Hlava nehlava

Jako beran,nebo možná spíš datel, tou kulatě-šišatou, nyní už mírně shora a vpředu zploštělu věcí,co mám chca nechca na krku,biju do zdi pravidelně a zcela dobrovolně, udržuji frekvenci jeden a půl úderu za tři vteřiny,snažíc se vyhrát nad Životem v počtu úderů,které oba zasazujeme mojí hlavě. Asi vedu.

Život ke mně není tvrdý, rány zasazuje sporadicky,zatímco někteří tyto rány registrují v rytmu systematickém, třeba každodenně,což mne tak nějak sobecky těší, že já mám to štěstí a jsem životních ran ušetřen.

Na druhou stranu si ty rány musím zasazovat sám,poněvadž jsem pořádkumilovný člověk a udržuji v tom systém, abych nepřišel zkrátka. Ale jak k tomu přijde ta zeď?Že by osud přisoudil zdi mojí hlavu,abych jí mohl rozeznívat spolurezonancí mé lebky a pevné struktury zdi složené z cihel a malty? A potřebuje to zeď vůbec? A já? Potřebuji ty rány já? Nemám čas nad tím přemýšlet, jelikož kvůli tomu rámusu, který produkuji svými ranami hlavou o zeď, se nedá přemýšlet. A až skončím, tak mi bude v hlavě hučet takovým způsobem, že nebudu vědět, odkud ten domnělý parník připlouvá, co veze, kdo ho řídí a proč vlastně houká. . . . . . . . .