela nad tím, co asi od babičky uslyším.

 

Sakra, kdybych měla peníze a vlastní byt, nastěhovala bych si ji k sobě. Proč se na ni všichni vykašlali a šoupli ji sem? Fanda potřeboval její barák a teď z ní ještě dělá blázna?

 

Zaklepala jsem na poslední dveře v pavilónu F a vstoupila dovnitř. Na posteli vpravo seděla hubeňoučká neznámá stařenka a kynula mi na pozdrav. Babička seděla na své posteli vlevo a dívala se z okna. Byla zahlěděná kamsi do dálky. 

 

Pověsila jsem si kabát na věšák hned za dveře a přejela pohledem malý pokojík Umyvadlo, dvě skříně na oblečení, dvě postele, stůl a dvě židle. Nic se tu nezměnilo. Působilo to tu na mně depresivně. Mnohem víc než pokoj na koleji na Petřinách, kde jsem bydlela v prváku.

 

Babička si náhle uvědomila, že někdo vstoupil do pokoje a podívala se na mne. Spráskla ruce a na obličeji se jí rozzářil kouzelný úsměv. Přistoupila jsem k ní a obejmuly jsme se. 

 

“Posaď se tady,” ukázala na svou postel a setřela si slzy rukávem košile. Celý život chodila v šatech anebo v zástěře, ale tady měla jen tepláky a pár svršků. Posadila se naproti mně na židli.

 

Představila mi svou novou, již pátou spolubydlící, málomluvnou slečnu Růženku. Prý se celý život bála mužů a nikdy se neprovdala. 

 

Pak na mne spiklenecky zamrkala a naklonila se blíž. „Víš, Jani, oni si tady myslí, že jsem blázen, i Fanda si to myslí, a je to můj syn,“ šeptala mi do ucha.

 

Pobízela jsem ji, ať mi všechno poví.

 

„Předevčírem... tady pod okny, víš, procházel obrovský průvod,“ vykládala s nadšením.  „Spousta lidí v převlecích. Škoda, že jsi tu nebyla. Byli tam kuchaři a děvečky, a taky sloužící a hospodáři. A všichni nesli úrodu.“

 

Nějak mi to nesedělo, tak jsem se zeptala: „Jakou úrodu, babi?“ Mezitím jsem se podívala z okna. Pod okny byla jen úzká cestička, pár keříků, stromy a modré oplocení. To bylo všechno, co tvořilo park domova důchodců. Tam rozhodně žádný průvod jít nemohl. 

 

„No různou úrodu... hlavně brambory a tak. Vykopaný brambory ze země.“

 

Ale vždyť babička již léta trpí šedým i zeleným zákalem, pomyslela jsem si. Je skoro slepá. Nemohla by vidět ani ty převleky, natož ty brambory.

 

Znenadání se ozvala devadesátiletá Růženka, ležící na lůžku.

 

„Jó, nevěřte jí,“ zaskuhrala sípavým hlasem. „Ona si Anička ráda vymýšlí. Ale krásně  zpívá. Ona mi pořád zpívá, i na dobrou noc.“

 

Babička ji skočila do řeči: „To je moje vnučka, babi. Tak nás nech a nevšímej si nás, nebo ti už nikdy nezazpívám.“

 

Růženka se zalekla a přitáhla si deku až k bradě. Zavřela oči a předstírala, že spí. 

 

Dál už jsme si jí nevšímaly. Chytla jsem babičku za ruce a dívala se do jejího veselého obličeje, lemovaného sněhobílými vlasy. Vypadala jako kouzelná babička z pohádky.

 

„Ještě něco ti povím, holčičko moje,“ svěřila mi se spikleneckým úsměvem. „Jak seš tam v tý Praze, neviděla jsi mě tam někde v časopisech na titulni stránce?“

 

Vytřeštila jsem oči, ale babička špitala dál. „Fotili mě... Přednášela jsem ve velkým sále a byla tam velká spousta lidí. Fotili mně na první stránku nějakýho časopisu.“

 

„Babi, a o čem jsi tam přednášela?“

 

„O vztazích mezi lidmi. A taky o svém životě.  O tom, jak mi umřela moje miminka Vojtíšek a Venoušek... i o mých čtyřech dětech. Jak zemřel děda a jak jsem pak žila třicet let sama.“

 

Podívala se na mně odevzdaně a pokračovala: „Lidé si mají vážit jeden druhého. Nezávidět si a žít v lásce a pokoře. S láskou k ostatním lidem. V manželství má být porozumění a hlavně muž se ženou musí spolu hovořit.“

 

„No a co jsi ještě povídala o své rodině?“ zajímalo mě.

 

„No dál už nic. Jenom jsem tam všem musela říct o svém životě a zhodnotit ho. Jestli jsem žila špatně nebo dobře, jestli jsem všechno splnila, jak jsem žila a tak.“

 

„Co jsi odpověděla?“

 

 „No že jo. Splnila jsem všechno, co mi život přinesl. Udělala jsem všechno, jak jsem uměla nejlíp... A pak mi všichni tleskali a fotili mě do těch časopisů. Nevím ani jaký časopisy to byly.“

 

To je jako posledni soud, blesklo mi hlavou. Dyť to je jako by se už loučila se svým životem a hodnotila ho. A ten průvod... to jsou vlastně plody její práce a jejího života.

 

Zamrazilo mě, když mi došlo, že to je asi příprava na smrt. To je loučení se životem. A ona je šťastná jako nemluvně. Asi opravdu splnila v životě všechno, co měla, a nemá žádné vyčitky. To je dobře, moc dobře. Zároveň jsem se ale o ni bála. Bála jsem se, aby se jí nikdo nevysmíval.

 

„Babi, víš, radši to nikomu neříkej. Já ti rozumím, ale ostatní by ti nemuseli rozumět. Neřikej to ani Fandovi, prostě nikomu. Říkej tadyty věci jenom mně, jo?“

 

Přikývla a s obrovským úsměvěm na tváři mě vzala za ruku a přiložila si ji na spánek.

 

===

 

Byl konec léta 1997. Věděla jsem, že se babiččin konec blíží. Jezdila jsem za ní každý víkend a naslouchala dalším vyprávěnim. Pochopila jsem, že pro ni to jsou skutečné zážitky. Nebyla schopna rozlišovat mezi vizemi a „realitou“. Ona tenkrát skutečně ten průvod „viděla“ a skutečně „přednášela“ o svém životě a životní filozofii před obrovským publikem.

 

Jedna z dalších vizí byla o tváři mladého muže, který na ni shlížel ze stropu.

 

„Tento týden tu byla zima. Všimla sis, Jani, jak nám opravili střechu?“

 

Nesměle jsem pokrčila rameny a babička pokračovala: „Sundali nám celou střechu a vyměnili ji. Neměli jsme tu ani strop. Všechno to tu bylo otevřený a hrozně to tu luftovalo, že jo, babi?“ a podívala se na Růženku. Ale ta spala, nebo to tak alespoň vypadalo.

 

„A tak jsme se dívaly na nebe. Nebyl tu žádný strop. A pak tam byla tvář mladého muže. Díval se na mne seshora... jenom obličej. Byl to moc krásnej muž. A usmíval se na mně a něco mi povídal. Uklidňoval mě a říkal hezký věci, ale už si to moc nepamatuju.“

 

Ještě tentýž den, když už jsem byla doma, se mi zdál sen.

 

Ocitla jsem se v neurčitém prostoru s matně naznačenými hranicemi jakéhosi pokoje. Výrazný hlas, nejspíše ženský, mi oznamoval, že moje babička zemře na podzim, pravděpodobně koncem září nebozačátkem října... a já budu tak daleko, že u ni nebudu moci být ani přijet na pohřeb.

 

Probudila jsem se zpocená hrůzou a nemohla jsem tomu uvěřit. Že by to bylo už tak blízko? A že budu někde daleko? To je přeci nesmysl. Nikam nepojedu.

 

Pro jistotu jsem nenápadně informovala svou matku (babiččinu dceru) a své dvě mladší sestry.

 

„Nechci vás nijak strašit. Ale měly byste se připravit na to, že babička brzy umře.“

 

Všechny na mne vyjeveně hleděly, a já pokračovala dál. „Ve snu mi to někdo jasně řikal... a já snům věřím. Říkám vám to dopředu, ať se na to připravíte. Ať si můžete babičky ještě užít a věnovat se jí, dokud tu je.“

 

Moje matka jen mávla rukou, že je to nesmysl, a odešla vařit. Sestry byly vyplašené a slibily, že teď budou za ní často jezdit.

 

Hned přístí víkend jely mé sestry do domova pro odložené a nepotřebné se mnou.

 

Babička měla jako vždy výbornou náladu. Zpívala nám a svým elánem a energií byla mladší než my tři dohromady. Byly jsme skleslé a nevěděly, jak se chovat. Byly jsme smutné z toho, že naše milovaná babička brzy zemře, zatímco ona byla veselá a zpívala nám své oblíbené písničky. Bylo jí už pětasedmdesát a měla stále nádherný hlas.

 

„Babi, čím by jsi chtěla být v příštím životě? Teda jestli nějaký příští životy jsou.“ vypadlo ze mně bez rozmyšlení.

 

„Zpěvačkou... chtěla bych zpívat v opeře,“  prohlásila po krátkém přemýšlení.

 

„Jestli opravdu existujou další životy, a já tomu věřím, tak určitě budeš. Budeš zpívat.“

 

Myslela jsem na to, že musím být u ní, až bude stát na prahu mysteria smrti. Chci ji držet za ruku a převést ji do světla. Nikdo jiný to neudělá. Přeci nemůžu být nikde tak daleko, abych sem nemohla přijet. Ten sen byl nesmysl, řikala jsem si.

 

Začátkem září jsem úspěšně obhájila diplomovou práci a ukončila studium. Každou volnou chvíli jsem trávila s babičkou, která byla sice deprimovaná samotou a prostředím, ale byla zdravá jak rybička. Žádné další vize už neměla.

 

Byl začátek října a zemřela slečna Růženka. Babička dostala šestou spolubydlící a trochu ji to sebralo.

 

„Všichni tu kolem mně umírají... chudák Růženka,“ hořekovala. „Tak už to má za sebou.“

 

V listopadu jsem začala pracovat v nakladatelství a v prosinci jsme si vzali babičku na svátky domů.

 

„Prosím tě, už nám žádný další sny nevykládej,“ povídala o rok mladší sestra Zuzka. „Měly jsme takovej strach... no a vidíš, nic se nestalo. Babička je tady s náma... a my se tolik strachovaly. Už žádný další předpovědi.“

 

===

 

Další vánoce byla babička opět u nás. Šťastná a zdravá. Na můj sen už naštěstí všichni zapomněli.

 

Probírala jsem se vánoční korespondencí, když v tom jsem si všimla pohlednice, která byla adresovaná mně.

 

„Mami, proč jsi mi neřekla, že mi přišel pohled?“

 

Matka zpovzdálí zahlahohila: „Jó, ten od toho Moraváka? No ten už přišel před týdnem, já na to zapomněla.“

 

Kamarád, jehož jsem neviděla řádku let, mi přál veselé svátky a prosil mě, abych mu zavolala kvůli nějaké důležité věci,  že on na mě nemá žádné telefonické spojení.

 

Zavolala jsem mu ještě tentýž den: „Vojto? No jak se tam na té Moravě pořád máš? Kam že půjdeš? Že budeš hrát ve filmu?“

 

Vojtěch sháněl na pár dnů ubytování v Praze, protože ho vybrali do konkurzu. Kromě mně nikoho jiného v Praze neznal.

 

Vojta měl vždy radikální a netradiční názory, ale to s čím přišel, mě překvapilo.

 

„Víš, mně to tady taky vlastně nebaví,“ říkala jsem mu. „Musím pořád bydlet v tomhle levným podnájmu. Nakladatel mi nechce přidat. Chtěla bych svůj vlastní byt.“

 

„A to já mám byt v Ostravě,“ odpověděl. „Ale co tam? Tam není práce. A mně to tu připadá všechno takový šedivý... příští měsíc letím do Ameriky. Najdu si tam nějakou práci... Hlavně odsud vypadnout.“ 

 

Čím dál víc jsem si uvědomovala, že mě můj život neuspokojuje. Nevydařená láska, stále malý plat, uvzdychaní a deprimovaní lidé, toužící po větších výdělcích, narvané metro a tramvaje, kde věčně vysíte ve vzduchu a cítíte pach na zátylku...

 

Nemohla jsem usnout. A dost. Musím změnit svůj život.

 

Byl konec ledna 1999. S Vojtou jsme seděli vedle sebe v letadle společnosti Delta a opíjeli se červeným vínem. Letěla jsem do Ameriky na šest měsíců.

 

Stalo se, co nikdo nepředpokládal. V místním texaském klubu Inca Hood’s jsem potkala Johna Smithe a zamilovala se do něj. Zpáteční letenka s datem 21. července propadla.

 

Bylo mi dobře a já konečně žila život, jaký se mi líbil.

 

30. září mi přišel e-mail: „S lítostí ti musím oznámit, že naše babička zemřela včera, 29. září.“ Dál už jsem přes slzy nedokázala číst.

 

„Chtěla bych být na tom pohřbu... alespoň to musím pro babičku udělat,“ říkala jsem Johnovi. Vzápětí jsem si uvědomila, že nemůžu.

 

„Do Česka by mě pustili, ale zpátky do Ameriky už ne,“ říkala jsem mu se slzami v očích. „A já tě nechci ztratit. Nechci ztratit svoji nově nabytou svobodu... svůj nový život. Nemůžu riskovat, že mě už nepustí zpátky.“

 

„Proč by tě nepustili zpátky do Ameriky?“ ptal se nechápavě.

 

„Protože jsem překročila dobu pobytu... teď už jsem tu nelegálně. Nemůžu odjet.“

 

Vzpomněla jsem si na onen sen, jenž se mi zdál před třemi lety a jemuž nikdo nevěřil. Ten sen se vyplnil.

---