Spasitel

Honí mě Stíny.

Jsou všude.

Vylézají z kanálů

i ze zamčených aut.

Utíkám.

Beru si svetr

a usedám k psacímu stroji.

Mě nedostanete.

Mě ne!

Slyšíte?!

A je mi vlastně fuk, jestli ano.

Nejste pro mě nic podstatnýho

Sakra.

Blbý stíny.

K čemu vlastně jste?

Proč vás někdo vyrobil?!

Pro jiné za trest?

A jestli ano,

proč na mě se mstíte?!

Já si tohle nevybral.

Já si tohle nevybral.

Ale i kdyby...

tak vám do tohi nic není.

Taky vám nekecám do bytí.

Taky vám neříkám

jak máte stínit.

Stíny.

Ty stíny.

Jsou všude a nemůžu se

jich nijak zbavit.

Jediný možný východisko je...

ale ne!

Na to nemám odvahu.

Stíny lezou přes psací stroj a

mačkají si tlačítka po svém.

Ruce mě neposlouchají-

.sami se dávají do kepes.

Tlačíteka se před mejma očima

pekělně rychle pohybují a

na čistý papír se píše

cosi o mém poslání.

Cosi o tom, jak si mám pomoci.

Cosi o tom, jak se spasit.

Cosi o tom, jak spasit celëj tenhle zkaženej svět.

Ale už z pronicipu si to

přece nemůžu přečíst!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Nemohu.

Bože odpusť.

ale já nejsem ten pravý spasitel...