Já, léto výletní a ...

Letos v létě jsme vyrazili na výlet do Mariánských Lázní. Po hlavní třídě jsme se jako praví a nefalšovaní turisti pomalu ale jistě blížili ke kolonádě a zpívající fontáně. Cestou jsme objevili malou praktickou samoobsluhu s potravinami, takže jsme ušetřili za oběd v některé předražené restauraci s vysokohorskou (pardon, chtěla jsem říci s lázeňskou) přirážkou.

Cestu lemovala spousta laviček, kam mohl unavený poutník na chvíli složit své staré kosti. Den byl jako vymalovaný, sluníčko svítilo ostošest a dohánělo, co v minulých studených dnech zanedbalo. Dalo se říci, že ten den skutečně vypuklo léto (ovšem jen ten jeden den, i když pár dalších dnů se slunce taky snažilo, co mu síly stačily). Když jsme asi po dvou hodinách velmi vyrovnaným vycházkovým krokem dorazili od nádraží až k fontáně, zjistili jsme že hrát bude zhruba za třičtvrtě hodiny a tak prý si vylezeme do támhletoho lesa na obědosvačinku.

Došli jsme do blízkého parku, zde jsem své odhodlání jít dál vzdala, les byl do kopce a pořád ještě poměrně daleko. Tady bylo příjemně a mile klidno. Nepamatuji se, že bych podobnou atmosféru zažila při návštěvě Karlových Varů, tam bylo vždy plno turistů před kterými nebylo úniku. V Mariánkách stačilo pár kroků z kolonády a v tichém parku jakoby zničehonic celý okolní svět přestal existovat. Byli jsme tam jen my, lavička, stromy, nějaká socha (myslím, že představovala zahradníka) a slečna, která si přišla na chvilku číst nějakou knihu na lavičce poblíž té naší.

Dívka stejně tiše jako se vynořila z mimoprostoru, tak se do něj zase vzdálila. Neuvěřitelná pohoda toho místa nás zcela ovládla. Blížila se hodina H, proto jsme se vydali zpátky k fontáně. Po produkci, byl to zrovna Boccelliho čas, jsme se chvilku poflakovali po kolonádě, šli si načepovat zdejší léčivé prameny do plastikových lahví a pak si sedli na jednu z všudypřítomných laviček. I tady u fontány nás slunce ukolébávalo do bezbřehé bezstarostnosti.

Jak tak koukám kde co lítá, všimla jsem si, že u mých nohou je nějaká podivná housenka. Takovou jsem v životě neviděla. Byla růžová s modrými tečkami nebo hlavičkou (teď už si nevzpomenu, hlava děravá, asi v tom nevidí rozdíl) a hladká, žádná z většinových chlupatic. Byla tak divná, že jsem do ni šťouchla, jestli je to vůbec živé nebo co. Začala se kroutit s neuvěřitelným a nečekaným elánem.

Chtěla jsem ji sebrat, aby na ni nikdo nešlápl, když je to taková vzácnost. Chvilku to trvalo, ale nakonec se dílo zdařilo. Hodila jsem ji do záhonku a po očku na ni sem tam mrkla, chovala se opět jako mrtvola na dovolené, tedy žádný zbytečný pohyb, jenom ležela. Když jsem se po ní zase jednou ohlédla, čekalo mne zklamání, asi sebou zase pořádně mrskla a zdrhla mi bez rozloučení.

Teď bych mohla sáhodlouze popisovat cestu zpět na nádraží, ale ta už nebyla tak hezká a v poklidu, nesla se v duchu nervozity, že nám ujede vlak a ještě to bylo do kopce.